Expedice XI. - Podél Ohře je nám dobře - podzim 2015
Pipky na větvích odhoukaly sedm ráno a spolu s Martinem jsme pevným krokem vyrazili směrem k nádraží. Nebe se místy modralo, místy bylo zahaleno jemnou bílou mlhou. Krásné skoro podzimní ráno nám vyčarovalo v duších tuláckou vůni dálek… Cítili jsme v našich nitrech štěstí, které cítí každý, kdo vyrazí a nohou stírá rosu na kolejích… ( a pak se týden nemyje) V duchu jsme si zanotovali „Tak jako jazyk naráží na vylomený zub…“ A kochali jsme se pohledem na Bořeň. Tedy on nebyl vidět, byl v mlze, ale my věděli, že tam někde v dáli, je…
Cestou vlakem do Mostu mlha místy houstla, až byla hustá tak, že by se dala krájet. Martin proto pohotově vytáhl z batohu klasický „švýcarák“. Než ale stihl stáhnout okénko, aby jím zašermoval v mlze, vyjasnilo se.
V nádražní hospůdce jsme posnídali… Martin tradiční pivo a kávu, já jen kávu. Vzpomněl jsem si, že v tomto restauračním zařízení jsem před půl rokem natáčel reportáž s Českou obchodní inspekcí. Pokud si vzpomínám, kontrola dopadla vcelku dobře. Z vyhřáté hospůdky jsme vyšli na čerstvý vzduch, na autobusovou zastávku. Odtud jsme vyrazili na okružní jízdu Mostem, která pro nás končila pod vrchem Hněvín. Ten jsme ale neviděli, byl ztracen kdesi v mlze. Strmou silnicí jsme vystoupali až k samotné bráně hradu. Cestou nám zkazil náladu jen cyklista (je vidět na fotografii s výhledem na autodrom), který celý ten krpál vyjel na kole a to bez sebemenšího náznaku únavy. Zatímco my jsme sice svěží, ale s jazykem na bundách udělali pod Hněvínem pauzu – samozřejmě abychom si prohlédli výhled (ale taky proto, že už jsme se potřebovali vydýchat).
Hněvíne Hněvíne, stojíš v průmyslové planině
Hněvín je zajímavý z mnoha důvodů. Ten nejbizarnější je ten, že pohled z něj, je snesitelný jen jedním směrem. Pohled na Most, který sám o sobě (po Ústí nad Labem) aspiruje na druhé nejhnusnější město v republice, nemá smysl komentovat. Pohled na autodrom a Matyldu (nebo-li Méééééétyldejejejejej – po vzoru Jiřího Vimra) by obstál, nebýt panorama litvínovské chemičky. Pohled na budoucí jezero Most bere dech, ale i iluze díky panorama litvínovské chemičky, pohled na kopce nad Mostem ujdou, nebýt panorama Počeradské a Prunéřovské elektrárny, takže jediný snesitelný pohled je na Středohoří, ovšem tady doporučujeme zakrýt dolní část výhledu dlaní, neboť přímo pod vámi je železniční koridor s chátrající naddimenzovanou nádražní budovou a část Mostu tvořená architektonickými „skvosty“ jako je Kaufland, Tesco a sídlo Severní energetické. Zavdali jsme si tedy z našich zásob medoviny a rázem to byl pohled na Mostecko mnohem příjemnější…
Na Hněvíně jsme si chtěli dát čaj, byli jsme ale upozorněni, že chystají svatební obřad a tedy, neobsluhují. Chvíli jsme váhali, zda se nechat společně vyfotit pod svatební bránou potaženou bílou látkou v zahradě hradu jako novomanželé. Pak jsme ale uvážili, že by někteří nezasvěcení mohli věc brát vážně a nemuselo by se nám už nikdy podařit jim vysvětlit, že to byl žert. Znáte to sami, na každém šprochu, pravdy trochu… 
A tak jsme bez čaje a neoddáni vyrazili na autobus, který nás odvezl do centra Mostu. V Informačním centru si Martin zakoupil turistickou známku. Dívka, která toho dne zcela jistě viděla první zákazníky, se s úsměvem a velkým očekáváním ptala, z jaké dálky jsme do Mostu přijeli. Bylo nám jí líto… Nejprve jsme jí chtěli potěšit a říct, že jsme třeba z Užhorodu, Bruntálu anebo aspoň z Plzně, ale vypadlo z nás jen „to se slečno radši ani neptejte…“ Ovšem slečnu to nabudilo k ještě větší zvědavosti a k přesvědčení, že tedy musíme být z opravdu velké dálky! „Jsme z Bíliny…“, řekl jsem a slečna napůl posmutněla a napůl se na nás podívala jako na idioty. Pro ty, kdo nevědí, Bílina je od Mostu vzdálena 13km. Zjevně nebývá zvykem, aby si v Mostě kupoval někdo turistickou známku, měl batoh a byl „skorozdejší“.
