Po rozhlednách intelektuálně...

Slunečným ránem k vrcholu

 To by snad ani nemohl být Most, aby v něm do vlaku nepřistoupila rodina, ve které působí malé děti vyspělejším dojmem, než jejich postpubertální rodiče. Žena, spíš dívka ve věku tak těsně pod dvacet s mastnými vlasy a silnou obezitou, v nátělníku a džínových kraťasech, ze kterých vytékalo vše, co vytékat mohlo a útlý malý hyperaktivní otec ve věku o něco málo starším. V ruce s mobilem, na kterém hrál akční hru, což se nedalo přeslechnout. S nimi dva malí kluci, tak pět a sedm let. Oba seděli přes uličku od svých rodičů a ten starší něco vyprávěl mladšímu. Matka si vybalila z ubrousku chléb se salámem a začala řvát na své syny, ať jsou potichu, resp. ať drží hubu, že se chce v klidu nasnídat. Upozorňuji, že oba kluci si povídali celkem tiše a ukazovali si něco vzdálené v krajině ubíhající za oknem. Matka zařvala ještě asi tak třikrát a hrozila oběma div ne zabitím. To, že hluk hry z mobilu jejího chotě byl slyšet až na konec vlaku, to jí nevadilo...

V této kulise jsem opouštěl Most a blížil se k Bílině, kde přistoupil Martin. Ihned po nástupu vybalil dva vychlazené Bakaláře v plechu a hned bylo veseleji. Očekávali jsme zatažené počasí a dusno s vysokými teplotami. Proto nás mile překvapilo, že kopce a města kolem tratě do Děčína zalévalo slunce na modré ranní obloze. Cestou jsme probrali vše zásadní a nové, neviděli jsme se snad půl roku. Cesta příjemně ubíhala, mosteckou rodinku jsme nevnímali, ani nevíme, kde vystoupili. V Děčíně jsme přestoupili na "zelený" autobus Dopravy Ústeckého kraje. V kapse jsme měli celodenní jízdenku za pouhých 130,- Kč, dá se na ní cestovat naproto vším, co v kraji jezdí. Naše výstupní stanice byla Česká Kamenice, Líska. Celou cestu jsme sledovali na monitoru za kabinou řidiče, jak se naše cílová stanice blíží. Nebylo u ní napsáno, že je na znamení, ani žádné jiné upozornění. Proto nás překvapilo, když autobus zastávkou projel a vyjížděl kopec zatáčkami směrem nad Lísku. Duchaplně jsme proto zazvonili, abychom si pojistili, že nám zastaví aspoň na další zastávce. Zastavil. Uprostřed lesa, kdesi nad Lískou. Podle mapy jsme byli zhruba dva a půl kilometru od zastávky, kde jsme měli původně začít výstup na Studenec. Vydali jsme se tedy pěšky po silnici dolů. Slunce hřálo, teploměr ukazoval nějakých 26°C, dusno jako v prádelně a výhled na Děčínsko byl v sobotním dopoledni malebný. 

