Po rozhlednách intelektuálně...

Sobotního rána se Martin vynořil z mlhy jdoucí po lávce před nádražím v Bílině. Když mě uviděl, začal už z dálky rozhazovat rukama a cosi provolávat. Zprvu jsem mu nerozuměl, ale pak jsem pochopil, že se diví mým kraťasům. Byly asi tři stupně nad nulou. Když pak přišel ke mně, pokračoval: „Květa mě nechtěla pustit bez zimní bundy a Ty tady stojíš v kraťasech. Ale já vím, čím to je, Tobě už odumřely receptory, jsi v podstatě dole mrtvej, a proto necítíš ani tu zimu!“ Tak začala naše v pořadí už XV. Expedice, kterou jsme kvůli počasí nazvali Arktickým Litoměřickem.   

  Motoráček nás odvezl do Úpořin, kde jsme přestoupili do jiného motoráčku směrem na Radejčín. Sedělo v něm asi čtyřicet seniorů s trekovými holemi. Dva muži na sedačce před námi se jimi šermovali a stařec sedící vzadu hůlkou zvedal sukni ženě stojící v uličce. Ve vagónu byl slyšet řev, jako když jede na školní výlet třída puberťáků. Martin při té situaci vytáhl z batohu svůj 38% bylinný likér a tiše pronesl: „Snad všichni taky nejedou na Radejčín …“ (myslel tím rozhlednu). V tom si vedle nás sedla bodrá šedesátnice v růžové větrovce. Prohlídla si Martinův likér a zvolala, že ona má taky něco na zahřátí a z větrovky vytáhla malou lahvičku Malibu, zřejmě ji dostala v létě v letadle cestou na řecké ostrovy. Zavdal jsem si své Bushmills z placatice. Martin to už nevydržel a rovnou se seniorky zeptal, kam že to všichni mají namířeno. „Na Radejčín!“ Zněla odpověď a Martin se dlouze napil.

 Naštěstí tím růžová větrovka myslela železniční zastávku, nikoliv rozhlednu. Když v cílové stanici senioři z části vystoupili a z části vypadali z vlaku, přesedli na přistavený autobus a odcestovali směr Lovosice. Zůstali jsme v mlžném oparu na opuštěné zastávce sami. Na lavičku s nápisem AMOR ES PUTA, nebo-li LÁSKA JE CESTA, jsme položili batohy. V tom přišla kočka – dvounohá bohužel ne. Nevím, jestli ucítila Martinův bylinný likér anebo byla jen citově frustrovaná, v každém případě na Martina dorážela zcela odhodlaná, získat jeho pozornost za každou cenu. Vydala se s námi cestou k rozhledně. Po asi třech stech metrech jsem jí nerad šlápl na tlapku, protože se pletla pod nohy. Ani to jí ale neodradilo od úmyslu spojit navždy svůj život s námi. Rozmyslela si to ve chvíli, kdy jsme přišli k plotu, za kterým štěkal pes. Falešnice…

  Rozhledna stála jen pár stovek metrů od zastávky. Když jsme se k ní přiblížili, branka byla zavřená jen západkou z větve. Martin si zavdal likéru a vyrazil. Rozhledna měla roštové schodiště a plošinu. Pravidelný čtenář proto ví, že pro Martina bylo dosažení vrcholu rozhledny velmi náročné. Cestou nás napadlo, že bychom mohli poprvé využít moderní technologie a poprvé za sedmiletou historii našich výprav pořídit živé vysílání prostřednictvím naší skupiny na Facebooku. Byl to nápad opravdu náhlý a podle toho to vypadalo. Žádný předem promyšlený scénář, žádná zápletka, žádný příběh a přiznejme si, ani to nebylo moc vtipné. No ono se to nezlepšilo ani během dne a v neděli na dalších rozhlednách, ale časem to přijde. Už na jaře jsme si řekli, že připravíme opravu umělecky hodnotné živé vysílání, které svou formou a obsahem zaujme jak odbornou kritiku, tak členy klubu náročného diváka. Ryze intelektuální humor a nadhled nebude samozřejmě chybět.  

