Po rozhlednách intelektuálně...

Ráno v šest aneb slunce svítí na cestu

 Hrdlička za okny zvesela zahudrala (anebo tak něco) a já vyskočil z postele plný elánu. Po ranní rozcvičce a oblečený už jsem sbíhal ze schodů, otevřel jsem dveře od domu, když tu najednou mi blesk oči ozáří! Martin číhal po vzoru Macha skrčen u dveří, aby zvěčnil můj odchod z domu na samém počátku cesty. Já jsem však neutekl s pískotem a zděšením jako Šebestová, za to jsem se mezi dveřmi málem přizabil.   

  Krátce po půl sedmé vyjíždíme rychlíkem směrem na Prahu. Už po několika minutách rozbaluji svačinu, abych se vzápětí pokapal majonézou. Uff… Skvrna nebude vidět, oddechl jsem si, protože představa, že do hlavního města přijedu s mastným flekem, mě mírně znepokojovala. V Ústí k nám přistoupily malé děti jedoucí na výlet do matičky Prahy. Martin vyndal také svačinu. Podivný byl chléb, který nesl zvláštní kombinaci jména, výrobce a vlastností. Jmenoval se Colorado - Psyllium, vyrobil ho jakýsi Dr. Popov a šlo o pšeničný chléb. Při pomyšlení na to, že i první piva v Praze plánovaná budou pšeničná, začal Martin nenápadně v dětských batůžcích pátrat po toaletním papíru, neb sám si žádný nevzal. Ke chlebu podezřelého původu přikusoval Vysočinu, čímž vyrovnal podíl zdravých a nezdravých potravin ve svém zažívacím ústrojí.

  V Praze jsme zakoupili výhodné jednodenní jízdenky na městkou dopravu (šlo o jediný opravdu výhodný nákup toho víkendu). Vyrazili jsme na Hradčanskou, odkud jsme měli podle našich plánů vyrazit tramvají č. 22 k Břevnovskému klášteru. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že z Hradčanské žádná taková tramvaj nejede…

Klášterní pivovary nabídly nám pivní dary

  Břevnovský klášter nás přivítal v jarním dopoledni sluncem a modrou oblohou. Pivovar sice o víkendu nevaří, zdejší pivo nám ale prodal u okénka pravý a nefalšovaný mnich. Martin si zakoupil litrovku ležáku Benedict a já speciál 21° tmavý. Obě piva byla lahodná, a tak zatímco se lidé pomalu trousili na dopolední mši, my jsme seděli na lavičce a popíjeli z lahví pivo. Občas jsme se setkali s nevraživým, pohrdavým pohledem kolemjdoucích.  My jsme ale byli plní jarního rozkvětu a rozpuku a zlých pohledů jsme si nevšímali. Obdivovali jsme barokní fasády kláštera s měděnými okapy, podle kterých jsme poznali, že nejsme doma. Doma by na žádné stavbě, ani na klášteře, měděné okapy nevydržely.   

  Po chvíli jsme opět sedli do tramvaje a ujížděli čtyři zastávky níž do jiného kláštera, na Strahov. U zastávky nám ale neunikla zvláštní kombinace pneuservisu firmy, která dokonale ladila s vývěskou pohřebního ústavu a úřadu práce…  Pneuservis First stop – Pohřebníústav  - Úřad práce.

 Do kláštera na pražském Strahově jsme vcházeli už poněkud v náladě. Litr ležáku a třetinka velmi silného piva v kombinaci se sluncem udělali své. Vešli jsme nejkratší možnou cestou do šenku klášterního pivovaru. Varné nádoby, historické cedule a nápisy, to vše dokreslovalo atmosféru starého českého tradičního pivovaru. Ovšem jen do chvíle, než nás oslovil číšník s ruským přízvukem a okolo nás se lavice a stoly začaly plnit rusky mluvícími turisty. Tolik Rusů jako v dalších hodinách v centru Prahy, v metru, na věžích, v hospůdkách, by snad člověk nepotkal ani na Rudém náměstí v Moskvě!!!

