Po rozhlednách intelektuálně...

Vyrážíme aneb náhodná setkání třetího druhu

V sobotu 12. dubna vybaveni základními potřebami (Becherovka, Fernet), hnáni vpřed ušlechtilým cílem (skončit večer v Kocourovi – pivovar, nikoliv zvíře) a s úsměvem na rtech, ujížděli jsme vlakem směrem do Ústí nad Labem. Našim plánovaným cílem nejprve byla Erbenova vyhlídka a následně výletní zámeček Větruše. Zrovna když jsme vlakem vjížděli do Ústí, Martinovi se rozzářili oči a prstem zlomeným o sklo okénka, jásavě zvolal: „Hele, támhle taky něco je…..!“ Podíval jsem se na něj pátravým pohledem. „Tam, ta věžička, to je taky nějaká rozhledna“, ukazoval Martin. „To je Větruše…“, opáčil jsem netušíc, nedělá-li si ze mě legraci. Ústecký výletní zámeček je dominantou města, zná ji tady každé malé dítě i pes. Větruši - romantickou secesní stavbu, nedávno zprznil primátor města nevkusnou dostavbou svého hotelu. Jde o jeden z důkazů toho, že i tak hnusné a odporné město jako je Ústí nad Labem, vede-li jej parta buranů a slaboduchých idiotů, může být ve své ošklivosti navíc ještě bizarní. Martin si legraci nedělal, špičku Větruše čouhající nad stromy nepoznal a za svůj omyl se upřímně zastyděl.

   Zakoupili jsme si lístky na MHD a nastoupili jsme do trolejbusu linky č. 54. Odvezla nás do stanice Poláčkova na sídlišti Dobětice, odkud měla být Erbenova vyhlídka zhruba jeden kilometr. Chvíli jsme váhali, kudy se přes sídliště k rozhledně vydat. Spatřili jsme mladou maminku s chlapečkem. Zeptali jsme se jí, kudy máme jít a ona nám ochotně poradila. Když nám popisovala cestu, divně se na mě dívala, jakoby si mě prohlížela… Bylo mi to divné! Prohlížel jsem se, jestli nemám drobek u pusy, jestli nemám počmáranou tvář od propisky nebo snad, a to by bylo nejhorší, jestli mi něco nečouhá z nosu. Když jsem zjistil, že je vše tak, jak má být, došlo mi to… Vždyť já ji odněkud znám… Mám pocit, že je to má bývalá kolegyně, která v rádiu četla zprávy. Jistý jsem si ale nebyl…

Cestou na Erbenovu vyhlídku jsme viděli dva zaparkované Trabanty a muže, který si v ulici před panelákem umýval svou omlácenou Škodovku. Na chvíli jsme si připadali o 25 let zpátky. To už se dnes nevidí, aby chlapík s kýblem vyklusal před dům, tam šamponem umyl svého plechového miláčka, a pak jej naleštil, aby po obědě vyvezl rodinu na výlet. Cesta na vyhlídku byla strmá, ale krátká. Výhled na Ústí mařil ranní opar. Inu, možná to tak bylo lepší. Opar skryl to, co ke koukání stejně moc není – chemička Spolchemie, bývalé Severočeské tukové závody a obří nádraží a sídliště. Romantický pohled je jen na Střekovský hrad a špičky kopců Českého Středohoří. Vše v milosrdném oparu. Jen jako pampeliška na rozbahněné zemi, svítila na protějším svahu do ranního oparu žluťounká Větruše!

  Chvíli jsme se na Erbenově vyhlídce, moc hezké a udržované rozhledně, zdrželi. Posvačili jsme a vydali jsme se zpět přes sídliště na zastávku.

 Když jsme čekali na trolejbus, z protějšího směru přijela ona tajemná maminka, tentokrát ale bez dítěte. Šla rovnou k nám. Bylo to jasný, nepletl jsem se, byla to Jana, bývalá kolegyně. Neviděli jsme se pět let. Jak se ukázalo, ona mne poznala hned. Myslela si ale, že já ji nepoznal, a tak to, že mě zná, nechtěla zmiňovat.

