Po rozhlednách intelektuálně...

  Za okny straka hlasitě hájila si své území, když probudil jsem se do soboty slibující nádherné výhledy, čerstvou jarní přírodu a hlasité nadávky kdesi v mém nitru. Nadávat si budu já, jako pokaždé, když ufuněný, zpocený a zcela vyčerpaný kavárenským životem, budu se po čtyřech plazit na vrchol rozhledny. Nejprve si zanadávám, proč mě napadlo zdolávat právě rozhledová místa, následovat budou výčitky stran mé kondice, vzhledu a zdraví…

  V Bílině přistoupil do vlaku Martin, tradičně s dvěma plechovkami ještě stále studeného piva. Bylo před námi téměř pět hodin jízdy. Neviděli jsme se dlouho, měli jsme si co říct, takže cesta do Ústí nad Labem uběhla rychle. Na „Západě“ jsme se těšili na nádražní hospůdku, kde jsme měli čas vypít pivo a kávu. Tedy já si to myslel, že ten čas máme… Takže jsme rovnou z vlaku nasměrovali naše kroky k nádražce, která ale byla zavřená. Pak jsme si všimli vlaku, který vypadal, jako že za chvíli odjede směrem na Mělník. Byl to náš vlak! A odjížděl za dvě minuty! Vida, nebýt zavřené nádražní hospody, původně zamýšlený a pečlivě naplánovaný výlet, mohl nést nemalé prvky improvizace.

 Na příjezd do Mělníka jsme se opravdu těšili. Tam jsme skutečně měli asi 40 minut čas na přestup do vlaku do Všetat. Výpravčí nám poradil uzenářství a řeznictví hned naproti nádraží, prý tam mají dobrou teplou sekanou, a když by náhodou měli zavřeno, za tratí je hospoda. Byla sobota kolem desáté dopoledne a řezník ještě vyspával a hospodský za tratí taky. Tak jsme si nechali zajít chutě a vrátili se na nádraží. Tam jsem si uvědomil, jak se ze mě stává protivný strýc odvedle. Začínají mi vadit hlučné děti, obzvláště ve skupinách, a to i skauti! A na perónu v Mělníku jich bylo! Modlil jsem se, ať do Všetat nejedou všechny.

 Nejelo ani jedno. Do Všetat nás vezla žlutá souprava RegioJetu, kterou jsme cestovali zdarma. České dráhy nám totiž při prodeji jízdenek na přepážce zatajily, že do našeho cíle nás odveze jiný dopravce. A protože do Všetat to byla chvíle, žlutý průvodčí nám to odpustil a jízdenku jsme si nemuseli kupovat. Ve Všetatech je Lokobar! Krásná, útulná nádražní hospůdka s dobře vychlazeným pivem a typickým, veselým a bodrým výčepním! Škoda, že jsme měli jen patnáct minut na přestup do lokálky, která nás vezla do našeho cíle, do Kyjí u Jičína.

Hluboký nádech, se slečnami v zádech!

 Od vlaku vedla příjemná, jen více než kilometr dlouhá, stezka lesem k Alainově vyhlídce. Už když jsme šli od vlaku, všimli jsme si tří slečen, které přicházely po cestě odněkud zdola z vesnice. Když jsme je poprvé spatřili, jak kráčí jistým krokem s batohy, karimatkami a chlebníky, šly tak tři sta metrů za námi. U Alainovy věže nás došly. Zatímco my jsme kamennou věž ihned zdolali a kochali se shora pěkným výhledem, slečny se usadily dole pod věží a začaly svačit. První cíl naší cesty byl tedy splněn. Kamenná věž nenabízí zrovna dech beroucí výhledy, je ale romantická a ke schůzkám s postranními úmysly, jak stvořená. Postranní úmysly jsme měli, ale jen tiché, nevyřčené. Já co by novinář, bych o nich i mluvil, ale učitel by mě jistě napomenul, že to není estetické!

