Po rozhlednách intelektuálně...

  V tropickém červnu jsme se těšili na další expedici. Počítali jsme, že bude, tak jako loni v Hradci, vedro na umření. Přesto jsem si ráno do batůžku hodil malý balíček, na kterém bylo napsáno Emergency Poncho - pláštěnka, kterou jsem kdysi dostal na některé z tiskových konferencí, měla být spíš pro legraci. Nepočítal jsem, že by se mohla hodit. Ale když už jsem ráno nenašel svůj milovaný modrý nůž, vzal jsem si aspoň pláštěnku. Ráno na nádraží v Mostě jsem si uvědomil, že jsem Martinovi předešlý večer zdůrazňoval, že v Mostě já přistoupím k němu, ať on za žádnou cenu neopouští vlak. Jenže asi deset minut před tím, než měl Martin z Bíliny vlakem přijet do Mostu, mi došlo, že vše je jinak! Že on musí vystoupit, abychom pak jiným vlakem pokračovali z Mostu do Žatce. Když mi asi tři minuty nebral telefon, tušil jsem, že se schyluje k tragédii. Naštěstí mi telefon vzal těsně před tím, než se rychlíková souprava objevila na vjezdu do Mostu.

  Cestou v motoráčku jsem si vyndal malou placatici rumu, Martin inovativně zařadil namísto tradičního Magistra jiný tlamolep, a sice litrovku Jägermeistera. Říká se, že učitelé na konci školního roku melou z posledního. Ostatně, mám doma učitelku a vím, že trvat škola ještě o dva týdny déle, nerozpoznala by traktor od velryby. Výkonnost pedagogů se netýká jen citelného poklesu rozpoznávacích, motorických a verbálních dovedností, nýbrž i psychika v té době nápadně připomíná akutní stav šílence dovezeného v kazajce za bránu psychiatrické léčebny. Upřímně řečeno, Martina jsem v takovém stavu, jako letos v červnu, ještě nikdy neviděl. Nenápadný tik v oku se snažil zamaskovat tím, že tvrdil, že mrká na průvodčí, výpravčí, kojící ženu sedící naproti, na psa, mouchu a dokonce tvrdil, že koketně mrká i na ceduli Žatec.

   V Žatci jsme z vlaku přestoupili do autobusu, který řídil mladý muž v bílé košili a bílých šortkách. Člověk měl pocit, že si za volant autokaru odskočil z golfového turnaje. Když jsme se blížili k obci Pšov na Lounsku, poblíž Podbořan, nebe se nám z jedné strany zdálo poněkud zatažené. Ale protože meteorologové nepředpovídali žádný déšť, oni to přeci musí vědět, pokud má pršet, tak nás výjev na nebi neznepokojoval. V Pšově (kde je výchovný ústav pro chlapce, odkud před rokem utekli dva chovanci a v okolí umlátili tyčí tři slepice, jednu kachnu a prase domácí), jsme se vydali za příjemného počasí "pod mrakem" na necelé tři kilometry dlouhou vycházku na rozhlednu Rubín.