   Když jsme se vrátili zpět do centra Ústí, museli jsme, ač neradi, vkročit do chrámu konzumní společnosti, do nákupního centra Forum. Právě odtud totiž vede lanovka na už zmíněnou Větruši. Ještě než jsme ale do nákupního centra vešli, slíbili jsme si, že jestli nám zbude čas, zajdeme do zdejšího pivovaru Na Rychtě. Tento malý pivovar navštívíme nad plán a to jen proto, že mě vůbec nenapadlo jej do itineráře zařadit. Ačkoliv už jsem jej navštívil několikrát a o jeho kvalitě jsem přesvědčen.

Lanovka nás vezla na Větruši, pod námi bylo rozlehlé nádraží, nádražní skvoty a vyhořelá budova. Vskutku uklidňující a atraktivní pohled. Martin byl na Větruši poprvé – je to neuvěřitelné, protože do Ústí jezdí poměrně často. Já byl zas poprvé na vyhlídkové věži – je to neuvěřitelné, protože na Větruši jsem byl asi stokrát. Před Větruší se zrovna fotila jakási svatba a koho to nevidím! Kolegyně z ČT Petra Tachecí byla součástí svatebního chumlu. „Co Ty tady takhle po ránu děláš?“, ptala se zvídavě. Když jsem jí řekl, že jsem dnes na Větruši za turistu, její zvídavý pohled se proměnil v pohled zjevně soucitný, s jistou dávkou podezření, že jsem zešílel.

  To už ale Martin z těch náhodných setkání znervózněl a pojal podezření, že jsem si to všechno dopředu naplánoval. Vymlouval jsem mu to tím, že jde skutečně o náhodu, že jsou to kolegyně. „Samej žurnalista, jste všude, je to hnus!“ opáčil pedagog a začal se kochat pohledem na chemií zamořenou atmosféru Ústí.

V pivovaru na Rychtě jsme trávili zhruba hodinu do odjezdu vlaku, který nás zaveze do Děčína. Martin si dal zdejší specialitu dvanáctistupňového Mazla a já si dal polotmavého Vojtěcha a k tomu domácí bůčkovou pomazánku s do křupava rozpečeným chlebem a zázvorovými okurkami – lahoda, jakou jste ještě neměli! Pivovar Na Rychtě v Ústí je místo, kde bychom klidně přečkali celý víkend. Úžasná kuchyně a výborná piva! 

Děčín aneb jízda s místní patriotkou

V mezinárodním rychlíku do Děčína si Martin odložil mikinu, pohodlně se usadil a řekl: „Udělám si pohodlíčko, jak dlouho pojedeme? Hodinu?“… Díval jsem se na něj asi tak, jako když o několik hodin dříve nepoznal Větruši. „Obávám se, že cesta nepotrvá ani 15 minut“, odvětil jsem. Martin je historik, zeměpis neučí, ale na to, že zdejším svérázném kraji žije stejně dlouho jako já, by si mohl některé základní vzdálenosti osvěžit. Pravdou ale je, že Mazlové ve spojení s Becherovkou mohou některé vzdálenosti neúměrně smršťovat a pak zase natahovat. Becherovku měl Martin u sebe stejně jako já Fernet, pro účely "mezipřistání" mezi pivy v hospodách při cestě.

   Do Děčína jsme přijeli na čas. Ve městě šífáků jsme měli navštívit rozhlednu na Velkém Chlumu a výletní zámeček na Pastýřské stěně. Velkochlumskou rozhlednu jsme nikdy předtím neviděli. Od mé kolegyně Ivy, která pochází z Děčína a žije tu, jsme měli následující instrukci: „Na konečnou autobusu č. 2, a pak tím nepředstavitelně šíleným krpálem až k rozhledně.“ Autobus nám jel až za půl hodiny, tak jsme se vyhřívali pod více či méně svítícím sluníčkem na zastávce. V tom mi zazvonil telefon. Volala Iva, aby se zeptala, kde jsme a jestli jsme rozhlednu našli. Řekl jsem jí, že čekáme na autobus. Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Chcete hodit nahoru k rozhledně autem?“ „No jasně…“, zněla má odpověď. Za chvíli jsme na Ivu čekali na konečné dvojky, kde nás měla vyzvednout. Martin už třetí dnešní setkání s člověkem z médií nekomentoval, začal si zvykat…

