Jdi na obsah Jdi na menu
 


Expedice IX. Návrat do středu Čech

a.jpg

 Vykročili jsme v ranní brzké hodině do ještě tmou zahalené ulice. Po celonočním dešti bylo teplo, ranní opar byl všudypřítomný. Jinak bylo všude ticho… Aniž jsme to s Martinem plánovali, pořídili jsme si oba na naši devátou expedici nové bundy a nové ponožky. Porovnávali jsme si cestou na nádraží navzájem materiál a střih, teplotu praní a podíl umělých vláken.  U ponožek jsme hodnotili, jak ladí s naším ostatním outfitem. Martin jednoznačně vyhrál, protože měl oranžové ponožky a oranžovou bundu. Já ale bodoval v detailech, neb mé ponožky a má bunda shodně obsahovaly slabé červené proužky…  Po detailním rozboru oblečení jsme se ocitli na nádraží. Vlak do Mostu neměl zpoždění a na čas jsme vyrazili i z Mostu do Rakovníka. Motoráček sice nejel zrovna nejrychleji, ale nám to nevadilo… Probírali jsme cestou novinky a pozorovali jsme, jak se rozednívá. Mlha se pomalu trhala a nad námi bylo modré nebe a sem a tam obláček. Rozhodl jsem se, že si svléknu kalhoty a vezmu si kraťasy. Samozřejmě jsem se nezačal svlékat přímo ve vagónu, ale zašel jsem si za tím účelem na toaletu. Musím říct, že jsem si připadal asi jako dvoukoruna v keramickém prasátku. A to zrovna ve chvíli, kdysi s kasičkou někdo radostně pohazuje. Létal jsem ze strany na stranu, nešla mi vyzout noha z nohavice, padl jsem na jednu stěnu, pak přímo na mísu a při přejezdu přes výhybku jsem sebou praštil o zem… Po asi deseti minutách jsem celý zpitomělý vyšel z toalety převlečen. Muž sedící na sedadle u toalet si mě ale divně a zachmuřeně prohlížel. Když jsem se na něj usmál, raději odvrátil zrak…

 Projížděli jsme krajinou plnou chmelnic a luk, srnky nám mávaly kopýtky na pozdrav a káně si vyškublo brk, co by znamení úcty před námi dravci, před námi chrabrými výletníky…  Na obzoru jsem zahlédl jakousi rozhlednu a ukázal jsem ji Martinovi, začali jsme se velmi intenzivně dohadovat, je-li to Mackova hora v Novém Strašecí anebo jiná rozhledna… Po asi pěti minutách opravdu velmi živé diskuse jsme zjistili, že každý z nás myslí a hlavně vidí úplně jiný kopec a na něm úplně jinou dominantu… Bylo to vyčerpávající… nakonec jsme se shodli, že ani jeden z nás Mackovu horu neviděl. Co to bylo, byla-li to vůbec rozhledna, vysílací sloup nebo jen vysoké napětí, do teď netušíme… Zavdali jsme si z našich zásob… Martin už tradičně Magistra a já mandlový Fernet…

 

Z Rakovníka do Berouna

Už když jsme přijížděli k Rakovníku, v Martinově obličeji byl jasně

a3.jpg

 znatelný pocit štěstí. Oči mu zářily, úsměv se rozpínal do široka a tváře hořely nadšením… „Tu je to a tu zas tohle…“ ukazoval mi Martin sotva jsme přejeli hranice města a ocitli se na rakovnické periferii…   Rodáka a patriota v sobě Martin nezapře… Obdobné znaky emočního vzplanutí viditelné u Martina, když vjížděl do Rakovníka, projevily se u mne, když jsme vstupovali do nádražní hospůdky na rakovnickém nádraží. Čepují tady totiž rakovnické pivo Bakalář, a sice ten nejlepší druh – Za studena chmelený! Pokud jste až do teď nevěděli, že Bakalář – Za studena chmelený, je nejlepší české pivo, pak to od teď berte jednoduše jako fakt! Zasedli jsme ke stolu a nechali si přinést orosený půllitr. Zrovna když jsme si otírali ústa od pěny, přišel k výčepu muž s kočárkem, v něm sedělo tak roční dítě. Myslím, že to byla malá slečna. Muž drsným hlasem řekl výčepnímu: „Jedno velký a jedno malý pivo…“

