Po rozhlednách intelektuálně...

Na hory, mé zlaté parohy…

 Podzimní výpravy máme rádi. Příroda hraje poeticky všemi barvami, mlhy se válí v údolích, slunce vytváří v ranním oparu zajímavé scenérie, vlhké klima podněcuje fantazii a vůně tlejícího listí je všudypřítomná. Má to ale i své stinné stránky. Tlející listí klouže pod nohama cestou nahoru i dolů, ukrývá malé větvičky a kamínky, po kterých co chvíli sjíždí naše boty a s nimi se přirozeně kloužeme i my. Větrné počasí nám na vršku rozhleden zcela znehodnotí naše účesy, se kterými si frizér předešlého dne dal velmi záležet. A taky … v lesích je nebezpečno, neb je říje! Nedivme se, když vyrážíme o posledním říjnovém víkendu. Jeden by čekal, že jeleni a mufloni a kdo ví, jací další králíci, už jsou od počátku října říjí znavení. Nejsou! Opravdu nejsou!

A tak, když jsme ze Sebuzína, jen pár metrů od břehu Labe za slunného počasí, vyráželi na rozhlednu Varhošť, nečekali jsme, že se za několik okamžiků ocitneme tváří v tvář samotnému pánu lesa. Stoupání do podzimně zbarvených kopců jsme si užívali (ano, i já, kavárenský povaleč, měl jsem úsměv na rtech). Ovšem až do chvíle, kdy jen pár desítek metrů od nás začaly se ozývat zvuky, podobné startování motorové pily, jen byly hlubší a hrdelnější. V krátkém intervalu jelen, kdesi blízko nás, lákal laň. Vzpomněl jsem si na historku známého lesníka, který vyprávěl, že během října vysoká cítí krev na desítky metrů daleko. To se stalo osudným pošťačce kdesi v krušnohorských lesích, která pěšky nesla poštu do jedné z obcí. Měla své ženské dny. Srnec to cítil a dál raději nebudu vyprávět, protože nejsem přívrženec hororů, kde stříkají litry krve. Naštěstí nejsem pošťačka, co má své dny, uklidňoval jsem se a pátral jsem v duchu po mém těle, jestli nemůže být někde nějaká oděrka. Zvuky se přibližovaly. Stoupání a klouzání pokračovalo. Mezi stromy prosvítala modrá obloha, slunce a barevné stráně okolních kopců.

Chvíli jsme uvažovali, co bychom dělali, pokud bychom zaslechli dusot kopýtek. „Museli bychom se roztrhnout“, velel náčelník a natrhl si preventivně zip u bundy. Když jsme byli asi v polovině cesty, zakalila naší mysl představa, že se k jelenům ještě přidají divoká prasata. V tomto směru mi známý lesník sice žádnou historku nevyprávěl, ale něco mi říkalo, že by to možná bylo ještě méně veselé, než osud pošťačky. Martin šel asi dvacet metrů přede mnou, když se na vrcholu kopce, na lesní pěšině zastavil a zvolal: „Ty vole jelen!“ Nevěděl jsem, jestli mu dobře rozumím, utěšoval jsem se, že řekl třeba „ Vole Pepa Melen!“ a začal jsem si pobrukovat song našeho mládí, Néééé pětku nééé, já jsem v tom nevinněěěěěě… Jenže tam nestál Melen, ale jelen!  A za ním laň. „Buď v klidu, má u sebe laň a není teda nadrženej…“, konstatoval učitel. Chvíli si koukali s pedagogem do očí a pak i s laní odběhli do lesa. Myslím tím jelena, nikoli učitele. Bylo to v mžiku, že jsme ani jeden nestihli vytáhnout mobil nebo foťák.