Iva se přiřítila se svým VW Sharan. Sedli jsme si s Martinem na zadní sedadla a řidička s námi vyrazila vpřed. Iva jela po asfaltu rychle jako Sebastian Vettel. Když ale stejným tempem pokračovala i po úzké lesní cestě, ozvala se občas ohlušující rána. Tu od pařezu, který Iva vyrvala spodkem auta i s kořeny, tu od kamene, který udělal do podlahy díru. Ovládla nás obava, jestli skutečně skončíme dnes večer v Kocourovi. Když se ukázalo, že tudy cesta nevede, Iva začala rozhlednu, „kterou přeci dobře zná“ hledat v navigaci. Nenašla ji. Otočila prostorný vůz a jela s námi, opět tempem jezdce Formule 1, na konečnou autobusu. Ujišťovala nás a sebe taky, že to vezmeme jinudy, ale že tam určitě trefí. Druhý pokus skončil obdobně jako ten první, jen s tím rozdílem, že jsme se na úzké cestě mále čelně srazili s autem jedoucím naproti. Iva i druhý řidič naštěstí měli funkční brzdy! Martina jsem přistihl, jak se tiše modlí, a to je ateista!!! Před třetím pokusem už děčínská patriotka znejistěla a zeptala se na cestu místních. Ti nám poradili a Iva se opět vydala tentokrát jinou úzkou cestou. Když jsme dorazili na rozcestí, Iva nás chtěla vysadit a poslat cestou vlevo, jistě prý k rozhledně za chvíli dojdeme. Cesta vlevo ale vedla jen k nejbližšímu stavení, takže jsem měl právo o jejím nápadu pochybovat. V tom se u vozu sešli tři Sasové. Iva se jich snažila zeptat, kudy k rozhledně. Činila tak posunky rukou, naznačující schody a slovy „ťap, ťap, ťap“. Nakonec nám Němci poradili… Stálo to ale Ivu velké sebezapření! Ona patriotka, narozená a žijící v Děčíně… musela těm Němcům nalhat, že neví kudy, protože není odtud!

  Iva se nás rychle zbavila a jela točit svou akční a napínavou reportáž z barvení velikonočních vajec do Zubrnic. My se dali směrem, který jsme sami uznali, že bude asi ten správný a nemýlili jsme se. Velký Chlum jsme našli za chvíli. Krásná kamenná rozhledna s posezením u její paty. (lavička nám chyběla na ústecké Erbenově vyhlídce, snídat jsme museli na stojáka).

   Cestou zpět nás čekaly zhruba tři kilometry prudkým klesáním hustým lesem, než jsme se opět ocitli na konečné autobusu, kterým jsme původně přijeli. Před námi byla ještě Pastýřská stěna. Věděli jsme kudy, ale nevěděli jsme, jestli se z ní stihneme vrátit na vlak, na jediný spoj, který nás měl odvézt do Kocoura. „Cestu tam musíme napálit a pak se uvidí“, prohlásil Martin a měl pravdu. Jenže jako na každou rozhlednu i na Pastýřskou stěnu se jde do kopce. Když jsme dorazili na vrchol, mé plíce šli někde za mnou a jazyk už špičkou olizoval schody vyhlídky, vzdálené asi 200 metrů před námi. Funěl jsem a sípal, modlil jsem se a zároveň jsem nepokrytě obdivoval sám sebe! Martina ne, ten to zvládal levou zadní, byl o pár kroků napřed a únava na něm nebyla znát, no asi bych ho obdivovat měl…