Všichni tři – my a vrchní, jsme vytřeštili oči a na vrchním bylo znát, že váhá, má-li do malého piva vhodit brčko… Než tak ale učinil, vešla do výčepu mladá žena, matka, manželka… Ulevilo se nám, když jsme viděli, že malé pivo bylo pro ní… 

Když jsme dopili, utíkali jsme na perón, u kterého už stál motoráček do Berouna. Muž, který si před tím ve výčepu objednal to velké a malé pivo na nás volal, že nemusíme tak spěchat, protože vlak má deset minut zpoždění. Usedli jsme do sedadel a hned počítali, o kolik se nám zkrátí v Berouně čas na prohlídku pivovaru Berounský Medvěd. Zbude nám na něj čistá hodina, to by mohlo stačit vzhledem k tomu, že by měl stát asi 200 metrů od nádraží.

 

Zaniklá nádražka a Medvěd uprostřed šrotu

a6.jpg

Když jsme z nástupiště vstoupili do nádražní haly v Berouně, Martin se zastavil, vytřeštil oči a chytil se za srdce. Myslel jsem, vypadalo to, že s sebou flákne o zem. Přemýšlel jsem, jestli bych ho začal oživovat anebo jestli bych raději hystericky jančil. Jančení vyhrálo, mám rád rozruch. Jenže Martin skutečně stál, ukazoval kamsi do prostoru a jen tiše cedil mezi rty prapodivné kokty… „Na… na… nádra… žka… tam… nádražka …tam…“ a najednou vybafnul fistulkou „NENÍ!!!!!!!“ A v jeho levém oku vykanula malá, pocitem křivdy zpevněná slza.  Nádražní restaurace na berounském nádraží patřila mezi několik málo Martinových životních jistot. Jistot, na které muž spoléhá s přibývajícím věkem víc, než na životní připojištění, zbytnělou prostatu nebo stařeckou demenci. Najednou se mu tato jistota vytratila jako pára nad hrncem… Martin sem chodil pokaždé, když v mládí z berounských kasáren odjížděl za chvílemi zaslouženého volna beze zbraně, a také tady dopíjel půllitry těsně před tím, než se do kasáren vracel… ( ne že by tam dojížděl cizí půllitry, to ne – snad!). Později sem zašel na dvě, tři až sedm nostalgických, když sem jezdil na výlety s rodinou. A teď  … prd!

 Odšourali jsme se do míst, kde by měl stát pivovar Berounský Medvěd. Nejprve jsme vylezli na most, abychom z něj posléze sešli a šli pod ním…  I když cedulky ukazovaly, že pivovar je směrem, kterým jdeme a že je ve dvoře, nevěřili jsme tomu. Kolem nás stály vraky aut, budovy před námi vypadaly jako skvoty… K dokonalému obrazu chyběli už jen na zemi podřimující bezdomovci. Před dvorem stál starý vojenský ZIL a na něm nápis „RESTAURACE“. Když jsme vešli do rozlehlého dvora, měli jsme pocit, že jsme uprostřed výkupu železných surovin. Kolem dokola vraky starých aut, vojenská technika, nepořádek, omlácené fasády… Když najednou uprostřed jedné z fasád jako by vykoukla reklama na pivovar. Ano, tady sídlí pivovar Berounský Medvěd. Vešli jsme do hospody a byli jsme velmi mile překvapeni. Trochu přezdobená, ale jinak celkem útulná hospoda. Všude chmel, pivní propriety, malby zdejších „umělců“ na zdi. Výzdoba působila téměř idylicky.