 Když jsme sešli zpět do Lísky, vydali jsme se po silnici mezi podstávkovými staveními zase směrem do kopce. Hned u prvního stavení nás zaujalo, že v něm zřejmě žil nějaký Tibeťan. Všude rozvěšené barevné vlaječky, zahrada eko bio a celkově stavení připomínalo sídlo sekty Charlese Mansona. Prošli jsme kolem sv. Jana Nepomuckého a stoupali dál do vrchu. Na přímem slunci, při teplotě atakující třicítku a dusnu, které by se dalo krájet, to nebylo snadné. Stoupání bylo s každým metrem strmější a strmější, zdálo se nekonečné. Já si vytáhl malý žlutý froté ručníček s barevnou kytičkou a dal jsem si ho na hlavu. Jestli vypadám jako úchyl nebo debil, jsem neřešil. Takové dusno jsme myslím, za uplynulých devatenáct výprav nezažili, možná na Hradecku, ale tam bylo všechno v rovině i rozhledny. Měl jsem problémy to celé udýchat. V lesíku asi v polovině cesty nás doběhl pár ve středním věku. Když říkám, že doběhl, myslím to doslova. Proběhli kolem nás a běželi na Studenec. Zatímco já měl sto chutí svalit se do trávy a umřít. Tlak jsem měl 400 na 380. Než jsme došli přes louku na okraj lesa na úpatí Studence, ti dva už běželi zpátky. Možná to byla fata morgana, možná to bylo UFO, možná se jim chtělo čůrat... V poslední fázi výstupu, kterou tvořily úzké kamenité stezky šel Martin napřed. Já se co chvíli díval do mapy, kolik jsem ušel kroků. Slíbil jsem si, že odpočívat budu nejméně po padesáti metrech. Po chvíli se tato vzdálenost smrskla na desetinu. Nestabilní kameny a prudké stoupání bylo silným nepřítelem. Na vrchu těsně pod rozhlednou na mě čekal Martin u vyhlídky. Mžitky před očima mi značně zhoršily výhled, ale tvářil jsem se, jako že vidím každý detail vzdálený na kilometry.

Konečně vrchol aneb much jako much

 Když jsme se celí schvácení jako herky líné doplazili k rozhledně, z posledních sil jsme vylezli na ochoz. Výhled to byl opravdu dechberoucí. Mžitky pominuly. Jen těch much kolik tam ale bylo! Jejich touha přistát na očním víčku, na tváři, na rtu nebo na nose, na krku, na ruce, na čele a přitom neustále bzučet, byla nekonečná. Když jsme se pokochali výhledem a slezli dolů, já se posadil na betonový pilíř a Martin na tři schůdky, které na protějším pilíři vedly nikam. Martin přitom vypadal, jako když sedí na toaletě. Zjistil jsem, že i rum se dá pít na žízeň. Zakusoval jsem to ředkvičkou a tělní oběh se pomalu stabilizoval. Pak na rozhlednu přijel chlapec na bicyklu a rodina s dětmi, které se kolem rozhledny honily. Musela to být fata morgana, nemohla to být skutečnost. S písní na rtech jsme opouštěli náš první sobotní cíl. Před námi byl Zámecký vrch. tedy měl být, ale to bych předbíhal. Horko ještě přitvrdilo a dusno se stávalo téměř nesnesitelným. Moje funkční prádlo rezignovalo na všechny své funkce už dávno před vrcholem, takže kdybych se začal rychle točit, kdybych toho byl vůbec schopen, byl bych připomínal velkou ždímačku. Cestou dolů do Lísky jsem chvílemi ucítil nenápadnou bolest v místech, kde končí páteř, těsně nad zadkem. Teď už vím, že je tam tzv. SI kloub. Začal jsem tušit, že jakýkoli pohyb vpřed nebo pokus se narovnat, může skončit bolestí, která vystřeluje do nohou a při které není možné se pohnout a chvílemi ani stát. Začal jsem se obávat o další osud naší jubilejní výpravy.  Na zastávce autobusu v Lísce jsem si sedl a bolest přišla v plné parádě. Vytrhl mě z ní až pohled na krávy a slečnu jdoucí po louce k nim. Upozornil jsem na ten romantický výjev Martina a ten mě opravil, že dívka je již žena za zenitem a krávy jsou ve skutečnosti koně. Okřikl jsem ho, ať si nechá své postřehy a raději mi pomůže vstát, abych nastoupil do autobusu. 