 Vydali jsme se tedy dál cestou už víc do vrchu k Táboru, který je také znám jako Tichánkova rozhledna. Cesta trvala asi třicet minut a než jsme došly k rozcestí, od kterého to bylo k rozhledně sotva pár stovek metrů, slečny nás došly a předešly, vesele si u toho švitořily a na rozdíl ode mě, vůbec nejevily známky únavy, stresu a pozvolného umírání. Přiznám se, cítil jsem se zostuzen! Navíc nám vyfoukly místo u stolu na zahrádce před věží, na které jsem si myslel cestou. Napili jsme se studeného Budvaru, chvíli si odpočinuli a pak jsme vyrazili na věž. Tam už byl výhled z větší výšky a o dost hezčí. Pod námi křížová cesta a v dálce Lomnice nad Popelkou, místo našeho noclehu. Trochu nám dělalo starost, že tu a tam padla kapka, důležité aly bylo, že na rozdíl od podzimního putování nebyla mlha a hustě nepršelo. Když jsme se z ochozu podívali dolů, děvčata už tam nebyla. Asi vyrazila směrem dolů křížovou cestou. Ostatně v ženách se vyznám! Od začátku jsem byl přesvědčen, že jde o nějaký církevní spolek slušných dívek, které cestou tu pomohou staříkovi, tam utrhnou svazek lučního kvítí, promlouvají na cestách o úmyslech Božích a vůbec tak nějak jsou jiné. I když, byly pěkné a jedna z nich až moc. Vlastně byly jak z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký… Jedna byla opravdu dlouhá, druhá měla brýle a smyslný smích a třetí byla štíhlá a dlouhovlasá…

Od dívčích kůstek na skokanský můstek!

  Opravdu začalo mírně krápat a my se vydali směrem nejprve z kopce, abychom pak zas do kopce vyšli ke skokanskému můstku. Cestou lesem jsme se opájeli vůní dřeva a dobrým pocitem, že nám plán vychází. Měli jsme za sebou druhý ze tří rozhledových cílů. Ty pěnivé jsme si naplánovali na večer a na neděli. Kroky nás dovedly do Košova. V malebné vísce nám do oka padla hospůdka, a protože jsme měli dobrý čas a já byl prochladlý, nebylo o čem přemýšlet. Když jsme otevřeli dveře do lokálu, padla na nás atmosféra Krakonošových lyžníků! Hospůdka v horském stylu s vůní jídla, ozdobená krasavicemi za nálevním pultem. Tady to bude pěkné, shodli jsme se. Ovšem pozor, pozor, pozor. Ten smích odněkud znám! Podíval jsem se k nejbližšímu stolu, a kdo tam neseděl a neměl před sebou velká piva? Tři jeptišky, skautky, princezny s karimatkami, jak je libo… Podívaly se na nás a taky se nemohly ubránit úsměvu. Sedli jsme si do rohu a střídavě si prohlíželi hosty v lokále, servírky i jeptišky. Co čekat od chlapců v nejlepším věku s podlomeným zdravím, chápej duševním! Vývar s knedlíčky byl skvostný!   

  Když jsme odcházeli, Martin vyšel napřed a já si odskočil… Cestou ven z lokálu mi to nedalo a zeptal jsem se slečen, jestli je ještě dnes uvidíme, resp. kam jdou dál. Představa, že mě zase předejdou pod skokanským můstkem, by mě asi vzala veškeré iluze o mém mládí. Holky, které už tou dobou pily třetí velké pivo, šly podle svých slov na Trosky. V pořádku, pokud by šly na skokanský můstek, bezpochyby by je viděly taky, jenže ty by nebyly památkově chráněné. Učitel tušil, co ho čeká, drátěná, roštová vyhlídka… Takže kromě piv se pravidelně posiloval i ze své láhve Fernetu. Když jsme procházeli Košovem, před jedním z domů stál ten den už druhý Renault Fluence, a já vedl 2:0. Martin si zoufale držel hlavu v dlaních a doslova řval na celou ves: „Proč? Proč? Proč, lidé na horách jezdí v limuzínááááách?“  