Posadili jsme se k lavici a objednali si pivo. Martin výčepní ležák, já

c3.jpg

 medovou jedenáctku. Obojí bylo vynikající. Pak jsme si objednali domácí škvarky s chlebem. Ukázalo se to být dobrou volbou, byly opravdu dobré a doslova vařící, jak mají být. Na místní pánské toaletě jsme našli zajímavou stopu po výpravě, která tu byla kdysi před námi. Samolepka s nápisem Sací komando Most. Ještě jsme si objednali berounský speciál – osmnáctistupňový! Měli jsme na jeho vypití velmi málo času, protože za chvíli nám jel vlak do Vráže u Berouna. A tak jsme to tam klopili, jak to šlo. Na závěr jsme ještě absolvovali prohlídku pivovaru. Byla to první prohlídka pivovaru, která se vším všudy trvala cca 7 minut. Pivo tam vaří mladý sládek, zřejmě absolvent. Ten nás provedl třemi místnostmi, ve kterých vaří, skladují a připravují pivo. Jak vidno, jde jim to dobře. Pivo mají dobré. Zavzpomínali jsme na dřevní doby soukromého rozhlasového vysílání. Na Rádio Bonton a Evropu 2. Kde jsou ty časy… A s tím padla zmínka o Martinovi Kratochvílovi, který tehdy Rádio Bonton zakládal. Jeden z mála českých absolventů Berklee College of Music, jazzman a vášnivý milovník létání… Dopili jsme rychleji, než jsme chtěli. Martin se sem ještě chce vrátit a koupit tatínkovi zdejší speciál. Takže jsme neřekli Sbohem, nýbrž Nashledanou Medvěde!

 

Z Vráže i do Vráže, sprintem sa ukáže!

 

d1.jpg

Motoráček do Vráže jsme stihli jen tak tak… Oba patřičně vychechtaní a velmi dobře naložení po vypití osmnáctistupňového speciálu v Berouně. Jízda netrvala dlouho, necelých deset minut. Když jsme vystoupili, Martin se otázal staršího muže s plácačkou a červenou čepicí, kudy na rozhlednu Lhotka. Starý muž mu odvětil, že není žádný turista, pěšky nechodí a nejdál šel zamlada do Srbska. O žádné rozhledně nic neví… Když jsme míjeli železniční přejezd, nemohli jsme si nevšimnout starých dřevěných závor, starého mechanismu na kliku, kterým je stařík s plácačkou stahoval a starého návěstí…   Bylo to takové pěkné, staré… Nad hlavou nám létalo malé sportovní letadlo, že by Kratochvíl?

Cesta, kterou jsem odhadl na základě předešlého plánování trasy se

d5.jpg

 ukázala být jen a jen do kopce. Do kopce jsme zvyklí šlapat až v posledních stovkách metrů před rozhlednou. Teď jsme do stoupání vyrazili ještě na území Vráže.  Cesta neklesala ani po třech kilometrech, kdy jsme z asfaltky zabočili do lesa. Ještě chvíli jsme šli po vyšlapané cestě. Vzhledem k tomu, že stoupání nám zabralo víc času, než jsme původně očekávali, věděli jsme, že na samotnou rozhlednu budeme mít jen pár minut. Zvolili jsme proto zkratku rovnou do příkrého kopce. Nemusím připomínat, že ona rozjařenost způsobená berounským speciálem byla už dávno ta tam! V mém případě šla přímo do kontrastu s tím, co jsem cítil v žaludku a celkem oprávněně jsem se obával, že z rozhledny dolů něco pustím…    