Kamélie, malá ale útulná

  V autobuse jsem už věděl, že Zámecký vrch v tomhle dusnu a parnu s bolavými zády nedám. Z České Kamenice navíc vypadal vrchol dost strmě a hrozivě. Uvítal jsem proto zmínku Martina, že viděl v Kamenici zahrádku, kde čepují jemu neznámého Františka z Harrachova. Navnadil jsem ho, že se půjdeme ubytovat a pak bychom tam mohli strávit příjemné chvíle do odjezdu do minipivovaru v Kytlici. Ubytovat jsme se museli už po poledni, protože majitelka penzionu Kamélie odjííždí neznámo kam na třídní sraz a musí nám předat klíče. Cestou do penzionu v centru České Kamenice jsme zjistili, že hospoda s harrachovským pivem je vlastně kavárna a je zavřená. Když jsme došli do Kamélie, přivítala nás sympatická majitelka. Ukázala nám náš malý, ale útulný pokojík, kuchyňku a společenskou místnost. V domě jsme měli zůstat sami. Navrhl jsem, že zajdeme na oběd, bylo něco po poledni. Chtěl jsem se převléknout a jak jsem si sundaval mé funkční triko, durch mokré, udělal jsem nepatrný předklon a v tu chvíli bolest vystřelila tak silně, že jsem padl na podlahu a rukama jsem se chytil za postel. Vypadal jsem jako Fantozii, když svlékal striptérku v televizi. Martin nevěděl, jestli se má smát anebo volat patologa. Po chvíli se bolest vytratila, ale já už věděl, že od této chvíle, minimálně do večera, než půjdeme spát, může ta mrcha přijít kdykoli. 

  Od penzionu vedla úzká zšeřelá cesta mezi dvěma zchátralými domy. Martin se v ní necítil dobře a řekl, že po setmění tudy jít odmítá. Že je to jistě ulička prodejné lásky a on se nechce stát obětí některé z místních lehkých děv. Upřímně jsem přesvědčen o tom, že byť je jak sám říká estét, odolával by na oko jen chvíli. Slíbil jsem mu, že cestou zpět, pokud bude tma, půjdeme jinudy. V restauraci na náměstí Kamenice si dal Martin tlačenku k obědu, já vepřoknedlozelo. Čepovali naprosto odporný Březňák. Ostatně, čepovali ho všude, kam jsme nahlédli.

Do Kytlice za Helene

  Ve stále odpornějším dusnu a vedru jsme došli na nádraží v České Kamenici, odkud pojedeme do Kytlice. Na nádraží se zase dostavila ona odporná bolest paralyzující vše. Zapil jsem tedy tři Ibalginy zbytkem rumu a Martin čekal, co se bude dít. Dělo se to, že bolest na chvíli polevila nebo já otupěl a nasedli jsme do vlaku. Zuzanka, jak se motoráček jmenoval, nás do Kytlice odvezla spolehlivě. Od nádraží k minipivovaru a pensionu Helene je to jen kousek do vršku. Přivítala nás milá obsluha a my se usadili na terase s příjemným výhledem do údolí. Já si dával pozor, abych se blbě nepohnul, což se dařilo ztěží. Martin hned ochutal jejich Adonise 11°, já abych se povzbudil, objednal jsem si dvě rakvičky s pravou šlehačkou a minerálku s citronem. Patřičně saturován sladkým, jsem byl připraven ochutnat Adonise a následně pak ještě Grácii 12°. Obojí bylo lahodné a vychlazené. Martin konstatoval, že tři Ibalginy, rum, pivo a rakvičky se šlehačkou se musí nějak projevit a bedlivě mě pozoroval. Já si všiml mužů vedle, kteří měli triko s nápisem Litvínov. Na to, že kamkoli se hnu, narazím na krajánka, si už začínám zvykat.

