Po rozhlednách intelektuálně...

Cesta vlakem, aneb poutníci vyrážejí

„Dvakrát do zastávky Jedlová“... řekl jsem ospalé ženě za sklem, která prodávala jízdenky. Kdybych tušil, že tato věta odstartuje vodopád náhod a omylů, které nás budou doprovázet po následující dva dny... Vyrazili jsme v 6:32 z bílinského vlakového nádraží. Nastupovali jsme do přetopeného vlaku. V duchu jsem přemýšlel, zda České dráhy chtějí kultivovat cestování vlakem tak, že nejprve cestující uvaří, aby změkli jako těstoviny, třesoucí se na vidličce cestovního ruchu. Během cesty do Ústí jsme s Martinem přelouskali noviny. Já Deník, Martin četl Sport, pač měl pocit, že sdílet tragédii hokejového Kladna musí nejen jako fanoušek a divák ČT, ale i jako čtenář novin. Chtěl mít totiž o nihilismu, který ovládl kladenské řady, co nejpřesnější informace.

V Ústí jsme měli pár minut čas, tak jsme zašli na ranní kávu. Já si objednal presso s mlékem, které rychleji chladne nejen proto, že je v menším šálku než Martinův „turek“, ale také proto, že je s mlékem. Můj pragmatismus se osvědčil. Než si Martin stačil dvakrát usrknout, já měl v sobě celou kávu. První dnešní ztráta v podobě nevypitého hrnku kávy v Martinovi nezanechala negativní reakci a rázným krokem jsme spěchali zpět na perón, kde jsme usedli do další „výtopny“ směrem do České Lípy. Za okny ubíhala krajina podél Labe a nad vrcholky kopců se červenaly mraky, ozářené vycházejícím sluncem... „Parádní počasí“, utrousil jsem spokojeně... Jak krutě mylné, bylo mé konstatování... Martin zatím vytáhl hustě nabitou igelitku z krosny a začal si prostírat snídani. Paštiku, pomazánky, chléb i ovoce... Když jsme se chystali vystoupit a stáli jsme na plošině vagónu, pozorovali jsme vagón připojený před námi. Nebyl to obyčejný vagón... Byla to motorová jednotka, která měla vpředu kabinu strojvedoucího, do které jsme viděli... Oba jsme si hned všimli spoře oděnné dívky ve žlutých plavkách, na plakátu uvnitř strojvůdcovi kabiny. Byla pěkná... (ta dívka, nikoliv kabina strojvedoucího) Martin si v zápětí všiml, že vagón, nebo motorová jednotka chcete-li, se jmenovala Jarmilka... Měla to napsané na boku. Hned nás napadlo, zda se tak jmenuje i ta dívka z plakátu. Strojvedoucí byl navíc i fanouškem Hradce Králové, neboť na poněkud omlácené, asi tak 30 let staré Jarmilce, byla malá samolepka s klubovými barvami a nápisem Hradec – Válec. Jarmilka ale nemuselo být nutně jméno motoráku. Mohlo to být například jméno ženy, která obtěžkána nákupy, přecházela přes koleje v okamžiku, kdy strojvedoucí poslouchal rozhlasový fotbalový přenos z Hradce. V euforii ze vstřeleného gólu pak zapomněl brzdit. Na památku ženy pak pojmenoval vražednou soupravu jménem Jarmilka...

V České Lípě jsme pro změnu přestoupili do Vlastíka. Tak se jmenoval modernizovaný motoráček, který nás měl zavézt do zastávky Jedlová, odkud měl začít náš výlet. Protože jsem si hned vzpomněl na Vlastíka z bílinského Domu dětí, odmítl jsem o původu pojmenování motoráku více spekulovat. Zanedlouho jsme vystoupili na zastávce Jedlová...

Bahnem a blátem, divočinou...

 Když jsme vystoupili doslova v lese, kde zastávku tvořil jen jednoduchý dřevěný přístřešek, začali jsme hledat žlutou značku. Ta nás měla dovést k rozcestníku na rozhlednu Jedlová... Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme se po chvíli ocitli u frekventované silnice a rozcestníku, který o rozhledně mlčel !!! Za to nás po modré naváděl do Jedlové, železniční stanice … !!! Aha, kde se stala chyba? Zřejmě v nebi, pač začalo hustě mrholit. Kde je to pěkné počasí, slibované meteorology z Kočkova? Kde je to počasí, téměř zářijové? Kde je Jedlová? Kde je mapa? Příliš mnoho otázek, z nichž odpověď jsme znali jen na jednu. Mapu jsem vytáhl z baťohu a začal jsem tušit tragédii... Můj, téměř na minutu vypočítaný, plán dvoudenní expedice začínal mít pomyslné trhliny...