 Martin si pod rozhlednou zavdal z Magistra a zavdával si poměrně dlouho… Rozhledna je to celá roštová – údajně jde o typizovaný vysílací sloup T-Mobile. Pravidelný čtenář už tuší, jaké odříkání to pro Martina je, se na takovou rozhlednu vydat.  Dole štěkal přivázaný pes neznámé rasy, něco mezi mopem na podlahu a legendární Čapkovou Dášeňkou. Měli jsme opravdu málo času, takže já se vydal nahoru jako první a hlídal jsem Martina pohledem přes roštové shody, jestli zvládá cestu … Zvládal a bravurně. Nahoře jsme byli celkem rychle. Ještě rychleji jsme vyfotili krásné výhledy na Beroun a jeho okolí a s pohledem na hodinky jsme se šupem vydali dolů. Byly před námi necelé 4 kilometry z kopce, vlak do Berouna nám jel za 35 minut… Cestou dolů jsem se několikrát málem přizabil o kluzké kořeny vyčnívající z jehličí. Ještě si tady tak zlomit haksnu… Šli jsme opravdu rychle, když se nad námi ozval hrom. Do té doby oblačná obloha se změnila v téměř černo a nám bylo jasné, že pokud nám neujede vlak, tak aspoň zmokneme na kost. Přidali jsme do kroku. Pořád jsem kontroloval čas… Martin navrhoval jít trasou „neofiko“ tedy ne podle mapy, ne po silnici, ale směrem o kterém se domníval, že bude účinnou zkratkou. V minulosti jsme pár „neofiko“ tras podnikli, ovšem případů, kdy byl tento pokus ověnčen úspěchem v podobě zkratky, bylo jen pár, možná jeden nebo dva, vlastně si na žádný nevzpomínám…

Takže jsme zavrhli Martinův nápad jít rovnou přes kopec, a to hlavně proto, že jsme se báli, abychom neskončili u plotu nějaké zahrady, za kterou štěká pes. To v tom lepším případě… V tom horším bychom se ocitli na zahradě, na které pes neštěká, protože nám visí ze zadnice…

e2.jpg

Nakonec jsme přeci jen zvolili zkratku, ale až na samém konci. Byl to můj návrh a bylo téměř jisté, že si ušetříme nejméně 150 metrů chůze. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme měli přelézt drátové vedení, které je podél trati a slouží, tedy podle mě, k ovládání návěstí a výhybek. Skupina drátů končila asi 70cm nad zemí a začínala o 20cm níž. Martina zajímalo, jestli to celé není pod napětím, zlehka jsme se drátů dotýkali a nic se nedělo. Martin se proto rozhodl dráty přelézt, činil tak pomalu a byl celý bledý… Obával se, aby to neschytal do oněch míst… Já jsem zvolil spodní cestu, tedy podlezení… Kdyby nás někdo sledoval, zjevně by se pobavil… Vlak jsme ale stihli, to je důležité… Ještě před tím jsme ale vyslechli hádku několika malých dětí, kteří si navzájem vyhrožovali pěstí (a byly tam i dívky)… Hádaly se o tom, jestli existuje peklo. Podle malého střapatého chlapcem nedaleko od Berouna, ve Svatém Jánu, je ve skále průrva a v ní…je pravé peklo! Martin přisvědčil, že má pravdu… Podíval jsem se na něj, a když jsem si všiml jeho stébel trávy za šátkem na hlavě, nechtěl jsem to komentovat… Nepřipadal mi v tu chvíli důvěryhodný… Začalo hustě pršet a přijel vlak.

 

Na Městkou horu v dvoučlenném sboru

 Když jsme přijeli do Berouna, Martin opět zaslzel při pohledu na

f9.jpg

 prázdné prostory bývalé nádražní restaurace. V dešti, s kapucami na hlavách jsme vyrazili na Městskou horu. Přes berounské náměstí k medvědáriu a rozhledně je to jen cca necelé tři kilometry. Jenže déšť byl intenzivní a na mě začala dopadat tíha nachlazení dnů předešlých. Netrvalo dlouho a stáli jsme u medvědária. Jsou tady praví medvědi z Večerníčku Václava Chaloupky - Matěj, Vojta a Kuba. Pokud by zrovna nepršelo, možná bych to ocenil, takhle jsem výběh hnědých huňatců přešel s absolutním nezájmem. Snad jsem si jen vzpomněl na legendární reklamu z dob pana Vajíčka. Vzpomínáte? „Kam šel brácha? Pro med do Jednoty“…