 Najednou se zatáhla obloha a začalo bouřit. Paní hostinská poznamenala, že z toho bude jen osm kapek tak, jako vždy. Hromy ale sílily a sem tam padla kapka na stůl. Nastal čas se přesunout na nádraží a jet zpět do České Kamenice. Na zastávce už čekaly skupinky lidí, mezi nimi hlasitě drbaly bodré ženy. Vlak měl zpoždění, ale to mají na Děčínsku všechny spoje, takže nás to z míry nevyvedlo. Zarazilo nás ale, že nepřijela Zuzanka, nýbrž stará motorová obluda táhnoucí retro vagóny. Inu, proč ne? Paní štiplístková mi vynadala, že nemám na ústech roušku, tak jsem si ji nasadil. Za okny vláčku se strhla průtrž mračen. Vzpomněli jsme si na hostinskou a její prognózu, která byla evidentně mylná. Lilo jako z konve a my z nádraží přeběhli do nádražní hospůdky. I když tam čepovali Březňák a Martin si ještě naivně dal desítku, která se opravdu pít nedala, hospůdka to byla punková, taková nádražní klasika. Štamgastům evidentně nenalévali jen u jejich stolu, ale těm, kteří už byli v pokročilém stádiu, odnášela servírka pivo i na toaletu. Vždy otevřela dveře se smybolem WC a vešla s tácem piv. Vrátila se bez piv, tác měla v ruce. Navlékli jsme si pláštěnky značky Viola, byla to shoda náhod, že jsme oba měli stejné a vyrazili jsme do pivovaru Kotouč. Byli jsme v něm už před třemi lety a byli jsme zvědaví, kam se majitel s tehdy začínajícím pivovarem, posunul.

Kotouč sem, Korouč tam, aneb ze Soboty na Šimka

  Majitel Kotouče se moc neposunul. Posunul ale vchod do pivovaru. Nálevna už nebyla v patře, kam se před třemi lety procházelo přes pizzerii. Byla v přízemí u palírny. Pivo ale měli dobré. Stoly sice byly plné drobků od pizzy a mouky, ale co už nám mohlo dneska vadit... Poseděli jsme, zavzpomínali na poslední návštěvu před třemi lety (tehdy jsme také přejeli zastávku a vraceli se asi dva kilometry), dali si dobrou klobásu k večeři a šli do Kamélie. Tam jsme na posteli začali likvidovat naše potravinové zásoby, kterých jsme se ten den téměř nedotkli. Já se dovalil do sprchy bičován bolestmi zad a usínali jsme při poslechu scének Šimka a Soboty. Brzo ráno jsme měli vyrazit na Zámecký vrch, který jsme popoledni odložili. Martin poznamenal, že pokud bude pršet, vynecháme ho a vyrazíme rovnou do Růžové na Růženku. Autobus nám odjížděl v neděli před desátou. Jak já se modlil, ať ráno chčije a chčije! Abychom nemuseli v sedm lézt na strmý kopec za městem!    

Na Zámecký vrch, potok z nebe sprch

 Při pohledu na předpověď počasí na telefonu jsem ráno sice nejásal, slibovali slunce až do oběda, ale záda už nebolela a já si říkal, že po nočním dešti bude ráno vzdoušek jedna báseň. Báseň to byla, až balada řekl bych. Krátce po sedmé jsme vylezli z Kamélie a dusno bylo až hrůza! Zataženo nad námi a při výstupu na louku pod Zámeckým vrchem začala kolem zuřit bouřka. Točila se kolem nás a my v tom hrozném dusnu šli rychle, aby nás nestihl déšť. Trochu jsme bloudili, protože Mapy.cz nám jako "krátkou" vybrali cestu přes pastvinu s krávami, což jsme nechtěli riskovat. A tak jsme šli po louce tam a zase zpátky, až jsme došli do lesíku a začalo jemně krápat. Když už pršelo víc, kryly nás listy stromů. Posledních 400 metrů ke zřícenině s rozhlednou jsme museli absolvovat, podobně jako na Studenec, po nestabilních, strmých stezkách z kamení, bahna a kořenů. Po nočním dešti šlo o hubu, neb to příšerně klouzalo. Nahoru to ale ještě šlo. Stoupání to bylo náročné, s předešlým dnem se to ale nedalo srovnat. Dusno bylo sice obdobné, nesvítilo ale slunce.