  Výborné pivo Sv. Norbert vaří ve strahovském klášteře… Martin si dal světlý pšeničný ležák a já speciální tmavou 14°. Abych lépe odolal vícestupňovému pivu, dal jsem si buřty s cibulí – byly výborné! V dalším kole jsme vyzkoušeli: Martin - Sv. Norbert India Pale Ale a já pšeničný ležák. Pochutnali jsme si a při pití piva jsme rozebírali kvalitu a případnou krásu i nedostatky ruských turistických průvodkyň.  Z pivovaru jsme vylezli opět na sluníčko. Martin ještě zašel k další hospůdce, kde nabízeli piva z pivovaru Matuška. Bylo ale tak drahé, že jsme si nechali zajít chuť. A pak, v případě, že bychom ochutnali ještě Matušku, výlet by pro ten den zjevně skončil.

Na hrad, na lanovku, za Máchou, za verši

 Z Pohořelce jsme se vydali směrem k Pražskému hradu. Nikdy před tím jsem nejel do Prahy jako turista, tedy s foťákem, batohem a hlavně záměrem navštívit hned několik turistických cílů. Chodíval jsem tudy často v dětství s tátou, protože jsme bydleli v Dejvicích a měli jsme to sem, co by kamenem dohodil. Ale až v 41 letech jsem pochopil, proč skupinky japonských, amerických, ruských i jiných cizinců lapají po dechu, když vidí panorama Prahy od Strahovského kláštera nebo od Pražského hradu.

  Martin zapózoval u cedule švédského velvyslanectví, musel už kvůli své neutuchající lásce k seveřanům a uskupení ABBA, které mu do srdce vrylo rýhu svými rozměry připomínající africký veletok. Pár povinných fotek z Pražského hradu na panorama staré Prahy a pak úprk před turisty na segwayích Nerudovou ulicí dolů. Oba jsme nostalgicky vzpomněli na Malostranské povídky, které v přeplněné uličce bohužel nemají dnes místo. U stánku s trdly, věnovali jsme tichou vzpomínku Janu Nerudovi. Pokračovali jsme směrem k lanovce na Petřín. Na oblíbené místo zamilovaných párů, kterému vévodí česká železná dáma. Její srdce jsme se rozhodli dobýt!  

  Lanovka stoupala pozvolna vzhůru. Na travnatých plochách pod námi ležely desítky žen a dívek, oděných i spoře oděných. Opilců i seniorů, někteří tam možná leží ještě teď… Po levé straně se tyčilo majestátní panorama Pražského hradu. Kolem nás zněla japonština, ruština, italština, němčina, angličtina, holandština, maďarština, polština, slovenština, švédština, norština, španělština a pradávný jazyk padžorba z úpatí pod velkým Hindukůšem. Ten jsme samozřejmě rozpoznali jako první…

   Když jsme se cestou od lanovky blížili k Petřínské rozhledně, začal jsem poťouchle Martina strašit, že schody nahoru po obvodu rozhledny jistě budou roštové. Martin se zarazil, chvíli na rozhlednu civěl, pak udělal dva kroky a začaly se v jeho obličeji jevit známky předsmrtné křeče. Opodál hrál žebrající houslista Dvořákovu Humoresku tak falešně, že se Martinova křeč ještě prohlubovala. „To není možné, proč jsi mi to ne-ře-kl….?“ Ptal se Martin s pohledem upřeným na rozhlednu. „Nechtěl jsem Ti kazit dojem z pěkného dne“, opáčil jsem. Když už to vypadalo, že Martin vytáhne lahev Magistra a propadne v usedavý pláč, uklidnil jsem ho, že jsem žertoval. Martin ale ještě více znejistěl, protože nevěděl, kdy mluvím pravdu a kdy mu lžu.

