Po rozhlednách intelektuálně...

V pátečním odpoledni jsme s Martinem popíjeli vychlazený Březňák v nádražní hospůdce ve stanici Ústí nad Labem Západ. Poprvé za osm let jsme vyráželi na expedici už v pátek! To proto, abychom stihli čtyři krásné rozhledny a věž v okolí Hradce Králové. Pro nás zatím v nejvzdálenější rozhlednové destinaci. Pro Martina měla expedice na Královehradecko navíc sentimentální rozměr vzpomínek na vysokoškolská studia a s nimi spojený nevázaný život plný bujarých pitek a zvrhlostí.

  Cesta ubíhala příjemně. Rychlík si to uháněl zpočátku industriální krajinou podél Labe, kterou po chvíli vystřídaly vinice a za chvíli rovná krajina plná polí a luk. Přes uličku seděla slečna nebo spíš paní, která budila dojem, že by se s námi ráda zapojila do hovoru. My jsme si ale vystačili sami, připadáme si navzájem zábavní, smějeme se našich vtipům a nechceme se dělit o naše zásoby. Proto jsme na podněty cizí ženy nereagovali. Až v Nymburku jsme si všimli, že z našeho vlaku vystoupily desítky lidí s karimatkami, spacáky, dekami a batohy. Nahlas jsme se zamýšleli, kam asi jdou, co se to v okolí Nymburku děje? V tom bruneta v červené halence, černé minisukni a jarmilkách ucítila šanci: „Všichni jdou na Otvírák, to je festival, tady kousek“, medově se usmála. „Hmmm“ a „Aha“, odvětili jsme a protože jsme slušně vychovaní a s cizími ženami se nebavíme, víc jsme na informaci nereagovali.

  V Poděbradech jsme už celí žízniví přestupovali na spoj, který nás měl odvézt až do Hradce. Při pobíhání kolem nádražní budovy a marného hledání pohostinství jakéhokoli druhu, jsme zaběhli i na cíp místní kolonády. Jaké to bylo překvapení, potkat u poděbradského nádraží krajánka! Pan učitel Pátek (Martinův bývalý zástupce ředitele) se zrovna vydal na obhlídku terénu před nadcházející přehlídkou mažoretek. Sám byl velmi překvapen, když nás potkal. Bylo to milé shledání! Pan učitel nás informoval, že právě absolvuje lázeňskou tour, z Poděbrad jede hned zítra do Františkových lázní a následně do Mariánských lázní. Martin si uvědomil, jak se těší do důchodu a zasnil se…   

Atmosféra Hradce chutná intelektuálně sladce

  V hale nádraží v Hradci Králové nás už čekal Martinův spolužák ze studií Milka (Mejla, Milan, Míla) – vychovatel ve věznici. Vysoký klučina (45) s úsměvem od ucha k uchu a s rozzářenýma očima vesele zvolal: „Klucí, jede to zpátky v půl jedenáctý, tak kam zajdeme?“ V půl jedenácté nám jel vlak do Třebechovic pod Orebem, kde jsme si u Milana domluvili nocleh. Naše kroky v Hradci vedly nejprve do centra a pak dál přes Labe do pivovaru Kohout. V pátek beznadějně natřískaná hospoda vypadala skvěle. Doslova jsme ukořistili tři místa u stolu před vchodem do restaurace a dali jsme si výborné pivo. Mezi tím, co já si objednával večeři, dorazil na retro bicyklu další Martinův spolužák – Hagi (čti Hadži), učitel na zdejším gymnáziu. „Nazdar Marťas, tys vod léta přibral tak šest kilo viď, nebo sedm?“ Přivítal se Hagi s Martinem, chlapci se objali a zamáčkli slzu v oku nad společným setkáním.  