Zdař Bůh! Máme hlad!
Mezi paneláky v Mostě stojí dva kosmonauti. Vypadají šťastně! Zřejmě proto, že je ještě nikdo neodříznul a neodnesl do sběrných surovin. Anebo jsou tak šťastní, protože právě vyšli z pivovaru Kahan. Tradiční hornické pivo, tady vařené, není rozhodně špatné a pivovarská hospůdka taky není neútulná, spíš naopak. Usadili jsme se na dřevěné lavice a pod nosem nám zavonělo cosi dobrého, pečeného a chutného. Dostali jsme chuť na dobré jídlo, času bylo tak akorát, tak proč si neobjednat…
„Dnes je kuchyně zavřená, vedle je svatba a kuchyň mají zarezervovanou“, zněla odpověď sympatické číšnice. Pokud to byla ta samá svatba, kvůli které nám nechtěli dát na Hněvíně čaj, přejeme jim z celého srdce rychlý rozvod! Máme hlad!
Mostecké pivo Kahan, obzvláště speciál 14° nám moc chutnalo. Čas se ale naplnil a my se přesunuli na nádraží, abychom pokračovali motorákem do Dobroměřic u Loun. Na nádraží jsem si v bufetu zakoupil škvarkovou placku, která byla jen slabou náplastí za vepřovou pečeni, která omámila naše smysly v Kahanu.
Hurá na Stříbrník! Anebo snad na Červeňák?
Martin cestou v motoráčku oddal se paštikové poezii a začal svačit. Popíjeli jsme medovinu. Původně jsme zamýšleli zkrátit si cestu z Dobroměřic k rozhledně po trati. Jenže když jsme zjistili, že by v případě jedoucího vlaku nebylo možné nikam uskočit, resp. že násep je vysoký asi dva metry a všude kolem jsou kopřivy, dobrovolně jsme zvolili cestu delší, přes obec. Představa jak skáčeme z náspu – taky bychom to nemuseli stihnout…
Frotzelova rozhledna nebo-li Červěňák alias Stříbrník byl vidět už od vlakové zastávky a vlastně skoro celou cestu, tedy asi 3,5km. Stoupání k dřevěné turistické chatě s věžičkou nevypadalo nijak hrozivě. Martin stále zarytě tvrdil, že když jede kolem cestou z Rakovníka, rozhlednu takhle pěkně před sebou nevidí. Já mu oponoval, že jí vidí úplně stejně a možná i lépe, protože hlavní silnice z Loun na Most je o něco výš a je s cestou z Dobroměřic takřka rovnoběžná. Stále si nedal říct! Prý se přesvědčí, až pojede z Rakovníka, tak jsem zvědav, měli jsme se vsadit! Na úpatí mírného kopce u cesty k rozhledně stál Ford Fusion. Pro pravidelné čtenáře nemá smysl zdůrazňovat, že jsem se opět nechal vyprovokovat k soutěži Fusion vs. Fluence a že jsem opět prohrával a prohrál… Nu což, jak už jsem konstatoval mnohokrát, lidé nemají vkus…
Když jsme vylezli na rozhlednu, měli jsme krásný pocit … Dřevěné lavice, u nich výletníci, vůně dřeva a krásný rozhled! Chvíli jsme poseděli, napili se medoviny a Martin i piva a kochali se atmosférou, která nám připomínala filmy z třicátých let a tehdejší nedělní vycházky za město. Víc chata než rozhledna si právě takovou atmosféru dokázala uchovat a to hlavně díky nadšencům, kteří o ni pečují. Věnovali jsme jim tiché a dlouhé „díííííííííííííííííííííííííky“ a pár drobných do kasičky v rámci dobrovolného vstupného. 
Ochoz na věžičce byl úzký, ideální jako místo prvního rande s dívkou snů. Vyhnout se a netisknout se k sobě, tady nelze. My s Martinem jsme samozřejmě chodili dokola tak, abychom se vzájemnému tisku vyhnuli. Jednak, jak by to vypadalo a pak, v našem případě by spolu s tiskem těla na tělo přišlo nevyhnutně i prasknutí zábradlí a jeden z nás by padl mezi kozy. Pásly se pod námi… Umírat a být při tom na čele olizováni kozou se nám nechtělo.
