Po rozhlednách intelektuálně...

  Myšlenka na lednovou expedici vyplynula při vánočním tradičním setkání nad dobrým pivem. V podstatě se dá říct, že nás to napadlo oba společně. Už jsme se nemohli dočkat jara, které bylo na konci prosince daleko... A tak jsme si řekli, že vyrazíme poprvé v termínu, kdy je většina rozhlednářů po vzoru medvědů, uprostřed zimního spánku. Jenže najděte v lednu otevřenou rozhlednu nebo městskou věž... S chutí jsem se dal hned do hledání a protože Písecko mě vždycky lákalo, první průzkumná cesta prstem po mapě vedla právě tam. A hle, našel jsem dvě rozhledny a jednu otevřenou městskou věž... To by mohlo stačit, protože Písek je opravdu daleko a neděle už v podstatě znamená jen zpáteční cestu. 

  V pátek 17. ledna jsme tedy vyrazili vlakem na pražské hlavní nádraží. Meteorologové slibovali krásné počasí, plné slunce a relativně na leden vysokých teplot. Ne, že bychom jim věřili, ale naplňovalo nás to optimismem. Ve vlaku jsme si otevřeli tradiční plzeňská piva v plechovce, které pokaždé bere Martin. Cesta ale byla dlouhá, a tak jsem si zavdával i s lahve coly s rumem. Když se na nádraží v Praze ozvaly brzdy našeho vlaku, pískot v nás probudil touhu a hlavně neodkladnou potřebu odevzdat to, co jsme během cesty vypili... 

  Kdo z vás v pátek odpoledne močil na pražském hlaváku, ví, jak trnitá cesta k mušli to je! Fronty, fronty a zase fronty! Naštěstí jsme rychlík do Tábora stihli. Tam jsme potkali paní průvodčí, která měla knír. Debata nad tím, jaké jsou ženy s knírem, nám zabrala téměř celou cestu. Co na tom, že ani jeden z nás neměl s takovou ženou sebemenší zkušenost, i když jsme jich v životě potkali až běda. Oba jsme se setkali s teorií, že takové ženy s knírem, jsou mnohem víc vášnivé, než ženy bez kníra. No jo, ale kdo by to zkoušel, že ... V každém případě po zbytek víkendu při setkání s kteroukoli ženou směřoval náš pohled přímo do míst, kde mají svou chloubu výhradně muži. (myslíme knír...).

 V Táboře jsme přesedli do lokálky do Písku. Penzion U Kloudů jsme našli rychle, ostatně Martin jezdíval do Písku svého času poměrně často. Otevřela nám majitelka penzionu, velmi milá a příjemná a co myslíte? Měla ho tam! Byl zřejmě čerstvě oholený, ale jeho stopy byly více než zřetelné. Měli jsme co dělat, abychom situaci ustáli a nezačali se smát. Smíchy jsme ale vyprskli ve chvíli, kdy jsme odemkli náš pokoj... Kulaté letiště jsem naposledy viděl v pornofilmu se Sylvií Saint. Navíc jsme měli růžové prostěradlo. "To bude v noci jízda," poznamenal jsem tiše a Martin začal zkoušet kvalitu matrací. Když jsme vyzkoušeli všechny polohy, které kulaté lůžko nabízelo (například jsme si hráli na věžní hodiny, na lvy v kleci nebo na manekýny), odešli jsme do blízké restaurace. V žaludku už nám kručelo. 

 V restauraci U Reinerů vařili dobře. Jen tam s námi byla nějaká výprava s dětmi sportovci. Servírky neměly knír a pivo měly taky dobré. Když jsme se odebrali na naše kulaté lože, museli jsme otevřít na noc okno. V místnosti bylo silně přetopeno. Okna směřující do úzké uličky byla za trest. Co chvíli někdo procházel z některé z mnoha píseckých hospod právě tou naší úzkou uličkou. Slyšet bylo každé slovo, i když si dvojice povídala tiše. Natož, když procházelo stádo hlučných místních playboyů. Martin usnul tradičně už v koupelně a jen náhodou doklopýtal do postele, spal až do rána. Já byl co chvíli vzhůru. 

Dřevěná pozorovatelna uprostřed polí 

  Sobotním ranním Pískem jsme šli na autobus, který nás měl odvézt necelé dva kilometry od rozhledny Dřevěná pozorovatelna. Slunce svítilo, obloha byla modrá, lepší počasí jsme si nemohli přát. Na konečné autobusu jsme vystoupili a dál šli podle Agáty. Bez problémů nás provedla vesničkou, abychom za ní po silnici došli k místu, kde jsme vstoupili na pole. Dřevěná pozorovatelna byla vidět zdaleka. Výhled z ní byl... výhledem. Nadšenci vybrali místo, které k jejímu postavení bylo ve zdejší krajině asi nejpříhodnější. Na zemi povalený sloupek a pod ním cedulka, která oznamovala, že se Písek účastní mezinárodní soutěže kvěeoucích měst. Povalený sloupek a cedulka v tomto kontextu působily mírné rozpaky. 

  Vylezli jsme na pozorovatelnu, ze které bychom mohli pozorovat jak v nedalekém JZD svážejí seno kravám anebo bychom viděli lelkující krmiče, pokud bytam byli a lelkovali. Pohled na druhou stranu by při troše fantazie mohl přinášet mnohem zajímavější pozorování. Novostavba rodinného domu byla jistě domovem mladé rodiny, soudě podle trampolíny a dětských vozítek za plotem. A kde jsou vozítka, bude i maminka a kde je maminka, bude i věšák na prádlo. A kde je věšák na prádlo, jistě bude i maminka prádlo věšící, v jarním nebo letním vánku, jen spoře oděná. Takže, dalo by se pozorovat, pokud by nebyl leden. 