 Když jsem dojedl výbornou večeři, vepřovou panenku na švestkové omáčce, vydali jsme se do hospůdky na Malém růžku. Pochopil jsem, že je to jedna z mála ikonických hospůdek tohoto města. Točí tady hned několik speciálů malých pivovarů. Já si dal polotmavého Trilobita 14° a Martin si dal Chotěboř nevalné chuti. Atmosféra malé hospůdky na rohu ulic ale byla nezaměnitelná. Seděli jsme na lavičce před hospůdkou. Hagi odněkud přinesl Playboye a dožadoval se, abych mu ukázal, co jsem do něj napsal. Dychtivě vyzvídal, jestli kromě psaní, pro Playboy i fotím. Když jsem odvětil, že zatím mi vyšel jen jeden jediný rozhovor, bylo znát mírné zklamání, které ale vystřídala odborná debata nad úrovní krásy žen, které jsme ve dvou číslech Playboy našli. Jednoznačně jsme se shodli, že podle naší pohledové studie, zásadně preferujeme modelky ze sedmdesátých let, které byly přírodní a ne umělé, jak je tomu dnes. „Pánové, vlak nám jede za půl hodiny“, přerušil jsem odbornou debatu a vyzval jsem Martina a Milana, abychom se zvedli a šli na nádraží, neboť bylo vzdáleno minimálně 20 minut normální chůze. „Klid, za 15 minut se tam v pohodě dojde, mám to vyzkoušené“, odvětil Milan. Trochu jsem o tom pochyboval, ale vzhledem k tomu, že šlo o názor domorodce, netroufal jsem si oponovat. Bylo čtvrt na jedenáct a já říkám: „Pánové, za 15 minut nám jede vlak, je čas se zvednout…“ Milan se podíval na hodinky a s pusou od ucha k uchu konstatoval, že je ještě čas, protože se to dá stihnout i za osm minut. Teplota se pohybovala kolem 25°C a měli jsme v sobě pár piv, když bylo 22:22, vyrazili jsme. Chůzí, která spíš připomínala běh, jsme procházeli nočním Hradcem. Když jsme měli nádraží na dohled (asi 300 metrů), zbývaly tři minuty do odjezdu vlaku. Ve vestibulu nádraží jsme už opravdu běželi a podchodem ke druhému nástupišti jsme sprintovali! Když jsme doběhli do starého hrcavého motoráku, v té samé vteřině se rozjel. Dech jsme popadali ještě na třebechovickém nádraží, kde jsme po dvaceti minutách vystupovali.

  Martin konstatoval, že by sám k Milanovi netrefil. Pokaždé byl v Třebechovicích pod vlivem a ještě v noci. U Milana doma nás přivítala jeho žena Irenka, milá a obětavá žena. Chvíli jsme klábosili v kuchyni, abychom se po půlnoci sebrali a šli do přístavku u jejich rodinného domu, kde jsme mohli přespat, aniž bychom kohokoli rušili. Pikantní bylo WC, kde nesvítila žárovka, kterou Milan nestihl vyměnit. Museli jsme tedy rozsvítit v předsíni a nechat otevřené dveře. Upřímně, bylo nám to jedno!   

Vzhůru na Chlum a do Libníkovic, od rána ničí nás strašný hic!

  Krátce po sedmé ráno, poté, co si Martin zacvičil jógu v barevných ponožkách a následně si zadováděl na gymnastickém míči, jsme vyrazili na třebechovické nádraží. Seděla tam slečna, která byla divná. Proč byla divná? Protože se nám smála… nebo spíš posmívala. Ne, neusmívala se na nás. Vyhledávala oční kontakt a vysmívala se. Pojali jsme podezření, jestli někde nemáme kus jídla na oblečení, kontrolou prošel i poklopec, ani nudle z nosu na tváři jsme neměli… Tak jsme si řekli, že je divná a šli jsme do jiného vagónu. Jenže v Hradci jsme se setkali u dveří na chodbičce před výstupem a zase se tak blbě usmívala.

