Po rozhlednách intelektuálně...

 Vždy jsem snil o tom, že až vyrazíme na expedici, která bude zahrnovat naší stou společně navštívenou rozhlednu, bude to velká sláva!!! Že nám budou z perónu vlakového nádraží svými bílými kapesníčky mávat desítky omdlévajících fanynek, že u toho nebude chybět televize, rozhlas, delegace Klubu českých turistů, zástupci Cechu pivovarníků a cestou nás budou zdravit špalíry milovníků rozhleden. Z lesa nám budou mávat zvířátka a holoubci, pěnkavy, špačci a slepice budou létat nad našimi hlavami a vrkat a cukrlikat. Hlavně ale, že budu připraven a svěží k naplnění tak významného milníku naší (rozhlednové) historie.  

  Realita ale byla poněkud jiná. Vzhledem k tomu, že jsem měl neodkladné společenské povinnosti, ulehl jsem do postele v poněkud indisponovaném stavu až v půl třetí ráno. Po dvou hodinách jsem vzbuzen budíkem, proklínal všechny rozhledny světa, včetně té naší STÉ! Při cestě do Mostu jsem dýchal zhluboka, na čelním skle auta se mi zevnitř začaly srážet kapičky ginu. Zanechal jsem vůz ve městě, ve kterém jsem nikdy vůz přes noc nechat nechtěl. Cestou na nádraží, namísto špalírů, delegací a bílých kapesníčků, potkával jsem pomatence vracející se z nočních dobrodružství. Na nádraží jsem místo zástupců Klubu českých turistů viděl jen podivné stíny a polonahé ženy. Z toho jak vypadaly, bylo patrné, že jsou polonahé už hodně dlouho, zřejmě tam postávaly už od jara. Nevadí, říkal jsem si, hlavně nesmíš usnout ve stoje na perónu.

  Vlak přijel a já si sedl na první volné místo, které jsem po nastoupení uviděl. U okénka seděly dvě dívky naproti sobě. Vedle nich byla dvě volná místa. Když jsem se usadil, všiml jsem si, že na stolku někdo přede mnou nechal rozehrané Člověče nezlob se! Zavřel jsem oči a očekával, že mě Martin v Bílině probudí. Probudil! Držel při tom v ruce pytlík s figurkami a kostkou. Radostný výraz v jeho očích mi byl zprvu záhadou, až když mi vysvětlil, že sedíme v dětském oddíle a že na stolku je železničářská dobrodružná desková hra, kterou si chce zahrát, pochopil jsem, že jeho duše gamblera propadá opět hráčské vášni. To mu nestačí prohry v kulečníku a šipkách, které při našich expedicích utržil v minulosti? To ještě musel vydyndat na štiplístkovi figurky? Dostal je oproti záloze ve výši 32 korun za figurku a 16 korun za kostku. Modrý mužík vyžadoval i naší adresu pro případ, že by České dráhy chtěly figurky vymáhat.   

  Čekal jsem, že Martin vyndá z batohu pivo, tak jak to dělal vždy na počátku našich výprav. Nevyndal, namísto toho se zakousl do kedlubny. Pivo prý nevzal! Že budou naše rozhledny tentokrát tak revoluční, jsem nečekal a začal jsem být mírně neklidný. Zahájili jsme hru. Jednoduchá pravidla jsem byl schopen po probdělé noci pochopit i já. Po cestě figurku čekala oranžová a červená políčka nástrah. Nebudu to dlouho opisovat, Martin stále nelegálně lezl do tunelů, na skateboardu přejížděl šraňky a odhaloval se ve vagónu pro matky s dětmi…  Nemohlo to dopadnout jinak, než že utržil další porážku… (to měl za to, že nevzal pivo!)

