Po rozhlednách intelektuálně...

Ráno pod velkým tlakem, cestujeme vlakem...

  Ptáci ráno zvesela štěbetali, slunce nás zdravilo svými paprsky a modré nebe ševelilo píseň tuláků kmene Cyklo. S batohy na zádech zapřeli jsme chodidla do šlapek a vyrazili jsme v šest ráno na bílinské nádraží. Martin opatřen cyklistickou helmou, ke které byl doma násilně donucen, já opatřen novým, nefunkčním tachometrem s dvaceti funkcemi, které po vzoru odborářů zahájily stávku. Rozespalou pokladní na nádraží jsme marně žádali, aby nám vydala celodenní jízdenku na jízdní kola. "Žena za pultem" ale vzdorovitě oponovala, že nám ji vydá průvodčí. Obtěžkáni obavami jsme po schodech vylezli na perón. Tam jsem se snažil dofouknout ušlou duši, zatím marně. Pumpičce, podle prodavače určené pro úplné blbce, jsem já intelektuál nemohl porozumět. 

  Potkali jsme kamarádku Alenu Simčákovou, stála také na peróně jen pár metrů od nás. "Ahooooj Aleno, jedeme s kolama do Jizerek!", pozdravil jsem pyšně nahlas tak, aby to slyšeli všichni ostatní. Alena se usmála a pokývala hlavou. Když náš vlak ohlásil nádražní rozhlas, protlačil jsem kolo před Alenou, abych vystihl správný vagón pro úschovu zavazadel. "Jé ty máš fakt kolo, jo?", otázala se Alena s údivem. Evidentně si myslela, že bych nikdy nebyl ničeho podobného schopen a můj pozdrav brala před tím zřejmě jako dobrý vtip. Když jsem jí znovu vysvětlil náš záměr, vylovila mapu rozhleden, která ten den vyšla jako příloha některého z deníků a darovala nám ji pro štěstí. Ve vlaku jsme skutečně zakoupili jízdenku pro naše stroje od průvodčího, naše cesta mohla začít. 

 Hned v Ústí nad Labem jsme přesedali na rychlík. Zvláštní souprava o dvou vagónech a motorové jednotce nesla jméno Marcelka. Kola jsme zavěsili na háky v oddíle k tomu určeném a sedli jsme si na sklápěcí sedačky v jejich těsné blízkosti. Už v Bílině jsme si s Martinem všimli, že mé kolo výrazně připomíná prostatika v posledním stádiu této výsostně pánské choroby. Neustále se pod ním totiž objevovala loužička jakési tekutiny. Při bližším ohledání jsem zjistil, že mi netěsní láhev. Loužička se za chvíli objevila i pod hákem, na kterém bylo zavěšeno mé jízdní kolo. Nu což, raději hned vypiji obsah láhve. A jak jsem řekl, tak se i stalo... Byla tu ovšem ještě jedna zvláštnost. Zatímco Martinovo kolo klidně viselo na háku, mé se stále na háku houpalo a kroutilo, připomínalo anglického plnokrevníka pár vteřin před startem hlavního dostihu. Záhadě jsme nemohli přijít na kloub. Po chvíli přistoupili další a další cyklisté. I jejich kola visela na hácích klidně, jako prasečí půlky na jatkách. Jen to mé kolo bylo poněkud "nervózní" ... 