   Přesedli jsme na motorák do Všestar, odkud jsme kráčeli necelých 5 km na rozhlednu Chlum u Hradce Králové. Cestou jsme srazili srnu, což jsme zjistili podle toho, že na nádraží ve Všestarech strojvůdce zvolal na výpravčího „Ty vole já srazil srnu…“. Výpravčí vyběhl s kýblem vody, aby následně očistil nárazník motoráku potřísněný krví. Cesta k první rozhledně mohla začít. Martin měl „sucho na patře“, a tak jsme zastavili ve zdejší samoobsluze, vedle které si v parčíku učitel zavdal lahvovou Litovel. Samoobsluha to byla ale velmi pěkná, taková vesnická, s vůní nepopsatelnou, ale příjemnou. I prodavačky vypadaly tak nějak vesnicky. Slunce pralo už od rána a tak cesta přes upravenou vesničku ubíhala pomalu. Stromy a stíny žádné. Po chvíli jsme vyšli do další vesničky, kde naši pozornost upoutal památník Prusko-Rakouské bitvy z roku 1866. Tam jsme poprvé vytáhli naši novou selfie tyč a po vzorů Japonců a High Tech jsme se pokoušeli natočit naše první video. Ostatně, jak to dopadlo, můžete vidět na našem FB profilu (https://www.facebook.com/groups/803681003047398/) . Na místním bojišti za vesnicí, směrem k rozhledně, padlo během dvaceti minut 6 tisíc vojáků. Byla to bitva na bodáky, masakr pak umocnila děla. Procházeli jsme po poli Úvozem mrtvých, kde jsme potkali ženu na koni – živou. Čím blíž k rozhledně jsme byli, tím víc jsme míjeli památníků a pomníků s bitvou spojených. U samotné rozhledny nás zaujalo muzeum bitvy a ještě víc nás zaujala hospůdka pod rozhlednou, kde právě z auta snášeli velký gril. I když je Chlum u Hradce Králové moderní kovová rozhledna, nemá naštěstí roštové schody ani podlahy. Martin proto výstup zvládl v podstatě bez problémů. Náročné ale bylo samotné stoupání na rozhlednu. Velký počet schodů, vysokých a strmých, nám dal zabrat. Když už jsme stáli na vyhlídkové plošině, letěl přímo proti nám Čmelák. To by samo o sobě naši psychiku nerozhodilo, nejsme žádné fajnovky, ale on to nebyl hmyz, byl to práškovací letoun. Letěl přesně v úrovni rozhledny a my čekali, co bude! Vyhlíželi jsme, jestli v poslední chvíli z okénka roztodivný Arab nerozvine vlajku Islámského státu a nenechá letadlo narazit do rozhledny s nebohými chlapci (s námi). Pilot šprýmař ale na poslední chvíli uhnul. Viděli jsme ho v bezprostřední blízkosti, vrahouna!

  Ze šoku nás probral až dobře chlazený Bernard 11° v hospůdce pod rozhlednou, podávaný z rukou příjemné obsluhy. Cestou zpátky se chtěl Martin ještě podívat na některé památníky, které jsme cestou na rozhlednu minuli. Ač nám jel vlak za necelou hodinu a cesta byla dlouhá necelých 5 km, nechtěl jsem historika zarmoutit a nabídl jsem mu, že půjdu napřed a on, až se pokochá, mě jistě dožene. Když jsem ale procházel vesničkou, kde jsme blbli se selfie tyčí a dobrých tři čtvrtě kilometru za mnou jsem Martina neviděl, začal jsem být mírně nervózní. Když jsem vycházel ze Všestar a viděl jsem za sebou rovinu dlouhou nejméně půl kilometru a Martina jsem stále neviděl, uvědomoval jsem si vážnost situace a bylo mi jasné, že vlak ze Všestar, který jede za sedm minut, Martin nemůže stihnout. Když jsem přicházel dvě minuty před příjezdem vlaku na všestarské nádraží, chtěl jsem Martinovi zavolat. Měl obsazeno. Po chvíli jsem to zkusil znovu, nebral to. Tak je to jasný, napadlo mě. Dostal v tom úmorném vedru infarkt, záchranku si ještě stihl zavolat, pak ale upadl do bezvědomí a mně už to nebral. Řekl jsem si, že počkám, až kolem pojede záchranka a podle toho se rozhodnu, co dál. Už jsem tvořil zápis na náš rozhlednový profil na Facebooku, něco ve smyslu „opustil nás navždy na bojovém poli“, když v tom stál přede mnou. Nemluvil, nehýbal se, měl vykulené oči, břicho se mu prohýbalo jako trampolína. Minutu ticha rozřízl hukot přijíždějícího vlaku. Až na nádraží v Hradci Králové byl Martin schopen mi vylíčit, jak se u památníků zasnil, otevřel Magistra a zavolal svému otci v domnění, že má času dost. Když pak zjistil, že čas už v podstatě vypršel, dal se do běhu, sprintu, úprku. To vše ve 33°C pod otevřeným sluncem. Je jen s podivem, že ten infarkt nedostal na nádraží.