Hurá na Bedřichovu vyhlídku

 Do Prahy jsme dorazili s mírným zpožděním. Poté, co si Martin musel na nádraží odskočit na toaletu (nevím po čem, asi po kedlubně, protože jsme NEMĚLI PIVO). Nastoupili jsme do Slováckého expresu. Zasnil jsem se nad představou, že dojedeme až do Uherského hradiště, tam rovnou z nádraží, které navrhl Dušan Jurkovič, půjdeme rovnou do blízké vinotéky Hruška a už nikdy ji neopustíme. Ta představa mě zcela ovládla a já se jí nechal unášet až do Kolína. V Kolíně jsme přestoupili na autobus do zastávky Vítězov. To jsem hodnotil pozitivně. V podstatě jsem se cítil už v té chvíli jako vítěz a nebylo třeba pokračovat v cestě. Martin ale žadonil a tak jsem v cestě napůl ve spánku pokračoval. V obci pedagog neodolal a zazvonil si na obecní zvoničku. Očekával jsem příjezd dobrovolných hasičů, že se začnou sbíhat obecní radní nebo že nám dá někdo přes držku. Naštěstí se nic z toho nestalo. Úzká cesta, téměř po rovině, nás přivedla k Bedřichově vyhlídce. Za ní stál památník. Martin se ochotně pustil do výkladu historie bitev nebo bitvy, už nevím, kterou měl památník připomínat. Mluvil, rozhazoval nadšeně rukama, stoupal a klesal hlasem, zdálo se mi, že chvílemi máchá rukama a dělá dlouhé kroky, jako když nabírá někoho na bodák… Zaslechl jsem jméno Daun nebo Doun, čert ví, kdo to byl, ale já byl down totálně. Chtěl jsem se rozeběhnout střemhlav proti schodům rozhledny, abych část vyběhl na sílu a část setrvačností. To se podařilo. A dost mě to probralo! Martin vyšel rozvážným krokem za mnou. Pohled to byl pěkný, počasí nám vyšlo (po asi deseti letech) a v dáli byla vidět kolínská bývalá vodárenská věž, další cíl našeho putování. Schválně jsem o ní nemluvil, Martina by mohlo napadnout, že k ní dojdeme pěšky. To bylo nepřípustné, tak jsem zavedl rychle hovor na téma bitvy, která se tu odehrála a Martin potěšený mým zájmem, začal znovu s výkladem.

   Když jsme seděli pod přístřeškem, Martin vybalil tašku s jídlem a mně došlo, že výjimečnost této výpravy je i v tom, že já poprvé nemám vůbec žádné jídlo s sebou! Zkrátka nebyl čas nebo jsem nechtěl kvůli lepšímu výkonu, měl jsem jen kávu v plechu a vodu! Jo a taky půl litru vodky! Tak jsem si hned zavdal. Poprvé jsem si uvědomil, jak krásný čas to je! Svítilo slunce, nebe modré nade mnou, byl jsem se skutečným přítelem, který by nikdy naše výpravy ve dvou za nic na světě nevyměnil, v duši klid a v hlavě tisíc včel. Na autobusové zastávce Vítězov mě při čekání na zpáteční spoj Martin neustále poučoval, že stojím ve vozovce a že „to se nedělá.“ Vysvětloval jsem mu, že stojím na asfaltu, vozovka je vyznačená podélným šrafováním a já stojím před ním. Odbornou debatu na téma dopravních předpisů přerušil pískot brzd autobusu a klakson. Řidič měl zřejmě shodný názor jako Martin.

Vodárna dvěma sympaťákům oddána, Maják a Prachárna, zatím žádná prasárna

  Příjemnou vilovou čtvrtí jsme prošli až ke skvostné vodárenské věži z třicátých let. Zakoupili si vstupenku a vydali se rozhledům vstříc. Krátké schody nám výstup rozhodně neusnadňovaly. A bylo jich opravdu hodně. Hodně! Procházeli jsme i tím místem, kde kdyby byla bývala voda, bychom se utopili. Zcela na konci sil jsem litoval, že už tu vodu někdo vypustil. Na horní plošině jsme potkali rodinku, která se fotila ve všech možných kombinacích dvojic, trojic i jednotlivců. Požádali pak Martina, jestli by je všechny nevyfotil. Martin to samozřejmě rád udělal a pak se všichni fotili s Martinem, dvojice, trojice i jednotlivci. Když se dozvěděli, že je to učitel pod penzí, předhodili mu nejstarší dceru a pozvali ho na sváteční oběd. Martin odmítl s tím, že v neděli už něco má a taky, že ho zítra v poledne čeká očistný obřad, rituální Mikve v domě strýce, místního rabína.

