Po rozhlednách intelektuálně...

Když jsme vymýšleli název naší předjubilejní expedice, napadali nás takové věci, jako že to bude výprava k uctění Karla Gotta (jeli jsme přes jeho rodnou Plzeň a ne, nebyli jsme opilí) nebo že to bude výprava po stopách Boženy Němcové (několikrát jsme narazili na její stopy na Klatovsku), popřípadě, že to bude ještě nějak úplně jinak. Když jsme ale cestou zpět v neděli konstatovali, že uplynulá expedice nenaplnila všechny cíle jen kvůli tomu, že turistická sezóna končí na Klatovsku o měsíc dříve než jinde v republice, bylo jasno!

  V pátek ve tři hodiny odpoledne svítilo slunce a na nádraží v Mostě plném pěkných studentek vracejících se ze školy domů, nebyl důvod se obávat, že by nadcházející expedice mohla dopadnout jinak, než na výbornou. Už za Mostem jsme ve vlaku vybalili skromnou svačinku, která se nám nevešla na stoleček pod oknem. Když jsme si po jídle utřeli mastné brady, vyhlíželi jsme z okna dlouho očekávané okamžiky víkendu s rozhlednami a pivovary. Dva šťastní a natěšení mládenci s úsměvem na tváři, spěchali na jihozápad republiky, dobývat vrcholové značky!

  V Žatci idyla skončila. Paní štiplístková nás vypoklonkovala z vlakové soupravy za účelem přesunu do přistaveného autobusu. Ten, narvaný k prasknutí, se rozjel směrem k Blatnu u Jesenice, kde jsme zpět přestoupili na vlak do Plzně. Měli to dobře vymyšlené. V Žatci na nás čekaly autobusy dva! Jeden jel rovnou do Blatna, tím jeli ti, kteří pokračovali do Plzně. Druhým cestovali ti, kteří měli jízdenku do Kryr, Jesenice a dalších děr na pomezí Ústeckého a Karlovarského kraje. Z Plzně jsme tedy pokračovali vlakem až do Plzně, kde nás čekal přesun na autobusové nádraží. Přesun jsme zvládli bez komplikací. Začalo se smrákat a my čekali na autobus do Klatov. Po celém dni jsme byli už celkem unavení, cestovali jsme bez mála čtyři hodiny. A tak nás držela při náladě myšlenka na dobře vychlazený půllitr v Měšťanském pivovaru v Klatovech, který byl podle mapy jen pár kroků od autobusové zastávky, kde vystoupíme. V Přešticích jsme minuli pivovar U Přeška. Snad se někdy zadaří zajít i tam. Cesta autobusem, už za plné tmy, se zdála nekonečná. Martin podřimoval a já se utěšoval, že hlava mě jistě přestane bolet za chvíli a ta ostrá vystřelující bolest zad se mi jistě jen a jen zdá. Když jsme před osmou večer vystoupili z autobusu v Klatovech, ihned jsme šli po stopách pivovaru. Jaké bylo naše překvapení, když celý Měšťanský pivovar v Klatovech vypadal zvenku jako garážová prodejna pančovaného lihu kdesi v okrajové části Ostravy! K tomu jsme našli na dveřích, které připomínaly baby box, samolepku, která informovala, že otevřeno je nepravidelně a to jen občas… Za celých 19 expedic se nám stalo snad jen ve Šťáhlavech, že by byl pivovar v pátek večer zavřený. Že by ale měli otvíračku jak se komu zachce, to jsme zažili snad poprvé.

  Do penzionu Klatovský Dvůr jsme přišli krátce po osmé večer. Ubytovala nás sympatická servírka s tím, že nás poučila, ať si vypínáme na noc větrák v koupelně. Lidé si totiž myslí, že se po zapnutí vypíná sám. A pak si ráno stěžují, že hučel celou noc. Vysvětlili jsme, že pocházíme z industriálního kraje, plného hořáků, šachet a pecí, takže si větrák pustíme záměrně, abychom se vyspali, neb ticho nás děsí a budí! Při prvním natažení na postel, jsem se musel přesvědčit, jestli opravdu ležím na posteli a ne na zemi vedle ní. Byla neuvěřitelně tvrdá. Na ní byl polštář připomínající ňadro sedmdesátileté ženy, polštář v nadýchaném stavu, placatý, dosahoval tloušťky čtyř centimetrů. A ještě tam byla deka, resp. povlečená látka tloušťky pracovního pláště. Pro mě, milovníka vysokých polštářů a těžkých tlustých peřin, to byl příslib Záhořova lože!