  Cesta ke skokanskému můstku, na jehož vrchu je vyhlídkový ochoz, trvala necelou hodinu. Naštěstí nešlo o prudké stoupání, spíš o takové to mírné, ale táhlé. Když jsme přicházeli k můstku, shora někdo dělal indiána! Martin posilněn dopingem volal: „Máme rádi Vinetoua!“ shora se ozvalo do krajiny, že oni taky. Martin chtěl dál vést tento prapodivný dialog na výšku a dálku, jeho snahu ale přerušila potřeba poněkud jiná. S indiány jsme se setkali pod schody. Pozdravili jsme se a oni odešli, zřejmě do věčných lovišť. Cesta na vrchol nebyla lehká. Obyčejně mi roštové schody a podlahy nevadí. Tady ale byl ten rozdíl, že schodiště bylo úzké a zábradlí sice vysoké, ale mezi střední a horní trubkou, bylo víc než půl metru prázdna.

  Oba jsme ale vystoupali na vrchol bez větších problémů. Horší pak bylo vyjít schody, které vedly přímo na ochoz. Šlo totiž o ty schody, na kterých obyčejně skokani na lyžích sedí a vyčkávají, až přijdou na řadu. Takže výška schodu byla shodná s výškou židle. Nahoru to šlo, ale obával jsem se, jak to budu slézat dolů. Rozhled byl magický! Obešli jsme ochoz několikrát dokola. Martin přitom měnil barvy od fialové, přes žlutou po zelenou, až se doměnil k té své přírodní. Schody dolů jsem nemusel slézat po břiše, jak mi Martin radil. Šlo to běžným způsobem, ale asi budu muset zajít do lékárny pro Cemio Kamzík!

Hurá do Ložnice nad Popelkou!

 Cesta od můstku až k našemu penzionu Babylon vedla v podstatě po hlavní lomnické třídě. Penzion Babylon leží jen sto metrů od pivovaru Lomnické pivo. Není nad strategický výběr ubytování! Servírka, poněkud divná bytost, nám ukázala náš mezonetový pokoj. Já obsadil malou místnost s televizí, Martin si vybral o tři schody výš obývací pokoj s manželskou postelí. I když slovo „vybral“ asi není na místě. Poté co vyšel tři schody do pokoje, ozvala se divná rána. Já si vybaloval věci a nevěnoval tomu pozornost. Když jsem seděl na posteli připraven vyrazit do pivovaru, slyšel jsem povědomý zvuk připomínající zápas divočáka s motorovou pilou:

 „Ty spíš?“

„Ne“

„To slyším, chrápeš!“

„Ne, jen koukám do stropu a čekám, až budeš hotový“.

Opět se ozval divočák útočící na motorovou pilu v chodu.

„Ale já čekám na Tebe a ty spíš!“

„Nespím, jdeme.“    

  Pivovar Lomnické pivo se teprve zvenčí opravuje, na fotografii jde o dům s lešením. Návštěvníkům proto čepují pivo na místě bývalé městské tržnice, jen kousek za pivovarem. Příjemné posezení a stánek, kde čepují všechna piva ze své produkce a nabízejí nevšední dobroty, je velmi příjemným konceptem. Vše, co jsme jedli a pili, bylo prostě výtečné!

 Když jsme odcházeli, kolem osmé večer, Martin chtěl ještě zajít do lokálu v penzionu. Já byl po celém dnu uchozený, prochladlý a unavený. Martin pořád pobízel k tomu, že noc je ještě mladá a my bychom měli jít i do lokálu v penzionu. Já oponoval, že jsem úplně mrtvola a že už nikam nechci, ať jde sám. Řekl, že nepůjde, že tedy dopije Fernet na pokoji. Přišli jsme na pokoj a já zas uslyšel ten podivný zvuk… Jdu se podívat za Martinem. Než já se stačil zout, on padl na postel (to byl ten podivný zvuk), obličejem dolů s nohama čouhajícíma mimo postel. A chrápal… Bylo vidět, že byl skutečně fresh! Já si dal sprchu, omrknul hokej, vypil zásoby slivovice, zavolal ženě, dceři a kolem půlnoci jsem usnul…    

Cestou na Dubecko, je nám jedno všecko!            

