Epedice XXVII. 630 za 20 - jaro 2024
Prolog: Prosinec 2023
V přítmí pracovny v podkroví se rozléhá smooth jazz a autor těchto řádků sedí před počítačem přejedený bramborovým salátem, cukrovím, šunkou a koledami. Přemítá o tom, že poprvé za sedm let není nic, co musí dokončit, s čím musí pohnout. Kniha vyšla a prodává se, Paměť národa je odevzdaná, Studentský kvíz na leden je hotový, rozhovory pro Ponte Reports natočené a zprávy a reportáže pro rozhlas nastříhané. Tenhle pocit nezažil sedm let. Nic nemusí dělat…
Tedy, ne že by těch uplynulých sedm stále něco dělal, je to lempl, takže se často a rád oddával nicnedělání. Vždy tam ale byl pocit, že by měl udělat to či tohle. A teď, nic!
A tak ho napadlo, že naplánuje jarní rozhledny! S půlkilem salátu, šunkou, cukrovím a řízky v břiše ale nejde naplánovat nic, u čeho by se musela předpokládat velká námaha.
Naplánoval proto pochod, za který by se nemusel stydět animátor domova pro seniory. Hezky rovinka a na konci pivovar. V sobotu i v neděli. Na tom se nedá nic zkazit. Žádný stres z rychlých přestupů.
Vlastně to bude asi trochu nuda bez adrenalinu, což neškodí. Až totiž vyrazí na jarní rozhledny, bude z něj už čerstvý padesátník…
Současnost: Sobota 4. května 2024, Kladno, to je to město
Poprvé jsme vyráželi z Litvínova. Namířeno jsme měli do Prahy. Martin kvůli tomu vstával už ve čtyři, aby stihl autobus po šesté hodině do Litvínova. Málem ho nestihl, jeho ale málem stihl infarkt, když autobus v Bílině dobíhal. V Mostě mi pak vynadal, proč jsem ho tahal až do Litvínova, když mohl jet do Mostu a přistoupit tam. Vysvětlil jsem mu, že vyjíždět z Litvínova a vyjíždět z Mostu je rozdíl! Asi jako vyjíždět z města a vyjíždět ze skladiště volně hozených krabic.
Cesta byla dlouhá, tak dlouhá, že zmizel kamsi celý obsah mé placatky slivovice a Martinovi polovina obsahu lahve Magistra. V Praze jsme čekali na spoj do Kladna asi 25 minut. V Kladně jsme měli asi sedm minut na přestup do autobusu jedoucího do Pleteného Újezdu. Jenže když jsme vylezli v Kladně Sítné z autobusu, stáli jsme hned před billboardem, který zval na výstavu kladenských věžáků. A to mě tak zaujalo, že jsem rozvinul debatu na sociologicko-ekonomické téma proměny hornického města v noclehárnu Prahy. Když jsem se otočil, zcela mě uhranulo dílo autora litvínovského Koldomu, Václava Hilského, jeho společenské centrum Sítná je krásné i dnes. Mezi tím, co já koukal na architekturu, Martin koukal na autobus, který odjížděl z protilehlé zastávky. „Neměl ten náš už taky jet?“ zeptal se a podíval se na hodinky. „Měl, někde se fláká, zkrátka Kladno, to je to město…“ konstatoval jsem.
Ano, nemýlíte se, byl to náš autobus, náš očekávaný spoj, který jsme tak dlouho pozorovali, jak zahýbá za křižovatkou s pocitem, že ten náš taky dorazí a přijede k naší zastávce. Po dalších asi deseti minutách jsme pochopili, že nepřijede. U mě se náhle dostavila akutní potřeba si odskočit. Než se podaří najít příhodné místo, které bude skryté pohledům kolemjdoucích, odmítám se nastalou situací zabývat. Chodili jsme po Sítné a hledali cokoli, co je otevřené a co nabídne úlevu. Nakonec jsem se ukryl za nízký keř. Ti, kteří mě znají, vědí, že i nízká kosodřevina mě dokáže skrýt celkem spolehlivě.
Nastal čas řešit naší situaci, která z logisticky jednoduché expedice začala dělat detektivku.