  V restauraci penzionu jsme si dali výborný vývar s játrovými knedlíčky, švýcarskou topinku a jedenáctku Gambrinus. Na náš dotaz na zdejší pivovar servírka utrousila, že bydlí v té samé ulici, ale že tam nechodí. Její přítel prý tvrdí, že se ta břečka nedá pít… Hlava mě bolí čím dál víc a záda se nemohou dočkat, až ulehnou na tvrdou postel. Jdeme spát!    

Nejlepší finta fint, je klatovský ranní sprint!

 Budík nás vzbudil v šest ráno. Martin spal tradičně kvalitně, usnul ještě před tím, než zavřel obě oči. Já se budil bolestí hlavy i bolestí páteře. Vyšli jsme z penzionu v sedm, na obloze byly červánky, zakusovaly se do ještě téměř tmavé oblohy. Před námi se tyčila silueta klatovské věže. Na zastávku autobusu jsme to měli 15 minut. Když jsme k ní došli, tak mně došlo, že v itineráři je odjezd z autobusového nádraží, nikoli ze zastávky „někde v Klatovech“. Autobusové nádraží bylo vzdálené asi kilometr, takže jsme se dali do rychlé chůze a téměř v poklusu jsme pokračovali celý kilometr, abychom odjezd autobusu stihli. To se podařilo, ale oběma nám bylo jasné, že jsme se vyčerpali už ráno a další výkony jsou tímto ohroženy. Znáte to, když hrajete nějakou počítačovou hru, jak vám ubývá zdraví, když do vás seká nepřítel? Tak nám tím ranním během ubylo nejméně 2/3 srdíček!  A to nás čekaly dva výstupy! Jaké bylo naše překvapení, když autobus poté, co opustil nádraží, zastavil na té zastávce, ze které jsme běželi a co víc! Zastavil i na zastávce, která byla sto metrů nad našim penzionem! Zkrátka logistika je dost složitá, že…

  V autobusu nás bavil týpek, který cestoval s napěchovanou nákupní taškou a platem vajec. Pochopili jsme, že ho v pátek poslala na nákup buď jeho žena, nebo matka. On se zasekl s kamarády a z nákupu se vracel v sobotu ráno. Na vejce ale dával až úzkostlivý pozor. Cestou si chtěl stále povídat se dvěma ženami sedícími před ním, ty statečně odrážely jeho pokusy. Cestou jsme minuly jen kousek od silnice na kopci rozhlednu Markétu. Tento víkend na ni čas nebude, ale až pojedeme jednou do pivovaru do Přeštic, tak Markétu zmákneme! V Kdyni jsme vystoupili a vyrazili jsme vstříc rozhledně a zřícenině Rýzmberk!

  Cesta zástavbou do prudkého kopce se později změnila v příjemnou a širokou lesní cestu zapadanou listím. Nad vrcholky malebných kopečků svítilo slunce a my sledovali horizont v dáli, za kterým už bylo Rakousko, vzdálené jižně necelých osm kilometrů. Po louce sešli jsme na asfaltovou cestu, na které jsme potkali šarmantní, o něco starší ženu s psíkem. Když jsme ji míjeli, Martina pozdravila „Dobrý den“ a usmála se u toho. Mě pozdravila rozverně „Ahoj“. Proč to tak bylo, se už nikdy nedozvíme. Později se u našeho facebookového statusu právě z Rýzmberka objevil like od neznámé bytosti jménem Verunka Oriflame… Byla to ona neznámá žena? A jak nás našla? A co chtěla? A co by tomu řekl Jan Tleskač?

