Expedice XVII. S Roxy v zádech - podzim 2018
Podzimní expedice jsou vždy provoněné chladem mlhy, tlejícího listí, pestrými barvami a snahami léta ještě na chvíli poškádlit podzim. (tak poetický úvod se mi už dlouho nepovedl) Sešli jsme se ve vlaku, Martin už měl připravené dvě vychlazené plechovky s pivem, slunce doráželo skrz okno, lepší začátek podzimní výpravy za rozhlednami, aby jeden pohledal. Pravda, dvakrát jsem ve vagónu kolem Martina prošel, než jsem si ho všiml. Jeho plnovous ho dokonale maskuje. Teprve odlesk pivního plechu mě nenechal na pochybách. Plnovous Martin vysvětlil tím, že bude hrát ve škole Masaryka. Rozhodně to prý není pomsta žáků ani pedagogického sboru. Když jsme s „tatíčkem“ dorazili do Sokolova, ihned jsme si připadali jako doma. Skupinka asi deseti místních obyvatel v teplákových soupravách zrovna vyskakovala z bytu v přízemí oknem, chodit dveřmi je přeci tak fádní…
V Sokolově mají krásný zámek, park i obchodní centrum Ural. Hlavně tam ale parkoval Renault Fluence, který mi až do nedělního rána zajistil vedení 1:0 v naší oblíbené soutěži. Co na tom, že jsem ve finále prohrál 1:8. Když jsme došli k rozhledně Hard, naplnilo nás to očekáváním krásného výhledu. Slunce hřálo, těšili jsme se! Zjistili jsme ale, že rozhledna je zavřená! Tak jsme si zavdali ze svých zásob a dívali se do krajiny z ochozu. Upřímně, jsou i hezčí místa než Sokolovská uhelná pánev. Když jsme byli na odchodu, přišli turisté, muž a žena, kteří měli klíče! Půjčili jim je v městském informačním centru. O tom, že se tak má postupovat, průvodci zarytě mlčí. Nakonec nám tedy bylo umožněno shlédnout pánev z výšky, což bylo možná horší, než z ochozu. No nevadí, tak jsme aspoň tiskli nosíky k dřevěným obkladům rozhledny, neb ty krásně voněly dřevem a vyvolávaly v nás vzpomínky na dětství. Pak nám došlo, že se jednou kruh uzavře a my ucítíme stejnou vůni v rakvi. Odtrhli jsme se od rozhledny a svižným krokem upalovali k sokolovskému pivovaru Permon. Chvíli trvalo, než jsme ho našli, neznali ho ani místní, kteří vypadali, že od půllitru piva vstávají jen na toaletu.
Když jsme našli Permon, tedy vlastně klášter, ve kterém pivovar je, našli jsme výstavu skla. Kurátor nás upozornil, že pivovar je ve vedlejším vchodě. Byl. Otevřeno měl ale až od dvou odpoledne. Permon jsme tedy neochutnali, nemohli jsme si dovolit přísný plán naší výpravy narušit zevlováním, čekáním až otevřou. Napadlo nás, zajít do informačního centra, jestli nám, stejně jako na rozhlednu, nepůjčí klíče. Když jsme ale procházeli kolem restaurace, kde čepovali rakovnický Bakalář, nakonec jsme usoudili, že by to asi byla marná snaha.
Cestou na nádraží jsme přes Ohři procházeli po Mostě Lásky. Stejně jako na Pont des arts v Paříži, na něm visely visací zámky. Moc jich ale nebylo. V drsném městě, kde lidé chodí nakupovat do Uralu, zjevně na romantiku není čas. Město, kde se konal legendární Festival politické písně, jsme opouštěli z nádraží, kde prodávají jízdenky z unimo buňky. Nádražní budovu zřejmě brzo otevřou, Evropská Unie zaplatila její modernizaci.