 Bylo nervózní asi jako cyklista senior, který v Jablonném v podještědí vystupoval a při sundavání kola z háku nepěkně udeřil starší dámu stojící za ním. "To jste mě tedy udeřil...", pronesla postarší žena tónem spíš konstatujícím, než výhrůžným. Vetchý stařík v dresu Olafa Ludwiga ale opáčil: "Se Vám teda omlouvám no, ale vy jste tam stála blbě ženská, tak jsem vás musel praštit, kam se cpete? Kdybyste se nehnala k východu, tak bych Vás nepraštil, se Vám teda omlouvám". Cestující okolo byli otřeseni, kolem praštěná žena se nezmohla na reakci. Chvíli jsme váhali, zda se ženy zastat, ale otřesný senior (zřejmě odborář) byl zjevně schopen všeho. Neriskovali jsme tedy, že napadne zbylé vystupující včetně nás sedících a tiše jsme ho v duchu častovali těmi nejhrubšími výrazy. Abychom zapomněli na seniora násilníka, otevřeli jsme cestovní šachy a vrhli se do první partie. Vítězství po nezjištěném počtu tahů v nejistém čase zaznamenal Martin. Mat jsem odtal královnou.

 V Liberci jsme přestoupili do moderního motoráku, který víc než lokálku připomínal Pendolíno zbavené třetího až sedmého rychlostního stupně. Jízdní kola jsme připoutali bokem bezpečnostními pásy. Po přibližně půl hodině jízdy byla naše kola zaházena asi šesti jízdními koly postupně přistoupivších cyklistů. Z obav a mrákot, že nestihneme vystoupit v naší cílové zastávce, nás probírala průvodčí, která na nás soustrastně hleděla a co chvíli opakovala:"Zastavíme, nebojte" nebo "V klidu vystoupíte, nemějte strach". 

Nahoru a dolů, nahoru, nahoru, nahoru    

   V Lučanech nad Nisou jsme vystoupili z vlaku a začali jsme se převlékat do cyklistického. Martin si opět nasadil helmu zvanou žihadlo a funkční (rozuměj hi-tech) dres v kombinaci černo-červené. Já jsem si natáhl rovněž funkční zelený (vrchařský) trikot a pod modré kraťasy jsem si navlékl funkční cyklistické, elastické spodní prádlo s vložkou... Nebyl čas zkoumat návod, blížila se ze zálohy skupina Sasů. Vyrazili jsme... Sjeli jsme dlouhý a poměrně strmý kopec směrem z Lučan. "Vítr mi krásně čechrá kadeřeeeee", volal jsem na Martina, abych ho naplnil závistí, neb jeho kadeře byly uvězněny pod helmou.... Ovšem, každá špatnost jest potrestána... Po chvíli jsme zjistili, že jsme přejeli odbočku a strmý kopec budeme muset opět vyjíždět nahoru. Krátkou přestávku jsem využil k tomu, aby se ze mne stal blbec abych konečně porozuměl mé pumpičce. Podařilo se a přední pneumatika byla dohuštěna. Při prvním stoupání jsem pochopil, že scénář dne je daný. Martin mi ujede v kopcích, které zbožňuje, já pojedu s jazykem na zeleném trikotu za ním se ztrátou hodnou ztráty žížaly dešťovky na tarbíka egyptského. 

 První stoupání ne a ne končit. Táhlo se zákrutami podél roubených chalup s bazény. A s lidmi  na zahradách rozverně laškujícími s cirkulárkami či dovádějícími u sekaček na trávu. Jen my se drali k rozhledně Bramberk. Přiznávám, že pod tlakem fyzického vyčerpání, dehydratace a nesnesitelného slunce nade mnou, jsem si kladl otáku: "Kterej blbec měl ten nápad, jet na rozhledny na kolech?" !  "Já..." Poněkud zdrcující pravda... Po asi čtyřech kilometrech odporného stoupání jsme se zastavili (Martin na mě počkal) na křižovatce. 

 Kateřina, která toho času lezla s dětmi po Tiských skalách mi poslala mms, na které byl Matěj dosáhnuvší vrchol jedné z nich. Abych vyslal pozitivní zprávu, z posledních sil jsem se vybičoval k póze dobyvatele a zaslal jim svou fotku na oplátku. Pak jsem zdechnul ...  Pokračovali jsme a Martin se mi opět vzdálil. Opouštěly mne síly. Chvíli jsem kolo vedl, ale jen chvíli ... Po asi dvaceti minutách jsme dorazili k úpatí cesty na Bramberk. Martin ještě plný sil vyšlápl kopec až k rozhledně. Já jsem první třetinu po asfaltové lesní cestě vedl. Zbytek jsem dojel, abych si připadal jako hrdina... 