 Když jsme dorazili ke zřícenině, vystoupali jsme po dřevěných schodech do vrchního patra dřevěné věže. Krytá byla střechou, okna ale byla bez skel. Pod námi ležela Česká Kamenice a za ní Růžový vrch a další kopce a kopečky. Pod námi mraky, v dáli bouřka. Výhled k nezaplacení. Dramatický výjev srovnatelný se záběry z filmů točených na Islandu. V mžiku, opravdu to bylo během pár vteřin, krajina pod námi zmizela v neprostupné mlze, která přecházela i přes naší věž. Začal foukat studený vítr. Rychlá změna počasí nás fascinovala. Plánovaný sestup nás děsil. Kromě toho, že v mlze nic neuvidíme, sestup po kluzkých kamenech, kořenech a bahně ze strmého svahu nebude jednoduchý. Naše obavy se potvrdily. Čtyř set metrový úsek pod zříceninou jsme slézali necelou půlhodinu. Každý krok jsme museli promyslet. Martin taky promýšlel, ale asi u toho ještě myslel na něco jiného, neboť se natáhl jak dlouhý, tak široký. Naštěstí si nic nenarazil.

Za Růženkou!

 Z České Kamenice jsme vyjížděli autobusem do Růžové. Měli jsme dobrý pocit, že jsme splatili včerejší dluh a můžeme dál pokračovat podle nedělního itineráře. Když jsme přijížděli do Růžové, začal jsem cítil opět onu známou bolest zad. Když pak autobus párkrát prudce přibrzdil ve chvíli, kdy jsem opatrně vstával, abych se připravil k výstupu, dílo bylo dokonáno. Včerejší patálie jsou zpět! Růženka, nová rozhledna z roku 2018,  nebyla od zastávky daleko a nešlo se ani do prudkého kopce. Necelý kilometr postupného stoupání ale vedl po rozmočených a blátivých cestách, nepočítám-li úsek po panelové cestě. Na Růžence jsme se dali do řeči se seniory, kteří přijeli až z jihočeské Kleti. Povídali jsme a povídali, prohlížet si výhledy moc nešlo, pač byla mlha a nebylo nic moc vidět. Betonová stavba připomínající hobití domek by měla obrůst růžemi, až se tak stane, bude to krása! Já se usadil na lavičku pod rozhlednu, vyndal jsem ředkvičky, jablko a rum a chtěl jsem si užívat krásný mlžný čas. Překazil to Martin, který se dožadoval času našeho odjezdu. "Za deset minut" zvolal jsem! Takže jsme po blátivé svahovité cestě doslova dobruslili ke kostelu, odkud nám jel autobus do Janova. Tentokrát se Martin udržel na nohou! 

Janov aneb Martinův oživlý zlý sen!

  Zelený autobus nás dovezl do Janova na Děčínsku, odkud to bylo k rozhledně asi 400 metrů po rovině. Když ale Martin spatřil kovové monstrum s roštovými schody a výhledovou plošinou, viděl jsem v jeho očích zvláštní směsici otazníků, strachu, vůle, rezignace a Fernetu. Schodiště se šroubovitě obtáčelo kolem středu ve dvanácti závitech. Tipoval jsem, že Martin dá tak tři a sleze. Neměl bych mu to za zlé, ale mé ego by to značně posílilo, mohl bych mu to pak často připomínat. Učitel se ale kousnul a se zaťatými zuby, držíce se zábradlí oběma rukama, rozhlednu pokořil! Ze srdce jsem mu blahopřál! Výhled nám opět zhatila mlha a nízká oblačnost. Byl čas sejít dolů. Pochopil jsem, že pro Martina začíná výzva právě teď. Chtěl jsem mu provést několik naschválů, ale mé lepší já nakonec přemohlo mé ještě lepší já a nechal jsem ho v klidu sejít. Pod rozhlednou Martin klekl do vysoké trávy a děkoval, že výstup přežil. Odměnou mu pak byla útulná pizzerie, kde čepovali jeho milovaného Bakaláře!