 Obkroužili jsme ochoz, dívali se do dálky a každý jsme si mysleli své. Já upíral své zraky do dálek, do země vycházejícího slunce a Martin věnoval pohled, dlouhý a plný očekávání směrem, kde měl být pivovar Prádelník. Když jsme odcházeli od vodárny, potkali jsme koně s jezdci. Dýchla na nás atmosféra třicátých let. Jako by tatíček Masaryk projel kolem na svém běloušovi. Prošli jsme k Labi a přes krátký můstek jsme se dostali na ostrůvek s dětským hřištěm a rozhlednou Maják. Nízká kovová rozhlednička působila roztomile. Kousek od ní stála silueta významného českého fotografa Josefa Sudka. Známý byl hlavně fotografováním pražských zákoutí. Kde se ale vzal v Kolíně? Možná měl taky neodkladnou společenskou povinnost a znaven usedl do prvního vlaku na Masarykově nádraží. Vystoupil v Kolíně a šel fotit… a tím se dostal do análů, místních.

 Od Majáku jsme přešli přes most a já si vytkl cíl. Chci vidět medvídky z večerníčku Potkali se u Kolína. Ten malý, byl vždycky můj vzor. Hodný a roztomilý trouba, na kterého si ten velký a dominantní vždycky došlápl. Já chtěl být vždycky trouba s bonbónem. A myslím, že se mi to vcelku podařilo.

 Chvíli jsme bloudili, protože jsem měl za to, že tam mají medvídci muzeum. Z muzea se ale nakonec vyklubaly jen dvě dřevěné figury v životní velikosti. I tak jsem měl radost! Martin pak našel kavárnu pod širým nebem. Tam jsme si dali kávu a kochali se matkami, které chodily parkem s dětmi. Děti nás nezajímaly.

 Prodrali jsme se parkem s výzdobou nadcházejícího svátku všech zemřelých a zamířili jsme si to na Prachárnu nebo-li Zalabskou baštu. Kamenná stavba na břehu Labe slouží jako rozhledna. Při vstupu je nutné vhodit dvacetikorunu, aby se otevřela vstupní mříž. Já prošel, Martin se zasekl za poutko batohu a nemohl dovnitř ani ven. Chvíli volal o pomoc, ale to já už byl nahoře a neslyšel jsem ho. Sundal si tedy batoh a šel na vrchol bez zátěže. Zhodnotili jsme, že výhled není tak dech beroucí, jak by mohl být, protože pod námi se cosi stavělo a pohled na historický Kolín nabízela jen jedna strana věže. Na vrcholu byl ale dalekohled, kterým se daly pozorovat dívky a ženy jdoucí po mostě přes Labe. Od vody foukal větřík, který často odhalil na malý okamžik to, z čeho nám, prostým a obyčejným mužům, kříží se nohy touhou.

Pivovar za plotem a za tratí, nikdo se neztratí  

 Prošli jsme historickým jádrem Kolína. Agáta už mlela z posledních procent. Pivovar Prádelník jsme našli. Ovšem podle fotografie sami posoudíte, v jakém stavu. Nevím, jestli vůbec pivovar funguje. Pokud ano, kdosi vaří pivo ve sklepě hned vedle mandlu. Není to pěkná představa. No jo, ale co teď? Vlak do Starého Kolína do Bašteckého pivovaru nám jede až skoro za dvě hodiny. A tak jsme se v prosluněném odpoledni vydali ulicemi Kolína na nádraží v naději, že tam najdeme hospůdku.