Naše kroky mířily do blízkého lesa, ve kterém se zřejmě někdo chystá dotočit doposud nezveřejněné snímky ruského seriálu Velká vlastenecká válka. Kam až jsme dohlédli, byla kolem nás rozbahněná cesta, jíl a kaluže vody... Naše boty se bořily, naše mysl klesala, ideály o pěkném výletě mizely … Bunkr ve stráni, doslova rozedraná cesta, zbytky lesa kolem a pomyslný závan benzínu, nás nenechali na pochybách o tom, že se píše rok 1944 a před několika minutami tady projel tankový prapor Konráda Oberstürzmera řítící se přes, ještě před chvílí panenský, lesík... Šli jsme ale s odhodláním... Po asi třičtvrtě kilometru jsme sešli na pěknou lesní cestu, mrholení pomalu ustávalo a v nás se rozhostil klid, jen chvílemi narušený úvahami o jelenech v říji, liškách nakažených vzteklinou a sviních... Zavolali jsme domů... Martin se dovolal hned. Mě Kateřina neslyšela ani když jsem hulákal jak na lesy, a tak jsem rezignoval s tím, že zavolám později...

Procházeli jsme starým úvozem, kudy kdysi vedla obchodní stezka z Budyšína do Prahy. Úvoz se zachoval, loupežníci už naštěstí změnili působiště a přesídlili do finančních kruhů a romských ghet.

Po chvíli jsme zaslechli podivné hlasy... Zastavili jsme... Pokračovali jsme ze strmého srázu, kde jsme museli jít přikrčeni, abychom si větvemi nevyšťouchli oči... V tom Martin povídá,“... už dlouho jsem neviděl značku“. „Značka je tady....“ ozvalo se rozšafné zvolání odněkud z křoví... Po chvíli jsme zahlédli dva chlapce na bicyklech, kterak odjíždí směrem od nás... Co dělali v křoví nevíme, víme jen, že s námi jeli Vlastíkem... :-)

Hospody - rozhledny 1:0

Když vyšli jsme z temného hvozdu, před námi zjevila se nádražní hospůdka, která jako by z pohádky vypadla. Vešli jsme zváni žízní a vyhnáni deštěm... A opravdu, příjemná hospůdka ve stanici Jedlová nabízela tlačenku, utopence, polévku... Když jsme si objednali polévku a tlačenku, samozřejmě k tomu dobré pivo, zkonstatovali jsme, že bylo nakonec dobře, že jsme vystoupili o zastávku dříve. Neboť kdybychom vystoupili podle plánu až tady, nenapadlo by nás si tu sednout a odpočinout si... Šli bychom rovnou na Jedlovou a požitek v podobě lahodného piva, tlačenky i dršťkové polévky bychom v této příjemné hospůdce nepoznali, zůstal by nám odepřen...

Naše výprava, tedy ta skutečná, podle plánů, mohla konečně začít. Vzhůru na Jedlovou … !!!

Stoupání do nebe

První čtvrtina cesty by se dala označit za naprosto pohodovou... Po louce jsme si to vyšlapovali s úsměvem na tváři a s písní na rtech... I když jsme, abychom nerušili lesní zvěř, zpívali jen v duchu a každý tu svou... Značka nás najednou, zcela nečekaně směrovala doleva. Do mírného stoupání, do většího stoupání, do krpálu, do ještě většííííííího krpáááááálu, do … Dorazili jsme na vrchol! Když jsme tam stáli a rozhlíželi se, plácla Martina přes tvář kachna opozdilka, letící na jih... Tak vysoko jsme byli... Přesto na Jedlové jsme ještě zdaleka nebyli... Dál jsme šli cestou příjemným hájkem, širokou cestou a popadali jsme zbytky dechu v očekávání finálního výstupu. Cestou proti nám šli dva s „usárnou“. Asi patřili do toho bunkru, který jsme míjeli na počátku cesty... Lesní cesta plynule přešla na asfaltku a před námi se objevily čtyři postavy. Dvě velké a dvě malé... Stoupaly po klikaté asfaltce vzhůru na Jedlovou stejně jako my... „Předhoníme je...“, zaševelil Martin a vyrazili jsme... Když jsme je míjeli, všimli jsme si, že jde o prarodiče s vnoučaty. Před námi byl klikatý stoupák, převýšení 400 metrů... Z posledních sil jsme se do něj zakousli... Za zatáčkou čekal další, ještě strmější stoupák. Málem jsme omdleli. Rozhédli jsme se širou krajinou, na kterou za pár minut padne neprostupná mlha... Z posledních sil jsme pokračovali. Za námi bylo slyšet histerické výkřiky dětí, které hnány bičem prarodiče, zjišťovaly stejně jako my před chvílí, že za každou zatáčkou je ještě další a mnohem strmější stoupání...

Jako dvě kuličky pepře ve smetanové omáčce

Vrchol!!!! Jsme tam a před námi Jedlová, z blízka jen malinkatá rozhlednička. Před ní, nebo spíš po jejím levém boku, hospůdka... Martin v euforii vylezl ještě na dětskou prolézačku, aby Jedlové dokázal, že ho fyzicky ani morálně nezdolala... Po zakoupení žetonů na rozhlednu jsme se vydali točitým schodištěm vzhůru. Cestou jsme potkali dívku, která s náznakem omrzlin, říkala něco v tom smyslu, že je nahoře mlha a strrrašná zima... A měla pravdu. Mě se vybily baterie ve foťáku, sotva jsme vystoupali na ochoz, asi mrazem... Opravdu nebylo vidět nic... Připadali jsme si jako ovoce plovoucí v bílém jogurtu, jako dvě kuličky pepře ve smetanové omáčce... Vstupenka, nápaditě vytvořená tak, aby si návštěvník mohl díky ní prohlédnout nač z rozhledny civí, nám byla k ničemu. Obešli jsme rozhlednu kolem dokola a šli zase dolů... V hospůdce bylo teplo a příjemně. Pod heslem „mlhou nevidíme na krok, vidíme ale na grog“, jsme si vychutnali onen voňavý nápoj mladých chlapců, turistů...