Stále nemůžeme najít místo, kam bychom si sedli a v klidu si vše rozmysleli. Usadil jsem se tedy na schody u Městské knihovny a začal hledat v jízdních řádech. Po chvíli bylo jasné, že naše cíle jsou stále dosažitelné, jen na rozdíl od původního plánu s dvou hodinovým zpožděním. Penzion v Malé Kyšici jsme o zpoždění informovali, sympatický hlas na konci drátu (říká se to ještě vůbec?), nic nenamítal s tím, že kuchyně je otevřená do devíti a hospoda o hodinu déle. Musíme tedy dorazit do deseti hodin.
Do odjezdu dalšího autobusu jsme měli déle než hodinu čas, bylo tři čtvrtě na jedenáct. V Kladně Sítné ale vše otevírá v jedenáct. Jako nedočkavci v posledním stádiu před cirhózou jater jsme se dobývali do Rock&Roll baru asi tři minuty před jedenáctou. Servírka nám dovolila se usadit, obsloužila nás ale dvacet vteřin po jedenácté. Očividně měla smysl pro pořádek. V nápojovém lístku nás zaujalo mnoho variací Coca Coly, mimo jiné i nápoj „Něco jako cola.“ Neriskovali jsme a objednali jsme si kávu. Už jsme ji potřebovali. Jo a načal jsem druhou placatici (po odchodu z baru).
S Pleteným Újezdem jsme se trochu spletli aneb Kožovka is closed
Do autobusu do Pleteného Újezdu jsme v Kladně Sítné nasedali s odhodláním, pokračovat po zbytek cesty s rozmyslem. Zkrátka už se nesmí stát, abychom čekali na autobus na jiném místě, než ze kterého má jet. To jsme si jasně řekli! V zastávce Pletený Újezd, křižovatka jsme podle itineráře z prosince vystoupili a Agáta nás navigovala cestou lesíkem k rozhledně Kožová hora, vzdálené asi jeden a půl kilometru.
Už cestou jsme se dozvěděli, že loni budovu rozhledny ve zbídačelém stavu i s restaurací odkoupil od Jednoty soukromník za sedm a půl milionu korun. A že hrozí, že nebude otevřená. V jiném článku ze září loňského roku ale majitel sliboval, že alespoň provizorně rozhlednu otevře letos v březnu.
Z dálky k nám doléhaly zvuky brusky, pily, kladiv a jakéhosi balkánského jazyka. Tušili jsme, že rozhledna otevřená nebude. Když jsme pak cestou pod rozhlednou míjeli odhozenou plastovou nádobu na malé plastové jezírko v roklince pod mýtinkou, bylo nám to už zcela jasné. No, co říct… Expedice nezačala zrovna úspěšně, to jsme si museli přiznat. A byli jsme k sobě upřímní a tvrdí, kritikou jsme nešetřili! Nejprve jsme odsoudili systém hromadné dopravy a následně majitele rozhledny za lživé výroky do médií. Autobus do Braškova nám měl jet až za dvě hodiny. Usadili jsme se jak zmije na kameni a posvačili jsme. Ano, druhá placatice se vyprázdnila a lahev Magistra na tom nebyla o mnoho lépe.
Za ty dvě hodiny jsme probrali aktuální situaci ve školství, ve světové ekonomice, zhodnotili jsme burzovní zprávy a stav lednic v našich domácnostech, ochotu manželek nám naslouchat a plnit naše přání bez reptání a pak jsme zvolili i optimističtější témata jako ekologická a klimatická krize a krádeže toaletních papírů v restauracích a na nádraží. Autobus do Braškova jsme trefili i s nástupištěm.
Cesta do Braškova trvala jen pár minut. V Braškově jsme přesedali na autobus do zastávky Velká Dobrá, škola. Přijet měl za deset minut. Když jsme asi tak osmou minutu čekali na zastávce, napadlo Martina, jestli stojíme na té správné. A co myslíte?
Ano, máte pravdu… Náš spoj navazoval ze zastávky protilehlé. Ale protože jsme byli poučeni vývojem a
zakázali si podobná selhání, přešli jsme silnici a stoupli si na protější zastávku. Odměnou nám byl odjezd správným směrem, i když s deseti minutovým zpožděním. Jak jsme ale pochopili, toto zpoždění je v této oblasti zcela běžné, označil bych ho za pravidlo.