Svůdná Roxy nás na rozhledny nepustila
Poté, co jsme vystoupili z vlaku v Mariánských lázních, Martin dostal chuť na kávu. V lázeňském městě jsme měli během odpoledne navštívit rozhledny Hamelika a Kamzík, rodinný minipivovar Kronl a spaní jsme měli zamluvené na stadionu zdejší TJ Lokomotiva. Přirozeně v ubytovně, která se skrývala pod tribunou, nikoliv v doskočišti, malém vápně nebo odpališti koulí a kladiv. Jen pár kroků od nádraží měl otevřeno sport bar Roxy. Příjemné prostředí s příjemnou obsluhou jen vybízelo k vychutnání si dobré brazilské kávy. Když jsme se v prázdném lokále usadili, servírka přinesla kávu a my jsme se rozhlédli. Našli jsme na konci restaurace kulečník a šipky! Martin má v sobě stále pocit neuspokojení a křivdy z proher v kulečníku v Plzni a v Liberci. Proto to byl on, kdo vybídl k odvetě. Když jsme hráli asi tak třetí hru a popíjeli pivo a víno, napadlo mě, že bychom mohli zbytek programu z dnešního odpoledne přesunout na nedělní dopoledne. Pokud vše stihneme, výsledný program se tím nenaruší. Martin se nenechal dlouho přemlouvat. A tak jsme, snad poprvé v historii našich expedic, poměrně zásadně změnili program a pro zbytek dne jsme se rozhodli, že si budeme užívat sportovních aktivit, resp. kulečníku a šipek. Musím uznat, že souboj to byl do poslední chvíle tvrdý a nerozhodný, nakonec ale v obou disciplínách zvítězil „tatíček Masaryk“. Okolnosti, za jakých slavil vítězství, byly ale při nejmenším nezvyklé. Jednak hned ve třetí hře „utopil“ Martin kalafunu do jedné z děr a já jsem si nemohl „ošetřit“ tágo. A pak, pokládal vždy k díře, kam měl umístit černou
kouli, botu na bowling. Nejen, že to divně vypadalo, ale taky zcela záměrně používal boty použité, čímž nedovolenými prostředky (pachy) rozptyloval mou pozornost. Během hry na nás dohlížel místní štamgast. Martin si vybájil historku o tom, že jsem mistr okresu Bílina a že jsem v kulečníku prostě nejlepší. Na to asi tak šedesátiletý muž odněkud ze Slovenska odvětil, že až nám bude tolik, co jemu, budeme milovat psy a les. Martin asi pochopil, co tím podivný mužík myslí a navázal další historkou, ve které se pasoval do role oběti, která musí trávit čas hraním kulečníku se mnou, protože já už nic jiného neumím. Vyšperkoval to tvrzením, že jsem býval milovníkem žen, ale „… teď už prostě nemůže, tak hraje kulečník, kdyby mohl, byl by se ženami, ale chudák už nemůže, tak tady s ním hraji. Já bych mohl, mám doma ženu, ale musím tady být s ním.“ Na to se štamgast na mě zadíval smutnýma očima a odešel.
Jdeme bydlet pod tribunu a ochutnat Kronla
Kolem sedmé večer jsme se z Roxy přesunuli do několik set metrů vzdálené TJ Lokomotiva. Abychom se ubytovali, museli jsme do hospůdky, kde nám dali klíče a my museli vyplnit přihlašovací formuláře. Odložili jsme tedy bagáž a já foťák na barovou stoličku, vše jsme vyplnili, vzali klíče a šli se ubytovat. Čisté a praktické pokoje nám zcela vyhovovali. Jen co jsme odložili batožinu, vyrazili jsme do rovněž nedalekého, rodinného pivovaru Kronl. Útulná hospůdka nebyla ani z poloviny zaplněná. Když jsme čekali na pivo asi dvacet minut, a to jsme seděli hned u výčepu, Martin se zvedl a šel pro pivo sám. Když se vrátil se třemi pivy, vysvětlil, že výčepní je v tak podnapilém stavu, že si raději vzal hned piva dvě, protože nemá jistotu, že výčepní do dalšího piva vydrží stát za pípou. Asi po hodině se ale situace změnila mírně k lepšímu. Výčepní zřejmě chytil druhou pivní mízu a začal trochu fungovat, přiběhla i mladá pohledná servírka a do grilování a roznášení jídla se zapojil majitel hospody. Nakonec jsem se dočkal i vepřového steaku, který byl čerstvě ugrilován a byl výborný. A pivo? Výtečné!
Kolem jedenácté večer jsme usoudili, že se ještě zajdeme podívat do Roxy. Jak jinak, na kávu. Tu jsme si dali, ale k tomu ještě několik her kulečníku. Zaujal nás play list tamní obsluhy. Zatímco odpoledne tam na přání Martina hráli asi čtyři hodiny v kuse Avril Lavigne, teď se už v zaplněném lokále stále dokola střídali tito interpreti: Nohavica, Šostakovič, Kabát, Vondráčková, Cher, Ivan Mládek a Čajkovskij. V neurčeném čase po půlnoci jsme se odporoučeli pod tribunu a v mžiku usnuli. Kolem čtvrté ráno nás vzbudila skupina mladých sportovců toho času na soustředění, kterak se vraceli z místní diskotéky. Že vzbudili mě, se nedivím, ale že dokázali probudit i Masaryka, to už mě zarazilo.