Tolštejn aneb hospody – rozhledny 3:1

Cestou dolů po klikaté asfaltce, kterou jsme vycházeli na Jedlovou, jsme si představovali jaké by to bylo, uspořádat na této cestě závod ve sjezdu na čemkloliv bez brzd... Úsměv nad úvahami tohoto typu nám zamrzl ve chvíli , kdy proti nám do kopce, UTÍKALI dva mladí romové a ještě se smáli !!! Buď museli něco ukrást anebo byli absolutně šílení. Do podobného kopce má problém vyjet auto na první převodový stupeň. Člověk má co dělat, aby ho vyšel po čtyřech...

Z údivu nás vyrthl pohled na strom, který byl takový, řekl bych divný... asi jako když uvadne květina, jejíž trsy listů se ohnou jako přirození seniora v marné touze... Tady ale byly povadlé samotné větve... Zkrátka bylo toho na nás už moc... Po chvíli se ale před našima očima otevřel pohled na Tolštejn. Zříceninu hradu, jehož pravá původní podoba už bude navždy opředena tajemstvím. Nikdo jej totiž nenamaloval v době, kdy ještě hrad stál celý... Na hradní zříceninu jsme došli celkem bez problémů a v dobrém čase. Oběmi vytoužená hospůdka „švýcarského typu“ nás očekávala příjemně vytopená. Vybrali jsme si stůl hned u okna, i když vyhlídka byla zkalena hustou mlhou. Ihned jsem se šel převléknout. Šusťáková bunda sice neprofoukne, promokne ale docela spolehlivě... V lokále sedělo ještě asi 12 lidí, kteří přišli jen chvíli před námi. Kvůli nim jsme čekali na jídlo asi dvacet minut. Ovšem lahodná krmě to byla... Masíčko výborné, americké brambory křupavé, sýr na Martinově vepřovém se jen rozplýval … A k tomu lahodné pivo... Martin si ještě koupil turistickou známku... Při pohledu do mapy jsme zjistili, že následující přesun do Varnsdorfu musíme volit buď vlakem anebo autobusem. Ten jel z Lesné, chatařské osady jen necelé dva kilometry od zříceniny směrem z kopce. Bylo tedy rozhodnuto... Jenže právě čekací doba na jídlo se protáhla víc, než jsme počítali. Přesto ještě byla šance, že spoj chytíme. Cestou z kopce od zříceniny jsme skoro letěli.. Připadalo nám ale, že je ta cesta při pohledu na hodinky nekonečná... Do Lesné jsme dorazili asi dvě minuty před odjezdem autobusu... Nevěděli jsme ale, na kterou stranu se dát, kde leží zastávka? Vybrali jsme si pravý směr... Za chvíli kolem nás projel autobus a my začali tušit, že to byl ten, ve kterém jsme měli sedět. Začalo hustěji pršet. Co teď? Jak dál? Stihneme to ještě na vlak? Odpovědi v logickém sledu: Nevíme. Nevíme. Ani omylem. Před námi po levé krajnici šel malý, černý mužík... „Hej, haló, nevíte kde je autobusová zastávka?“, zeptal jsem se ho. „ Támhle, ale za křižovatkou toho jezdí víc....“, zněla odpověď zdejšího homelessa. Hm, tak bus nám fakt ujel doslova před nosem, museli jsme zkonstatovat. Další jede až v půl páté. Na hodinkách bylo něco před čtvrt na tři. Napadlo nás, že počkáme v protějším hostinci a pojedeme v půl páté. Tuto myšlenku ale rychle zaplašila obava, že po tak dlouhé návštěvě hostince, by nám mohl ujet i ten další autobus a kdo ví, jestli by nám neujel i ranní nedělní spoj. Kdepak, vysedávání v hospodě není dobrý nápad. Chceme přeci naplnit ducha Tyršova a to i za cenu, že v sobě potlačíme nám mnohem bližšího ducha Švejkova. Vydali jsme se tedy za onu křižovatku, o které nám řekl černý pidimužík. Cesta to nebyla příjemná. Kolem nás v těsné blízkosti po mokré vozovce jezdily náklaďáky, které nás co chvíli osprchovali vodou z kaluží. Ušli jsme asi 700 metrů a stáli jsme za cedulí Lesná. Ovšem křižovatku jsme ještě neviděli. Došli jsme na ni po dalším kilometru, během kterého nás černý pidimužík předběhl a šel rychle před námi. Přímo u benzínové pumpy nás požádal o drobné. Žádné jsme mu nedali, zatajil nám, že křižovatka leží dva kilometry od Lesné, za to ať piká!!! Za křižovatkou byla sice zastávka pro dalších asi pět spojů, žádný ale v sobotu nesliboval, že přijede. Jen ten z Lesné v půl páté... Znovu jsme vážili co dál. Zda se opít na pumpě a počkat na onen autobus, anebo jestli jít dál. Podle pumpaře byl Varnsdorf vzdálený 4 kilometry. Podle mě byl ještě o kilometr dál. Martin navrhl, že půjdeme dál, že do „Vanďáku“ dojdeme. Pršet zatím přestalo...