  Zhodnotili jsme reálné a možné výhledy a šli jsme pěšky do centra Písku. Cestou jsme potkali starý pivovar, který se proměnil ve Sředověkou krčmu. Zatoužili jsme propadnout se věky a užít si házení kostí za záda na podlahu, pít z korbelů pivo a z číší víno a noc ukončit na seně s děvečkou. Zakoupili jsme proto vstupenky na večerní program a pokračovali jsme centrem Písku k věži Narození Panny Marie. Nabízela vyhlídku po předchozí rezervaci, kterou jsme v předstihu provedli. 

Drsný muž z onoho světa

 Průvodcem na věži byl muž, který, jak sám tvrdil, dělá průvodce od svých dvaceti let. Muž ošlehaný větry, vrásčitý, s vyjadřováním za které by se nemusel stydět Jungman nebo Palacký, byl... prostě divný. Ve skupině s námi byly i tři ženy. S nimi se odmítal v podstatě o čemkoli bavit. I když se ho ptaly, téměř je okřikoval a nabádal je, ať položí svůj dotaz, až budou k dotazu vyzvány. Myslíme si, že neměl v úmyslu, je k dotazům vyzvat. Za to mužské osazenstvo skupiny bylo bráno na milost a neustále dotazováno podivným mužem, podivnými otázkami. Asi vůbec nejpodivnější ze skupiny přišel podivnému muži Martin, který v nestřežené chvíli prozradil, že je učitelem dějepisu. Podivný muž konečně našel partnera k diskuzi! Od této chvíle se skupina návštěvníků rozdělila na učitela a póvl. Póvl ponechal podivný průvodce svému osudu, jen občas zvolal výstražné STÁT!, to když se někdo trhnul a šel napřed. Výklad byl směřovaný jen a výlučně k učiteli Martinovi. Bylo mi ho líto, jeho utrápený výraz mluvil za vše. 

 Výhled z věže byl ale skutečně úžasný! Stejně jako zvony, zavěšené ve věži a původní žebřík ze 17. století. Písek je krásné a melebné město. Trvalo dlouho, než jsem se dokochal výhledy všemi směry. Ještě déle pak, než se na ochoz dostal už mírně zpitomělý Martin, kterému šlo každé oko jinam a z výhledu tedy moc neměl. Podivný muž do něj hustil výklad nepřetržitě několik snad i desítek minut. 

  V italské restauraci pod věží jsem si dal víno a Martin pivo. Došli jsme do penzionu a na chvíli si lehli na naši kulatou postel. na blbnutí nebyla síla. Večer se blížil a já se viděl ve víru středověké zábavy! 

Zaplať chásko mizerná!

  Už při vstupu do krčmy na nás zvolali: "Jestli nemáš na zaplacení, zůstaň venku, můžeš se ohřát v maštali u koní, chásko jedna mizerná!" Vysypali jsme z kapes, co jsme měli a fešná šenkýřka nás usadila k lavici. Já si objednal džbán vína a Martin korbel piva. K tomu nám přinesli tác, kde nechybělo kuře, klobásy, uzené, vepřové dobře propečené, brambor i rajče a okurka. Chléb byl tmavý a ještě teplý. Šenkýřka byla milá a usměvavá. "Sáhneš na ni a v hrobě skončíš." zahrozil šenkýř, když viděl, že z ní oči nemohu odlepit.

  Pak začal program plný hudby a středověkého dovádění, žonglování a tance, zpěvů a básní. Víno a pivo se pilo, děvečky po stole tancovaly, potulní herci žebrali a my jedli a zpívali. Byl to krásný večer. Jen před půlnocí se děvečky vytratily a my nemohly dostát svému přání, na seně s nimi obcovat a bavit se až do rána. A tak jsme v poklidu a mraze odešli do penzionu, zalehli do naší kulaté postele a spali spánkem zaslouženým, po radostném večeru. Záhadou zůstává, proč jsme se ráno probudili každý v jiné poloze ručiček na hodinách, než v jaké jsme usnuli...

Jarník možná někdy na jaře

 Třetí rozhlednou, kterou jsme měli v plánu navštívit byl Jarník, nedaleko Písku. Problém byl ale v tom, že bylo na leden teplo a cesta k němu byla bahnitá a mokrá. Přitom bychom museli úvozem a po poli jít zhruba tři kilometry. Nechtělo se nám si zašpinit boty a kalhoty bez možnosti se následně očistit nebo převléknout. A tak jsme u snídaně cestu k Jarníku odmávali s tím, že někdy příště aspoň budeme mít důvod, se do Písku zas vrátit. 

 Vydali jsme se tedy nedělním ránem na autobus, který nás dovezl do Blatné, odkud jsme jeli vlakem do Plzně. Tam jsme si vylezli čistě z povinnosti na Palubu Hamburg  u vlakového nádraží a vydali se vlakem do Mostu, resp. Bíliny. Lednová expedice byl dobrý nápad! Určitě ji považujeme za přínosnou a efektivní, byť jsme toho nenachodili tolik, jako obyčejně chodíváme. (chodíváme dost málo, takže Písek byl v podstatě nedělní procházkou). Těšíme se na jaro! Kam se vydáme? Chtěli bychom na Pardubicko!