Millenium v Ústí - Ústečáci v hlavě pustí

 V pizzerii v Janově jsme zregenerovali, měli jsme dost času na pivo i na jídlo. Zelený bus nás pak odvezl do Děčína, odkud jsme pokračovali do Ústí nad Labem. Shodli jsme se na tom, že krajská metropole drží hned několik rekordů a nej...! Tak předně, při chůzi z nádraží na Mírové náměstí, jsme nepotkali jediného normálně vypadajícího člověka. Obklopovali nás ztracené existence, sociálně slabí, sociálně nejslabší a sociálně zaostalí všech věkových kategorií. Z náměstí jsme jeli trolejbusem, který by mohl hrát v Okresu na severu a cestou jsme projížděli městem, které by bez sebemenšího zásahu filmařů mohlo hrát v čemkoli, co se odehrává od druhé světové války po osmdesátá léta minulého století. O tom, kdo byli naši spolucestující ani nemá smysl se zmiňovat. Zkrátka z mého pohledu nejhnusnější město, které znám. Nezklamal mě v tomto smyslu ani zdejší podnikatelský duch. Pivovar Millenium má agresivně červenou fasádu ala 90. léta. Na zahrádce pivovaru seděla jen servírka se dvěma kamarády. Když viděla, že přicházíme, odešla do hospody. Mysleli jsme, že nám jde pro nápojový nebo jídelní lístek, popř. pro pivo. Když jsme seděli celí žízniví na té pivovarské zahrádce asi 15 minut a nic se nedělo, Martin chtěl jít dovnitř, aby nám objednal. Ale ve vchodu do pivovaru byla železná mříž. Kamarád servírky poznamenal, že zahrádka je bez obsluhy. Já opáčil, že nemáme křišťálovou kouli, abychom to věděli. Nikde totiž žádný takový nápis není. Servírka tu prý byla do čtyř do rána, zněla odpověď jejího kamaráda. Tak prý na ní máme být hodní. Upřímně, nezajímá mě, že tu byla do čtyř do rána. Majitel, který se tam mihnul, seladon z devadesátek se zlatým řetězem, měl buď zajistit jinou obsluhu anebo zavřít. Ukázalo se, že servírka na nás těch 15 minut opravdu čekala u výčepu! Interirér tradičně nevkusný, neútulný, opravdu devadesátková diskotéka. Na to, aby někdo splácal takovou hospodu, musí být vrcholně nevkusný, anebo musí být z Ústí. Já ochutnal jejich pivo jen na jeden hlt, pak jsem ho zhnuseně odložil. Martin dopil celé jedno a tvářil se nuetrálně. 

 Cestou zpět na nádraží jsme si říkali, jak je možné, že ani 30 let po revoluci není v Ústí nad Labem znát žádný pokrok. Vyjma nevkusné dostavby Větruše, kterou zařídil stejně nevkusný bývalý pan primátor a kromě chrámu konzumu v podobě OC Forum. Lanovku nad takovým hnusobincem mohl postavit jen perverzní psychopat. "Vždyť je to univerzitní město", vrtalo mi hlavou. A Martin odpověděl: "Myslíš UJEP? To není univerzita, tam chodí jen ti, které nevzali jinde, je to vysoká škola volného času." Asi na tom něco bude! 

 Tak na podzim zas naviděnou! Vlastně neeeeee! Už 1. sprna oslavíme deset let našeho putování výstupem na naši první společnou rozhlednu, na Jedlovou. Půjdeme s Českým rozhlasem Sever, tak pojďte s námi!

P.S. Fusion 4 - Fluence 1