Hurá na Veselov, aneb jdeme podle plánu
Na návsi ve Velké Dobré skutečně stála velká škola, vedle ní malá hospoda a vedle ní velká prodejna zahradnictví. Vydali jsme se podle Agáty na dřevěnou rozhlednu Veselov, která vznikla na místě bývalého triangulačního bodu. Došli jsme k ní po okraji obce, přes lány zelených polí. Na místě jsme se dozvěděli, že si toto místo oblíbil i Jára Cimrman! Právě na tomto mírném návrší se mu zrodil v hlavě geniální vynález telefonu. Předstihl ho ale Bell, jak jistě všichni víte z filmu Jára Cimrman, ležící spící. Důkazem toho, že byl Cimrman první, je fakt, že když Bell telefon vynalezl, měl na něm tři nepřijaté hovory od Cimrmana.
Dřevěná konstrukce byla na první pohled ošetřená, nebylo se tedy nutné obávat jejího zřícení. Přesto jsem jako prvního vyslal na vrchol pyramidy Martina. Pokud by zahynul pedagog, bylo by to smutné. Pokud by ale zahynul novinář, kdo by o neštěstí napsal? Pedagog? Houby! Ten by pak jen učil, že se nemá lézt na ztrouchnivělé dřevěné rozhledny. A přitom by dával kolovat trámek omotaný zbytkem natrženého novinářova trika.
Za chvíli jsme opět stáli na návsi ve Velké Dobré. Hospůdka Lesovna vypadala lákavě a v teplém odpoledni nabízela více než příjemný azyl. Tedy nabízela by, pokud by byla otevřená. Dalších asi půl hodiny do čtyř odpoledne, od kdy Lesovna otvírala, jsme pročekali na lavičce u vchodu do sousedního zahradnictví. U jeho vrat parkovala co chvíli další a další vozidla a natěšení senioři si na vozících, v koších a přes rameno odnášeli pytle s hlínou, vzrostlé stromy a jednou i obří housenku.
Když odbyla čtvrtá, v očekávání jsme se zvedli, abychom se osvěžili. Měli jsme ještě téměř hodinu, než pojede autobus do Unhoště. Paní výčepní otevřela Lesovnu až deset minut po čtvrté! Kdyby aspoň šlo o pěknou, sympatickou a usměvavou slečnu, dalo by se uvažovat o přivření oka. Šlo ale o ženu s výrazem Goebbelsovy sestry i věk by odpovídal. Aby Martin lépe strávil hořkost okamžiku, objednal si kromě piva i wasabi oříšky. Pivo ale měla vychlazené, to se musí nechat. Krátce po nás vstoupil do lokálu muž, říkejme mu Tonda. Stál u nálevního pultu a povídal si s Goebbelsovou sestrou. Asi po deseti minutách přišel druhý muž, třeba Pepa. Oblečený v montérkách s hřebínkem v zadní kapse. Odehrál se tento dialog:
Tonda: Ahoj Pepo, jsi tady dlouho nebyl, viď?
Pepa: Jo. Naposledy včera.
Tonda: Fakt? Vždyť já tady včera byl…
Pepa: No jo… já jsem tady byl včera už od soboty.
Tonda: Utíká to, ten čas letí Pepo…
Po hospůdce v Unhošti skočíme si do roští
Do Unhoště jsme přijeli včas linkou 630. Autobus do Dědkova mlýna nám jel, jak jinak, za déle než hodinu. Hned naproti zastávce ale byla klasická hospoda U Slovana. Uvnitř nás zaujaly nástěnné malby znázorňující život na vsi. Musel je malovat nějaký místní Joža Úprka. Byly to naivní, amatérské malby, ze kterých šel klid a harmonie venkova. V takovém prostředí s výčepní, která byla více než podobná jaderné fyzičce Daně Drábové, chutnalo pivo víc než dobře! Sledovali jsme na velkoplošné obrazovce marný boj našich hokejistů v přípravném zápase se Švédy.