Cesta na Rubín a zpět

  Cesta vedla po asfaltce a až kousek pod rozhlednou jsme uhnuli ze silnice na polní cestu lemovanou stromy, po které jsme došli k malebné, nízké rozhledně, připomínající hradiště z 12. století. Dřevěná zastřešená věžička s dřevěnými palisádami kolem. Výhled byl nečekaně krásný. Pod námi se kroužila železnice a hned vedle ní zaniklá obec Dolánky, ze které po odsunu Němců zbylo jen pár domků a barokní brána. Když jsme se pokochali pohledem a Martin výrazně upil ze své litrovky tlamolepu, já už neměl co dopíjet, pač placatice rumu už nás opustila, sešli jsme pár kroků pod rozhlednu, kde byla zastřešená lavice pro tuláky, u které jsme posvačili. Romantickou chvilku nám po chvíli zpřetrhaly blesky a bouřka. Nutno dodat, že jsme svačili sice pod stříškou, ale taky pod mohutným stromem. Ihned se nám vybavila událost minulých dní, kdy v Beskydech uhodilo do stromu a výboj následně přizabil několik lidí najednou. Meteorolog pak v televizi vyprávěl, že nešlo o nijak velkou bouřku, spíš jen takovou malou letní. Inu kolem nás tak trochu zuřila malá letní bouřka a my zrovna seděli na vrcholu pod vysokým stromem. Mohli jsme si nalhávat, že nám to nevadí. A tak jsme si nalhávali, že nám to nevadí. Po chvíli už ale začaly padat první kapky. V nalhávání jsme nepřestali, a tak jsme si nalhávali, že je to jen malá přeprška, která jistě hned přejde. Když už čtvrt hodiny kolem nás padaly provazy vody, bylo na čase si přestat cokoliv nalhávat. Martin vytáhl větrovku a já... Emergency Poncho! Připadal jsem si jako kondom s batůžkem... A tak jsme se vydali v tom největším dešti zpět do Pšova, odkud nám jel autobus do Žatce. Necelé tři kilometry chůze stačily na to, abychom na zastávce stáli promočení skrz na skrz. Při pohledu na meteoradar vidíme, že jediné místo, kde právě prší, je místo našeho dnešního putování, no nemáme štěstí?

Nejsme ani jeden lempl, vyrážíme na templ 

  Jaké bylo naše překvapení, když nám dveře autobusu otevřel opět do bíla oblečený golfista. Při pohledu na nás se neubránil smíchu. Cestou do Žatce přestalo pršet. Ve vlaku do Podbořan jsme vlezli do první třídy, kterou by v motoráku společnosti GW Train čekal jen málokdo. Sympatický průvodčí při pohledu na nás uznal, že to nemohl být záměr a vlídnými slovy nás odkázal o třídu níže. V Podbořanech jsme měli na přestup jen dvě minuty. Martin měl v litrovce Jägermeistera už jen polovinu obsahu a proti mírnému dešti, který nás opět překvapil, byl resistentní. V retro motoráčku nás sympatická dívka ujistila, že jedeme správně do Krásného Dvora. Náš zájem o sympatickou dívku ale přetloukl průvodčí, který nám na cestu trvající asi pět minut, nabídl vychlazenou lahvovovou Baronku, pivo třináctku! Nabídka tak dobrého piva nás překvapila a nešlo jí odolat. Museli jsme ale pít rychle. To mělo za následek, že po vystoupení z vlaku se nám vrátil zájem o sympatickou dívku, která vystupovala taky. Bohužel, vyzvedl ji u vlaku její asi otec a my museli na novogotický templ v areálu tamního zámeckého parku pokračovat sami. Zámecký park v Krásném Dvoře je opravdu dost rozlehlý. Má spoustu stezek a cestiček, do kopce i z kopce. Nikde ale žádný ukazatel. Jediná směrovka, která nás posílala na rozhlednu v podobě novogotického templu, nás paradoxně vedla směrem od něj. Cestou jsme potkali výjev jako ze sna. Proti nám šla dívka v černých minišatech, se střevíčky v ruce, mokrá od deště a bez podprsenky... V našich očích byl znát úžas s poesií se závojem obdivu k dívčí kráse.  Za dívkou si to mašírovala stařena se psem na vodítku. Těžko říct, zda to byla guvernantka anebo příbuzná. Ať tak či onak, vzpomněli jsme si na naše učitelky, které na nás jistě doma starostlivě myslely a myšlenky naplněné letní erotikou jsme vyměnili za realitou blátivé cesty k templu.