  Po celou dobu cesty na Rýzmberk jsme si nemohli nevšimnout poutačů na pivo Chodovar, na které nás lákalo občerstvení na rozhledně. Těšili jsme se, jak si dáme kávu a pivo. Když jsme ale došli ke zřícenině, vyrušil nás hluk z hradeb. Dělníci tam montovali lešení. To by ještě nemuselo vůbec nic znamenat! Jenže před samotnou branou byly na zemi jen klády nad propastí, mokré a kluzké, po kterých jsme měli, pokud jsme chtěli vstoupit, přejít asi deset metrů. Ani to nás neodradilo. Martin vtipně vykročil po stejné kládě jako já, takže ta začala vibrovat a já myslel, že ho za branou, pokud se nezřítím, něčím umlátím. Jenže to mě přešlo, za branou bylo mrtvo a klid. Na dveřích rozhledny bylo napsáno, že kvůli rekonstrukci hradeb, byla letošní sezóna ukončena v září. Hm… Tak proč nesundali ty poutače na pivo a občerstvení? Proč nedali aspoň na rozcestí pod rozhlednou nápis, že je rozhledna zavřená? (stejně bychom k ní chtěli aspoň dojít, ale ostatní návštěvníci by jistě informaci před náročným výstupem uvítali). Složili jsme tedy deprimující verše, chvíli poseděli a vydali se na Koráb!

Chůze klidnou dolinou mění se ve šplh strmou holinou

  Zpočátku příjemnou chůzi do údolí vystřídalo doslova plazení se do strmého kopce vykáceného lesa. Opravdu velmi strmý svah jsme zdolávali snad necelou hodinu, během které jsme urazili sotva jeden a půl kilometru. Bylo to vyčerpávající, navzdory krásnému slunečnému počasí. Rozhlednu Koráb jsme z vrcholu Kravař ve výšce necelých 700 m.n.m. viděli, ale byla stále daleko a vysoko. Mapa nám ukazovala pět a půl kilometru, celé téměř vše do kopce. Chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme vyrazili, neboť času nebylo nazbyt. Měli jsme se pak vrátit zpět do Kdyně vzdálené asi šest kilometrů od Korábu a dál jet vlakem do pivovaru v Koutě na Šumavě.  

  Po cestě jsme našli klády, na jedné bylo napsané Zeman. Nevím, jestli je to lesnická jednotka natvrdlosti anebo jestli to nebylo dřevo připravené na rakev hlavy státu. Kláda z kopce jménem Kravař, by se k těmto účelům hodila celkem dobře. Když jsme urazili asi polovinu cesty ke Korábu, došli jsme k rozcestí, od kterého jsme se vydali po asfaltové cestě. Měli jsme sice v nohách od rána včetně běhu necelých osm kilometrů, přesto jsme mleli z posledního. Asi kilometr před rozhlednou jsme míjeli skupinku dětí, dospělých i seniorů. Šli spořádaně, pomalu a tiše. Až když jsme dorazili do hospůdky pod Korábem a oni po nás, zjistili jsme, že to je skupina katolických věřících, debatujících o Bohu a jeho poslání. Díky Bohu, jsme rychle dopili kávu, pivo a limo a vyrazili na rozhlednu! Zanechali jsme dojmy ve vrcholové knize, dostali jsme klíče od rozhledny z rukou polského výčepního a vyrazili jsme vzhůru! Teda schodů to bylo, že jsem myslel, že to bude moje smrt. Nahoře deset milionů much, ale výhled, výhled tam byl překrásný! Koráb je součástí poutní cesty do Santiaga De Compostelo. Můžeme tedy z hrdostí prohlásit, že jsme se na pár okamžiků stali poutníky! A vysvětluje se tím i skupinka katolických věřících…