Na rozhledně seděl mladík, který nás obral o vstupné. Kdo ví, nebyl-li to bezdomovec, který si na dětské tiskárně nevytiskl vstupenky a pak tam obíral chudé pocestné. Vyšplhali jsme na rozhlednu, v tom dešti jsem ani nevytahoval foťák, vzal jsem za vděk telefonu. Nahoře jsme se rozhlédli a já si přál být někde v teple u čaje (nefňukal jsem ale nahlas, jen v duchu). Martin nás oba naladil na vyhlášené řeznictví na berounském náměstí. Mají tam prý výbornou sekanou, dršťkovou nebo jiné pochutiny na stojáka. Sdělení, jehož nosnou informací bylo teplé jídlo, mě na chvíli osvobodilo od uvědomění si nepřízně, chladu a mokra…

Než jsme došli na náměstí, Martin vzpomínal na to, jak tady vojančil a taky na to, proč se vlastně stal učitelem. Měl vzor, svého profesora dějepisu na rakovnickém gymnáziu. Historik rozvíjel Martinův enormní zájem o historii (zájem o historii se u Martina projevoval od útlého dětství) a svou osobností byl dějepisář také hodný následování (co by silný kuřák, umřel na rakovinu plic). Martin by také chtěl být takovým vzorem, pro některého ze žáků na základní škole u nás v Bílině. Jenže to by nesměl být učitelem dějepisu, ale třeba metodikem pro pěstování marihuany, lektorem přes sociální dávky nebo instruktorem loupežného přepadení. Pak by se jistě stal vzorem ne jednoho žáka a žákyně… Jako učitel dějepisu mu to myslím v Bílině nehrozí, tady žáci devátých tříd neumí ani pořádně číst…  

h1.jpg

Martin utrpěl další šok! Řeznictví, o kterém jsme oba podvědomě snili cestou z Městské hory, bylo zavřeno. Na rozdíl od nádražní restaurace ale vše nasvědčovalo tomu, že je řeznictví a uzenářství stále funkční, ovšem jen během všedních dní. Za stálého, i když mírnějšího deště, jsme se opět ocitli v pivovaru Berounský Mědvěd. Já si dal čaj a Martin pivo. Tatínkovi tam Martin zakoupil tamní speciál, osmnáctistupňového Lorda. Poněkud zvláštní byla etiketa na PET láhvi. Byl na ní uveden název pivovaru, tedy Berounský Medvěd, název piva, tedy Lord a na obrázku byl černý pes… !? Vlak do Rakovníka jsme opět stihli jen tak tak… Martinův tatínek už volal, kdy a kam pro nás má přijet, nocleh jsme totiž měli zajištěn, na chlup přesně po dvou letech od páté expedice, opět u Martinových rodičů v Hostokryjích. V Rakovníku jsme přesedli na další motoráček, který nás měl zavézt do Příčiny nebo chcete-li na Brant. K tamní zastávce na znamení pro nás měl přijet Martinův švagr Petr. Jenže stařičký motorák neměl nikde tlačítko, kterým bychom upozornili urostlého strojvedoucího, aby nám zastavil. Čím blíž jsme se k Příčině blížili, tím víc jsme byli nervózní. Průvodčí v motoráku nebyl… Dívali jsme se všude, kde by jen mohlo ono tlačítko být? Martin si lehal na zem, já nakukoval na toalety… Nakonec se Martin postavil na úzkou chodbičku za kabinou strojvedoucího a řval, „Zastaaaav, slyšííííš, zastaaaav…!!!!!!“

Zastavil…       

 

Hostokryje, tam se hodně jí a dobře pije!

