Po rozhlednách intelektuálně...

          V říjnu 2010 jsme vyrazili na první společnou výpravu Po rozhlednách intelektuálně, první cesta vedla na Jedlovou na Děčínsku. V srpnu 2020 se na místo vracíme, abychom symbolicky oslavili výročí založení pěkné tradice, kdy dvakrát ročně vyrážíme po rozhlednách a pivovarech po celém Česku. Za tu dobu jsme navštívili celkem téměř 80 rozhleden a výhledových míst a více než čtyři desítky pivovarů. Na Jedlovou tentokrát, po deseti letech, nevyrážíme sami, vybrali jsme si veřejný pochod na Jedlovou s Českým rozhlasem Sever.  

  Do Jiřetína pod Jedlovou jsme tentokrát vyrazili autem, protože čas na zdolání vzdálenosti z Litvínova, resp. Bíliny by byl vlakem a autobusem v horkém letním dni nekonečný. Konec konců, šlo jen o to, vylézt na Jedlovou, připít si něčím nealkoholickým, pořídit fotodokumentaci, zavzpomínat a uronit dojetím slzu štěstí... Nálada po cestě byla výborná, nostaligcky jsme vzpomínali na všech dvacet předešlých výprav. Třídili jsme vzpomínky na ty, které šly a nešly publikovat, těšili jsme se, že snad tentokrát něco z Jedlové i uvidíme, protože před deseti lety byla mlha, že by se dala krájet. V Pekárně u Martina v České Kamenici jsme se zastavili, abychom si dali kávu a malé občerstvení před výšlapem.

 Do Jiřetína pod Jedlovou, na sraz pochodu, jsme dorazili krátce před desátou. Pochod startoval v deset hodin z rekreačního střediska. Když jsme se rozhlíželi po okolí, nabývali jsme dojmu, že jsme suverénně nejmladší účastníci pochodu. Všude kolem nás se to hemžilo čilými seniory, ženy byly upravené, namalované, načesané, muži v obličeji strhaný severský výraz, ale z očí jim kypělo odhodlání a na sobě měli čertsvě vypraný a vyžehlený outfit. Trasa měřila oficiálně přibližně šest kilometrů a vedla na Jedlovou oklikou. My jsme si vybrali cestu přímou a mnohem kratší, necelé tři kilometry. "Hele dáme pivko a necháme seniory vyrazit napřed." Řekl Martin a objednal dvě piva. "Jasně, stejně tam budeme první a budeme čekat, než tam gerontové dorazí". Dodal jsem v náladě neohroženého rozhlednáře ... 

 Bylo krátce po půl jedenácté a my vyrazili, letním dopolednem, na sluníčku už bylo přes třicet stupňů. Modrá obloha byla vysoko nad námi a my věděli, že výhled z ochozu Jedlové už nám nic nezkazí. Necelý kilometr jsme šli po asfaltové silnici, kterou lemovaly stromy, jenž nás šetřily před slunečními paprsky. Když jsme zabočili na louku, měli jsme to k Jedlové necelých jeden a půl kilometru. Na louce končila lanovka a cesta k rozhledně vedla přímo pod ní. Kdo někdy šel lesem pod lanovkou, ví, jak taková cesta vypadá. Jak je strmá, kamenitá, strmější a čím dál méně schůdná. Stále jsme si říkali, že máme náskok před pochodující armádou seniorů a že není třeba se na "jubilejní" cestě hnát za výkony. V polovině cesty už jsme ztráceli síly, v horku, které k poledni ještě sílilo se nedalo dýchat. Jedinou výhodou námi zvolené trasy byl stín vytvořený lesem. Posledních asi 500 metrů bylo z nejhorších. Na křížení cest jsme si chtěli chvíli odpočinout, ale to, co jsme spatřili, nám vyrazilo dech! Chvost, opakuji chvost, tedy ocas, ano, správně konec chcete-li seniorského pochodu, nás na křížení míjel. Rozevlátá a vysmátá seniorka na nás mávala a ptala se, z čeho jsme tak zchvácení. Že jí bylo už osmdesát a ani se nezadýchala! Před námi byl poslední úsek asi tří set metrů k vrcholu, který jsme chtěli zdolat stěnou přímo pod rozhlednou. Senioři to vzali po asfaltce, v klidu a s úsměvem na rtech. "Musíme, musíme tam být dřív, než ta nafintěná osmdesátka", zafuněl jsem sotva slyšitelně. Zvolali jsme a vydali jsme se cestou po velmi strmém svahu, plném kamení a nízkých keřů. Co chvíli nám pod nohama ujížděly malé kamínky i větší kameny, na které jsme šlápli. Postupovali jsme rychlostí asi dva metry za pět minut, rychleji to nešlo. Za necelou půlhodinu jsme stanuli na vrcholu za rozhlednou.

 Když jsme ji obešli, naskytl se nám pohled na asi pět desítek seniorů, kteří si úsměvem a bez jediné kapky potu, vyprávěli zážitky z vycházky, kterou před několika desítkami minut dokončili. Popíjeli pivo a limonády, jedli palačinky a klobásy, smáli se a bylo jim dobře. A my? My stáli před rozhlednou, promočeni potem, dýcháním připomínající výjezd Tatry 148 na Sněžku. Výsměšné pohledy a dotazy z davu typu: "Kde jste chlapci byli tak dlouho? Spadli jste do rybníka? Vy jste to vyběhli? a Nemáme zavolat nějakou pomoc?" jsme raději nevnímali, tedy předstírali jsme, že to nevnímáme. V tom Martin vytáhl z batohu nealkoholický sekt, dva kalíšky a oslava mohla začít. Co na tom, že sekt měl teplotu horkého čaje. Když vyletěl špunt z lahve, senioři zdvihli hlavy, aby zjistili, co kdo slaví. Když viděli, že my dva, tak hlavy zase sklopili. Zřejmě si mysleli, že slavíme, že jsme pochod přežili... Jen my dva jsme ale věděli, že máme co slavit... Dvacet výprav, desítky kilometrů na vrcholy, stovky slibů, že "to dáme" a tisíce otázek "...kterýho vola napadlo jít tudy?" Nesčetně zbabraných spojů, ujetých vlaků a autobusů, přejetí cílových zastávek i žhavé noci na pokojích penzionů, některé byly sado-maso, jiné skandinávského typu, další pak s velkou vanou nebo opilými ženami. Slavili jsme desítky kilometrů po cestách "neofiko", tedy zkratek, které byly "horší cesta, za to delší". Slavili jsme šťastné návraty, útrpné bolesti zad i nohou, hanbaté plány i chybějící odvahu je naplnit. Tak tedy do dna chlapci!!!

  Když jsme vyžahli sekt, vydali jsme se na ochoz Jedlové. Výhled to byl opravdu dechberoucí!!! Bylo krásné letní odpoledne, sice horké, ale lepší, než mlhavé. Cestou zpět, opět zkrátkou pod lanovkou, jsme si kladli otázku, jestli bylo horší jít nahoru nebo teď, se zaťatými svaly na nohách, šlapat dolů. Na startu, který teď byl cílem, jsme si dali klobásu, Martin pivo a já malinovku. Pak jsme sedli do auta a jeli domů. Já se těšil do bazénu a Martin nevím na co. Oba jsme se ale těšili na další, už 21. výšlap na podzim.