Kávička a rozhled na Děčín nám byly odměnou. Posezení venku na vyhlídce je příjemné, z dálky nám na pozdrav kynula rozhledna na Velkém Chlumu. Zblízka nám nad hlavami kynulo asi tři sta komárů a jiné havěti. Nemotorná servírka rozbila na terase sklenici a to byl signál, abychom se zvedli a šli na vlak. Martin se ještě zastavil pro turistickou známku u vchodu do děčínské Zoo a já šel napřed. Když jsem byl asi v polovině cesty, Martin nikde! Vlak nám jel za deset minut! Před námi ještě nejméně deset minut chůze! Najednou se Martin přiřítil a my vyrazili svižnou chůzí, pokud něco jako svižná chůze po třech navštívených rozhlednách ještě existuje. Do vlaku jsme nasedli asi minutu před jeho odjezdem… S myšlenkami na pivovar Kocour nám už ale bylo všechno jedno.

Za Kocourem do výběžku

   Ve vlaku si od nás průvodčí vyžádal jízdenku. Měli jsme ji zakoupenou jen do Rybniště, ačkoliv naše cílová stanice byla Varnsdorf – pivovar Kocour. Paní, která nám ráno jízdenky prodávala, totiž řekla, že ČD jezdí jen do Rybniště a dál si musíme koupit jízdenku u soukromého dopravce! Nevěřili jsme jí, ale hádat jsme se nechtěli. Pak nám ještě vnutila telefonní číslo, na které když zavoláme, obdržíme 18ti místný kód, který když jí nadiktujeme, dá nám slevu 10%. České dráhy mají zřejmě zálibu v kvízech a hrách všeho druhu. Když jsme na to číslo volali, zjistili jsme, že za hovor zaplatíme víc, než nám strhnou v rámci slevy!!! České dráhy mají divný smysl pro humor…

Průvodčí si tedy prohlížel tu jízdenku do Rybniště. Chvíli zíral na nás, pak na jízdenku, pak na nás, pak zase na jízdenku a takhle asi dvě minuty. Zeptal jsem se, jestli je něco v nepořádku. „Vás dva jsem tady nikdy neviděl“, řekl a vrátil nám jízdenku. Když jsme se dožadovali vysvětlení, sympatický štiplístek nám řekl, že máme sice jízdenku do Rybniště, kam jede i tento vlak, jízdenka ale byla vydána na jinou, kratší trať. Že by bylo zapotřebí doplatit určitou sumu. Klidně jí doplatíme, kontrovali jsme. Mávl rukou a podotknul, že si dovoluje tipovat, že se řítíme do Kocoura ve Varnsdorfu (jak to jen mohl poznat???!!!!). A že nám to závidí, ať si to užijeme!

   Zbytek cesty přinesl vzpomínky - cestou jsme míjeli zastávku i stanici Jedlová, které jsme dobře znali z našeho prvního putování. Jeli jsme kolem silnice, kudy jsme před čtyřmi lety putovali zmáčení a zkřehlí do Varnsdorfu.

   Na sedačkách před námi seděli tři lidé. Dva muži a jedna žena, všichni ve věku kolem šedesátky. Ženě zvonil telefon. Pochopili jsme, že mluví se svou dcerou, která hledá lepší práci a teď dostala nabídku. Potřebuje s matkou probrat, jestli je nabídka výhodná. Matka ji odbyla tím, ať jí vše pošle do mailu. „To víte, ona dělá v pohřební službě a to už není, jak to bývalo. Nejsou kšefty…!!! Nikdo nechce umělé kytky, kupují si je sami a pak si je po obřadu zase vezmou, ani v tý pohřebce si člověk už dneska nevydělá.“ Vysvětlovala žena oběma mužům. Zmínka o tom, že zdejší pohřební služba krachuje, protože nemá kšefty, nás šokovala. Tak tady už ani ty lidi neumíraj…

  V Rybništi jsme přestoupili do vlaku německé společnosti Trilex a s námi skupina skautů a romů. Krátce po sedmé večer jsme vystoupili na zastávce Varnsdorf – pivovar Kocour, která je první a jedinou soukromou železniční zastávkou v Čechách!