 Přivítání v Hostokryjích u Martinových rodičů snad ani nemohlo být jiné… Stoly se prohýbaly jídlem a pitím, grilovány byly steaky, kuřecí křídla i krkovička, jako lahůdku večera bych označil domácí dršťkovou z kotrče! Byla exkluzivní! K tomu pivo a jeden panáček slivovice… Koláče, chlebíčky, jednohubky… Posezení s Martinovými rodiči, sestrou Simonou, švagrem a synovci bylo balzámem po deštivém odpoledni! Zdeněk Pohlreich by se olizoval, Babica by bral inspiraci a Láďu Hrušku by odvezla rychlá, protože tyhle recepty skutečně nebyly za desetikorunu… Kolem půlnoci jsem se šel osprchovat a netušil jsem, jaké dobrodružství mě čeká…   

f4a.jpg

Nahý jsem si vlezl do vany (ne že bych do vany někdy lezl oblečený) a chtěl jsem se osprchovat. Jenže voda tekla jen z kohoutku a nešlo přepnout na sprchu. Zkoušel jsem tahat za příslušný dzindzik, ale nic… Tak jsem se v úzké vaně snažil natočit se ke kohoutku tak, aby voda polévala co nejvíce mého těla… Vzhledem k tomu, že jsem poměrně rozměrný a kohoutek byl uprostřed delší strany úzké vany, byla to snaha dost marná. Zvedal jsem nohy jako pes, když čůrá…Lehal si, různě se kroutil… Pak jsem si polil z dlaní hlavu a nanesl na ní šampón. Jak ale šampon spláchnout? Opět jsem se snažil využít různých akrobatických poloh, ale moc to nešlo. Řekl jsem si, že ta sprcha nějak jít spustit musí… Silou jsem vytáhl dzindzik nahoru a … tekla sprcha! Martin se mi pak omluvil, že mi nedal instruktáž…

Chtěl jsem ještě s Martinem probrat jednu záhadu české historie… Po mém asi tříminutovém monologu se ve vedlejší místnosti, kde Martin spal, stále svítilo, nikdo neodpovídal… Vstal jsem a viděl jsem toto: Martin ležící na posteli, v ruce lahvové pivo, mírně chrápal a nevěděl o světě… Zhasnul jsem a pomyslel si něco o jeho schopnosti rychle usnout… Musel usnout někdy mezi lokem piva, se divím, že se neutopil…

 

Po ránu svěží a mlád ujíždíme v Křivoklát

 Po vydatné snídani u Martinových rodičů nastal čas odjezdu. Ještě

i3.jpg

 před tím se ale rodiče ukázali jako vzorní prarodiče. Do Martinova batohu naskládali asi dvě kila jablek, stejné množství mandarinek, půl kila sladkostí a ještě hrušky k tomu… S tím, že má pozdravovat vnučky. Takže zatímco Martin systematicky celou sobotu likvidoval zásoby potravin a alkoholu v batohu, aby závěrečný den měl zavazadlo co nejlehčí, odjížděl teď od rodičů div ne s nákupním vozíkem… Marně se bránil, rodiče a jejich argumenty byly silnější: „Nemůžeš holkám od dědy a babičky nic nepřivézt, to prostě nejde…“

Martinův tatínek nás odvezl na rakovnické nádraží, kde jsme hned nastoupili do motoráku směr Křivoklát.  

Tak jako den před tím, nad hlavami nám svítilo slunce… Zatím! Norský předpovědní model ale hlásil přesně ve 12 v Křivoklátě a o hodinu později v Lubenci déšť. Zatím nebyla potřeba se znepokojovat. Dokonce jsme si sundali bundu, jak bylo teplo! Cestou na Křivoklát nás předjely dvě „ameriky“. Nádherná sedmdesátá léta – asi tu někde měly sraz. Když jsme vcházeli do brány hradu, uvítal nás mimo jiné plakát, upozorňující na to, že se na hradě natáčí film s názvem Emperor. Má vyprávět o Karlu V. No jo, ale kdo to byl Karel V.? Poprvé jsem viděl historika v rejži… Nemohl si za Boha vzpomenout, kdo byl Karel V. !!! Tak moc ho to trápilo, až si vzpomněl a svět měl zase svůj smysl a řád… Na nádvoří hradu byla pro účely natáčení podivná stavba. Jakýsi 