Varnsdorfe, kde jsi?

Po zhruba dvou kilometrech po rovince nás z dálky neskutečně provokovalo houkání motoráku, kterým jsme měli jet, pokud bychom si jej vybrali namísto autobusu. Houkal pořád a vytrvale. Určitě tam nemohlo být tolik nechráněných přejezdů. Byl to prachsprostý provokační manévr podlého strojvůdce, který tušil, že krajinou jdou dva chlapci, unavení a zmáčení... Po asi jednom kilometru od křižovatky byla už z dálky vidět cedule, jejíž nosná informace nás omráčila. Varnsdorf - 6 km ! V tu chvíli už rezignoval i Martin, který prohlásil, že vidí hospodu. Tam přečkáme do příjezdu nejbližšího autobusu. Jistě, hospoda to byla. Ovšem s podivným názvem Night club s dovětkem Neue fräulein... Za okny zářil červený neon... Byli jsme zhnuseni, otřepali jsme se nechutí a morální zásady v nás ani na okamžik neuvolnily naše představy o tom, jaké to musí být, nechat se obsloužit spoře oblečenými děvami a následně zakusit pravou thajskou masáž... Ovšem přemýšleli jsme jaké to asi je, být vilným Sasem, který jezdí do Čech pro levný benzín a trochu lásky, zatímco jeho Gudrund doma na zahrádce láskyplně opečovává sádrového trpaslíka na zahradě...

„Copak tady nemaj obyčejnou hospodu, to tady všichni choděj chlastat do bordelu?“, zavil po chvíli Martin. Jeho zcela jistě zajímavý námět k zamyšlení najednou přerušili dva starší manželé, kteří šli proti nám po chodníku. Jejich sobotní idylickou vycházku rodnou vískou jsme jim přerušili dotazem na „normální hospodu“. „Chlapci, pokud už nemáte sílu na tohle“, obrátil svůj zrak k bordelu čilý padesátník,“tak nejbližší hospoda je asi tak dva kilometry. Jmenuje se to tam U pomníku a hned je tam i autobusová zastávka“. Stačilo nám, že je to směrem na Varnsdorf. Vyrazili jsme... Opět jemně mrholilo a my se už smířili s tím, že dnes plánovanou návštěvu rozhledny Hrádek u Varnsdorfu nestihneme. Zavírá totiž ve čtyři odpoledne a teď bylo asi tak čtvrt na čtyři. No nic, dorazíme alespoň do penzionu, kde operativně přenastavíme plán. Po dalších asi dvou kilometrech jsme viděli zastávku, naproti které stála barokní socha Sv. Jana Nepomuckého. Ha, že by to byl pomník? V Sudetech je možné vše, i to, že padesátníci považují za pomník sochu světce. Naproti přes silnici na zastávce v našem směru dokonce někdo postával. Že by skutečně měl jet nějaký autobus? Ovšem to bychom nesměli být v Sudetech, aby ta osoba na zastávce nebyla kdo? No přeci kněžka lásky... Martin i já jsme odmítli tady s ní stát, co kdyby nakonec jeden z nás podlehl volání nitra... Navíc hospoda tady stejně žádná nebyla. Po dalších dvou kilometrech jsme uviděli hospodu, pomník, ale po zástávce ani vidu ani slechu... Vešli jsme tedy do úplně prázdné, přesto velmi příjemné hospůdky, kde nám otylá paní majitelka řekla, že zastávka sice je, asi padesát metrů za hospodou, ovšem jestli něco jede neví. Nikdy totiž autobusem do své hospody nejela... Poděkovali jsme a šli se na zastávku podívat. Pro změnu na ní chyběl jízdní řád. Mrholení opět zesílilo a naše odhodlání už mělo silně namále. Těsně za zastávkou silnici křižovala trať. Napadlo mě se podívat do mapy, kde vlastně jsme. A vida !!! Podle všeho jsme byli necelé dva kilometry od penzionu, kde jsme měli zamluvený nocleh. Nebylo o čem uvažovat. Tady bychom čekali půl hodiny na autobus, ten by nás zavezl doprostřed města. K penzionu bychom pak šlapali nějaké 4 kilometry. Takhle to máme blíž.