  Ubytování za 350 Kč v nově vybudovaných pokojích nad restaurací, čisté a příjemné prostředí, na pokoji TV i malá lednice, to pokud byste chtěli usínat a ráno se budit s vychlazeným Kocourem v náruči (nikoliv zdechlinou zvířete, ale nápojem). Ubytování bez nutnosti předložit občanku, to nás velmi překvapilo. A pak už přišly pocity, na které jsme se těšili celý den… Výborné pivo, ochutnal jsem višňovou dvanáctku a do půlnoci jsem jich do sebe nalil – nevím kolik, ale hodně. Martin si dal nejprve 12° ležák a pak až do půlnoci jel ve „studentské desítce“. Doslova Božská mana přišla v podobě hovězího steaku s domácími frity pro mne a spolutulák si dal jatýrka… Oba jsme si připadali jako v nebi. Pěkné a rychlé servírky, výtečná atmosféra, skvělé pivo. K čemu to asi tak může vést, že… ? To víme jen my dva a vy…. Vy se to nikdy nedozvíte! Bude to tak pro všechny lepší… :-)

V neděli vzhůru na „varnsdorfské prso“

Martin po návratu z hospody usnul, jak je jeho zvykem, do deseti vteřin. Já se převaloval, kroutil a když už jsem kolem druhé ráno zabíral, začal ze spodní části budovy fukar odsávat cosi, což byl kravál a já se zase probral… Budíka jsme měli nastaveného na sedmou. Nevím proč, ale vzbudili jsme se už po šesté. Za okny pršelo a za pivovarem řvala místní zvířena: beran, kráva, husy, kohouti – jeden dost divně, tak jako kdyby ho někdo škrtil. Nemohli jsme usnout. Martin si předešlého večera dal na venkovní parapet lahev se zbytkem Becherovky, aby ji měl vychlazenou. To, že je součástí pokoje lednice, jsme zjistili, až když jsem hledal koš na odpadky. To, co bylo zabudováno ve stole a vypadalo to jako větší odpadkový koš, byla lednice – bohužel prázdná.

  Vyrazili jsme na Hrádek. Na rozhlednu, která leží ze všech rozhleden neblíže státní hranice - od Německa jí dělí snad ani ne 50 metrů. Je to varnsdorfská obdoba ústecké Větruše nebo děčínské Pastýřské stěny. Před čtyřmi lety moje cesta k Hrádku skončila ve voze sympatické servírky, které v polovině kopce došel plyn a benzín, chtěla mi tehdy ukázat cestu, zatímco Martin sledoval v penzionu fotbal. (více se dočtete v písemném záznamu z naší první expedice)Tehdy jsme Hrádek nedobyli. V dešti jsme opouštěli Varnsdorf a za zamlženými skly autobusu nám kopec s věžičkou Hrádku připomínal ženské kypré ňadro.

  Tentokrát jsme šli za pěkného počasí. Pršet přestalo a místy prokukovalo slunce. Na cestě mezi domky jsme dokonce potkali dvě srny. Než jsme je ale stačili vyfotit, utekly… Jaké bylo naše rozčarování, když jsme přišli k bráně Hrádku… Byl zavřený, otevírají až v deset! A nám krátce po desáté jede autobus do Rumburku. Zamáčkli jsme slzu, ani tentokrát jsme Hrádek nepokořili, jen jsme k němu doputovali. Chvíli jsme na místě truchlili a chodili do kolečka, slzy ronili… Pak jsme se vydali do centra Varnsdorfu v naději, že nám někdo uvaří kávu. Tu nám v neděli dopoledne ve Varnsdorfu uvařil automat na kávu. Jediné, co bylo otevřeno, byl obchod s květinami. 