  Po zaplacení 140 korun jsme se vydali na rozhlednu po schodech, které byly dřevěné. Martinovi se ulevilo, ale jen do chvíle, než začal vnímat boční železné průhledné zábradlí. Nebyl to příjemný pohled ani pro mne. V prvním patře jsme se tísnili spolu s dalšími asi osmdesáti zájemci o výhled na Prahu, místy to bylo příjemné, hlavně když šlo o skupinu italských turistek, u skupiny mužiků v ruských dresech jsme zažívali pocity opačné. Totéž se opakovalo ve druhém patře. Výhled to byl ale krásný a nezapomenutelný. Bylo krásné počasí, výhled splňoval ty nejnáročnější parametry.

   Cestou od „železné dámy“ jsme usedli v parku na Petříně na lavičku a sledovali jsme, kterak si lidé olizují hlavy, jazykem čistí uši, koktají láskou „ko ko“ a scházejí se zde milenci snad z celé Prahy.  To nás vedlo ke krátkému, ale intenzivnímu zamyšlení a následnému složení veršů:

Všechny naše lásky, 

brunety, blond i rusovlásky,

milovali jsme vás bez nadsázky...

Srdcem i duší,

tak jak se sluší

na mládence co v mladí tuší,

že neví nic...

Teď už víme,

že zas nic nevíme

a proto tu sedíme

s pohledem na milence,

roztoužené spiklence,

na lavičce v parku.

Italky a Francouzky,

Rusky i Němky

nezlákají nás,

všechnu touhu v nás,

ne není to od slunce šok,

uhasí jen pěnivý mok.

Hurá na Staroměstskou věž, pod níž probíhala hokejová řež

  Cestou z Národní třídy jsme minuli pivovar U Medvídků. Cena piva a starost, abychom stihli v pět odpoledne exkurzi v pivovaru na Smíchově, nám nedovolily se tu zdržet. Prošli jsme uličkami na Staroměstské náměstí, odkud se ozývaly dunivé zvuky a skandování. V první chvíli nás napadlo, že takto Pražané vítají nás, dva rozhlednové nadšence. Že kdosi uspořádal vřelé přijetí dvou legend mezi rozhlednami a pivy. Jak jsme ale po chvíli zjistili, bohužel právě začínalo semifinálové utkání mezi našimi hokejisty a Kanadou a ti šílení lidé dole, byla živá molekula českého hokejového národa. Zatímco se několik tisíc fanoušků v dresech tísnilo na malé ploše náměstí před dvěma velkoplošnými obrazovkami, my jsme začátek zápasu viděli z ochozu Staroměstské radnice. Opět to byl boj, protože na úzkém ochozu procházelo oběma směry několik desítek turistů, ale my, coby jediní Češi v tu chvíli na ochozu, jsme se nedali! Atmosféra pod námi byla strhující, stejně jako pohled na pražské střechy, na kterých tu a tam sídlila luxusní restaurace, chodcům „tam dole“ dobře utajená. Za skandování „Kdo neskáče, není Čech! Hop hop hop!“, jsme skákali cestou z ochozu radniční věže, tím jsme rozvlnili šikmou podlahu vedoucí až do přízemí. Jak se podlaha vlnila, nebylo po chvíli poznat, kdo vlastně je a není Čech.    

  Pěšky jsme došli k metru. Vylezli jsme na Smíchově a zamířili jsme si to rovnou k Potrefené huse. Nemáme tím na mysli návštěvu žádné naší kamarádky, ani ministra či jiného králíka… Ale hospodu smíchovského pivovaru Staropramen. Byla poloprázdná. Chytili jsme závěr první třetiny hokeje za nepříznivého stavu 0:2. Dali jsme si pivo a jídlo. Martin pikantní kuřecí křidélka a já ošatku smažených řízečků, mňam! Přesně v pět jsme vešli do zákaznického centra pivovaru, abychom započali slibovanou exkurzi…

Multimediální sládek a pivo za zátku

  Vstoupili jsme do zákaznického centra pivovaru Staropramen, kde na nás dva už čekal muž, který nám prodal vstupenky, do dlaně nám vtiskl nepoužitou zátku od pivní lahve a se slovy „Chlapci, bavte se“ nás postrčil do místnosti, kde exkurze začínala.