  Hospůdku jsme nenašli, jen kavárnu, ale co bylo důležitější, měli tam zásuvku a my mohli nakrmit Agátu! Rozebrali jsme válku na Ukrajině, válku mezi Izraelem a Hamásem, válku mezi rozumem a srdcem, válku mezi ginem a vínem a na konec jsme se mírumilovně objali a řekli si, že se nikdy neopustíme. Jak jsme byli už toho dne unavení, nemohli jsme najít sílu se od sebe odklížit, a tak jsme společně v objetí odešli na vlak do Starého Kolína.

 Tam nás Agáta doslova vyškolila, resp. si z nás dělala jen a jen legraci. Stále nám ukazovala, kudy máme jít, ale pokaždé to vedlo do křoví. Když jsme z toho křoví vyšli asi po páté, uvědomili jsme si, že je něco špatně. Vypnuli jsme Agátu s tím, že je v podmínce a vydali se po vlastním úsudku. Oslovili jsme dvě ženy, ty nám ochotně vysvětlily, že do pivovaru se jde tudy a doleva. Agáto! Styď se! A tak jednoduché to bylo!

  Baštecký pivovar, resp. Baštecká koštovna, byla plná lidí. Chytili jsme poslední dvě místa u dveří do kuchyně. Objednali si pivo a mísu mini řízečků. Pivo bylo vynikající, teda Martin by asi tvrdil něco jiného, ale já si za tím stojím. Mám rád nehořká piva. Dal jsem si tři! O jedno víc, než učitelskej! Taky revoluční novinka! To tu ještě nebylo! Přinesli mini řízečky! Mísa je ve Starém Kolíně synonymum pro dezertní talířek. Mini řízečky jsou ve zdejším názvosloví výraz pro smažené kuřecí a vepřové maso velikosti středně velkých škvarků. Ale což, kvůli jídlu jsme sem nejeli a já přeci musím víc chodit, běhat, cvičit, létat! Ne se cpát! Dal jsem si závazek! A nebudu u toho fňukat jak malá holka! Jak mi bylo řečeno… před nedávnem…

 Za okny se smrákalo a my se dobře bavili, poslouchali jsme okolí, vzpomínali na rozhledny minulé i dávné a bylo nám dobře. Byli jsme v klidu, vlak nám jel až ve tři čtvrtě na sedm. Nebylo kam spěchat… Když bylo půl sedmé, pomalu jsme se zvedli a klidným rozvážným krokem pistolníků divokého západu jsme se odebrali na pár stovek metrů vzdálené nástupiště. Stojíme a z dálky se blíží reflektory přijíždějícího vlaku… Proč nebrzdí? Ptáme se jeden druhého. Profičel kolem nás asi tak rychlostí světla. Za chvíli další a pak další a ještě jeden, pak nákladní. Nedalo mi to a podíval jsem se do rozpisu. A sakra! Ujelo nám to v šest deset…

Jdeme buší. Kam, to nikdo netuší   

 Nakonec jsme do Kutné hory přijeli jen s asi půlhodinovým zpožděním. Čekala nás poslední fáze dne. Dojít k rozhledně Kaňk, pod kterou je penzion Havířská bouda. Když jsme vystoupili z autobusu, rozhlednu jsme viděli před námi na kopci. Byla krásně nasvícená, vypadala jak tajemný hrad v Karpatech, když z něj startovala raketa. Cesta k ní vedla podle Agáty do svahu lesem. Byla tma a my vešli mezi křoví. Ale nebylo to obyčejné křoví. Bylo to křoví plné hmyzu, kdesi v okolí bylo slyšet jeleny, srnky, divoká prasata, muflony, hrochy, ještěry a kloše jelení! Ti nás napadali celou cestu. Občas se před námi mihla silueta ducha horníka ze stříbrných dolů. Martin dokonce zahlédl Makovou Panenku, jak kvílí s břitvou v ruce a pronásleduje Ženu za pultem nedalekým mlázím. Byla to cesta strastiplná a úzké křoví nás svíralo a mačkalo, píchalo a rozcuchávalo. Když jsme došli na konec cesty a měli jsme podle Agáty stát před penzionem, stáli jsme v lese a před námi byl vysoký živý plot.