  Autobus do Libníkovic na stejnojmennou rozhlednu nám jel z Terminálu HD. Ne, není to Terminál ve vysokém grafickém rozlišení, je to Terminál Hromadné Dopravy. Když jsme lezli z vlaku a scházeli po schodech do nádražního podchodu, měli jsme tak ztuhlé oudy a klouby, že jsme museli působit dost divným dojmem. Pravda byla taková, že jsme cítili únavu ze slunce, bolest svalů i kloubů, ale i odhodlání expedici do posledního bodu naplnit. Občerstvili jsme se ve vestibulu nádraží s tím, že autobus nám jede z nástupiště hned před nádražní budovou. Není tedy kam pospíchat, stačí, když vyrazíme tři minuty před odjezdem autobusu. A tak se Martin dal do vzpomínání na studentská léta, na obchody, které z nádraží zmizely, a ukázal mi knihkupectví, které tam bylo dnes i za časů dávných, kde si Martin kupoval hodnotnou literaturu. Tři minuty před odjezdem autobusu jsme se vypotáceli z nádraží, abychom záhy zjistili, že autobus nám jede za tři minuty, ale Terminál HD stojí asi 300 metrů bokem od nádraží. Následoval opět úprk pod otevřeným sluncem. Když jsme vběhli pod střechu moderního autobusového nádraží, nevěděli jsme, odkud bus do Libníkovic jede. V tu chvíli nastupovali lidé do tří autobusů na třech různých koncích nádraží. Rozdělili jsme se a každý běželi k jinému. Po chvíli jsme se sešli uprostřed, s infarktem, mrtvicí a potem zmáčeným spodním prádlem, abychom se shodli, že náš autobus jede až za deset minut z nástupiště č. E9.

  Cestou do Libníkovic mi Martin ukazoval různá místa v Hradci, opředená historkami a vzpomínkami. Celková únava, snad i alkohol, klimatické podmínky a v neposlední řadě naše nepozornost mohly za to, že jsme projeli Libníkovice a jeli dál. My jsme věděli, že máme vystoupit v Libníkovicích, my věděli, že jimi projíždíme i že v nich stavíme. Proč jsme ale nevystoupili, to do teď nevíme ani jeden. Následkem toho jsme se museli vracet půl druhého kilometru zpátky, po dlouhé rovině v 34°C bez možnosti ukrýt se aspoň na chvíli do stínu. Poslední lahev minerálky jsem tedy obětoval a vylil si ji na hlavu, abych předešel úpalu a následnému blouznění. Neměl jsem k němu daleko, chvílemi se mi zdálo, že jde před námi kráva, na ní sedí nahá žena, třímající v jedné ruce svazek mrkve a ve druhé držící svářečskou helmu.         

  Potřeba malé potřeby mě přepadla záhy, zrovna když jsme vcházeli do aleje, která vedla přímo k rozhledně. Uvědomil jsem si, že A, se musím rychle vyčůrat B, miluji tuhle krajinu, kde jsou všechny rozhledny na rovině. Zrovna, když jsem si rozepínal kalhoty, začala kolem mě kroužit motorka se dvěma pasažéry. Byl to chlapec s dívkou. Zdálo se, že je mé počínání poněkud znepokojilo a oni odjeli kus dál. „Nejsem úchyl, jsem jen utrmácený pocestný“, chtělo se mi zvolat, ale nakonec jsem jen procedil mezi zuby „Abyste se neposrali“.

  Pod rozhlednou jsme chvíli poseděli. Vypadala podezřele. Trochu zrezivěle a trochu fórově, což dokládala cedulka s varováním o vstupu na vlastní nebezpečí a další cedulkou, že rozhledna unese jen pět lidí. Chvíli jsme přemýšleli, jestli já bych měl platit za dva, když v tom přišel chlapec s dívkou, motorku zřejmě nechali před alejí. Nechali jsme je vystoupat na rozhlednu. Nechtěli jsme křenit a navíc to byla záminka k tomu se ještě vydýchat a nabrat síly. Času jsme měli dost. Dívka trochu hysterčila cestou dolů, chlapec jí chlácholil, víc si ale nedovolil. Pak jsme vyšli nahoru my. Byl to nakonec celkem pěkný výhled, průvodce po rozhlednách sýčkoval, že výhled není žádný kvůli přerostlým stromům. Pravda byla taková, že výhled byl ze ¾ celkem pěkný, jen přes alej k rozhledně vidět nebylo. Zamávali jsme do dálky Sněžce a vydali se na zastávku. Na autobus jsme čekali, naštěstí v kryté čekárně, více než půl hodiny. Zuli jsme se… štěbetání ptáků rázem ustalo. Nevíme proč…