  Když už jsme se točili po parku dokola jako pitomci asi půl hodiny, rozešli jsme se a řekli si, že se sejdeme pod rozhlednou. Já dorazil první, Martin asi tři minuty po mě. Novogotický templ je nádherná stavba. A pak se stalo to, co jsem za devět let putování s pedagogem nezažil. ON, pedagog, velký učitel, ESTÉT (viz. putování Královehradeckem), vzor ctnosti a svých žáků, se rozhodl, že nebude za výstup na ochoz rozhledny platit a tajně vystoupal nahoru bez placení! Měl štěstí, pohledu ženy, která vybírala vstupné unikl o vlásek. Když jsem pak za ním vystoupil a zeptal se ho, jestli ví, že se za vstup na rozhlednu platí, odpověděl: "Kolik? Šedesát korun? Za co? Za tohle? Se asi zbláznili!" V očích měl přitom výraz šílence kříženého z plachou laní. Omluvte prosím pedagoga na konci školního roku, navíc postiženého po dobu uplynulých deseti měsíců žáky skutečně nevalné úrovně. Aspoň já jsem jeho chování přičítal právě tomu, jak náročný měl rok a navíc ten Jägermeister a ta Baronka, a dívka v černém...  Do odjezdu vlaku jsme si krátili čas v místní sympatické hospůdce. Tam si Martin vylil své srdéčko zlomené událostmi končícího školního roku. Byla to výpověď závažná, z hloubi učitelovi duše, která pláče a sténá, avšak nevzdává se. "Proč z toho blázince připomínajícího nikoliv školu, ale JZD v době kolektivizace neodejdeš?", ptal jsem se ho. "Neopustím školu, ve které jsem (se) trávil dvacet let." Odpověděl pedagog a po jeho slovech zmlkli všichni u okolních stolů. Pak vstal a pomalým a rozvážným krokem v nastalém hrobovém tichu odešel čůrat. Nastal čas na další putování...

Naše kroky vedou nejspíše, do pivovaru, do Chyše

  V Podbořanech jsme si dali v pěkné restauraci výborné jídlo, které nám přinesla milá, sympatická a usměvěvá servírka. Při nástupu do autobusu směrem do Lubence nás už ani nepřekvapilo, že za volantem seděl opět bílý golfista. Když nás viděl, už se ani nesmál. Martin cestou usnul. V Lubenci jsme přesedali na vlak. Ještě než přijel, Martin se zul, aby vyvětral navlhlé ponožky a před zastávkou na okraji obce spadly závory. Cestou do Chyše jsme se ocitli na rozhraní Ústeckého, Karlovarského a Středočeského kraje. V zámeckém pivovaru vaří celkem dobré pivo. Já si dal malé tmavé, Martin ochutnal ležák. Pohledná obstarožní servírka zcela zničila naše představy tím, že měla na nohou k sukni teplé ponožky a tzv. crocsy. V nohách jsme měli ten den už zhruba 15 km, není to kdoví jaký výkon, ale pokud si připočtete hustý a silný déšť, alkohol a absolutní absenci tréninku, uznáte, že to bylo až až. A tak jsme zavolali naší call girl. Učitelka, kamarádka, kuchařka a především humoristka Judita má nedaleko v Rabštejně nad Střelou chalupu, do které nás spolu s manželem pozvali na nocleh. Martinovi se od rána neodmlžily hodinky...

U Žemličky

  Judita nás vezla cestou necestou jako Fitipaldi. Před malou chaloupkou jsme se ocitli záhy a mohli jsme obdivovat útulné prostředí, hlavně pak ložničku jako z první republiky, kde nám Judita ustlala. Nechyběla ani petrolejová lampa. Pravda, sprchovému koutu říká Judita "Pomník Klementa Gottwalda", protože je poněkud naddimenzovaný a bílé porcelánové nádobí se honosí značkou PRIOR, jinak je ale vše v chaloupce stylové, Judita i její muž Pavel dokonce čas od času u cesty vyřezávají ze dřeva lžíce a nabízejí je pražákům a japonským turistům, kteří do Rabštejna přijeli. Jezdí tam často, neb Rabštejn nad Střelou je památková rezervace.  

   Večer ubíhal při vynikajících špízech a dobrém pití. Já pil vodu, protože jsem znalec vody a v Rabštejně ji mají opravdu výtečnou! Témata byla daná, vlastně jedno téma: děti a škola.

Inu, učitelé...