Bramberk aneb když mám v hlavě guláš

 Přímo pod rozhlednou bylo několik ukazetlů se vzdálenostmi například k Honolulu (11981km). Milé, ale po vyšlápnutí nekonečných stoupání celkem otravné čtení.  Hospůdka byla zavřená už hodně dlouho. Od milé paní v pokladně jsme se dozvěděli, že rozhledna byla uzavřena až do loňského roku, neb se stala předmětem sporu při rozvodu majitele s jeho chotí. Nevíme sice, jak to dopadlo, důležité je, že Bramberk si pronajal místní obecní úřad a rozhledna funguje. Uzamkli jsme kola k hromosvodu a vydali se vzhůru. Už z dálky nás zdravil Ještěd, všudypřítomná zdejší dominanta. Zelené kopečky a hůrky Jizerských hor, hor mého dětství a naděje... Kolikrát jsem je dnes cestou nenávistně proklel!!! Chvíli jsme strávili rozhledem. Kocháním a narovnáváním zad. Po zhruba půl hodině jsme usedli na sedačky a pokračovali. Chvíli jsme hodnotili význam vložek, které měly zamezit otlaku našich zadnic. Ani mě ani Martinovi se nezdálo, že by vložky čemukoliv bránily, spíš naopak. Ale budiž, řešit to teď nemá cenu, je před námi ještě Slovanka a Královka.

  Cesta z Bramberku nám dodala energii a chuť do života. Jeli jsme z kopce několik kilometrů, podél jizerských roubenek, luk a hájů. Co chvíli jsem za sebou slyšel "Au, auvajs" nebo "Jau, jauvajs"... To se Martin nestačil vyhýbat dírám v silnici a občas zapomněl přizvednout zadnici. Přijeli jsme na křižovatku, od které jsme podle mapy měli opět stoupat. Nebylo to ale na první pohled nijak drastické. Cyklisté nás míjeli poměrně rychlou jízdou... Martin tedy opět vyrazil a já pomalu za ním. Už dávno jsem měl zařazen 27. rychlostní stupeň. Takže jsem budil dojem běžce sprintera, který trénuje na rotopedu uprostřed silnice. Po chvíli jsem spatřil  Martina stojícího uprostřed vozovky a mávajícího mým směrem. Díky výše uvedenému rychlostnímu stupni trvalo přibližně 26 minut, než jsem vzdálenost asi 80 metrů mezi mnou a Martinem pokořil.  Martin konečně objevil hospůdku, se zahrádkou, slunečníky, pivem a gulášem...  Neodolal jsem. Nedbaje varovných rad přítele, nedbaje množství očekávaných kilometrů před námi. Nechal jsem si přinést "guláš se šesti". Byl skvostný, byl úžasný, byl voňavý, byl jsem vůl! Zatímco Martin se osvěžil jen několika půlitry Svijan, já se zničil obědem tak dobrým, že mi z něho po zbytek dne bylo špatně. Tedy ne z guláše, ale z toho, v co se guláš zmítaný v mém břiše během cesty měnil. Už první metry směrem z hospůdky ke Slovance mě přiměly k úvahám o skoku do strouhy. Bohužel byla vyschlá, plná kopřiv. Martin se svěřepě řítil ve stíhacím závodu za cyklistkou, která se zdála být snadným cílem pro zpevnění Martinova cyklistického a vytrvalostního ega. Však i on zůstal zahanben. Ve chvíli, kdy Martin už už četl číslo velikosti jejího dresu na poutku za límcem, neznámá cyklistka zrychlila a zmizela za obzorem. Martina jsem dojel na odbočce ke Slovance. Tady i on slezl z kola s tím, že nechce umřít mlád a společně jsme kola do poloviny cesty vyvedli. Martin zbytek dojel, já nemohl, měl jsem před očima guláš míchaný se žaludečními šťávami. Když jsem se doslova doplazil k rozhledně, rozplácl jsem se na balvanu v očekávání infarktu, glykemického záchvatu, mrtvice a úžehu. 