Cestou k rozhledně nás ono vábení jelena doprovázelo ještě jednou, opravdu jen kousek od nás. Ale my už se těšili na výhledy a vábení nám bylo fuk. Varhošť není zrovna architektonický skvost. O to krásnější jsou ale výhledy z ní. Ani nevím, jestli jsme kdy viděli hezčí výhled na České Středohoří, Portu Bohemicu a celou tu krásnou krajinu mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi. I počasí bylo podzimně pestré. Když jsme se na horní plošině rozhledny fotili, za Martinem je jasné nebe a ve stejný okamžik za mnou, zataženo a černo. A tak vznikla krásná série fotek. Výhledem jsme se kochali dlouho. Protože opravdu foukalo, byli jsme nuceni naše náklady na kadeřníka odepsat jako zcela zbytečné. V zákoutí za rozhlednou, u stolu jsme posvačili a popili. Martin tradičního Magistra, já pro tentokrát zvolil dvě placatice medoviny od včelek z kláštera v Kadani. Byla výborná! Na rozhlednu jsme šli v sobotním ránu sami, cestou dolů jsme ale potkávali četné výpravy, které měly jedno společné, byla to dívčí uskupení. Napadlo mě, jestli bych jim neměl vyprávět o jelenech a pošťačkách, ale pak jsem si říkal, že jim nebudu kazit den. Konec konců, měli trekingové hole! Neměl bych si je taky pořídit? Na plašení zvěře?! Na moje chromý záda?! Nějaký skládací? Napíšu asi Ježíškovi!

Do Lovosic za tajemstvím proutěného košíku

Sešli jsme zpátky k Labi a autobusem jsme dojeli do Ústí nad Labem. Říká se, že do stejné vody dvakrát nevstoupíš. Nemyslíme si to. Než jsme ráno vyrazili do Sebuzína, zašli jsme si v Ústí do lahůdek a pekárny v uličce k nádraží, na dobrou kávu. Úplně stejně, jako při naší první expedici před jedenácti lety. Jen s tím rozdílem, že Martin stihl v klidu vypít svého turka. A teď po návratu z Varhoště jsme měli zas chvíli času, tak jsme se stavili pro změnu na chlebíček. Je to tam fajn. Pravda, žádný Hilton, ale komu to vadí. Pro dva muže v nejlepším věku, ideální zařízení. Takže my do jedné vody vstoupili hned třikrát, vlastně do jedněch lahůdek. Spokojeni jsme ale byli vždy stejně!

Vlak dvoupatrák nás dovezl do Lovosic. Zhruba kilometr od nádraží je rozhledna U zámečku. Připomíná mi proutěný košík, do kterého si babička ukládala klubka vlny. Cestou jsem si vzpomněl na paní Mayerovou, šli jsme kolem domu, ve kterém bydlí. Je jí už sto let! A je to děsně fajn ženská! Točil jsem její vzpomínky pro Paměť národa. A dusil jsem se smíchy, protože byla opravdu tuze vtipná! K rozhledně se jde kolem zimního stadionu. Byla tam hrouda navezeného sněhu od rolbaře. Martin chtěl jít stavět huhulála, ale já už chtěl do košíku. Huhulála jsem slíbil až cestou zpátky. Neřekli byste, jak můžou být učitelé infantilní… Rozhledna v Lovosicích určitě nadchne svou podobou. Město, které nechá zbudovat takovou stavbu, nemůže být v jádru špatné. Výhled je na Labe a v dálce je vidět Lovoš. Stačí to. V kavárně v zámečku jsem si dal něco teplého, Martin pivko. Vytáhl jsem cestovatelský kvíz a Martina jsem těsně porazil. Upřímně, otázky to byly celkem těžké, takže jsem z toho měl radost. Jenže zatímco Martin uhádnuté otázky prostě věděl, já jel ve většině tipovačku – přiznávám. Jenže on vedl už v Lovosicích 13:0 na auta! Takže malé vítězství v kvízu mi udělalo radost, byla to satisfakce. Cestou zpět kolem zimního stadionu jsme se k huhulálovi nedostali. Parta fanoušků hokejových Pirátů Chomutov tam celkem drsně koulovala fanoušky domácích. Nechtěli jsme se míchat do přestřelky, kterou doprovázeli kotelní bubeníci obou týmů!

Do Litoměřic, do pivovarů!