 Rozhledna poskytla pěkný výhled, mnohem hezčí by ale byl, kdyby nás neobklopovala všudypřítomná mlha. Poprvé jsme z rozhledny viděli dálnici, to se nám nikdy před tím nepoštěstilo. Cestou zpět si ještě Martin vylezl na posed na protější louce. Lákal mě nahoru, ale já si nebyl jist, co chce, obzvláště když jsem viděl jeho výraz v očích (viz foto). Tak jsem se vymluvil na to, že nesnáším výšky a raději jsem za ním nešel. Cestou k zastávce na nás zas čekala ta kočka, která nás půl cesty k rozhledně doprovázela. A poslušně s námi šla zas na zastávku. Tam už čekal autobus, kterým jsme plánovali odjet do Lovosic na nádraží. Řídila ho ženská! Když nás viděla, jak přešlapujeme v těch asi třech stupních nad nulou, gesty rukou a hlavou se ptala, jestli chceme dovnitř. Neodmítli jsme. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že autobus má porouchané topení a je v něm snad ještě větší zima než venku… Sympatická řidička si s námi povídala o tom, že jí práce baví, že jí zabere spoustu času, že ze sedmi dnů v týdnu je šest dní za volantem autobusu. Pak dodala, že autobus nejen, že netopí, ale ani netroubí. Martin se zeptal, jestli aspoň příležitostně brzdí. Řidička neodpověděla. Martin v tu chvíli upustil lahev Magistra na podlahu (bylinný likér už dopil). Lahev se nerozbila, ale řidička hned spustila řeč na téma, jací jsou cestující čuníci, že po nich v autobuse bývá strašný nepořádek!     

Z Radejčína z kopce, úprkem na Hrobce

 V Lovosicích na nádraží jsme si dali výborně chlazené pivo z tanku a už jsme seděli v poschoďáku směrem na Hrobce. Cílem byla další rozhledna Na horách. Litoměřicko v okolí Roudnice není s výjimkou Řípu zrovna horská oblast, tak jsme byli zvědaví, jestli bude místní pidi rozhledna opatřena legendou, která její název vysvětlí. Na více než třech a půl kilometrech cesty po silnici s minimálním převýšením jsme obdivovali místní dělný lid, kterak ve vytahaných teplákách a s šátky na hlavě obdělává svá malá políčka. Když jsme dorazili na dohled od rozhledny, něco nám přišlo divné… Stála uprostřed pole a vedle ní ležela hora hnoje. Dosahovala snad i výš, než plošina rozhledny. Kolem dokola stály patníky a na straně obelisk. V křoví vlálo několik párů ponožek… Naše zvědavost nebrala konců. Ptali jsme se sami sebe, proč taková kompozice: hnůj, ponožky, patníky, obelisk a rozhledna, která navíc připomínala obří klepadlo na koberce. Na místě jsme žádné vysvětlení nenašli. Později jsme se dočetli, že rozhledna vznikla na místě, kde kdysi stál maják navádějící letadla na letiště Ruzyni. Nuže, proč ne… Cestou na nádraží jsme rozebrali pohledem znalců současnou politickou situaci, abychom posléze našli uklidnění přestřelkou s Buzzem Rakeťákem na nádraží v Hrobcích. Malý klučina po nás křídly z velké figurky střílel a blikal. My jsme mu na oplátku ukazovali, jak rychle umíme pít z placatice, resp. lahve. 

Za krátkou chvíli na Kratochvílovu rozhlednu

 Než by jeden řekl Lovosice, byli jsme z Hrobců v Roudnici nad Labem. Necelý kilometr od železniční stanice, směrem přes centrum, stojí Kratochvílova rozhledna. Schody vedoucí na most přes Labe už mi daly zabrat. Kolena bolela jako čert. Martin zas potřeboval nutně na toaletu. Shodli jsme se, že bychom měli věnovat více pozornosti reklamám na léčbu prostaty a bolavých kloubů. Prošli jsme kolem vinic a restaurace, která oznamovala, že je zároveň lékárnou. Toto spojení jsme nechtěli nechat bez povšimnutí, a tak jsme si řekli, že se skočíme vyléčit cestou zpět. Cestou k rozhledně šla před námi dívka, na kterou bylo radost se dívat. Poznamenal jsem, že je jedno, v jakém stavu mám kolena nebo prostatu, dokud mě bude těšit takový pohled, je to jasná známka, že žiji a že si to užívám. Martin mou poznámku odsoudil nějakým brbláním o morálce. Když jsem se ho zeptal, jestli si on taky občas rád „nenamastí oko“, prohlásil, že namastí, ale v naší rozhlednové dvojici se musí vymezit jako morální hráz oproti mé zhýralé a nemorální stoupě. Tedy, že jeden z nás musí být alespoň na oko morální autorita.