Slovanka -    Es lebe die Deutsche Gesellschaft

 Kdo by čekal, že Slovanka je dílem Čechů k uctění slovanského ducha v tehdejších Sudetech, byl by zklamán. I my jsme byli zklamáni. Martin tedy ve snaze zanechat pod rozhlednou alespoň nějakou slovanskou stopu, rozbalil český chléb a natřel si krajíc ryze českou paštikou. Já stále rozvalen na kameni (hustě osídleném mravenci), očekával jsem milosrdnou smrt. Dlouho nešla... Tak jsem vstal a vydal se na rozhlednu, než se Martin nadlábne. Z výhledové plošiny jsem zaslechl známé zvuky... Byli to opět ti Sasové, kteří nás ze zálohy "přepadli" na nádraží. Hluk, který vydávali zcela jistě v ten moment odehnal všechny veverky z Jizerek do Krkonoš. Na úzkém schodišti se ve mě probudil velký duch malé české servility, když jsem se slovy "bitte, danke, schöne landschaft" otíral svůj pupek s gulášem o saské pupky s českou bramboračkou. Když Slovanku opustil poslední Sas, vydal se na ni Martin. Pak jsme jeli opět šusem dolů k místu, odkud jsme kola cestou sem vedli. 

  Na Královku to bylo opět o stoupání. Zprvu táhlé a zničující. Martin mi opět zmizel a já si jel svým tempem 27. rychlosti. Po levé krajnici si to štrádovaly dvě dívky. Jedna celkem nenápadná, druhá ale pěkně tvarovaná, v elastických kalhotách, balerínkách a nátělníku. Kochal jsem se dlouho, šly ale pomalu a já je navzdory 27. rychlosti pomalu dojížděl. Došlo mi, že se zděsí, až je budu asi 7,5 minuty předjíždět za doprovodu zvláštních citoslovců, které jest možno slyšeti jen v těsné blízkosti spokojené bachyně.  Dívky naštěstí změnily směr a zmizely kdesi mezi domky. Po chvíli jsem míjel školní výpravu, která chvíli před námi opustila Slovanku. Děti, asi tak devítileté, šly a popobíhaly s celkem zničující energií... Já umíral. Královka už byla velmi blízko. Martin opět čekal na jednom z rozcestí. Dodal si tam energii z jakési fíkové tyčinky skandinávské výroby. Jakmile ji dojedl, vyrazili jsme pokořit poslední desítky metrů k rozhledně. Martin ovšem zřejmě pod vlivem tajuplné tyčinky sjel ze silnice do louky... Následně se vrátil zpět na asfaltku s tím, že pojede raději středem silnice. 

Královka aneb síla ducha vítězí  

 Poslední rozhledna naší dnešní etapy stojí před námi. Usedáme na lavici ke stolu a kocháme se pohledem. Opájíme se pocitem splněných úkolů. Jen ještě sebrat sílu a vyjít nahoru na ochoz. Po chvíli jsme se odhodlali a vystoupali na Královku. Pohled z třetí rozhledny nebyl v porovnání se dvěma předešlými nijak rozdílný. Stál ale za to. Jizerky mají kouzlo, to je známá pravda. Sestup dolů už nás naplňoval očekáváním vytouženého penzionu Alberto. Zapřeli jsme se do pedálů a jeli zase dolů, dlouuuuho dolůůůů... Martin naměřil na svém tachometru rychlost vyšší než 50km/h. Můj tachometr neukázal nic... Než jsme stačili podruhé šlápnout do pedálů, stáli jsme před Albertem, tedy před naším dnešním posledním cílem. 