  V první místnosti nám neznámý hlas vyprávěl historii pivovaru. Na stěnách imitujících dobový tisk, byly ploché obrazovky, promítající film s dobovými obrázky. Obří periskop připomínající romány Julese Verna lákal k nahlédnutí. Nechal jsem se zlákat a uviděl jsem dobové reklamy. V další místnosti byla zařízena původní kancelář nebo laboratoř chcete-li, sládka Paspy. Ten k nám promluvil ze stojanu, ve kterém stál, hýbal rukama a vůbec to bylo takové trochu strašidelné. Nebojácně jsme ale vstoupili do třetí místnosti, kde stály původní varné kotle, na stěnách bylo několik promítacích pláten. Sládek Paspa nám z nich popisoval z čeho, a jak se pivo vaří. Uznali jsme, že tahle část expozice je opravdu působivá a člověk při ní dostane žízeň a strašnou chuť smočit se v lesní studánce. Následně jsme prošli místností, která simulovala plnění lahví a nakonec jsme v místnosti mezi pivními basami shlédli cestu piva od výroby, přes plnění, balení až do našeho obchodu…

  Následovala ještě velmi příjemná fáze, a sice výměna pivní zátky za jednu třetinku námi zvoleného piva. Já si dal opravdu lahodný Granát a Martin pšeničné. Kromě nás byla v pivním baru ještě nepočetná skupinka amerických seniorů. Když odešli, sympatická servírka nás vyfotila za nálevním pultem. Bohužel, ač bruneta, položila si prst při focení na výklopný blesk, a proto fotka vypadá tak, jak vypadá… Divila se sice, proč to neblýsklo, ale nechtěli jsme to řešit, byli jsme rádi, že na nás byla hodná.     

  Před Potrefenou husou jsme nasedli na tramvaj, která nás odvezla až na Palmovku, odkud jsme pokračovali na Invalidovnu, kde stojí krásná secesní vila Českého rozhlasu. Ještě než jsme k ní došli, stavěli jsme se na večeři v italském restaurantu Vesuv. Příjemná obsluha, výborné jídlo a dobré pivo… Co víc si na konci dne člověk může přát! Debatovali jsme o Karlínu, já vzpomínal na roky strávené ve zdejším rozhlase. Vyhlíželi jsme, já Renault Fluence a Martin Ford Fusion… Zatraceně, zase vede… ! Překvapily nás prostorné a velmi čisté toalety ve Vesuvu, zkrátka Karlín už není tím, o čem zpíval Ivan Hlas…

Rozhlasový underground aneb ve sklepě na nohy táhne

 Do budovy Českého rozhlasu v Karlíně jsem před dvaceti lety vcházel denně. Secesní vila navenek neztratila nic ze své krásy. Uvnitř ale v porovnání s dobou, kdy jsem se tu přejídal skvělými snídaněmi v kantýně u Inge Malinové, nezůstal kámen na kameni. Ničivá povodeň vykonala své, a tak celé spodní patro včetně sklepa proměnil čas k nepoznání. Po útulné kantýně ani stopy, v patře vznikla „open office“, která budovu jen hyzdí. Dostali jsme od vrátného klíč od dámské šatny, která byla ve sklepě. Trochu jsem počítal s tím, že budeme spát v podkroví, kde od nepaměti byla mužská a dámská noclehárna. Asi už tam není, pomyslel jsem si.

 Když jsme odemkli, otevřela se před námi stroze, ale ne nepohodlně zařízená místnost, ke které za rohem patřil sprchový kout, lednice a malá místnost s umyvadlem. Okna byla ve výšce asi tří metrů a otevírat se dala kličkou. Obě jsme otevřeli, protože v místnosti nebyl žádný vzduch. Záhy jsem ale zjistil, že pravé okno jde kličkou zavřít, levé však nikoliv. Martin usnul opět v polovině věty… Já usínal déle a táhlo mi na hlavu. Pokoušel jsem se okno zavřít dřevěným věšákem na kabáty, ale nešlo to. Tak jsem si lehl opačně a táhlo mi na nohy… Martin spokojeně chrápal, já se klepal zimou. Noc to byla krutá…

Nedělní snídaně a víkendové jízdní řády

 Ráno v osm Martin vstal, den zahájil teplou rozcvičkou a studenou sprchou. Nebo to bylo opačně? Já, nevyspalý jsem se také osprchoval, ovšem teplá zjevně došla, takže první věta je zřejmě fakticky správně.