Když se čas naplnil, zaplatili jsme a šli jsme čekat na autobus do Dědkova mlýna. Raději jsme se kumpánů v hospodě zeptali, ze které zastávky nám to jede. Ochotně poradili a my si stoupli vzorně na zastávku. Rozebrali jsme architektonické slohy okolních budov a autobus linky 630 přijížděl. Ohlásili jsme jako výstupní zastávku Dědkův mlýn, zaplatili jsme, odebrali si lístek a usadili jsme se. Autobus vyjel, zatočil na křižovatce doprava a pokračoval v jízdě. Druhou zastávkou, ano DRUHOU zastávkou, po asi třech minutách, byla Unhošť, pivovar. Martin sebou škubnul a říká: „Jsme tady! Vystupujeme, je to na znamení!“ Zazvonil, autobus zastavil a my vystoupili, na hodinkách bylo 18:50 …
"Myslíš, že je to ono,“ ptal jsem se sžíraný nejistotu. „Jasně, vždyť tohle je budova pivovaru, nevidíš, ten komín?“ Odpověděl bez zaváhání Martin. „Na fotkách ale Dědkův mlýn vypadal jinak a měli jsme tam jet asi deset minut,“ namítl jsem. Autobus odjel a my zůstali před budovou pivovaru, kde namísto pěnivého moku vyráběli rozdělovače do aut. Dědkův mlýn je podle Agáty vzdálený 4,5 km a cesta k němu nám potrvá do 19 hodin a 51 minut. Ve 20 hodin a 16 minut nám přitom z Dědkova mlýna má jet autobus do Malých Kyšic, kde nocujeme.
„To dáme, já Tě popoženu!“ zvolal Martin. Oponoval jsem, jestli to má smysl tam přijít, ne-li přiběhnout hrcnout do sebe jedno pivo a zase jet. Pokud na místě nezhyneme. Jenže ptejte se na tohle pivaře! A tak jsme vyrazili! Já se snažil jít rychle a dělat dlouhé kroky! Umíte si mě představit? Cestu nám zpestřovala letadla, která kousek nad námi po startu z Ruzyně nabírala výšku. Kvílení motorů a náklon na správný směr letu byly fascinující. Martin tomu říká rychlejší chůze, já pochod smrti. Pravda ale je, že jsme do Dědkova mlýna dorazili v 19:34!!!
Dědkův mlýn, šunka, kroužky a husy
Areál Dědkova mlýna je okouzlující, řekl bych, kdybych byl schopen ho tak po náročném výkonu vnímat. Z fotografií ale vidíte, jak tam musí být krásně. Vnímal jsem jen nesnesitelné skřehotání nějakých hus, které tam chovali. Vnímal jsem neuvěřitelně útulný a zároveň syrový interiér mlýna, kde byla celkem zima. Vnímal jsem vůni šunky z argentinských býků, kterou zde nabízí a která vypadá skvostně. Vnímal jsem bolesti zad, vystřelující do nohou. Vnímal jsem tu nekonečnou dobu, než jsme se dočkali piva. Stále jsem kontroloval čas. Obava, že nám to ujede, mě děsila! Nebyl bych schopen ujít už ani sto metrů.
„Podívej, jak to pivo na té sklenici zanechává kroužky! To je vidět jen vzácně, znamená to, že sklenice je dobře umytá a nachlazená!“ Radoval se nadšeně Martin z kroužků v pivní sklenici. Já neviděl kroužky ve skle, já měl kruhy před očima. Když jsme odcházeli, míjeli jsme stánek, kde prodávají vše z perníku a taky koblihy. Bohužel měli už zavřeno. Koblihu bych si po pivu dal s chutí! Autobus linky 630 (jezdí tady i něco jiného?) přijel a v něm seděl ten samý řidič, co nás vezl z Unhoště. Uvědomil jsem si, že touto linkou už dnes jedem po čtvrté a vždy platíme stejně, dvacet korun.
„Se tady nějak touláte! Nevystoupili jste špatně?“ Ptal se bodrý řidič a jeho žena nebo milenka, Bůh ví, co to bylo za paní na prvním sedadle, dodala: „My jsme si říkali, že vystupujete blbě, já říkala, kam to asi jedou, vždyť tady nemají vystupovat.“ Zkrátka a dobře, oni dobře věděli, že jsme u pivovaru v Unhošti vystupovat neměli, ale neřekli nic! Nechali nás jako zoufalce ve vyprahlé poušti a zmizeli! Pomyslel jsem si něco o Božích mlýnech a s bolestivým šklebem jsem usedl na sedačku.
Domů, do Kyšice, do postele
Penzion Lika v Malé Kyšici jsme našli rychle. Milá obsluha nás zkasírovala za nocleh, já si objednal smažený sýr, protože jsem byl vysílen. Ubytování to bylo krásné, čisté, s oknem jak z domku v Hobitíně. Po večeři jsme se odebrali na lože. Znáte ten pocit, když jste unaveni, usínáte a přitom slyšíte zvuky z okolí? Nad námi stále nabírala výšku dopravní letadla. Já ležel, vnímal jsem ty zvuky a přitom jsem už napůl spal.