Albert Einstein, Alberto Sordi, Alberto Tomba - ten penzion je fakt BOMBA!   

  Milá servírka nám ukázala kolárnu, ukázala nám pokoj a pak už nám neukázala nic a ztratila se v chodbičkách penzionu. Příjemné ubytování se sprchou a toaletou využil jako první Martin. Zatímco se oddával hygieně, já zjistil, proč mi vložka zabraňující otokům zadku poněkud neplnila svůj účel... Vzal jsem si ji totiž obráceně!!! Předkem dozadu a zadkem dopředu. Chvíli jsem váhal, zda se s tím Martinovi svěřit... Nakonec jsem šel s pravdou ven v naději, že se mu třeba přihodilo něco podobného. Nepřihodilo, jen si koupil dres o číslo větší a vložka mu cestovala od zadnice dopředu. No vida, tak aspoň něco. Osvěženi jsme si šli sednout na venkovní terasu penzionu, kde jsme opět narazili na saskou výpravu. Naštěstí jinou, než v situacích předešlých. Martin holdoval Kozlu, já grogu, kofole, vinnému střiku i ginu s tonikem. Mezi tím jsme povečeřeli. Já řízek a brambor, Martin si dal pepřový steak. Ovšem ani takto chutná krmě nemohla zabránit jeho debaklu v další partii šachu. Martin byl do dlouhé  a vyčerpávajíicí partii poražen vskutku ostudně. Mat zapříčinil tah pěšcem... ! Martin sice dodnes tvrdí, že mu mat dala věž, protože pěšáka vyhodil a následně ho sejmula má věž... Ovšem, že znalci vědí, že mat je jen jeden a sice ten první. A ten Martinův král schytal od pěšce, ano písmeny p-ě-š-c-e. Neptejte se ho na komentář, nechce o tom mluvit. Dokonce ani nemohl usnout, což v jeho případě znamená, že usnul až 15 minut po ulehnutí do peřin. Plánovali jsme ještě souboj ve stolním tenise, ale sil už ubývalo a lahodné nápoje (viz. foto nápojového lístku) byly příjemnější variantou zbytku večera. 

Hurá do Josefova Dolu

  Po velmi chutné snídani (Martin si dal pivo a párek, já vánočku s džemem a rozhlík s máslem a kávu) jsme prohodili pár slov s majiteli penzionu. Jejich příběh je fascinující. Přečtě se si jej na  http://www.naspenzion.cz/dokumenty/Hrdlickovi.pdf 

  Cesta do Josefa Dolu byla jen a jen po asfaltce a jen a jen z kopce. Nebýt toho, že mi do úst vletěla jedna moucha, dvě komáří samičky a čínská beruška, dalo by se říct, že kdybych se po tom všem nedávil, byla by to jízda bez jediné chyby.

 Cestou jsem Martina zásoboval historkami z dětsví, puberty i post puberty. Touto cestou chci Martinovi poděkovat za schovívavost a trpělivost. Zajeli jsme na místa, se kterými mě pojí citové pouto křehkého dětství, přiblblé puberty a romantického mládí ... Martin cestou číhal, kde čepují Svijany, což trochu kalilo mé rozněžněné rozpoložení. Ale vytýkat mu to nechci, to ne, to v žádném případě... ALE JESTLI SI JEŠTĚ JEDNOU SPLETEŠ MÉ PŘÁTELE S VLKODAVEM, TATRANSKÝM ČUVAČEM NEBO KÓLIÍ, BUDU NEMILOSRDNÝ!!! 