Když není v Koutě pivo nic, musíme z Kdyně do Domažlic

Tak, jak byl náročný výstup na Rýzmberk i Koráb, tak byl náročný sestup z Korábu do Kdyně. Trasa dlouhá asi šest kilometrů vedla z většiny z prudkého kopce, cestou kde podzimní listí překrylo kameny a větve. Cestou z kopce brzdíte i svaly, o kterých jste neměli tušení, že existují. Zpravidla se o nich dozvíte jen pár minut poté, co klesání skončí. Přesně tak tomu bylo, když jsme usedli na lavičku na nádraží v Kdyni. Schváceni cestou, která ještě k nádraží vedla do táhlého kopce. Martin šel koupit jízdenku do 4 km vzdáleného Koutu na Šumavě, kde je stejnojmenný pivovar. Zrovna, když se vracel od pokladny, našel jsem na mobilu informaci, že v sobotu tento pivovar zavírá ve 13 hodin. Bylo po půl druhé odpoledne. Chápete to? Jeden pivovar si otvírá ryze náhodně a druhý má v sobotu do jedné odpoledne??? Tento kraj je podivný. Co teď? Zapátral jsem, kde bychom narazili třeba na jiný pivovar v blízkosti. A hle, na nádraží v Domažlicích, kam jel vlak, kterým jsme původně měli jet, čepují pivo z pivovaru Kout na Šumavě!!! Volba byla jasná! V Domažlicích jsme vystoupili (před nádražím stály čtyři Fordy Fusion) a šli do stánku před nádražím na vychlazené pivo z pivovaru, který jsme chtěli navštívit. Byla nám zima, byli jsme zpocení a unavení a nedalo se tady nikam schovat. Rozhodli jsme se proto, že rychle vypijeme, co se dá a za deset minut pojedeme zpět do Klatov. Nechtělo se nám totiž trávit dvě hodiny do odjezdu dalšího vlaku před nádražím venku u bufetu. Pivo z Koutu na Šumavě bylo lahodné a výborné! Škoda, že jsme nemohli dát víc kousků.

Skočili jsme na klatovskou léčku a ochutnali zdejší břečku

  V Klatovech cestou z nádraží do penzionu jsme chtěli dát ještě jednou šanci Měšťanskému pivovaru v Klatovech. Co kdyby měl náhodou otevřeno? A měl! A tak jsme ochutnali zdejší pivo. Na otázku, jestli je to desítka, jedenáctka nebo dvanáctka, se nám od muže, který pivo vařil a prodával z okénka, dostala odpověď, že „něco mezi“! Bylo to polotmavé pivo, nijak zvlášť ale nevonělo, při prvním napití nebylo špatné. Jenže mělo takový divný dozvuk. Zkrátka to mělo ocas z plastu a chemie. Než člověk dopil celou sklenici, tak si zvykl, ale pak jsme měli tu pachuť z konce v ústech ještě hodně dlouho. Majitel byl tak šťastný, že k němu přijela delegace až ze severu, že nám strčil do ruky krabici s pivem a vyfotil si nás, aby se pak mohl chlubit na FB profilu pivovaru. Tak pánovi přejeme, ať stále vaří s takovou chutí, jako doposud, jen tu chuť piva, ať ještě doladí!

I intelektuálové se mohou zprasit v KFC!

 Byli jsme vyhladovělí, znechuceni chutí piva, které pán vařil s takovou chutí… Byli jsme unaveni. A tak, poprvé za devět let expedic po výšinách, podlehli jsme svodům konzumní společnosti a jali jsme se konzumovat v KFC. Řetězec byl totiž cestou k penzionu, a tak bylo pokušení o to silnější. Neskutečně jsme se přežrali! Hltali jsme a slintali, házeli mastné kosti za sebe a do bezedného kelímku jsme čepovali vše, co měli na čepu, jen abychom přerazili chuť piva z Měšťanského pivovaru v Klatovech. Jako bečky dokutáleli jsme se do pokoje v penzionu Klatovský Dvůr. Když jsem si chtěl sednout, bodavá bolest bodla! Nemohl jsem ani stát, ani sedět a v pololehu jsem před Martinem předstíral, že mě zaujala jakási věc na stropě. Když Martin zaplul do koupelny od velikosti 42x41cm, hrdinsky jsem se sesul na zem. Pak jsem se vyšplhal na postel. Po sprše, ve které mi bylo Božsky teplo, jsem dostal svalovou horečku a myslel jsem, že chcípnu. Oba jsme usnuli. Večer jsme sešli do restaurace, dali si opět výborný vývar s knedlíčky a já ještě grog. Martin si dal pivko. Mezi tím se do vedlejšího pokoje nastěhoval manželský pár z Litvínova! Chápatete to? Prozradila nám to recepšní, které přišlo vtipné, že paní má stejnou aderesu jako já, včetně části města. V noci mi bylo úplně jedno, že postel je tvrdá jako žula, bylo mi jedno, že rozhlednový kolega vedle na posteli chrápe a přitom sebou škube, jako kdyby předváděl chvaty z juda. Spal jsem jako nemluvně.