 Ještě než jsme vyrazili k dalším cílům, obhlédli jsem zbytek budovy. Horní patra, která jsou pro mne srdeční záležitostí, jsem téměř nepoznal. Zcela zmizela fonotéka paní „Neu“. Bodrá stařičká paní Neumannová rozdávala pásky a roztočený materiál režisérům a technikům, kteří na patře točili rozhlasové hry a pohádky. Točil tam také Josef Kemr, se kterým jsem se několikrát potkal u mušle na toaletě a věřte, byla to setkání velmi roztomilá. Nebo Josef Vinklář, který nám vyprávěl mnohé historky. Přátelský polibek jsem právě na té chodbě dostal i od Lucie Bílé, která v té době sotva zula Neposlušné tenisky. A herců a zpěváků, kteří na té chodbě seděli a s námi techniky a paní „Neu“ trávili čas mezi natáčením, byl bezpočet. Vzpomínám na tu dobu nejraději, protože to byla moje nejkrásnější rozhlasová doba.

 Z karlínské rozhlasové vily jsme vyrazili na tramvaj směrem na Palmovku. Předešlého večera jsme zjistili, že jsou tam lahůdky a pekárna, která i v neděli poutníkům nabízí čerstvé potraviny a dobroty už od osmé ráno. „To je výhoda velkoměsta“, povzdychli jsme si při vzpomínce na mnohá putování, kdy jsme v zapadlých končinách i městečkách, nemohli v nedělím ránu najít jediný krám, kde bychom si dali třeba jen kávu. Martin si dal pikantní buřtíky a obložený chlebíček, já rovnou tři chlebíčky a kávu.

 Před námi byla cesta na rozhledny na Lahovickém mostě. Absolvovali jsme dlouhou a nudnou cestu metrem na druhý konec Prahy, abychom ve stanici Hůrka zjistili, že nám před dvěma minutami ujel autobus a další pojede až za dvě hodiny. Rozmýšlení, zda počkat, nebylo dlouhé. Shodli jsme se, že rozhledny na Lahovickém mostě vypustíme. Riziko, že na místě budeme čekat další dvě hodiny na spoj zpět, bylo velmi reálné. A to jsme nemohli dopustit, neb nás čekal pivovar U Fleků, Žižkovská věž a Baba. Následovala tedy opět nudná a dlouhá cesta metrem do středu Prahy.

Výhled jak z letadla, když nám cesta odpadla

 Cestou k Žižkovské věži jsme míjeli kavárnu ve francouzském stylu, nepořádek u popelnic ve stylu východoslovenských slamů, hřiště na minigolf v londýnském stylu a už jsme stáli před třemi tubusy, přičemž z každého na nás vystrkovala zadečky černá miminka Davida Černého.  Naproti tomu v recepci nás obraly o dvě stovky za vstup dvě blondýny s vlasy a pletí bílou jako sníh.

 Výhled z „observatoře“, jak se výhledovým terasám říká, byl strhující a zajímavý. A to jak pohled na panorama Prahy z nezvyklého místa, tak pohled dolů na žižkovské a vinohradské dvorky. Marně jsme vyhlíželi v jarním a poměrně teplém dopoledni slunící se ženy s nebo bez plavek. Viděli jsme jen jednoho číšníka, kterak kouří na jedné z teras. Jasně jsme se ale domluvili na nákupu výkonné optiky a letním návratu… Zaujala nás zavěšená křesla ve tvaru polokoulí a v nich zabudované reproduktory, ze kterých se linuly zvuky města. Teda slyšeli jsme tam i pávy, ale nešť… Na Žižkovské věži jsme se zdrželi poněkud déle. Oficiálně proto, že bylo opravdu na co se dívat. Neoficiálně jsme stále shlíželi do dvorků a na četné terasy, kdyby přeci jen…