 Došli jsme s autoritou pod Kratochvílovu rozhlednu. Věž z třicátých let nabízela uspokojivý pohled na město a nebýt mlhy, zahlédli bychom jistě i Říp. Pokochali jsme se nápisy jako „Aneta smrdí“ nebo „Franta je homouš“ a scházeli jsme k náměstí, do lékárny-restaurace. Martin si dal Budvar, já ochutnal místní víno z vinic Lobkowiczů. Upřímně, nebylo špatné, ale v porovnání s Moravou, žádná sláva.

 Ve vlaku před odjezdem do Litoměřic jsem zkoušel udělat panoramatickou fotku. Vyšlo to, jen se u toho Martin vrtěl, tak si není moc podobný.

Do Litoměřic, tři pivovary a pak už nic! 

 Do Litoměřic jsme přijeli krátce po páté hodině odpoledne. Namířili jsme si to hned jistým krokem na okraj města, kde leží pivovar Koliba. Po celém dni jsme měli už i docela hlad. Pojídali jsme zatím jen malé zásoby z našich tlumoků. Cestou se setmělo. V Kolibě nám řekli, že mají v podstatě zavřeno, pač tam někdo slaví narozeniny, ale že na stojáka nám pivo načepují. Byli moc hodní. Seděli jsme na baru, popíjeli jejich moc dobré polotmavé a kolem nás chodily servírky s mísami smažených kuřecích křidýlek, pečeného masa, obložených chlebíčků a sýrů. Všimli jsme si, že tu mají pípu, které se říká Baroko. Rozdíl je v čepování piva. Zatímco u klasické pípy se páčkou hýbe nahoru a dolů, u Baroka je to zleva doprava. Baroko si pořídí jen hospoda, která má kvalitní výčepní. Protože načepovat pivo z Baroka už chce fištrón. To nedokáže jen tak nějakej blbec. A pivo načepovaný z baroka i lépe vypadá, když se to umí, udělá to krásnou čepici. V Kolibě to uměli. Pivo bylo lahodné, dobře vychlazené a s krásnou čepicí. Byla radost se dívat, jak výčepní pivo čepuje…

 Z Koliby jsme museli odejít před šestou a zamířili jsme si to do centra do minipivovaru Labuť. Pravda, po celém dnu, kdy Martin vypil bylinný likér, téměř celého Magistra a několik piv a já několik piv, víno a placatici Bushmills, nám bylo veselo. A tak jsme si cestou zpívali… Zpěv nám ale došel, když jsme vešli do Labutě. Pivní sklep sporý výzdoby nás neurazil, nebylo tam sice extra útulno, ale vyloženě špatně se tam člověk necítil. Zdi očištěné na kámen a cihly, k tomu stoly a lavice s přírodního dřeva. Taková pivní IKEA. Ovšem chtít za pivo 50,-Kč, to bylo trochu moc. Navíc pivo nebylo nijak extra chutné. Nebylo ale zase vyloženě k zblití. Nevařili… Takže jsem si dal aspoň utopence. Co ale bylo šílené, to byl styl čepování piva. Litovali jsme toho, že od dob návštěvy Gambrinusu v Plzni víme, jak má vypadat správné čepování piva a kdy je to už úplná zhovadilost. V Labuti to byla bohužel ta zhovadilost. Přelévání piva z jednoho půlitru do druhého, odfoukávání pěny… Hrůza!!! Taky tady měli klasickou pípu a ne Baroko…  

  Už jsme se těšili na Biskupský pivovar sv. Štěpána. Šli jsme k němu snad 500 metrů. Martin pocítil velké nutkání malé potřeby. Domluvili jsme se ale, že počká, až se ubytujeme. V recepci si nás prohlížela recepční asi tak v našem věku… Sepisovala s námi papíry a podotkla, že z nás je cítit zima, a taky pivo… Pak Martina označila za dřevo, když po něm chtěla, aby se podepsal. Nakonec nám dala klíč s čipem a šla nám ukázat snídaňový salónek. Martin už potřeboval na malou opravdu hodně akutně. Když nám ukázala místo, kde budu ráno snídat, chtěla odejít. Martin se jí zeptal, kudy se jde do pokojů. Recepční zřejmě snědla k obědu vtipnou kaši, ukázala nám na dveře na konci chodby a odešla. Jakmile zmizela, Martin si stoupl za mě a tlačil mě před sebou jako vláček. Poskakoval u toho, tlačil mě do té místnosti na konci chodby a volal: „Honem, honem, chci čůůůrat, chci čůůůrat, honem, honem, chci čůůůrat, chci čůůůrat, honem, honem, chci čůůůrat, chci… „ už to nedořekl. V místnosti na konci chodby na nás totiž zíralo tiše a s otevřenou pusou asi 20 lidí, měli pronajatý salónek na nějakou soukromou akci a zrovna večeřeli. Když jsme si uvědomili, že si z nás recepční vystřelila a že na konci chodby nejsou pokoje, ale salónek, kde právě sedí dvacet lidí a zírá na dva debily, jak dělají vláček a provolávají něco o čůrání, bylo už pozdě. Martin chtěl zachránit situaci, popřál všem dobrou chuť a jako vláček mě zase vystrkal ven.