Do Litoměřic jsme dojeli kolem páté odpoledne a šli se ubytovat do, nám už známého, hostelu u sv. Štěpána. Recepční s ruským přízvukem sice chvíli dalo práci sepsat a spočítat všechny náležitosti, nakonec ale vše dobře dopadlo a ještě jsme dostali dárek v podobě dvou lahvových piv místního pivovaru. Složili jsme batohy, navoněli se, přečíšli naše kadeře, opucovali špičky obuvi a vyrazili jsme do víru maloměsta. Cílem byl Městský pivovar Litoměřice. Navigace nám radila najít Tyršovo náměstí, kde má pivovar sídlit. Nesídlil. Namísto pivovaru zatlučená okna. Chvíli jsme bloudili a jak tak koukám do mobilu a hledám, prošlápl jsem do prázdna, nevšiml jsem si, že scházím z obrubníku. A jauuuuuuuuu! Martine! Vole! Záda! Chvíli jsem strnul a pak se pomaličku snažil rozhýbat. Už jsem si myslel, že shoz dvaceti kil a cvičení, problémy se zády ukončily. Tak ne… Takže od teď si hlídat každý krok. No, i na to se dá zvyknout. Ještě jsme chodili kolem Tyršova náměstí, našli jsme hospody, ale nikde neměli místní pivo. Přitom web sliboval na čepu asi tři druhy piv. Záhada!  

 V záloze jsme ještě měli Hákův parní pivovar v Mlékojedech. Necelé tři kilometry daleko. Raději jsem tam zavolal, co kdyby, třeba, náhodou, měli zavřeno. Sympatický ženský hlas v telefonu mi celkem udiveně oznámil, že „o víkendech mají přeci zavřeno“. Aha… takže v Mlékojedech se chlastá zásadně jen od pondělí do pátku? No asi jo. Takže tam evidentně nikdo nechodí do práce. A když, tak jen o víkendu! Takže jsou tam všichni na dávkách a o sobotách a nedělích melouchaří? Vesnice plná zedníků, elektrikářů a pokrývačů? Snad…  My to vzali do nám dobře známého restaurantu a pivovaru sv. Štěpán! Nemohli jsme se splést. Jídlo i pivo vynikající! Před spaním jsme si pustili trochu intelektuálního humoru z dílny Satinského a Lasici a v půl deváté večer jsme o sobě už nevěděli. V křesťanském hostelu zdály se mi hříšné sny o nekřesťansky krásných dívkách. Inu, to je život…

Mlžným ránem na Víťovu rozhlednu

 Martin trval na tom, že při podzimní expedici musí být po ránu mlha. Tak co jsem mohl dělat. Prostě jsem ji zařídil. Konec konců, kdo jiný, než já, že… Ještě před odchodem na další dvě rozhledny jsme posnídali. Poprvé v životě jsem si dal k snídani pivo! Desítku! A musím říct, že to bylo inspirující! Když jsme poté vycházeli z hostelu, skutečně padala pravá podzimní mlha. Prošli jsme prázdnými ulicemi historických Litoměřic a k autobusovému nádraží nás přivábila obří informační obrazovka, svítící do husté mlhy. Hned první nápis informoval o odjezdu do Lovečkovic, kde jsme přesedali na další spoj do Mukařova. Cestou jsme obdivovali probouzení krajiny nad Litoměřicemi. Kalich, Sedlo, Třebušín… Mlha povalující se po pastvinách a loukách, jako když se já válím u televize. Modré nebe a přes mlhu prodírající se paprsky slunce, dopadající na lesy, křoviny a zákoutí, hrající všemi barvami. Krása to na pohled! Ospalé vesničky, vysoká stojící nedaleko silnice a majestát nedělního rána. Ach, to byla romantika…