Nastal čas a my opustili toho dne naší druhou rozhlednu. Z kopce se šlape lépe a v Dobroměřicích jsme byli za chvíli. Ještě jsme u silnice zahlédli ženu středního věku, kterak prodává brambory. Tedy, neprodává, ale sedí v křesílku, čte si knihu a brambory se líně válí kousek před ní. Napadlo nás, kdy sem přijede místní kulak, aby brambory odvezl proto, aby je následně přivezl druhý den ráno. A zajímalo nás, jestli ženu čtoucí knihu tady ponechá, anebo ji naloží spolu s bramborami.
Z Dobroměřic jsme šli zkratkou kolem zahrádek do Loun. I tady jsem točil reportáž. Právě o té zkratce, kterou Louny nechaly k nevůli místních uzavřít a ti tak musí na svou zahrádku namísto pár stovek metrů jezdit více než dva kilometry. Příjemná rovná asfaltová cesta vede až do Loun. Abychom si ukrátili vzdálenost, jejíž konec jsme viděli v dálce, uvažovali jsme, která z několika dívek, které se k nám blížily na bruslích, je hezčí a má lepší styl. Nutno říct, že oči už nám toliko neslouží a co v dálce jevilo se jako atraktivní a pěkné s vybroušeným stylem, zblízka by si nezasloužilo ani ohlédnutí. Zkrátka každý nemůže být jako my, kteří vypadáme svěže, přitažlivě a velmi inteligentně jak z pěti, tak ze dvou kilometrů, i zblízka a dokonce i zezadu…
Svatý Mikuláš, proč nám to děláš?
Louny nás přivítaly s otevřenou náručí a zavřeným ochozem chrámu sv. Mikuláše… V chrámu se totiž konal koncert a paní, která provádí, prodávala lístky na koncert a na ochoz s námi jít nemohla. Klekli jsme si před ní a žadonili jsme, aby nás nahoru vzala nebo nám dala klíče. 
Nabízeli jsme, že ke koncertu připojíme naše speciální číslo – árii němých bláznů z opery Vemeno, Giacoma Scuciniho. Žena byla ale neoblomná. Výhled z chrámu nám tedy nevyšel. A tak jsme zamířili rovnou do Hudebky. Nikoliv do školy, oba máme školený basbaryton, který plynule přechází ve falset, ale Hudebka se jmenuje náš pension. Tedy on nám nepatří, patří - nevíme komu, v telefonu s námi komunikovala žena s ruským přízvukem, možná volyňská Češka. Zavolali jsme jí, protože dům byl zamčený a recepci Hudebka nemá. Za chvíli přijela náctiletá boubelatá dcera ženy s ruským přízvukem, bez ruského přízvuku, za to s penězi nazpátek a účtenkou. Ani nám neukázala pokoj a zmizela. Chvíli jsme tedy hledali pokoj č. 5, stále byla na dveřích dvouciferná čísla, až když jsme prošli společnou kuchyňkou, našli jsme chodbu s naším pokojem. Těšili jsme se na návštěvu dvou zdejších pivovarů. V podvečer jsme k nim vykročili…
Žejdlík a Zloun, to jsou piva z Loun
Oba minipivovary sídlí tak trochu kuriosně v jedné ulici. Jako první nám přišel pod nos Zloun. Vznikl v restauraci na bývalém letním kině (anebo současném?) a je to spíš taková méně útulná ale zase ne vyloženě hnusná hospoda. Tedy její spodní část, tu horní v patře jsme neviděli, probíhal tam nějaký, zřejmě maturitní sraz. Podle atraktivních žen jdoucíh po schodech nahoru jsme usoudili, že je tam nějaký sraz našich vrstevníků. Dumali jsme, jestli se nepřidat a aspoň se zadarmo nenajíst a nenapít. Nakonec jsme si řekli, že by to bylo nemorální. I když…
Objednali jsme si pivo, a protože jsem od rána skoro nejedl, chtěl jsem si dát něco malého. Malého proto, že jsme od „Louňačky“ Aničky Bahnerové dostali radu, ať se najíme tam, kde vaří Žejdlík, že tam vaří opravdu dobře. Požádal jsem tedy obsluhu o topinku s kuřecí směsí. „Musíte ale chvíli počkat, kuchař je zaneprázdněn, nahoře je nějaký sraz“, informovala mě dívka. Ještě, že tam nemají svatbu, pomyslel jsem si, to už bych bral jako spiknutí.