Jakmile jsme vyrazili, ozval se jakýsi bolák na Martinově chodidle a na mé noze se pro změnu hlásil celkem neodbytně o pozornost puchýř. Nejvyšší čas se někde "utábořit"... Minuli jsme ceduli Varnsdorf a v dešti jsme ještě jednou rozdělali mapu, abychom se podívali, kudy nejblíž do penzionu. Rozmoklá mapa, zapršené brýle a mé slepé oči vydedukovaly, že bychom se měli dát směrem, odkud právě přijížděla hlídka policie. Pokynul jsem na policisty ať zastaví. Dozvěděli jsme se, že penzion Fontána leží asi 300 metrů od nás. Musíme prý přejít starý železný most přes trať a jsme tam. Když jsme tento most spatřili, jediné, co jsme si přáli bylo, ať ještě vydrží než přes něj přejdeme. Vypadalo to, že tady stojí už nejméně sto let a je už dost unaven... Nedivil bych se, kdyby se každým okamžikem sesunul jako domeček z karet. Most vydržel a my už viděli po naší pravici penzion Fontána. Kolem něj vedl plot, který ne a ne končit... Už jsem si myslel, že kolem něj budeme chodit jako oblblé a zmoklé krysy celou noc...

Fontána s peřinami a hlubokou vanou

V penzionu jsme dostali pokoj číslo 1. Na topení jsem hned vyndal vše, co jsem měl k usušení, takže kromě pasty na zuby všechno. Martin na tom byl lépe. Když jsme si ale oba sundali boty, okna se podezřele zamlžila... Já vyndal pivo a linecké koláčky, Martin něco ze svých zásob paštik a pomazánek. Nabídl mi pomazánku jménem Matěj. Vzhledem k tomu, že mám syna Matěje, jsem si nechtěl připadat jako kanibal a s díky jsem odmítl. Pustili jsme si televizi, dost dlouho trvalo, než nám došlo, že se díváme se zaujetím na polský televizní kanál. Zřejmě jsme byli natolik unaveni, že nám stačily pohybující se obrázky, slova jsme nevnímali... Když jsem si sedl do vany, abych se osprchoval, byl jsem nadšený tím, že ještě někde existuje stará, dobrá, smaltovaná vana, která je hluboká a široká, ne jako dnešní umělohmotné, které jsou úzké a mělké... Zasnil jsem se při vzpomínkách, když jako dítě jsem si hrával a potápěl jsem se v takové vaně u nás doma. Jak jsem si tam hrál s indiány a kovboji, parníkem i ponorkou... Ze vzpomínek mě probrala voda, která o tom, že má být teplá, zřejmé vůbec nic netušila... Tedy studená nebyla, to ne... K teplé ale měla asi tak daleko, jako veverka k Rypoušovi slonímu. Takže jsem se ve vaně k velké radosti Martina dlouho nezdržel. Ihned jak jsem vylezl, zalezl jsem si pod deku a pojídal jsem linecké koláčky. Zapíjel jsem je Guinnesem, což je v pravdě podivná kombinace, ale ve stavu nouze, proč ne... Mezi tím jsem plánoval nedělní, druhou část pochodu. Martin se vrátil z koupelny a podle jeho výrazu, se teplota vody od veverky posunula ještě dál, nejspíš k Bourci morušovému, zatímco druhý bod srovnání, Rypouš sloní, zůstal. Pod dekou, oba pod svojí, byť na manželké posteli, jsme si hověli až do osmé večerní. Dávali nám oběma velmi oblíbený film Baron Prášil. Měl jsem radost o to větší, protože vím, že doma bych se na něj dívat nemohl. Zakázali by mi to kvůli Babicovi nebo Koření...

Úderem osmé jsme se dali do gala. Znamená to, že jsme si oblékli kalhoty a sešli jsme do víru zábavy, do baru...

Martin si objednal pivo Konrád a já taky. Zamysleli jsme se, jestli by se mohlo prodávat pivo značky Henlein. A hned nám došlo, že prodávat Konráda v Sudetech, kam s láskou zajíždějí původní obyvatelé, není tak špatný marketingový tah. Já si dal ještě topinky. Snědl jsem jen jednu, proti druhé se velmi důrazně v mém břiše ohradily linecké koláčky s Guinnesem. Po mnoha variantách jsme nakonec došli k tomu, že zítra hned ráno, vyrazíme na Hrádek u Varnsdorfu, pak pojedeme vlakem do Rumburku, odkud je to kousek na rozhlednu Dýmník, a pak opět z Rumburku do Panského, odkud půjdeme na rozhlednu na Vlčí hoře. Pak se vrátíme do Bíliny. Hotovo, odsouhlaseno. Jenže... Jak dlouho nám potrvá cesta od penzionu na jižním okraji Varnsdorfu na Hrádek, který leží na severním okraji města? Podle mapy to je tak čtyři kilometry...

Při další objednávce jsme se zeptali jedné z číšnic. Ta nám začala popisovat cestu tak, abychom na Hrádek došli co nejdříve, nikoliv po turistických značkách, které nás prý povedou kolem celého města. Říkala, že je to tak šest kilometrů!!! A stále dokola nám popisovala cestu. Když ale viděla naše vyděšené a vůbec nic nechápající obličeje, nabídla se, že nás tam teď vezme autem, abychom si udělali představu o vzdálenosti a pak, abychom se zítra i lépe orientovali. Odmítali jsme s tím, že je moc hodná, že je večer a my stejně nic neuvidíme a že přeci ona nemůže odejít jen tak z práce... Stále neléhala, že je to nejlepší řešení... „Tak dobrá, jedeme...“, povídám Martinovi. Ten se ale svého Konráda nechtěl pustit a řekl, ať jedu sám. Kousek od nás sedělo asi dvanáct tělnatých dam, které vzbuzovaly podezření, že buď zdrhly z protialkoholní léčebny nebo z odtučňovacího kurzu, popřípadě z obojího...