   Zastavili jsme se u naší bývalé chalupy, kde trávili čas dnes už senioři Pavel s Dášou. Martin si Pavla poctivě plejícího záhonek spletl se psem a začal mě varovat, že nikam nejde, že raději počká na silnici. Nakonec jsme spolu s Dášou Martinovi ukázali okolí chalupy a napili jsme se lahodné, trochu železité, ale průzračné vody ze studánky. Chvíli jsme poklábosili s Dášou a Pavlem a pak jsme se vydali na cestu do Tanvaldu.

 Opět jsme jeli z kopce a po rovině, ve srovnání se včerejšími galejemi to byl ráj na zemi. Krásná příroda, žádný provoz, slunce nad námi a my jeli jen a pouze z kopce. Celých asi 10 km z kopce. 

Trotl milující Audi, VW a Mercedes aneb jak má vypadat freundschaft

  Na oběd jsme se zastavili v hospůdce s terasou na okraji Tanvaldu. Brždění mi trochu nevyšlo a málem jsem se přizabil... To ale nevyvedlo z míry na terase obědvající posádky dvou sanitek. Jen zvedli obočí a jedli dál. Martin si objednal vskutku prapodivnou kombinaci jídel. "Neříkej to Květě, aspoň ne hned, řeknu jí to sám později" , žadonil, když mu v horkém odpoledni přinesli smažená játra s bramborovým salátem.  Svijany byly samozřejmostí. Já si dal špagety a byly také výborné. 

 U vedlejšího stolku seděli dva Sasové středního věku s potetovaným předloktím. U nich seděl místní zedník nebo instalatér v montérkách a říkal asi toto: "Audi, Volkswagen, Mercedes super, super auta. Nic jinýho mi nesmí do baráku. Škoda, nicht super..." Zeptali se ho, proč Škoda není super... On jim řekl, že "Deutsche auto je super, škoda , no ... ", zamyslel se, "škoda Octavia ist super trochu", dodal. Podívali se na sebe a když usedlík vstal, sedl na rozklinkanou skládačku a odjel, ten jeden Sas řekl, "Tschechische trottel". Dotklo se nás to, ale nedalo se nic namítat. 

                                                           Naproti nádraží, kam jsme dojeli asi o dvě hodiny dříve než jsme předpokládali, jsme našli malou hospůdku. Převlékli jsme se z cyklistického, neb nás už čekala jen tříhodinová cesta vlakem. Já jsem se převlékl na toaletě. Martin na chodníku před hospodou. Pravda, město bylo vylidněno, jen občas nám míjeli lidé jdoucí z nádraží. Třetí rozhodující bitvu v šachu jsem vyhrál, ale nutno dodat, že tentokrát to byl mat skutečně věží. Na oplátku mi Martin do Kofoly hodil mouchu. Když jsem totiž po výhře odcházel na toaletu, ještě tam nebyla. Když jsem se vrátil už tam byla utopená. Ani křidélky nemávala, což značí, že tam padla už mrtvá... 

Domů do Bíliny aneb Kačenka, Marcelka, Martinka a jiné

 Zrovna, když jsme nastupovali v Tanvaldu do Pendolína v horské úpravě, začalo pršet. Lilo jako z konve celou cestu až do Ústí nad Labem. Nám to ale nevadilo. Podřimovali jsme a sledovali jsme jak se opět mé kolo houpe na háku, z čehož měl Martin škodolibou radost. Jenže před Ústím se nezačalo houpat jeho kolo, nýbrž samotný hák, na kterém jeho kolo viselo... Očekával jsem tragický konec jeho bicyklu, ale hák vydržel.  

 Dívčí jména v nadpisu této kapitoly nejsou bohužel jména skutečných dívek, které by nám padaly k nohám se žádostí o podpis na jejich spodní prádlo. Jsou to jména lokomotiv, které nás cestou domů vezly nebo jsme je potkaly na vedlejších kolejích. Nu, škoda...    

  V Bílině jsme vyjeli na Chlum a rozloučili se s nadějí, že příště... příště už je blízko...