Musíme přiznat, že Zloun na nás napoprvé dojem neudělal. Oba jsme se s Martinem shodli na tom, že pivo po prvním loku vůbec nechutná dobře. Já jsem názor nezměnil ani po dopití sklenice, Martin po druhém pivu už svůj záporný soud zmírnil. Topinku přinesli asi za půl hodiny. Na škále mezi 1 až 10 to byla pětka. Nejhorší jsem zatím jedl ve Varnsdorfu před pěti lety, v pensionu Harmonie, tedy na naší první výpravě. Tu nejlepší v Bílině v hotelu U Lva. Asi po hodině jsme se sebrali a šli hledat druhý pivovar – Domov! Právě tak se druhý pivovar jmenoval a budova, jak jsme později zjistili, se zvenku za posledních sto let, vůbec nezměnila. Příjemný lokál, plný vůní a vkusné a střídmé výzdoby dával tušit neméně příjemný zážitek. Pivo tady vaří opravdu skvostné! Světlou 11° a tmavou 13° nebo řezané. Martin si dal žebírka s chlebem, já panenku se slaninou a šťouchady – tedy štouchané brambory. Vše bylo výtečné. Strávili jsme tam příjemný večer debatou o všem možném i nemožném, já si před odchodem objednal koktejl CubaLibre a pak jsme letní nocí odcházeli do centra Loun. Vrávoravým krokem jsem Martinovi povyprávěl o místí problematice Spolku Sýkora 2020. Zkrátka intelektuální povyražení dvou osamělých jedinců … Do Hudebky jsme se vrátili kolem jedenácté večer a Martin usnul, jak je jeho zvykem, v půli slova, ležíc na boku a hlavu si podepírajíc rukou…
Do Kadaně na Svatý kopeček vyleze tele i blbeček (nehledejte za tím nic než snahu o rým)
Z Hudebky, kde jsme po ránu dorazili na lačný žaludek zbytky medoviny, jsme odešli kolem deváté. Autobus do Kadaně nám jel ve čtvrt na deset. Ještě, že jsme šli dříve, protože společnost Anexia neřeší nějakou tu minutu sem a minutu tam. Autobus přijel a odjel o pět minut dříve, než ukládal jízdní řád. Anexia je dopravce z Rakovníka. Proto, když Martin dosedl na sedadlo, rozhlédl se, usmál se a tiše pronesl: „jako bych byl doma...“
Cestou přes Chomutov mírně zapršelo, ale v Kadani už svítilo slunce. Martin napůl okouzlen historickým centrem a napůl rozezlen tím, že Kadaň disponuje větším počtem památek než Rakovník, usedl naproti mně v kavárně na náměstí. Posnídali jsme, Martin kávu – bez piva a já panini se špenátem, kávu a džus. V podloubí na náměstí je piano… Když jsme přicházeli do kavárny, hrál na něm jakýsi mladík své slečně tklivé melodie – ach to romantické a dovádivé mládí… Když jsme odcházeli z kavárny, sedl jsem si k pianu já a zahrál jsem Prasečí polku – ach ten (ne)smyslný střední věk…
Chtěli jsme vystoupat na ochoz radniční věže. Zastavili nás ale dva mladíci, kteří jako když vypadnou z oka členům kapely Take That v době největší slávy. Prý další prohlídka je v celou a trvá odhadem 40 minut… Grrrr… Zase nám chce někdo ukazovat výhled! Jenže to nestihneme, snažili jsme se je přesvědčit, že chceme jen na ten ochoz a že prohlídka radnice je nám ukradená, ale nepochodili jsme… Árii němých z Vemena jsme ani nenabízeli. A tak jsme přes Smetanovy sady vyrazili na Svatý kopeček nad městem. Zprvu poměrně strmé schodiště vystřídala ještě strmější zkratka, kterou jsme si zvolili dobrovolně a pak jsme už šli celkem přijatelným stoupáním až k vyhlídce nad Ohři. Výhled to byl pěkný, tedy až na průmyslovou zónu v dálce… Následoval výstup na rozhlednu, kdy jsme chvílemi už ztráceli naději, že k ní dojdeme, protože tabule naučné stezky o ní mlčely a chvílemi jsme šli i z kopce. Když jsme míjeli z kmene vyřezaný kříž u cesty, napadlo nás, že někdo před námi tady tak dlouho bloudil, až ohlodal kmen, vykousal kříž a umřel. Snad nehledal rozhlednu… 
Po asi dvaceti minutách chůze jsme k ní došli. Původní altán přerostly od doby jeho vzniku okolní stromy. A tak město nechalo ve střeše udělat díru a jejím středem postavilo železnou konstrukci s vyhlídkou a ještě užším ochozem, než byl na rozhledně u Loun. Byl tak úzký, že s batohem byl problém tam projít. A zábradlí bylo tak nízko, že se jeden bál i vyměnit objektiv, aby se mu nezamotala hlava a něco nespadlo dolů. Výhled to byl ale pěkný, odmyslíme-li si onu průmyslovou zónu a elektrárnu Prunéřov.