V jednu chvíli si ale uvědomíte, že je něco jinak. Obvykle slyšíte, jak kvílí motory letadla na plný tah, chvíli
se přibližují a pak proletí a vzdalují se. Jenže tyhle zvuky se stále opakovaly! A byl to takový jinak kvílivý zvuk, jako by letadlo mělo problém nabrat výšku. Napůl spíte, napůl se snažíte zjistit, co se asi děje. Přitom si představujete, že to letadlo padá. Jako první vás napadne, jestli fakt máte tu smůlu a letadlo bajchne přímo na váš penzion, i když si pilot může vybrat z desítek jiných stavení. A pak vám to dojde. To není letadlo! To je žena odvedle! Šťastná, intenzivně prožívá milostný akt.
V tu chvíli už nespíte a vybavíte si pár, který seděl dole v hospodě vedle vás a který jste viděli zacházet do vedlejšího pokoje. Ona vysoká, hubená tři a třicátnice v ošoupaných kalhotách a černém vytahaném tričku, pod které nenosí spodní prádlo. Nenalíčená a neupravená s mastnými vlasy, seděla nad panákem rumu. On pět a čtyřicátník sportovní postavy. Nikdy bych netipoval, že tahle sušínka bude mít takový apetit. Dlouho to trvalo. Dlouho… Začaly mě napadat myšlenky týkající se věku toho muže a jeho výkonnosti, raději jsem rychle zase usnul.
Lahovičky, tak proč sakra Cukrák!?
Ráno jsme za zpěvu ptáků a stoupání letadel vyrazili na Lahovický most, kde jsou dvě vyhlídky, každá v jednom směru. Autobusem 630 jsme za 20 korun jeli do Unhoště a z Unhoště pak jinou linkou do Prahy na Smíchovské nádraží. Oba jsme nutně potřebovali kávu. Leč nebylo kde. Alkohol z domova už taky nebyl. Byli jsme najedení, ale něco nám k té pohodě chybělo. Ze smíchovského nádraží jsme jeli narvaným kloubovým autobusem, který na rozdíl od všech, kterými jsme cestovali do té chvíle, neměl obrazovku oznamující následující zastávky.
Takže když jsme cestou uslyšeli: „Další zastávka Lahovičky, zastávka je na znamení,“ Martin ani já jsme rychle v přeplněném autobuse nemohli najít tlačítko, kterým bychom dali vědět, že chceme ven! A tak jsme projeli zastávkou, pak kolem vyhlídek na mostě a jeli jsme dál, do deset kilometrů vzdáleného Jíloviště, pod vysílač Cukrák! Byli jsme otrávení a naštvaní. Kdo má sakra pořád improvizovat a hledat náhradní spoje? Když jsme vystoupili, čekala nás ještě jedna lahůdka. A sice přeběhnout čtyřproudou dálnici na protější zastávku. Podchod ani nadchod tam opravdu nebyl. Musím říct, že jsem překvapil sám sebe. Nikdy bych netipoval, že jsem tak vysoký, abych překročil svodidla. A já je fakt překročil! Provoz byl v neděli ráno slabý, nic kromě natržených kalhot jsme neriskovali.
Na spoj v opačném směru jsme čekali tři čtvrtě hodiny! Když přijel, okamžitě jsem informoval řidiče, že jedeme jen jednu zastávku do Lahoviček a poté, co nám prodal jízdenku, jsme oba šestkrát zmáčkli tlačítko STOP, aby na to nezapomněl. Od zastávky to bylo k vyhlídce na mostě asi 200 metrů. Cíl byl dosažen a nás čekala poslední rozhledna víkendu, Řetězovka v Radotíně. Odvezl nás k ní autobus ze zastávky, kde parkovala stíhačka MiG 21. Vlastně nás to ani nepřekvapilo. Za zastávkou bylo paintballové hřiště, kde do sebe za nehorázné peníze lidé stříleli kuličky s barvou, vedle stála stíhačka a my jen doufali, že od teď už se nic nepředvídatelného nestane.