Noční můrka Klatovská hůrka

  Ráno nebylo kam spěchat. Z postelí jsme se dívali na starý český film z roku 1959, Kam čert nemůže… Pro milovníky retra a starých filmů, ideální ráno. V postelích jsme se nasnídali, vystřídali jsme se ve sprše, která byla tak malá, že nebylo fakticky možné se tam otočit o 180°. Koukl jsem na telefon a zjistil jsem, že rozhledna Klatovská hůrka skončila provoz na konci září. Jen tak! Bez důvodu! Rozhledna vytvořená z bývalého kostela stojí jen pár stovek metrů nad penzionem. Z povinnosti jsme k ní došli a pak se vydali na nádraží, kde jsme chtěli posedět u dobré kávy v nádražním bufetu. Ten měl ale také O VÍKENDU ZAVŘENO! Jako co to má být? Rozhledny zavřené měsíc před koncem sezóny, pivovary si otvírají, kdy chtějí a zavírají v době, kdy jinde mají největší tržby a to samé i bufet na nádraží? Co je to za kraj??? Dali jsme si kávu z automatu. Já si chtěl ještě koupit z automatu čokotyčinku Flint. Naházel jsem do něj 16 korun, tyčinka byla vykopnutá z řady a spadla dolů. Jenže už nepropadla do žlabu, neboť pojezdové dno nepojezdovalo. To mě namíchlo! Zatoužil jsem v neděli ráno vzbudit mechanika. Zavolal jsem na info linku společnosti provozující automat. Milá slečna po mě chtěla nadiktovat číslo automatu a číslo mého účtu. Ztrátu mi prý pošlou na účet. P.S. Na účet mi později skutečně přišlo 16,- Kč.

  Do pivovaru v Bezděkově jsme dorazili vlakem krátce po jedenácté dopoledne. A to byla odměna za všechnu tu námahu a zklamání dnů předešlých. Vynikající jídlo, ještě lepší pivo, milé a útulné prostředí! Ochutnali jsme všechny tři tituly, které mají v nabídce. Prostě jedna báseň a k tomu ta neskutečně milá a pěkná obsluha! Co víc si přát. Snad jen, kdyby jim ten kulečník napříště fungoval…

Na Plzeň Vávro na Plzeň               

  Nadešel čas loučení. S expedicí, s podzimem, s únavou a slastnými pocity, jenž jsme zažívali při dobytí vrchů a vršků. S humorem dvou písařů, s dalším rokem… Vlakem jsme dojeli do Plzně, kde nádraží obsadili fanoušci fotbalové Ostravy. Naštěstí za chvíli odešli na stadion, kde od Plzně dostali na prdel. Myslím fotbalisté, ale fanoušci pak v přítmí města jistě také. Cestou zpět si pomatený senior při přesedání z vlaku do autobusu v Blatně spletl autobusy přímé a couráky a asi osmkrát se zeptal řidiče, a pokaždé při tom stupňoval agresi, proč mu nezastaví v Kryrech! Řidič mu pokaždé klidně vysvětlil, že jede přímo do Žatce. Tam ale že může senior přestoupit na autobus courák, který ho obratem odveze kam chce. Myslím, že pomatený muž jezdí v autobusech najatých společností GW Train ještě dnes.

 Bylo to krásné podzimní rozhlednění… Co naplat, že Martin (Ford Fusion) vyhrál v poměru 17,5 : 3 nade mnou (Renault Fluence), ostatně pravidelné čtenáře to nepřekvapí. Snad ta půlka, byl to Fusion na špalcích!

A na jaře, hurá na Turnovsko!