 Po snídani (paštika, proteinový chléb, vodka) jsme se vydali do centra Lomnice na autobus. Cestou jsme míjeli zajímavý památník s křídlem Supermarine Spitfire. Patřilo letadlu pilota RAF Františka Truhláře. Tragicky zahynul v prosinci 1946, když se chtěl cestou z Brna do Prahy předvést kamarádům nízkým přeletem nad rodnou Lomnicí. Škrtnul o střechu jednoho z domů a bylo po frajeřině.

 Autobusem jsme dojeli na zastávku, která nesla skutečně složitý název Mírová pod Kozákovem, Chutnovka, Dola. To jsme ještě netušili, jaká Chutnovka nás čeká cestou na samotný Kozákov. Cesta na Dubecko vedla, jak jinak, lesem. Když jsme se dostali téměř pod rozhlednu, Martin pokračoval dál po cestě, na jejímž konci stál jakýsi domek. Agáta z Mapy.cz nás ale přesvědčovala, že máme z cesty sejít na úzkou pěšinu, která vede na širokou lesní cestu k rozhledně. U rozhledny jsme si přečetli vzkaz, že klíče od ní jsou v domku asi 150 metrů od rozhledny. To byl ten domek, který byl vidět z lesní cesty. Prosili bychom tedy místní KČT, aby na cestu od vesnice umístil cedulku, že klíče jsou v domku u správce. Ušetří tím poutníkům tři stovky metrů zbytečné chůze.

 Muž nám téměř beze slov vydal klíče a Martin se psychicky připravoval na další roštový výstup. Tentokrát ale s tubusem uprostřed, kolem kterého se vinulo schodiště. To už má učitel naučené, že se dívá do středu a ne do stran. Zvládl tedy výstup, během kterého změnil barvu jen třikrát. Výhled byl krásný! Obzvláště na Kozákov a rozhlednu, která stála přímo na protějším kopci. Agáta předpovídala, že ty necelé čtyři kilometry půjdeme dvě a půl hodiny. Odtud to ale nijak tragicky nevypadalo. Martin ještě při sestupu v posledním oblouku vyšvihl pózu ala kankánová tanečnice. Hrdina!

Kozákov cesta smrti, nohy se nám vrtí!

 Z Dubecka jsme se vydali na poslední rozhledový cíl naší pět a dvacáté expedice. Po dlouhé době to vypadalo, že se splní všechna očekávání, tedy dosažená místa budou v souladu s plánem. Po polovině cesty, pod kopcem Kozákov, Martina upoutala cedule v poli, která slibovala samoobslužný bar Chlív s pivem Rohozec. Prý je za sto metrů. Pouhým okem bylo vidět, že reklama lže. Martin přesto neodolal a vyrazil. Já, v tušení ostrého výstupu jsem nechtěl plýtvat silami. Raději jsem se celý postříkal Repelentem. Představoval jsem si, jak někde na listu leží pět klíšťat na zádech, ruce pod hlavou a nohy křížem podepřené. Přemýšlí, na koho seskočí a přelezou. Na mě ne! Já byl připraven!