 Mimochodem Žižkovská věž disponuje jedním jediným apartmánem, který má prosklenou koupelnu, ve které čeká na hosta pravé šampaňské. Po celou dobu pobytu vás pak bude vozit řidič limuzínou. Fajn, už víme, co si přát k padesátinám…

Přidejme chlapci do kroku, už otvírají U Fleků

 Pár stanic metrem a pár korků Vodičkovou ulicí, která stále ještě hledá zašlou slávu zdejších paláců. Prošli jsme kolem muže, který, nevíme proč, visel za deštník před jednou z budov a už jsme zahýbali k proslavenému šenku.  Vešli jsme branou rovnou na dvůr, kde jsme si dali zdejší jediný druh piva, za to asi toho víkendu nejlepší. Tmavé „flekovské“ mi učarovalo. Ne tak Martinovi, který tmavá piva moc nemusí. Poseděli jsme, zazpívali si pár Hašlerových písniček a být tam namísto číšníků servírky, vyzvali bychom je jistě k tanci. A to přesto, že pravý „český Pepík“ s harmonikou přišel, až když jsme odcházeli. Na můj dotaz, proč přišel tak pozdě, opáčil zlenivělý harmonikář slovy, že přeci v neděli nebude vstávat před jedenáctou.  Hašler by zaplakal…

 Martin zapátral v batohu po knize o českých a moravských pivovarech, aby do ní založil pivní tácek od Fleků tak, jak to den před tím udělal ve strahovském klášterním pivovaru a ve smíchovském Staropramenu. Následně zamáčkl slzu pod tíhou vzpomínky, kterak se dobrovolně zbavil mnoha set pivních tácků, své mladické sbírky.

 Pohroužen do vzpomínek složených z pivních tácků a napínáčků, které je držely na zdi Martinova studentského pokoje, vyšli jsme z pivovaru a mířili jsme si to rovnou na tramvaj na Hradčanskou. Důvodem byla naše poslední zastávka, a sice zřícenina Baba. Stále jsme také pokračovali v naší oblíbené hře, která spočívala v tom, kolik uvidíme Renaultů Fluence a Fordů Fusion. Samozřejmě měl Martin opět navrch (Češi zkrátka vždy dávali přednost strohé praktičnosti před nepraktickou krásou francouzského designu). Na konci ulice jsem zahlédl dalšího Forda. Co oči nevidí, to se nepočítá, řekl jsem si. A tak jsem Martina vyhecoval, jestli dojde na konec ulice se zavřenýma očima. Tak dlouho jsem ho poňoukal, až se mi ho podařilo vyhecovat. A šel… Se zavřenýma očima a já se modlil, ať dojde až za toho Forda. Cestou se málem zabil o květináč, pak oči otevřel, ale Forda neviděl. Nedokázal jsem se ale niterně smířit s tím, že jsem podvedl přítele. A tak jsem ho na vůz upozornil. On by si ho tak jako tak všiml sám, ale takhle jsem vypadal děsně férově.     

 Vzhůru k poslednímu cíli, na Babu (nenašel jsem rým)

 Čekání na tramvaj před Národním divadlem jsme si krátili pozorováním turistů. Jedna Japonka jela na vozítku Segway a ještě si u toho dělala selfie, držíc v ruce selfie tyčku. Budova Národního divadla, pod kterou projížděla jí zůstala v její zálibě točit selfie, zcela utajena.

  Tramvaj nás přivezla na Hradčanskou, odkud jsme předešlého dne naší pouť začínali. Symbolicky se tak pomalu uzavíral kruh. Autobusem jsme se dostali na návrší nad Dejvicemi, které je proslaveno množstvím krásných funkcionalistických vil. Nechtěli jsme je fotit, abychom nevypadali, že jsme zloději na tipovacím tripu. Jen jednu vilu si Martin vyfotil, a to vilu, která patřila Waldemaru Matuškovi před tím, než emigroval. Fotku ale v galerii nenajdete, neb jsem na ní i já a nejsem tam pěkně!