Radotín, místo kde žijí podivní lidé
Autobus nás skutečně dovezl do Radotína k tamnímu nádraží. Tolik podivných existencí jsme ale už dlouho neviděli! A to jsme přijeli z Ústeckého kraje, z Bíliny a Litvínova. Tohle bylo i na nás moc. Divná mladá paní v černých šatech s obřími ňadry, které jí vyskakovaly za chůze, protože neměla podprsenku, za to měla knoflíčky rozepnuté až k pupíku. Stále si něco mumlala a pobíhala s jakousi červenou kabelou zmateně po ulici. Bezdomovci, kteří se toulali bezcílně na malém prostoru jako omámení. Romové, kteří stále něco psali do telefonu a měli kožené bundy a černé vyleštěné boty do špičky. Jejich ženy a děti sedící na lavičce a popíjející pivo a kořalku. Intelektuál v sandálech a v ponožkách, který zřejmě utekl z univerzitní knihovny a ztratil směr.
Podchodem jsme podešli trať a ocitli se v jiném světě. Řetězovka stojí v pěkném areálu prodejny jízdních kol a potřeb pro cyklisty, kde nechybí restaurace, terasa a polygon pro otestování bicyklu, než si jej pořídíte. Koncept jsme museli pochválit. Na první pohled nízká a úzká rozhledna vlastně rozhlednou ani není. Jde o umělecké dílo Čestmíra Sušky. Po obvodu původně dvou svařených tlakových nádob na kvašení vína jsou výřezy ve tvaru spojek řetězu. Má to být symbol cyklistiky, které je areál s prodejnou zasvěcen. Jak by rozhledna vypadala, kdyby stála v areálu Sex shopu? Jaký tvar by měly otvory po jejím obvodu? Odpověď necháme na vaší fantazii.
Horymír a Bubeneč, jsou pivovary! Heč!
Z Řetězovky jsme pokračovali pár desítek metrů do místního pivovaru Horymír. Pivo měli dobré a i tady sklenice kroužkovala, sice méně než v Dědkově mlýně, ale kroužkovala. Měli i výbornou škvarkovou pomazánku a domácí chléb. Kdybychom nemuseli, asi bychom tu vydrželi poměrně dlouho. I když já si dal jedno velké a jedno malé a škvarkovku s chlebem a Martin jen piva, oba jsme platili na korunu stejně! To je znamení! No jo, ale čeho?
Cestou na autobus jsme zase potkali ženu s velkými ňadry, tentokrát si před námi vykasala šaty,
abychom viděli její nohavičkové růžové kalhotky. Upřímně, ne vždy je to příjemný pohled. K podivným lidem Radotína se ještě přidali nějací Peruánci.
Do pivovaru v Bubenči jsme dorazili tak akorát, abychom si dali jen jedno až dvě piva a pospíchali na vlak domů. Lokál je to fakt moc hezký, takový trochu anglický pub. Dokonce s malbou, jejímž ústředním motivem je mrkev. Poněkud zvláštní v pivovaru. Pivo tu měli za neuvěřitelných osmdesát korun a nekroužkovalo. Nebylo ale špatné. Ceny jsme vám vyfotili i s jídelním lístkem. Tlačenka nebo utopenec za 160 korun, je už trochu moc, co myslíte? Taky jsme tam seděli sami.
Nastal čas návratu a tak jsme složili ódu na právě končící expedici:
V pivovaru v Praze v Bubenči,
něco začíná a nic nekončí,
maj tu slušný pivo a krmi drahou,
končíme tu naše toulky Prahou.
Expedice jemně zmatená to byla,
snad proto se do srdcí nám vryla.
Co na tom, že jsme občas tápali,
když jarní chutě a vůně nás lákaly.
Byli jsme tam, kde jsme chtěli být,
ve výškách a v pěně směli jsme snít,
Teď přišel návratu náš jistý čas,
však na podzim potkáme se spolu zas.
Na závěr pár čísel… Máme už za sebou 94 rozhleden a 54 pivovarů. Co myslíte, podaří se nám do konce roku stovka a šedesátka nebo nás to čeká na jaře 2025? Více než 274 tisíc návštěv na webu. Podaří se nám do konce roku 300 tisíc? Tradiční souboj značek dopadl takto: Ford Fusion 20 : Renault Mégane IV 13. A na závěr číslo, které nás i vás omráčí. Celkem jsme během XXVII. expedice pročekali na různé spoje k cílům 330 minut! Neuvěřitelných pět a půl hodiny!
Tak načtenou přátelé!