 Po chvíli mi došlo, že Chlív asi Martina zaujal a rozhodl jsem se pomalým krokem vydat napřed. Martina jsem o tom spravil a šel jsem vstříc smrti. Představte si sklon žebříku postaveného o zeď domu. A představte si, že ten žebřík má zhruba 700 metrů. Lepší přirovnání příkrého kopce na Kozákov mě nenapadá. Agáta měla pravdu. Šli jsme ten poslední úsek, necelý kilometr, téměř hodinu. Klikatá stezka plná kořenů a kamení, kdy si říkáte, že za touhle zatáčkou už to musí být mírnější a ono to za ní, je ještě větší krpál. Martin mě došel a samozřejmě předběhl. No, předběhl… přeplazil. Co bych to dlouze popisoval… Shodli jsme se, že to byl nejhorší výstup za všech našich 25 výletů za rozhlednami. Ostatně 122 vystoupaných pater mluví za vše!

Před výstupem na rozhlednu se u stánku Martin posilnil pivem a párkem, já Milou. Pak jsme se se zbytky sil začali drápat na horní plošinu rozhledny. Neustále se nám pod nohy pletly děti, které zcela ignorovaly náš stav a řvaly, draly se proti nám po úzkém schodišti a stále běhaly sem a tam. Herodes, to byl král! Ovšem pravdou je, že výhled z Kozákova neměl chybu! Zařadil bych ho na druhé místo, hned za výhled z Varhoště. Počasí nám přálo a byla dobrá viditelnost. Opravdu nádhera!   

Pivovary s Andělem

Dovolenou s Andělem a Anděla na horách jste jistě všichni viděli. Pro nás jeden takový Anděl přijel i se svou ďáblicí. Jirka nás vyzvedl na Kozákově. Přijel akorát včas, když nám totálně začaly selhávat svaly na nohách. Původně nás měl odvézt do pivovaru Rohozec. Martin ale usoudil, že toto pivo už po cestě ochutnal a protože ho příliš nezaujalo, využili jsme nabídky domácích Jirky a ďáblice na oběd v pivovaru Svijany. O Jiřím jsem Martinovi mnohokrát vyprávěl. Obzvláště o jeho zvrhlé lásce ke všemu chlípnému. Prostě je to prasák a mám ho proto rád. S nikým si v debatě o ženách a sexu nerozumím víc, než s ním. Dokážeme tato témata variovat do zblbnutí. A dost se u toho nasmějeme, ale taky naše znalosti posouváme dál, až do akademických výšin. V teorii nás nikdo nepřekoná! Martin byl tedy poučen a připraven. Přesto málem za jízdy vypadl z auta ve chvíli, kdy Jirka vyprávěl, jak dal tchýni k narozeninám anální kolík. Myslím, že mé dosavadní historky učitele přesvědčily o tom, že jsem v ničem nepřeháněl.

Oběd byl ve Svijanech vynikající i servírky jsme podrobili analýze, Jirka vyprávěl, jak na základní škole několik let na tamní toaletě pozoroval hovno přilepené na stropě. Vše tedy proběhlo tak, jak to mělo být. Čekal nás poslední bod programu, návštěva turnovského pivovaru. Jiří nám doporučil novou restauraci, kde piva místního pivovaru čepují. Vysvětlil, že je nová, pěkná a téměř nikdo tam nechodí. Zatímco do těch jiných hospod chodí divní lidé. Měl pravdu. Byli jsme tam sami!

Pivo ale měli dobré i lívance! A o servírkách se už raději zmiňovat nebudu, jak by jistě řekl Martin, nebylo by to v souladu s estetikou. Co on tím vlastně myslí? Cestu z Turnova nám opepřil mládenec, který z vlaku volal své milé. Řekl jí toto: „Ahoj, tak jsem s ním mluvil. A on říkal, ať Tě ošukám a nechám Tě být. Že jsi moc rozmazlená. Mám Tě prý nechat být a jen Tě ošukat. Ale to já neudělám. Já takový nejsem. Já nedám na to, jaká jsi, já dám na lásku.“ Říkal jí to hrozně dlouho, protože u toho koktal. Do Ústí jsme přijeli na čas. Odtud nás domů vezla má milá a nejmilejší učitelka. Tak na podzim zas načtenou!  

V galerii najdete kompletní fotodokumentaci :-) 

P.S. Fusion 5 - Fluence 5