 Zpět se nám nechtělo. Zpocení strachem, udýchaní výkonem a naštvaní Agátou, rozhodli jsme se, že plot nepřelezeme, ale podlezeme! Ať si Tyrš pro jednou trhne nohou! Do luxusního restaurantu ve stylu neogotického hradu, kde večeřely dvojice v božíhodových oblečcích se vznešeným výrazem ve tváři, vešla dvojice připomínající navrátivší z jeskyně plné netopýrů a divokých koz. Pikolík nás rychle vyprovodil z lokálu, aby nás uklidil do našeho pokoje. Když nám ho otevřel, vstrčil nás dovnitř a sykl, že snídaně je v osm.

 V noci nás vzbudily prapodivné zvuky! Jako by ve vedlejším pokoji projížděl co chvíli rychlík do Drážďan. Pak to byl courák do Řitky. Martin se jen probral napůl ze spánku a tiše pronesl: „Kdo maže, ten jede…“ a zase usnul. Ráno zjistil, že celou noc spal na víčku od Repelentu!

Na rozhlednu na honem, na stole výtahem

 Na snídani už jsme přišli v outfitu jako Edmund Hillary a Tenzing Norgay před výstupem na Mount Everest. Bohužel jsme ale v lokále byli sami a tak nemohl nikdo ocenit přítomnost chrabrých mužů s drsným výrazem a ošlehanou tváří. No nic, dali jsme si ovesné vločky a borůvkový jogurt a nachystali jsme se k výstupu na dvacet metrů vzdálený Kaňk stojící na druhém konci chodníku. V areálu rozhledny kromě penzionu stojí i socha. Pro změnu neobarokní. Zajímalo nás, co má znázorňovat. To už ale sympatická žena otevřela vchod na rozhlednu. Zeptala se, jestli jdeme pěšky nebo výtahem. Pokud bychom chtěli jet výtahem, museli bychom si prý vylézt na stůl, který ve výtahu je a který je nutné vyvézt vzhůru. Neodolal jsem! Výtahem jsem už na rozhlednu jel! V Praze na Žižkovský vysílač (což mi nikdo nemůže vyčítat) a teď mohu jet výtahem na stole! A navíc se sympatickou liftgirl! Bylo rozhodnuto! Martin samozřejmě touto možností opovrhl a šel pěšky. Já byl na vrcholu dobrodružného blaha. Co kdyby to dopadlo jako onehdy v lesíku s paní servírkou, když jí cestou na Hrádek v deset večer došel v autě benzín a pak i plyn? Co když se nám zasekne výtah? Servírka měla manžela pumpaře, přijel a v mžiku nás odtáhl. Tahle žena jistě nemá muže výtaháře, to by musela být sakra náhoda!

 Seděl jsem na stole a liftgirl stiskla knoflík, než jsem řekl „víčko“, byli jsme v cílové stanici. I tak jsem ale nevycházel z údivu! Na horní prosklené plošině byl bar, kávovar, židličky a stoly! Měli víno! A bylo tam teplo! Zeptal jsem se liftgirl Simony, co má představovat socha dole před rozhlednou. Odpověděla, že mi to pošeptá, ale že to nesmím nikomu říct a nikam napsat. Pak prozradila, že jde o svatou Barboru, patronku horníků. Její tvář sochař vytvořil podle manželky majitele celého areálu. Prý si tím podnikatel vyžehlil nějaké zanášecí hříchy! Slovo „hříchy“ ale téměř polkla a podívala se rychle kolem sebe, jestli jí někdo neslyšel.