V Mukařově s námi vystoupil muž, který mě pozdravil a já věděl, že ho odněkud znám! Šel stejným směrem jako my, jen mnohem rychleji! Heuréka! Už to máááááám! Plácl jsem se dlaní do čela! Je to sám šéf prvního oddělení krajské kriminálky! Páni, co tady dělá???  Šel před námi a nořil se do neprostupné mlhy. Po chvíli zaklekl a něco si fotil. „Vidíš, už to mám! Je na stopě vraždy! Podívej se na zem, vidíš v trávě ty stopy? Tady jí táhl, tady až sem a tady, vidíš ten flek na silnici, tady ji zavraždil! Určitě fotí krev na patníku!“ Popisoval způsobem překvapení nad vlastní bystrostí Martin. Kdesi v mlze za námi byl slyšet přijíždějící traktor. „Teď jede vrah a kriminalistu rozdrtí pod koly!“ pokračoval Martin ve své teorii. Tak bylo by to fajn, kdyby to tak bylo, ale realita byla poněkud odlišná. Traktor nebyl traktor, ale bagr a v něm nějaký místní melouchář pokuřoval a napůl ve spánku jel kamsi někomu něco vybagrovat.

U rozhledny jsme se sešli. Podali si ruce a dali se do řeči. Prý takto chodí často po kopcích a údolích. Ujde třeba třicet i padesát kilometrů. Teď šel za tatínkem kamsi k Lovečkovicím a zpět do Ústí nad Labem. Pili jsme společně kávu, pak se rozloučil a vydal se zkratkou přes pole. Za obzorem zmizel v mlze. My jsme vystoupali na Víťovu rozhlednu u Náčkovic. Dřevěné stěny rozhledny zakrývaly ocelovou konstrukci uvnitř. Abychom měli pěkný výhled, museli jsme otevřít okna na vyhlídkové plošině. Na pohled to vypadalo, že Buková hora je jen pár kroků pod kopcem. Výhledu opět dominovala probouzející se krajina, tu a tam zahalená mlhou. Slunce už svítilo. Měli jsme dost času. Kávu jsme pili pomalu a Martin si dal na povzbuzení Svijany. Tiše jsme sledovali nedělní ráno, podzim ve své nejčistší podobě. Já si dal sušenku a bylo mi dobře. Paní, která nám prodala kávu a vstupenky na rozhlednu se nás ptala, odkud jsme. Že četla náš zápis v knize návštěv a jestli prý nejsme nějací recenzenti, když tam máme uvedené webové stránky www.porozhlednachintelektualne.estranky.cz Řekli jsme jí, že jsme recenzenti, že na našich stránkách je téměř 180 tisíc návštěv a že o Víťově rozhledně budeme informovat jen v superlativech. Což činíme, pač jsme si tam dali dobrou kávu a rozhledna je to pěkná! Paní odvětila, že pan starosta bude mít radost. Taky si myslíme.

Pod proudem přes výběhy kolem býků   

Do Verneřic nás odvezl autobus. Tedy skoro nás nedovezl. Za cedulí Verneřice se zcela nová Scania zastavila a nechtěla jet dál. Řidič nám vysvětlil, že má počítačem řízenou automatickou převodovku. Teď musí vše vypnout, aby se vůz kompletně restartoval. To učinil a po restartu se nový autobus rozjel. Inu technika… Stará dobrá Škoda 706 RTO by tyhle problémy neměla. Napadlo nás, jak to asi je, když by třeba jel z kopce? Má i brzdy řízené počítačem?

Před námi bylo sedm kilometrů k rozhledně Strážný vrch u Merboltic. Hned za obcí jsme uhnuli podle rad Mapy.cz na louku, kde se pásl dobytek. Šli jsme po panelové cestě. Náhle byl přes panelovou cestu natažený elektrický ohradník pod proudem. A za ním se pásli býci. Nedalo se nic dělat, trasa vedla dál po cestě. Plot jsme zdolali, ale k býkům se nám moc nechtělo. Naštěstí byli skoro všichni daleko od nás. Až na jednoho, který měl velkou chuť si nás prohlídnout. Já byl celý v černém. Martin měl oranžovou bundu, takže šel první. Oranžová sice není červená, ale blíž k agresi skotu měl on. Já se raději klidil a šel o kus dál nad cestou. Martin hrdinně pokračoval po cestě až k býkovi. Když už byl u něj sotva na dva metry, býk se na něj podíval a Martin pravil ke zvířeti: „Srabe, se bojíš, viď! Že se bojíš! Řekni to, člověče!“ Býk si uslintnul a jako by bez zájmu odešel. Martin omdlel a padl na zem. Pak vstal, očistil se a tiše řekl: „Jsem věděl, že je to srab.“