Usadili jsme se na náměstí na lavičku. V tom začal zvonit zvon kostela a zvonil nepřetržitě asi deset minut. V první chvíli jsme si mysleli, že se oběsil zvoník anebo kněz, popřípadě oba. Hluk zvonů vypudil z parkoviště na náměstí i jediného místního taxikáře. Zvoník zřejmě svolával zdejší farníky ke Květnonedělní mši. A ti se začali trousit ze všech stran. Přišlo jich opravdu požehnaně. Lákal jsem Martina, abychom jen nahlédli, času jsme měli dost. Martin ale odmítl s tím, že opilý Becherovkou po ránu nemůže kostel znesvětit. Hm, asi měl pravdu, usoudil jsem a nahnul jsem si Fernet z mé placatice.

Na návštěvu k Tanečnici - nejsevernější rozhledně republiky

   Z Varnsdorfu nás vezl autobus do Rumburku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nejel přes německé území. V mžiku jsme se tedy ocitli v Německu, což náš osmý výlet za rozhlednami povýšilo na mezinárodní expedici. Chtěli jsme v Německu vystoupit a vztyčit tady vlajku na znamení naší návštěvy, vlajku jsme ale neměli a vystupovat se nám taky moc nechtělo. A tak jsme jen sledovali to, čemu se říká "Efekt krále Miroslava". Sotva jsme hranice přejeli, šedé ulice, opryskané domy a nepořádek u cest, vystřídala úhlednost čistých fasád, čistota ulic, upravená zeleň a pořádek. 

V Rumburku jsme zakoupili jízdenku do Mikulášovic dolního nádraží. Pomatená dívka za přepážkou chvíli vůbec nevěděla, kolik nám má vrátit a za co. Nevíme, z čeho byla tak pomatená. Byla ale moc sympatická, tak jsme jí to odpustili. Kousek od nádraží je park, u něj hospůdka U Parku. Nesympatická servírka nám řekla, že obědy roznášejí až od jedenácti. Tak jsme si dali jen polévku s tím, že hovězí vývar snad jen ohřejí a přinesou těsně po jedenácté, museli jsme totiž stihnout vlak. Vida, vývar připochodoval ještě před jedenáctou a nutno říct, že byl moc dobrý. K pití jsme si dali Kocoura. Jak jinak, byla Květná neděle a tak i nám vykvetly kočičky v podobě orosených sklenic s emblémem kočičky po straně.

   Na nádraží dohrkal obstarožní motorák. Nasedli jsme do něj a divný průvodčí zařval, jestli někdo jede na Valdek. Nikdo z asi šesti cestujících se neozval. Tak se vlak rozjel dopředu. Po asi čtyř stech metrech se zastavil v úzké soutěsce. Po chvíli přešel nervózně strojvedoucí a za ním průvodčí. Láteřili a lomili rukama. Za pár minut se vlak rozjel opačným směrem a průvodčí opět zařval, jestli někdo jede do Valdeku. Nechápali jsme nic. Průvodčí pak chodil a ptal se na každou zastávku. Když se mládenec sedící vedle zmínil, že by rád na příští zastávce vystoupil, průvodčí ho odbyl s tím, že nezastavíme a že to má z další zastávky domů blíž. Začali jsme být nejistí a zavdali jsme si z našich zásob.

   Vlak naštěstí v Mikulášovicích dolním nádraží stavěl, tedy tam, kde jsme chtěli, aby zastavil. Příjemnou cestou po pastvinách jsme se dostali k lesu. Stále častěji jsme potkávali turisty. Nebyli to ale obyčejní turisté, byli to němečtí turisté. Ani jednoho Čecha jsme nepotkali! Hold “Vaterland ist unsere heimat!“ V lese začalo stoupání nabírat grády a já se přiznám, že už jsem začínal vnímat začátek mého konce. Strmá stoupání, kamenitá lesní cesta, těžké nohy a Fernet, tj. přetěžká kombinace. Navíc nás tlačil čas. Na Tanečnici i Vlčí horu jsme měli dán časový limit. Jeho nedodržení by znamenalo komplikace při cestě domů a to v řádu hodin. Když jsme vyšplhali na Tanečnici – rozhledna, nikoliv vyšší žena omotaná kolem tyče na vrcholu kopce, věděl jsem, že si nesmím sednout. Jakmile si sednu, nevstanu. Z posledních sil jsem vyběhl na ochoz rozhledny. Byli jsme s Martinem nadšeni. Krásný výhled, držel jsem si bekovku, aby mi neulítla, bylo to krásné. “Vaterland ist ihre heimat!“ Německo jen pár desítek metrů před námi - nejsevernější rozhledna Česka!