 Martin podlehl mé prosbě a chvíli jsme poseděli nad lahodným bílým vínem. Pak jsme se odebrali – on pěšky a já výtahem bohužel už bez stolu, zpět na trasu. Před námi byl další cíl, Dačického restaurant s pivovarem v centru Kutné hory. Tentokrát jsme šli po silnici, prodírat se pohádkovým lesem jsme už nechtěli. Téměř čtyři kilometry do centra města uběhly rychle. Kutná hora je malebné místo. A navíc bylo učiněné babí léto. Dačického restaurant byl sympatický, napodoboval renesanční krčmu. Bohužel jsme neměli rezervaci, tak nás servírka s dost svérázným projevem zavedla až na samotný konec krčmy. No nešť, u druhé jsme si to vynahradili, když nám roznesla pivo. Musela se hodně naklonit a byla pěkně rostlá, jak by jistě řekl Dačický, který byl, podle Martina, prostopášník a volnomyšlenkář. Musel to být děsnej sympaťák!

 Já si objednal topinku s masovou směsí a Martin polévku. Obojí bylo znamenité! Vydrželi bychom tam déle, ale volala nás rozhledna číslo 100! Vinice v Úvalech u Prahy.

Stovka je nejvíce, vítá vás rozhledna Vinice!

 Ve vlaku do Úval jsme se málem upekli. Venku bylo teplo a ve vlaku jak v troubě. A tak jsme zavedli řeč na světice, které mučili. Martin je na světice a patronky odborník. Mně byla nejsympatičtější Máří Magdaléna. Proč, si nechám pro sebe, ale vy na to stejně přijdete. Vinice v Úvalech jsou prachobyčejný stožár telekomunikací s rozhlednou. A hlavně, celé to je roštové a celkem dost vysoké! Martinovi už došly zásoby medoviny, a tak musel počítat s maximálním vypětím sil. Cestou k rozhledně jsme u rybníka v atrapě bárky viděli spát bezdomovce. Měl tam u sebe láhev whisky, Martin chvíli váhal, že si ji půjčí na výstup, pak to ale zavrhl, co kdyby to nebyla whisky…

 Cesta do mírného kopce byla krátká, proto jsme pod rozhlednou „STOVKOU“ stáli brzy a já se vydal ihned na vrchol. Vychutnával jsem si každý schod a zmocňovala se mě euforie. Co na tom, že nebyly žádné fanynky, žádné delegace ani média… Byli jsme tam my a za námi 14 let putování, stovky kilometrů, tisíce schodů, stovky vrcholových metrů, desítky litrů alkoholu a hektolitry piva! Kolik paštik, klobás, tatranek a mrkví! Kolik párů bot! Vždyť jen co jsme všechno zažili za těch 14 let! Například já… začal jsem psát pro Playboy, pro Paměť národa! Založil jsem v Litvínově a moderuji nejúspěšnější a největší Pubquiz v zemi. Stihl jsem se rozvést, oženit a znovu rozvést! Byl jsem tím výčtem upřímně dojat!

 Martin mě vyrazil dech! Na jubilejní výstup si nasadil masku Fantomase! Nebo ne? Co to… Aha, Martin byl zelený nevolností. No nevadí, Martine to dáš! Volal jsem na něj a při zdolání posledního schodu jsem s ním radostně cloumal. Měl velkou radost! Nebyl samým dojetím schopen nic říct. Jen něco radostně mumlal a křečovitě se držel konstrukce. „Tak máme stovku Marťas!“ Řekl jsem a padli jsme si do náruče. Martin začal měnit barvu ze zelené na oranžovou a pak fialovou, tak jsem ho raději rychle opřel o stožár, jistě chtěl být chvíli sám.

 Cesta domů pak byla plná slov o tom, že musíme žít zdravě, abychom za dalších 14 let, měli další stovku. Bude nám 64, resp. 65 let. Při troše štěstí, bychom mohli dát ještě třetí stovku! Co říkáš kolego rozhlednový? I kdyby nás tam měl vynést anděl smrti a milosrdenství!

Tak na jaře přátelé! Zase osamělí tuláci vyrazí na cestu krajem rozhleden!