Bez benzínu a bez plynu...

Paní číšnice se stále za něco omlouvala. Nejprve za to, že má jen Favorita, pak za to, že sedačka spolujezdce je zřejmě moc sklopená, neb auto využívá i její dvacetiletý syn, který v něm vozí slečny a pak ještě, že možná ve voze ucítím psa, protože ho v autě občas vozí... Ujišťoval jsem jí, že nic z toho mi nevadí a na oplátku jsem já stále děkoval jí za to, že je tak ochotná. Přemýšlel jsem, jak načít konverzaci, nemohl jsem jí přeci říct, že jsme se s Martinem shodli na tom, že ona vypadá jako Gérard Depardieu v sukni za jeho mladých let... Nakonec jsme si povídali o Varnsdorfu a ona mi ukazovala kudy máme jít.. Mezi tím mě upozoňovala, že vůz ve kterém jedeme mají jako rodina jen na projížďky po městě a tudíž ho nešetří. Měla pravdu... Přes díry jezdila osmdesát, přes vyfrézované části silnice snad ještě rychleji. Když jsme byli asi 200 metrů pod Hrádkem, Favorit začal nejistě poskakovat. „Sakra, že by mi došel plyn?“, zavrčela číšnice a přepnula na nádrž s benzínem. Auto neujelo ani dalších deset metrů a zastavilo. „Ten hajzl, ten šmejd mi vyjezdil plyn i benzín a nedotankoval, já ho uškrtím, já ho zabiju...“, vztekala se paní kolem pětačtyřicítky na svého syna. Snažil jsem se jí omluvit, že má kvůli mně takové patálie, ale ona stále klela a nadávala na Kamila, svého syna. Pak mi řekla, ať se nezlobím, že syn je blbec a zavolala manžela. Ten přijel za chvíli a já byl zvědav, jak se zatváří až uvidí svou ženu v pracovní době s cizím mužem namísto v hospodě, v autě pod rozhlednou... Její muž, Kamil starší, byl ale zjevně na podobné situace zvyklý. Téměř bez mrknutí oka napnul lana mezi oběma vozy a odtáhl nás k pumpě, kde shodou náhod pracoval. Tam dotankoval své ženě plyn a my mohli pokračovat zpět do penzionu. Nedalo mi to, abych se nezeptal, jestli se jí to už někdy stalo. A nemýlil jsem se... Stalo se jí to už asi třikrát... Když jsme dorazili do penzionu, Martin už se netrpělivě dožadoval vysvětlení, očekávajíc pikantní historku alá bavorské erotické komedie. Z popisu skutečnosti byl sice viditelně zklamán, ovšem i tak se pobavil. Navíc byl mírně na rozpacích z oněch dvanácti dam, které si nahlas začaly vyprávět své erotické zážitky a navíc ještě hlasitě poměřovaly vybavení svých partnerů... Sotva jsem dosedl, „naše“ číšnice už vezla domů jednoho ze štamgastů hospody... Vskutku žena se srdcem na dlani... Došel jsem si na pokoj pro telefon a než jsem stačil Martina seznámit s faktem, že Hrádek je skutečně tak pět a půl kilometru daleko, přečetl jsem si sms od Katky, která mezi tím zjistila, že Hrádek má otevřeno až od dvanácti hodin poledních. Bylo rozhodnuto... Hrádek padá a jede se ráno rovnou do Rumburku a na Dýmník a pokud bude pršet, uvidíme zda z Dýmníku pojedeme domů nebo ještě na Vlčí horu. Rozhodnuto a jdeme spát...

Tělnaté dámy v penzionu přespaly. Na chodbě u našeho pokoje ležel vysavač. Opilé a otylé dámy ho zapnuly a já měl celou noc pocit, že někdo na chodbě vysává... Potvory!!!

Vstáváme!!!

Ráno, ač jsme mohli z penzionu vyrazit až v devět dopoledne, jsme vstávali už v půl sedmé. Jednoduše víc už jsme spát nemohli. A tak, jsme z postele sledovali pohádky a konstatovali, že dnešní výrobci hraček sázejí spíš než na kvalitu, na snadnou manipulovatelnost dětí, které podléhajíc reklamě, na všechno skočí a vše chtějí... Posnídali jsme, Martin obligátní paštiky, já mandarinku. Když jsme ale chtěli vstát z postele a jít třeba na záchod, dostavil se problém... Ztuhlé nohy, klouby, páteř i svaly... Kdyby nás někdo pozoroval velkými okny do ulice, musel by si jistě myslet, že na pokoji přebývají přinejmenším dva ožralové, kteří se ještě ráno motají jak tkaničky od bot. Ovšem kdyby nás viděly tělnaté dámy, hned by je vzhledem k jejich předešlé noční debatě napadlo, že jsme si s Martinem zřejmě celou noc náramně užívali... Proto jsme hleděli opustit pokoj v co největším utajení. Martin ještě pořídil pár snímků a mohli jsme vyrazit... Když jsme vyšli z penzionu, Martin se na mě podíval a zeptal se, jestli jsem v pokoji něco neukradl a nabádal mě, abych ukázal kapsy... Pokoj byl totiž napsán na něj...