  Když jsme našli náš pokoj, Martin ještě chvíli trpěl, než našel pánské toalety. Pak jsme se odebrali do pivovaru. Příjemný interiér restaurace pivovaru podtrhovala nabídka piv i jídla. Já neodolal nabídce vídeňského řízku s bramborovým salátem a Martin si dal žebírka. Pivo tady měli dobré. Martin ochutnal všechny, já si dal jen polotmavé a pak dvojku bílého. Dobré pivo a jídlo nám rozvázalo jazyk i smysly. A tak jsme v družném intelektuálním rozhovoru setrvali téměř až do půlnoci. Hold, i muži mají své dny.

Po noci v Božím domě hurá na Hořidla

 Spánek v domě plném svatých obrázků, soch a křížů byl překvapivě klidný. Po ranní hygieně a retro okénku, kdy jsme si pouštěli socialistické reklamy, hity a seriálové znělky, jsem se odebral na snídani. Martin posnídal ze svých zásob, já je měl skromné a šetřil si je na oběd na rozhledně. Snídaně byla chutná, obyčejná, skromná. Jen bych přivítal ke čtyřem krajícům chleba víc, než malou vaničku másla, o velikosti asi tak 2x2cm.  

 Na nádraží v Litoměřicích nás přivítal nápis před hospodou ALL YOU NEED IS LOVE, A PIVO. Pivo měli dobré, Martin si dal hned po ránu, já odolal. V typické nádražní hospodě zbavené tradičního odéru kouře, nás kromě otylé výčepní, okukoval i starý pitbul. V motoráčku směrem do Horní Řepčice jsme ale zažili muka. Děda s babičkou, nejen vizáží, ale i vyjadřováním a intelektem na úrovni dědy a báby Homolkových a k nim tři vnoučata ve věku asi tak 3, 7 a 9 let. Jedno vřískalo, druhé kopalo do odpadkového koše pod oknem a třetí vrzalo s područkou u sedadla. Babička se nad nimi rozplývala a fotila je na telefon se slovy, „usměj se na babičku“. A děda se jen usmíval a říkal vnučce „prdelíno“. Martin dopíjel zbytky Magistra v naději, že otupí smysly. Když ale z lahve vyklepával poslední kapku, po zhruba deseti minutách jízdy řekl, že toho kraválu má dost a že jdeme jinam. Nedivil jsem se mu. Bylo to náročné. Podivných lidí ale pro ten den nebyl konec. Na zastávce v Horní Řepčici si nás prohlížel tamní výpravčí s velmi divným výrazem, takovým nasládlým a mírně úchylným. V nádražním domku se za oknem tlačilo asi pět velkých psů a na plotě byl zadkem napíchnutý velký plyšový medvěd.

  Cesta byla větrná, po silnici a následně po rozbahněném poli. Šli jsme asi 3 km. Když jsme došli k rozhledně, podivně hučela a vibrovala. Jako by pod ní bylo čerpadlo anebo jako by právě chtěla odletět do vesmíru. Jak foukal vítr, tak se plošina rozhledny nakláněla asi o tři centimetry do stran. Martinovi z toho nebylo zrovna dobře. Pod rozhlednou jsme si dali oběd, zásoby z tlumoku. Chvíli jsme poseděli, protože jsme do odjezdu vlaku měli více než hodinu. Cestou k nádraží kolem nás proběhlo několik srn. Z dálky byly slyšet výstřely. Přidali jsme do kroku, riskovat smrt ranou opilého nimroda se nám vůbec nechtělo. Nechtělo se nám ani k nádraží s úchylným výpravčím, ale jinou možnost jsme neměli. Prošli jsme pod starými dřevěnými závorami a strávili jsme necelou hodinu v malé čekárně, kde spolu s námi byli klasické nádražní plechové květináče a noviny Andreje Babiše. Přišel čas na závěrečné selfie a cestu domů. V Lovosicích jsme viděli řidičku autobusu ze sobotního rána, zamávala nám a odjela směrem na Radejčín. My jeli do Bíliny. A pokud vám tu chybí jeden údaj, na který jste zvyklí, pak vězte, že souboj Fusion – Fluence skončil 5:1.