Martin se dole nasnídal, chléb s paštikou a vepřovku. Bylo nám dobře, ale i trochu zima. Za chvíli přišel k rozhledně chlapec s dívkou. Když nás viděl, mračil se, protože se těšil, že budou sami. Když jsme odcházeli, usmíval se… my taky, protože k rozhledně si to mířila trojice puberťáků s pytlíkem marihuany…
Na autobusové nádraží jsme to měli tak akorát. Byla před námi cesta na Hasištejn. Cestou do Kadaně s námi v autobuse jel mladík v bílé teplákové soupravě a hip hopovým kšiltem. Trochu nás zarazilo, že jel s námi o tři hodiny později autobusem i na Hasištejn… Ovšem to už jeho bílé tepláky utrpěly menší změnu barvy, a to na sedací partii…
Vzhůru na Hašiš – tejn !!!
Autobus nás vyplivl na zastávce Blahuňov rozcestí. Odtamtud jsme museli šlapat téměř 5 km do místy mírného, místy většího kopce po silnici. Na to, že jsme už měli za víkend něco našlapáno, jsme šli rychle a rázně, až si větve nad námi ševelily slova obdivu a ptáci štěbetali o tom, jak chrabří a muži do hor jdou… . Tempo nám neukradl ani šílený řidič autobusu, který nás v půlce cesty v zatáčce donutil uskočit do strouhy, kam jsme zahučeli po kotníky do jakéhosi humusu.
V místě zvaném Místo jsme našli hospůdku. Protože jsme měli dost času, na chvíli jsme se tam zastavili. Obsluha v podobě staré babičky Martinovi načepovala Staropramen a mně Mirindu. V TV dávali přímý přenos z Dnů NATO v Ostravě a tak jsme my, tanková esa, obdivovali naše kolegy, letecká esa… A napadlo nás, co vlastně máme my, tankisté, když letci mají ocelové ptáky… ?
Na zříceninu hradu Hasištejn už to nebylo daleko. Asi jeden kilometr. Cestou jsme míjeli Hotel Inge. Tříhvězdičkový hotel tam, kde byste ho zaručeně nehledali, uprostřed svahů Krušných hor, dobře ukrytý… (Pokud hledáte místo pro zálety, dáváme TIP) Od něj už to bylo pár kroků ke zřícenině. Konec konců, ta je taky dobře ukrytá! Ještě poslední metry před ní jsme netušili, kde vůbec je…
Památka ze 14. století působí mysteriózním dojmem a i když je to zřícenina, jde o velmi rozlehlou stavbu. Vyšlápli jsme na dvě věže (chyběl už jen Hobit a Návrat krále), ze kterých byl úchvatný výhled – jak jinak- na elektrárnu v Počeradech! Na druhé straně pak na krušnohorské hvozdy. Ve vyšší věži nás zaujal strom, který tu kdysi pustil kořeny a nadšenci opravující zříceninu jej tam nechali.
V šenku pod zříceninou čepují Svijany. Dali jsme si oběd. Martin masovou pikantní směs s topinkami, já řízek a americký brambor. Nebylo to špatné. Nevšední zážitek nám poskytla zdejší číšnice. Pokaždé, když k nám přišla a ptala se nás, jestli si ještě něco nedáme, ptala se nás tónem, jako když se matka ptá malého, ale opravdu malého dítěte, jestli nemá ještě hlad anebo jestli nechce napít. Kdyby číšnice mohla, snad by u toho i šišlala. Přišlo nám to roztomilé a milé a líbilo se nám to.
Domů chjo…
Z místa zvaného Místo jsme jeli autobusem do Chomutova a odtud do Bíliny. Tedy málem tomu tak nebylo, protože jsem vydal pokyn nastoupit do vlaku směrem na Cheb. Tento směr je obyčejně správný, jedu-li do Bíliny z Prahy anebo z Ústí nad Labem. Nějak mi ušlo, že jsem v Chomutově. Na poslední chvíli mě zarazil Martin, kterému to vrtalo hlavou… Nakonec ale vše dobře dopadlo, dojeli jsme domů, zdrávi, plní energie, s nohama ušlapanýma a hlavou vyčištěnou tak, že byla jak vymetená…
Na jaře zase na viděnou!