Když invalidé hledají pivovar, spaluje je slunce žár

  Zbytek dne už měl být hlavně ve znamení pivovarů a pěnivého moku. Zbývalo pokořit Bílou věž v Hradci Králové. Domluvili jsme se, že tento výstup necháme až na chvíli, kdy se dáme trochu dohromady v jednom z pivovarů. Naše kroky zamířily k Pivovarské bráně. Bylo nám trochu divné, že v celé hospodě není ani noha. Na zastíněné zahrádce jsem si dal výtečného polotmavého Gočára 11°C, kterého na místě vaří, a k němu vynikajícího utopence, Martin si dal Miletínského Pytláka 10°C a Mordýře z Pardubic. Položil jsem se na lavici a chtěl jsem usnout a probudit se až v Třebechovicích u Milana v posteli. Tedy ne u Milana v posteli, ale v posteli, která patří Milanovi, samo sebou bez Milana, tedy v posteli u Milana, jistě chápete, nechci spát s Milanem jen v jeho posteli.

  Jak jsem tam tak ležel a jak jsme plkali o věcech intelektuálních, napadlo mě, že Bílou věž oželím. Martin už tam byl. Já bych tam asi došel, ale zároveň bych tam jistě pošel. Necítil jsem kolena, lýtka… cítil jsem únavu. Myslím, že Martin na tom byl podobně. Po hodině jsme se vydali hledat Pivovarské domy, kde vaří pivo Hradecký Klenot. Jde o nový pivovar a tak Martin trochu tápal při jeho hledání. Na místě minulého pivovaru je dnes Krajský úřad. Zvláštní spojení… Martin mě hnal do schodů, pak ze schodů a pak zase do schodů, abych nakonec díky aplikaci v telefonu určil, že pivovar je v centru na náměstí. Doplahočili jsme se tam, sešli ze schodů do útulného sklepa. Klenot 11°C byl velmi dobrý! Já si objednal ještě těstovinový salát s kuřetem, ten zas tak dobrý nebyl. Obdivovali jsme ale technologii výroby piva ukrytou za sklem cestou k toaletám. Výborný nápad! Volal Hagi, kde jsme a jestli nechceme být v sedm v Útulku. „Chce poradit s výběrem psa?“ otázal jsem se. „Útulek je hospoda“, pravil Martin a objednal si ještě jedno pivo. Představa, že si dám ještě jedno pivo, mě přišla už úplně perverzní. Ne, že by mi nechutnalo, ale už jsem prostě neměl kapacitu. Kam to Martin leje? Musí mít neskutečnou kapacitu všeho ústrojí, kam pivo v těle doteče. Je schopen vypít čtyři velká piva každou hodinu. Já vypiju tři piva za tři hodiny a už nevím, kam s dalším…

  Chtěli jsme ještě navštívit stánek rodinného Pivovaru 713, ale nepodařilo se nám to. Závody prapodivných dvoukolek a vozítek v centru Hradce už skončily, stánek pivovaru měl být na břehu Labe právě v průběhu závodů. A tak jsme vyrazili do Útulku. Martin tam ochutnal Hostivar z Prahy, který si velmi pochvaloval a Trautenberka. Hagi tam dojel na své retro Esce téměř současně. Po chvíli se opět zavedla zajímavá debata - ženy. Nutno říct, že vše začalo tím, že Martina štvalo, že když nám něco vypráví, nejsme schopni udržet oční kontakt ve chvíli, kdy kolem prochází pěkné děvče. Mně i Hagimu to přišlo normální, během hovoru vytvářet pohledovou metodou komplexní studii dotyčné osoby. Martina to podle jeho slov uráželo, protože – a teď to přijde – on je ESTÉT! Nepochopil jsem, a věřím, že ani Hagi, jak souvisí pojem ESTÉT s řekněme etickou stránkou věci, v tomto konkrétním případě s okouněním na ženy během hovoru. Namítali jsme, že my, jsme také estéti, a právě proto provádíme pohledovou studii. Podle Martina je ale ESTÉT ten, který se nejen k ženám chová s úctou, jemností a galantností, s vrozenou etickou vážností a respektem. A tudíž, nesnese, aby se mu někdo při hovoru nekoukal do očí jen kvůli tomu, že kolem projde krásná žena. Když jsme s Hagim Martina zasypali spoustou argumentů, proč se nám jeho výklad zdá při nejmenším podivný až debilní, sám Martin přiznal, že podivný možná je, ale on ho musí hájit právě proto, že ví, s jakými zhýralci sedí u stolu a s jakým zhýralcem leze po rozhlednách. Sám se prý musí vymezit, aby vytvořil jistý protipól, který rozvine debatu, kontroverzi a zároveň funguje jako pojistka pro případ, řekněme nečekaných zvratů událostí. Zkrátka a dobře, Martin ze sebe udělal svatouše a z nás zhýralce. Jak ale během celého víkendu několikrát skrytě zaznělo, Martin zazdil své srdce estéta už v době studií skutkem, o němž mají všichni zákaz sotva jen promluvit a jen samotná zmínka o malinách Martina dohání k šílenství.