Z Tanečnice jsme spěchali pro změnu do zastávky Mikulášovice střed. Byli jsme tak rychlí, že jsme tam přišli asi 40 minut před příjezdem vlaku. Foukal studený vítr, nebylo si kam sednout, kam se schovat. Oblékl jsem si větrovku, sednul jsem si na zem a napil se studené vody, vědom si hrozby hemoroidů, zápalu plic, zánětu průdušek, angíny nebo přinejmenším rýmy. Čekání na vlak jsme si krátili hovorem o okultismu a jeho vlivu na náš život. Závěry této debaty jsou příliš intimní. Prázdnou lahev od dopitého Bechera Martin zanechal v koši na nádraží.

   Klasický starý motorák přijel a odvezl nás do zastávky Panský. Rozhledna Vlčí hora byla vidět už od vlaku. Vzdálenost 2km. Měli jsme na její zdolání hodinu. Připomínám, že to byla sedmá rozhledna, jeden kilometr téměř rovina, druhý velmi strmé stoupání a ne příliš schůdná cesta. Opět jsme se snažili držet pravidla, že TAM to musí být rychlý výstup. Martin to dodržel, já splnil limit – k mému překvapení! K překvapení nás obou byla rozhledna zavřená. Bylo čtvrt na čtyři, zavírali ve tři. Doplazil jsem se tam s rozhodnutím, tam zemřít. Vlak zpět jsme stihli s přehledem i díky tomu, že odpadl čas na výstup na rozhlednu a následné kochání výhledem. Na malém nádražíčku jsem se převlékl do suchého a dozvěděl jsem se, že nám opět někdo na parkovišti odřel auto. Podruhé během dvou týdnů. Co lepšího se člověk, na konci fyzických sil, umírající vyčerpáním, těsně před zástavou srdce, může dozvědět.

   Ve vlaku nás překvapila průvodčí, která nám řekla, že nás viděla jít cestou na Vlčí horu a prodala nám jízdenku až domů. Zajímavé bylo, že na té jízdence vůbec nebyla napsaná počáteční ani cílová stanice, jen nějaké kódy a cena. Prý je to akční jízdenka. Tak nevíme, možná byla akční, možná ne. Jak už bylo řečeno, humor Českých drah a jejich smysl pro hru je nevyčerpatelný. V Děčíně jsme přesedali, a když jsme vystupovali z vlaku, museli jsme oba vypadat jako dva prostatici. Sejít schody a nevypadat u toho jako po mrtvici se nám zřejmě nepovedlo. Měli jsme ztuhlé nohy tak, že nás skoro odmítly poslouchat. Občerstvili jsme se. Potřeboval jsem ale na toaletu. Jenže smůla. Od 18 do 18:30 má toaletářka sváču. Bylo 18:09. A kde se mám asi…!!!! Chtělo se mi zařvat. Než jsme vyjeli z Děčína, předběhlo mě ve vlaku asi šest cestujících, kteří potřebovali také … Martin si už dělal legraci, že mi to dělají schválně. Vždy, než jsem došel k hajzlíku na jedné straně vagónu, tak mi tam někdo vlezl, šel jsem na opačný a totéž. Chodil jsem tam a zpět asi deset minut.

  Večer jsme dorazili domů. V pořádku a s úsměvem na rtech. Sedm rozhleden jsme nikdy za jeden víkend nezvládli!  Už se těšíme na podzimní výšlap!