Z postela hned do kostela

  Po výborné snídani s čerstvými rohlíky, které si Judita objednala a dodavatel nám je pověsil na kliku, jsme se vypravili s místním průvodcem na prohlídku kostela Panny Marie Sedmibolestné. Ke kostelu patří ještě klášter, který vlastní Rus jménem Vágner. Tam jsme se nedostali. Prohlídka kostela byl zážitek. Právě tam opravují varany, pardón varhany. Pohled ze zvonice na zříceninu tamního hradu, několik kusů opevnění, tzv. řopíků a rabštejnský zámek byl dechberoucí. Tímto děkujeme místnímu průvodci a Juditě, která se rozhodla ho vytáhnout v neděli ráno v půl osmé z postele. Za jeho obětavost jsme mu odpustili, že se nestihl umýt, učesat ani slušně obléknout. Výklad nám dal ale vyčerpávající! 

  Vyčerpané výkladem nás Judita odvezla na nádraží do Žihle, odkud jsme chtěli pokračovat do Lubence a dál na rozhlednu Vochlice. Tu jsme už jednou chtěli navštívit. Jenže zrovna ve chvíli, kdy jsme se před lety blížili vlakem do Lubence, Martinovu choť vzal heksnšus a my museli obratem zpět domů, pač se choť nemohla narovnat a v předklonu ji Martin zastihl o čtyři hodiny později, když se vrátil domů. A tak jsme se těšili, že Vochlici konečně pokoříme. Judita s Pavlem nám nabídli, že pojedou domů po obědě přes Lubenec a že nás vezmou autem domů. Jejich nabídku jsme přivítali. Martin musel ještě ten den plnit nějaké školní povinnosti a k tomu ještě musel doma navařit, poklidit, vyprat, vyžehlit a vytisknout jídelníček na následující týden.   

  Když do Žihle přijel vlak v hodinu a minutu, kdy jsme ho očekávali, nastoupili jsme a těšili se na další vycházku. Jaké ale bylo překvapení, když na vedlejší kolej o minutu později přijel jiný vlak. V duchu jsem si říkal, že sedíme určitě v tom správném spoji. Jenže opak byl pravdou. Namísto do Podbořan jsme jeli do Plas. "Nevadí, je tam pivovar!" zajásal Martin. Pravda, není důvod k panice, konstatoval jsem. Jen jsem zavolal Juditě, aby nás cestou po obědě z chalupy vyzvedla nikoliv v Lubenci, ale opět v Žihli. Po záchvatu smíchu se Judita dožadovala podrobností. Po krátkém vysvětllení řekla, že až budeme v Žihli, máme jí zavolat. Řekl jsem, že prvním vlakem z Plas bychom v Žihli byli už v jedenáct, ale protože víme, že chtějí z chalupy odjíždět po obědě a my je nechceme vyjídat, zdržíme se a zavolám později.

  V Plasech na nádraží nás pobavily cedule s pivními moudrostmi a my vyrazili do Knížecího pivovaru. Otevíral až v jedenáct a bylo půl desáté. Takže jsme v Plasech na lavičce u kruhového objezdu dokončili naši tradiční soutěž Fusion vs Fluence, která jako vždy dopadla vítězstvím pedagoga 7:3. V pivovaru otevřeli v jedenáct a my si objednali pivo. Třináctistupňový Felčar byl dokonalý! I Martin si taky pochutnal! V tom zvoní telefon! Judita! "Kde jako jste? My tady čekáme v Žihli s už naloženým autem, jste říkali, že přijedete v jedenáct!" řvala učitelka hystericky do sluchátka.  "Jsme v Plasech v pivovaru", odpověděl jsem tiše. "Cože??? Jedem pro vás!" Zavelela Judita. Spočítali jsme si, že u nás budou do patnácti minut. Takže jsme zaplatili, Pavlovi koupili dvoulitrové balení Felčara a vydali se k silnici. Martin volal domů, že přijede mnohem dříve, než původně nahlásil. Při hovoru mu ale padala lahev s pivem a tak v kritickém okamžiku raději odhodil na zem telefon, aby zachytil lahev se vzácným mokem. U Martina doma tak zavládlo podezření, že otec je zase podnapilý a dcery se proto odebraly chystat na předsíň žíněnky. 

Cesta domů utekla. V Mostě mě Judita odevzdala do rukou mé učitelky, v Bílině odevzdala Martina do rukou jeho učitelky a doma pak svého Pavla přezkoušela z velké násobilky. Inu, učitelský vesmír...