Cesta na nádraží, ale na jaké?

Plán byl jednoduchý. Dojít asi dva kilometry na vlakové nádraží ve Varnsdorfu. Odtamtud vlakem do Rumburku, odkud pěšky dojdeme na Dýmník. Cesta byla příjemná. Město ještě spalo a mrholilo jen drobně. Cestou jsme obdivovali zašlé průmyslové památky, kterých je Varnsdorf plný. Malé a střední továrničky byly jistě svědky rozmachu města na počátku minulého století. Cesta k nádraží byla vydlážděná a podél ní vedly dlouhé rampy bývalých skladů. Došli jsme na nádraží těsně před devátou, i když vlak nám měl jet až tři minuty před desátou. Počítali jsme s tím, že si na nádraží v klidu dáme kávu. Když jsme došli na perón a Martin šel obhlídnout, kde nám kávu uvaří. Mě mezitím došla strašná věc. Ještě jsem se raději podíval do poznámek, abych si mou domněnku ověřil a skutečně! Do Rumburku jsme neměli jet vlakem, ale autobusem! Snažil jsem se to Martinovi sdělit co možná nejšetrněji, protože si uvědomuji, že cejch v podobě špatně zvolené zastávky Jedlová, ze včerejšího rána, mám na čele vypálený já. Když Martin zjistil, že i tak máme dost času na to, abychom klidnou chůzí došli do centra města na autobusové nádraží, že tím pádem uvidí centrum s náměstím, ani moc neprostestoval. Opravdu jsme viděli střed Varnsdorfu, cestou jsme míjeli Hospodu u fousaté Matyldy a na náměstí jsme dorazili asi půl hodiny před příjezdem autobusu. Jen tu kávu nebylo kde si dát, ani čerstvou ranní houstičku... A tak jsme si sedli na lavičku pod střechu, na kterou bubnoval jemný deštík a čekali jsme s Fernetem, přítelem nejvěrnějším... Byl na nás pohled asi jako na bezdomovce, už jen ta pomyslná igelitka chyběla...

Hurá na Dýmník !

Autobus přijel s asi minutovým zpožděním. Když jsme opouštěli Varnsdorf, Martin si vyfotil Hrádek alespoň skrz zamlžené a mokré sklo autobusu. Aspoň něco... Výsledná fotka ale spíš než rozhlednu na kopci, připomíná ňadro se vztyčenou bradavkou...

Ještě stále jsme se těšili, jak si dáme na nádraží v Rumburku kávu, kterou nám varsndorfská nádraží neposkytla. Když jsme vylezli z autobusu a ušli pár metrů k nádražní budově, vypadalo to slibně. Zrekonstruované nádraží ale nenabízelo nic, kromě automatu na oplatky a automatu na kávu. Ten byl ale mimo provoz. V čekárně navíc šíleně páchnul zdejší bezdomovec... A tak jsem si v automatu zakoupil oplatky a vyrazili jsme směrem na Dýmník, tedy po žluté značce. Cesta po obvodu města byla příjemná, i když stále mrholilo. Po asi jednom kilometru jsme se začali stáčet doleva a vracet se, což se nám nezdálo, a tak jsme se zeptali starší ženy, jestli jdeme správně na Dýmník... Uvědomili jsme si totiž, že jsme žlutou značku poněkud ztratili z dohledu obdivováním architektonických skvostů, starých domů... „ Na Dýmník? Na rozhlednu? To musíte opačným směrem a je to ještě hodně daleko...“, řekla tak trochu výsměšně dáma. Uklidnili jsme se tím, že tato žena zřejmě nikdy nešla nikam pěšky a proto se jí to zdá daleko. Vydali jsme se vstříc Dýmníku, který podle mapy a Průvodce po rozhlednách, měl být vzdálen sotva dva kilometry.