Hurá na rozhledny – konečně!
Vstávali jsme ráno v sedm. Přes pootevřené okno jsme cítili, že se citelně ochladilo. Když jsme se nasnídali z vlastních zásob a spáchali ranní hygienu (já bez ručníku), oblékli jsme se a chtěli jsme vyrazit. V tom jsem zjistil, že nemám FOŤÁK! V mžiku jsem si přehrával, kde jsem ho mohl nechat. V Roxy odpoledne? Kdepak! V Kronlu jsem ho ale už určitě neměl! Je to jasné, nechal jsem ho na barové stoličce v hospůdce tady u stadionu, když jsme si přebírali klíče od pokoje. Vyrazil jsem tam, ale logicky v neděli ráno v půl osmé byla zamčená a uklizená. Foťák jsem skrze okna a dveře neviděl. Právě jsem přišel o ne zrovna levnou zrcadlovku, napadlo mě. Už takhle smolný a neveselý podzim měl pokračovat ztrátou něčeho, co jsem měl tolik rád? Zavolal jsem správkyni ubytovny, abych jí požádal, jestli by nebylo možné zjistit od obsluhy, jestli tam přeci jen foťák někdo nedal nebo jestli ho sami nenašli. I když jsem Paní Lenku Ryzákovou vzbudil v neděli ráno, byla velmi ochotná a nezlobila se. Slíbila, že zjistí, co půjde a dá mi vědět. Na rozhlednu Hamelika jsme tedy odcházeli trochu bez nálady, nic jiného jsme v tu chvíli dělat nemohli. Procházeli jsme lázeňským parkem kolem krásných zastavení s lázeňskými prameny. Slunce se probouzelo a stromy, jako by se snažily zahnat mé chmury, barvily se do překrásných barev (ach…). V mobilní aplikaci Mapy.cz jsem si ale všiml, že nás aplikace žene trasou dlouhou asi tři a půl kilometru, přitom při pohledu na mapu, bychom si cestu mohli nejméně o polovinu zkrátit po lázeňských stezkách. A tak jsme se vydali cestou „neofiko“. Šplhali jsme do příkrých svahů zasypaných listím, ještě že bylo sucho. Ke krásné Hamelice jsme dorazili opravdu mnohem rychleji, než kdybychom se řídili podle aplikace. Kamenná věž nás uchvátila, byla jako z pohádky. Vyšplhali jsme na ochoz a kochali se výhledem na Mariánské lázně. Bylo něco po
deváté dopoledne a před námi byla ještě rozhledna Kamzík, v jedenáct nám jel vlak do Plané u Mariánských lázní. Mapy.cz nás opět nutily jít trasou zpět přes město a pak po turistické značce. Délka trasy tři a půl kilometru. Pohled na mapu ale říkal, že jsme od rozhledny něco přes kilometr. Styl „neofiko“, tedy zkratkou po neznačené stezce, jsme zvolili i tentokrát. Sotva jsme vyšli z lesa, otevřelo se před námi údolí a na protějším svahu zelená stříška Kamzíka. Abychom se k rozhledně dostali, museli jsme sejít prudkou sjezdovku a vyšplhat protější kopec. Kdo z vás po ránu na mokré trávě scházel sjezdovku, ví, kolik nových svalů ve svém těle objevil. Bylo to náročné a myslím, že kdyby nám dal někdo cestou dolů mezi půlky vlašské ořechy, měl by pod sjezdovkou vyloupáno. Po náročném sestupu jsme začali stoupat do svahu plném kamení a balvanů. Kamzík má své jméno zcela oprávněně. Když jsme po asi 40 minutách stanuli u rozhledny, zjistili jsme, že je soukromá a zavřená. Právě tam probíhaly stavební práce. Nový majitel zřejmě renovuje hotel, který je součástí areálu. Zakleli jsme, chvíli se kochali pohledem na rozhlednu a pak jsme se rozhodli, že půjdeme, se svěšenými hlavami. Bylo asi tak deset dopoledne a za hodinu nám jel vlak. Mysleli jsme, že nádraží je tak maximálně tři kilometry daleko a že si dáme cestou ještě kávu. Jenže Mapy.cz nám řekly, že nádraží je více než pět kilometrů daleko a i když jsem koukal na možné zkratky, o moc to kratší nebylo. Namísto svěšených hlav jsme tedy napnuli svaly a vyrazili z kopce, abychom po chvíli procházeli malebným centrem lázeňského města. Co chvíli jsem se díval do aplikace, ale ta se rozhodla, že nám vrátí pohrdání jejími předchozími radami. Najednou se tvářila, že nejbližší nádraží je až v Sokolově, za chvíli zas tvrdila, že jdeme úplně opačně. Mohl jsem se vzteknout! Nakonec jsme díky domorodcům nádraží našli, šli jsme k němu kolem nám známého sportbaru Roxy.