  Ke zřícenině středověkého viničního domku jsme chodili s tátou na procházky, když mi bylo šest let. Od té doby jsem tu nebyl. Na chvíli jsem zůstal stát a vzpomínal. A řekl jsem si, že sem musím vzít svého syna a dceru. Jednak kvůli pěknému výhledu i kvůli tradici. Seděli jsme s Martinem u Baby dlouho na lavičce a povídali si, rozpoznávali Prahu z nezvyklé strany. Debatovali jsme o trávě, o lese, o světě… O tom, co se nám líbí na téhle planetě… A dostali jsme chuť na pivo, a tak jsme se rozjeli autobusem dolů, do údolí, zpět na Hradčanskou, kde v hospodě Dejvická Sokolovna, jsme zakončili naši pouť.

Amerika s námi zamávala, mašinka se polámala

 Na zahrádce před hospůdkou dali jsme si pivo, polévku a kachnu. Slunce svítilo, bylo nám krásně. Mě se ale začalo dělat mdlo při pohledu na provoz na nedaleké frekventované silnici. Jezdil tam jeden Fusion za druhým. Martin je nevnímal, nebyl tedy důvod ho informovat. V těsné blízkosti kolem nás pak projel jeden Fluence, ale ten drtivou prohru 8:21 skutečně nevytrhl. Jako vyloženou provokaci jsem pak bral zaparkovaný Fusion přímo před hospodou, když jsme odcházeli.

  Stihli jsme ještě první třetinu nevydařeného zápasu s Amerikou a spěchali jsme na vlak. Ten odjížděl z Hlavního nádraží. Cesta ubíhala a ve chvíli, kdy už jsme byli téměř doma, se to stalo. Jen pár stovek metrů za Ústím nad Labem se nám porouchala mašina. Tušil jsem jisté potíže už při výjezdu z nádraží, kdy sebou souprava nezvykle cukala. Když se zastavila úplně, považoval jsem za dobrý nápad, připomenout mou zkušenost, kdy se mi před lety na stejném místě, ale v opačném směru stalo totéž. Martin ale v tu chvíli pojal podezření, že jsem to přivolal a na celý vagón začal hystericky provolávat, že jsem celou věc ovlivnil svou vzpomínkou, že jsem to přivolal. Snažil jsem se ho uklidnit, ale to už na náspu sbíral kameny, připraven je rozdávat ostatním, aby mne ukamenovali. Nervózní průvodčí běhala sem a tam a hledala lokomotivu. Z vedlejšího kupé vyběhl jakýsi muž a dožadoval se podle ruského vzoru odchycení ovce a jejího rožnění, než se strojvůdci podaří lokomotivu opravit. Slabší nátury vystupovaly z vlaku a mizely kdesi v křoví, odkud hledaly cestu do civilizace a jestli ji nenašly, bloudí tam dodnes. Žena, která stála na chodbičce, si neodpustila výstup, ve kterém spílala současnosti, minulosti i budoucnosti a neopomněla dodat, že za to, že nejedeme dál, jistě může Andrej Babiš.

  Přibližně po dvaceti minutách nás průvodčí informovala, že odněkud vyrazila náhradní mašina. Toho se zřejmě zalekl strojvůdce a v mžiku vlak rozjel. Co bylo ve skutečnosti za dvacetiminutovou pauzou, lze jen stěží odhadnout. Jestli nám obyvatelé blízkých Předlic ukradli z drátů elektřinu anebo měl strojvůdce jen střevní potíže. Buď jak buď, vlak nás nakonec dovezl do Bíliny. Matička Praha v nás zanechala plno dojmů a chutí. Ostatně tak, jako každé místo v rámci předešlých devíti náročných expedic. Všechny, i ta poslední, si žádaly silného ducha, odvahu, sebezapření, sílu a odolnost, násobenou lety tvrdého tréninku a odříkání.