j4.jpg

„bazén“ uvnitř s velkým černým křížem, který se dal v případě potřeby zvednout pomocí lan. „Tady se bude zřejmě upalovat“, utrousil Martin a upalovali jsme na hradby a pak do tamní věže. Rozhled na křivoklátské lesy byl úžasný. Méně úžasný byl zvuk motorového letadla vznášejícího se nad hradem v mlze. Stroji chvílemi vysazoval motor a já se začínal těšit, že u případné tragédie budu první a prodám svědectví některé z privátních zpravodajských televizních stanic … Bohužel, …nic! Možná to byl Kratochvíl…

Další výhledové místo jsme tedy navštívili, pohledem jsme se pokochali a teď už nás čeká Vochlice. Rozhledna poblíž Lubence. Ještě před tím se ale máme setkat s mou bývalou spolužačkou z průmyslovky Romanou v restauraci Hotelu Sýkora. Bylo to milé setkání… Martin s Romanou si povídali o květinách, jak s nimi Martin rozmlouvá, Romana zase mluvila o korálkování a gumičkování, hotová sešlost absolventů Jedličkova ústavu nebo fan klubu Přemka Podlahy, bylo to roztomilé… Chtěl jsem se přidat a rozpovídat se o své vášni ve sběratelství socialistických autíček, ale to už jsme utíkali zase na vlak…

Na nástupišti mi Martin vyprávěl, jak tady s manželkou potkali bílou kočku a ta kočka vyskočila na plechový odpadkový koš a chtěla Květu sníst… Anebo Květa vyskočila na plechový odpadkový koš a chtěla sníst tu kočku….? Musím se ještě Martina zeptat… Počtvrté, ale už naposledy jsme během tohoto víkendu přesedali na rakovnickém nádraží. Štiplístek nám označil jízdenku do Lubence a Martin začal ujídat zásoby z batohu…

 

Krční páteř, marná láteř, jedem zpět a to hned!

 Náhle Martinovi zazvonil telefon. Z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že

j7.jpg

 se stalo něco nemilého. A taky ano! Martinova Květa má problémy s krční páteří a nemohla se hýbat. Její otec ji proto odvezl na injekci. Zeptal jsem se Martina, nechce-li se vrátit. Oba jsme ale měli za to, že už je po všem a po injekci se Květě uleví. Jenže neuběhlo ani deset minut a chudák Květa volala znovu. Tentokrát dostala alergickou reakci na tu injekci, která ji měla ulevit. Otéká jí obličej! Tady už končí legrace, je třeba postavit se k problému čelem… Proto my jsme se postavili k Vochlici zády a stopli jsme si první rychlík na Most. K nádraží pro nás přijela ještě moje skvělá žena, aby byl Martin doma co nejdříve…

 Přibližně v době, kdy jsme usedali před nádražím v Bílině do našeho vozu, už Květa psala, že je po další injekci a je v pohodě. To ale nic neměnilo na tom, že Martin byl rád, že je doma. Ostatně já taky, před Lubencem skutečně začalo krátce před jednou odpoledne pršet, norský model nelhal… Jen jedno se nepodařilo… Před výjezdem na IX. expedici mne bolelo v krku a měl jsem rýmu. Těšil jsem se na to, že ač celý víkend na Paralenu, přeci jen mě nějaká ošklivá nemoc stihne a já budu celý následující týden ležet doma a odpočívat, číst si, zkrátka trpět jako zvíře nějakou ošklivou nákazou. Bohužel ani z toho nic nebude… Zřejmě jsem vše vypotil na cestách…