Následovala nekonečná cesta po pastvinách mezi krávami. Všechny nás sladce okukovaly těma svýma uhrančivýma očima. A nám teklo do bot. Doslova. Pastviny s travou vysokou nad kotníky byly po padající mlze mokré. A my měli mokro v botách, jako bychom se brodili někde vodou. Z pastvin byly ale kouzelné výhledy. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle krásná krajina může být v trojúhelníku mezi Ústím nad Labem, Litoměřicemi a Děčínem. Šli jsme a šli, promočeni až na kost. Překračovali jsme elektrické ohradníky jeden za druhým v duchu Tyršova hesla: Přelez, přeskoč, ale nepodlez. Když jsme stanuli na vrcholu kopce, po levé straně jsme měli Strážný vrch s rozhlednou, vzdálenou do dvou kilometrů. Navigace nás ale hnala trasou ještě jednou tak dlouhou do vesnice před námi a dál po cestě a po silnici. Protože jsme měli už tak jako tak boty, že by se daly ždímat a tráva byla spasená nebo posekaná, rozhodli jsme se, jít napřímo. Přes louky a další pastviny. Kochali jsme se průhledy v krajině, slunce svítilo a v botách nám to čvachtalo.

Na Strážný vrch u Merboltic jsme dorazili ve chvíli, kdy se údolím zase pomalu proháněla mlha. Vítr zesílil. A já věděl, že moje záda jsou na hranici krizového okamžiku. Strážný vrch je jedinou rozhlednou, na které jsme byli, kde nejsou schody. Jsou tam do všech pater žebříky bez bočních madel. Prostě klasické žebříky. Chudáci starší turisté, kteří se sem doplahočí a pak zjistí, že mají problém vyjít nahoru. Třeba jako já! Já dal první patro, ale kvůli bolestem zad jsem si dál netroufal. Představa, jak mě to chytí nahoře, a já nebudu moci slézt, mě sice na chvíli pobavila (záchranáři, hasiči, vrtulník, Blesk, Aha a TV Nova), pak mi ale zamrzl úsměv, protože to by byla prostě realita. Martin vylezl až nahoru a pořídil snímky. Já se rozvalil na lavičce z kmene stromu a tam si rovnal svaly a kosti. Dojedli a dopili jsme zásoby, dávali si cvičně cestovatelský kvíz – nikdo nevyhrál, ani neprohrál. Mokrou travou jsme šli zpět, cestou do Merboltic.       

Nervák na závěr

Když jsme došli po třech kilometrech na křižovatku, na autobusovou zastávku, byla nám už zima. Foukalo a v nohách jsme měli od sobotního rána asi třicet kilometrů, z toho více než půlku do kopce. Na autobus jsme měli čekat asi deset minut. Nejel… ani po patnácti, dvaceti ani pětadvaceti minutách. Vzpomněli jsme si na počítačem řízenou převodovku. A začínali mít vážné obavy, že nám ujede spoj z Verneřic. Musíme pochválit aplikaci jizdnirady.cz Ta nám sdělila, že náš spoj má 30 minut zpoždění. A to trefili přesně. Spoj ve Verneřicích jsme sice stihli, ale protože byla neděle a na vysokoškolské koleje se vraceli studenti z každé vesnice, spoj do Ústí nad Labem pomalu nabíral minuty a minuty zpoždění. Na přestup na vlak jsme měli asi 9 minut. Což by za předpokladu plnění jízdního řádu bylo akorát na pohodlný přestup z autobusu na vlak, Jenže my už měli zpoždění 12 minut. A tak jsme navzdory mým bolavým zádům museli běžet! A doběhli jsme včas! Ale že to byly nervy! Tak na jaře zas na čtenou!