První kilometr vedl po rovině ještě kolem posledních rumburských domů. Když jsme přešli přes koleje, všimli jsem si dvou velkých, volně pobíhajících psů, kteří na nás štěkali a vypadalo to, že se k nám rozeběhnou... Naštěstí od nápadu sežrat nás upustili a my mohli pokračovat dál po asfaltce, která začala nepříjemně stoupat. Pršelo už docela dost a Martinovi se začal opět ozývat bolák na chodidle, mě zas pro změnu začalo stávkovat levé koleno... Už nám zbýval jen jediný kousek, asi 400 metrů... Když jsme se listím probrodili až ke dveřím rozhledny, nestačili jsme se divit. Ač měla být otevřena od deváté do patnácté hodiny a telefon ukazoval sotva čtvrt na dvanáct, bylo zamčeno na dva visací zámky... Byli jsme schopni podat na Klub Českých turistů hned několik žalob, fyzicky napadnout jeho členy a ještě proklít jejich rodiny... Vyfotili jsme se a šli jsme dolů, do hospůdky, která stojí pod rozhlednou u celkem pěkného lanového parku. Oba dva jsme byli nacucaní vodou, jak kdybychom prošli pod vodopádem. V tomhle stavu jsme si sedli ke stolům v útulné, ale přesto ne moc příjemné hospodě... Nepříjemná byla proto, že tam každého příchozího zdravil personál guten Tag! … Nás raději nepozdravili vůbec. Vrchní vypadal jako Emil Nádeníček, kterému jeho příjemný tón v hlase věřili snad jen Ti postarší Sasové … Byla to prostě hospoda, kde slušného a zničeného českého turistu nevidí rádi, pač jim tam nechá maximálně za čaj, párek a jedno pivo... Stejně jako my... I když my jsme si dali ještě guláš, který byl moc dobrý. I když mohl být, jak řekl Martin, trochu teplejší... Potřeboval jsem si vysušit vlasy... Šel jsem tedy na záchod, kde měli fukar na osušení rukou. Klekl jsem si pod něj a nechal jsem si hlavu fénovat v kleče... V tom přišel obtloustlý Sas... „guten Tag!“, pravil jsem zdvořile... On se jen podíval a strachy se rychle přesunul do kabinky. Po dobrém jídle jsme uvažovali, co dál. V dešti, který se za okny už docela rozparádil, se ani jednomu z nás nechtělo jít ještě na rozhlednu na Vlčí hoře. Jednak pršelo, jednak jsme po zkušenosti z Dýmníku nevěřili, že by tam někdo byl a rozhledna by byla otevřená.

Našel jsem tedy spojení zpět do Bíliny. Z Rumburku pojedeme vlakem do Děčína, kde přesedneme na spoj do Bíliny. Ještě že existují telefony s připojením na internet... Jede to za hodinu a půl.

Hurá z Dýmníku

Takže Martin dopil pivo, já kávu a vyrazili jsme v dešti zpět do Rumburka. Cestou jsme nadávali na auta narvaná německými "žrádlovými" turisty. Cestou z Dýmníku, asi po délce jednoho a půl kilometru, jsme nepotkali ani jedno české auto... Pochopili jsme, proč tam na každého hned spustí německy... Tentokrát jsme si pohlídali žlutou značku a na nádraží jsme trefili bez problémů. Cestou Rumburkem jsme ještě nadávali na Klub Českých turistů a jejich neschopnost...

Zároveň jsme se chlácholili, jak my jsme dobří, operativní a dokážeme si poradit v každé situaci. Šli jsme koupit jízdenjky na vlak. Když jsme je měli v kapse, pro jistotu jsme ještě hledali jízdní řád, abychom se přesvědčili, že vlak skutečně jede... No jo, ale jízdní řády o odjezdu vlaku ve 14:27 směrem na Děčín nic neříkají... Hmm, asi nejsou aktuální, pomyslel jsem si... Raději jsem se ale nenápadně, když Martin zašel za roh, běžel zeptat k okýnku, kde prodávají jízdenky. Sakra, sakra, sakra …!!! Zase blbě... Martin mě už asi zabije!!! Včera ráno spletu výstupní stanici, pak dnes ráno vlak s autobusem, ještě že jsme to ráno stihli se přemístit... A teď opět, máme zakoupené jízdenky na vlak, zatímco máme jet do Děčína autobusem... Šel jsem to Martinovi říct a ponechával jsem si přitom jistý odstup pro případ, že by se na mě vrhnul... Zorničky se mu sice na chvíli divně rozšířily, ale když zjistil, že nám vrátí peníze a autobusové nádraží je jen přes ulici, uklidnil se...

Opět jsme vyšli na déšť a utíkali jsme na autobusové nádraží... Tam jsme čekali skoro půl hodiny na příjezd autobusu. Poslední minuty už jsme řidiči slibovali smrt vydloubnutím mozku tupým předmětem, jestli nepřijede na čas...

Domů, do vany, do Bíliny

 V autobusu jsme dopili Martinův Fernet a bylo nám dobře. Chvílemi jsme podřimovali a myšlenkami už byli doma... Na nádraží v Děčíně jsme od autobusu došli jen sotva, protože nám zdřevěněly nohy, museli jsme působit dost toporným dojmem... Ještě, že v neděli nejezdilo přes silnici u nádraží moc aut... Tu silnici bychom rychle nedokázali přejít... Výbornou čokoládou a čokoládovým croissantem jsme uzavřeli expediční stravování, které jsme podnikali v hospůdkách... A byli jsme všude spokojeni, tedy s jídlem určitě... Martin ještě ve vlaku dorazil své zásoby paštik, aby se jich zbavil, házel je i pod sedačku ve vagonu....

Expedice sice neskončila tak, jak jsme si představovali... Z pěti cílů jsme dosáhli na tři. Přesto bereme první výšlap jako vydařený...