Už zase Roxy? Anebo foťák je na světě!
Na nádraží jsme to stihli jen tak tak. Když jsme vystupovali v Plané u Mariánských lázní, volala paní Lenka Ryzáková, aby mi řekla skvělou novinu, že foťák je v hospůdce a že mi ho hned druhý den pošle. Chtěl bych touto cestou Lence Ryzákové a obsluze hospůdky na stadionu TJ Lokomotiva v Mariánských lázních moc poděkovat. Je vidět, že dobří a poctiví lidé žijí a dokonce pracují v pohostinství a službách, což je víc než výtečná zpráva! Mám v plánu se na „místo činu“ vrátit a osobně poděkovat.
Sotva jsme v Plané vylezli z nádraží, stál před námi sportbar Roxy 7. Pokud tam mají kulečník, jsou naše plány významně ohroženy, napadlo nás oba. Filiálka Roxy z Mariánek byla opravdu téměř totožná. Jen namísto kulečníku, tam seděla parta nimrodů a štamgastů. „Dal bych si čaj a preso“, požádal jsem servírku s krásnými stehny. „Dohromady jako?“ ptala se trochu nejistě. Ne, každé zvlášť, odvětil jsem rozhodně. „Takže jako jednu kávu a jeden čaj?“ zeptala se raději pro jistotu. Nevím, jestli se někde pije káva a čaj v jednom, možná to někdy zkusím.
Z Roxy 7 jsme rázným krokem (pokud se tak dá nazvat belhání připomínající poslední stupeň artrózy), vyšlápli na Bohušův vrch, alias Šibeniční vrch nad městem. Kritické bylo zejména finální stoupání, kde jsem si už chvílemi přál, ať na vrchu skutečně stojí šibenice. Chvíli jsme poseděli pod rozhlednou a dali tak čas příchozí mladé dvojici amatérských fotografů, k vzájemnému poznávání na vrcholu rozhledny. My starci jsme velmi přející. Martin si přečetl, že tady skutečně stála kdysi dřevěná šibenice, tu ale někdo ukradl i s oběšencem. Historik Masaryk tvrdí, že lano z oběšence lidé měli doma, aby zahnali temné síly. Podzimní výhled byl krásný, plný barev a taky barevných nápisů na zdi ochozu. Některé jsme vyfotili a jsou opravdu vtipné, třeba ten, nabízející vlastní matku. Po sestupu z rozhledny jsme si zavdali opět z vlastních zásob a čekala nás poslední etapa, necelých pět kilometrů do Chodové Plané, do pivovaru Chodovar. Vidina pivovaru, údajně i dobrého jídla a zakončení náročného dne, nás hnala kupředu. V Plané jsme ještě našli sportbar Roxy 6 a o kus dál Roxy café, ale to už nás nemohlo překvapit. Kolem rozcestníku, který informoval o vzdálenostech do Prahy, New Yorku a Kuala Lumpuru jsme kolem druhé odpoledne došli do Chodovaru. Pěkná velká pivovarská hospoda voněla dobrotami. Martin si dal pikantní guláš, já vepřové výpečky se špenátem a knedlíkem. Chtěl jsem to ještě doplnit horkou čokoládou a zmrzlinovým pohárem, ale když se Martin zeptal, jestli nejsem v jiném stavu, raději jsem si to rozmyslel. Pivo měli výborné, tmavé jsem snad nikde lepší nepil! Martin si světlý ležák také chválil.
Pětihodinovka vlakem, s vysokým tlakem
Bylo na čase zvednout se a dojít kilometr a půl na vlak. Na perón jsme docházeli už notně nejistí v kroku. Dílem za to mohlo výborné pivo, dílem 20 km v nohách. Spěšným vlakem jsme do Mostu z Chodové Plané jeli čtyři a tři čtvrtě hodiny! Netroufám si odhadnout čas v případě, že by to byl osobní vlak. Chtěl jsem se průvodčího, zeptat, jaký je v tomto případě rozdíl mezi spěšným a osobním vlakem, ale nechtěl jsem provokovat. Odpočítával jsem každou z 37 stanic, ve kterých jsme stavěli.
Ještě, že v Mostě na nádraží mají do odbavovací haly eskalátory.