  Tentokrát jsme vlak už v devět večer stihli bez problémů. Večer jsme si ještě povídali s Milanem a Irenkou. Milan se pochlubil svým sestaveným rodokmenem, jehož součástí byl strýc, který v Austrálii unesl letadlo a přišel při tom o život. Pak nám Milan ukázal svou kroniku navštívených téměř 400 rozhleden a my odešli zahanbeni spát. Ještě před tím jsme si ale dali sklenici vychlazeného Cara 12° z pivovaru v blízké Bělči nad Orlicí.

Hurá do Hořic, kde kromě trubiček snad není zhola nic

 V nedělním ránu jsme se rozloučili s vejminkem u Milana a Irenky a vydali se na nádraží s jasným cílem, dobýt rozhledny v okolí Hořic. K té první, k Věži samostatnosti, nás dovezl autobus. Bylo to dobře, protože kopec z Hořic, který musel autobus překonat, než k rozhledně dojel, by byl asi po ránu smrtící. Od zastávky jsme asi po sto metrech došli ke stavbě, která vznikla na počest českých legionářů. Měla být 40 metrů vysoká, ale při její stavbě došly peníze, a tak má jen zhruba 25 metrů. Místní průvodce nás sice upozornil, že otevírají až za hodinu, ale když už jsme se „vyškrábali“ až k rozhledně, tak nás pustí dovnitř. Naštěstí asi netušil, že nás přivezl autobus. V přízemí jsme si prohlédli expozici vztahující se k 100 letům Československa a pamětní síň hořických obětí obou světových válek i třetího odboje. Když jsme se ptali, jestli Hořice mají v plánu věž dostavět podle původních plánů, průvodce, který vypadal spíš jako řezník v důchodu, nám vysvětlil, že hořický místostarosta a architekt v jedné osobě by věž dostavěl rád, ale že nikdo neví, kde na to Hořice vezmou třicet milionů. Říkal to až pohrdlivě, až nás napadlo, jestli průvodce není zároveň člen opoziční strany v hořickém zastupitelstvu. Tipoval bych ho na KSČM nebo SPD. Na ODS neměl vizáž, na KDU – ČSL mu chyběla pokora a na ANO se nejevil jako manažér životně zasažený a ovlivněný svým guru Andrejem. Ještě to mohl být sociální demokrat, ale zase jako sofistikovaný korupčník a milovník klientelismu taky nevypadal. Prostě takovej zapšklej chytrák, jenž prodal Martinovi turistickou známku o dvacet korun dráž než jinde v republice s tím, "... že svět je hroznej, protože se všude zdražuje a krade“. Shodli jsme se, že mu ta dvacka navíc zůstala v peněžence. Takže to mohl být taky člen strany soukromníků a živnostníků!          

  Jen půldruhého kilometru od Věže samostatnosti stojí dvojče Chlumu u Hradce Králové, Hořický Chlum. Je jen o pár metrů nižší, shodné konstrukce. Stejně jako na vyšší Chlum, i tady se leze po jednom schodišti nahoru a po druhém zas dolů. Ani tady nebyly podlahy a schody roštové, takže Martin zvládl s přehledem i poslední výstup naší XVI. Expedice. Výhled byl krásný, z dálky se v oparu opět objevila Sněžka. Krajina blíž Krkonoš se začala pozvolna vlnit, už to nebyla placka jak v okolí Hradce.

  Sešli jsme opět za plného slunce do Hořic. šli jsme kolem krásného židovského hřbitova na náměstí, kde jsme po delším pátrání náměstí našli jedinou cukrárnu, kde měli Hořické trubičky. Pak jsme našli i pivovar Jungberg. V budově bývalého pivovaru jsme si dali 10° se zvláštní chutí a Martin si dal i 11°a 12°, které už byly podle něj mnohem lepší. Výborně jsme se najedli, odpočívali jsme a pomalu se chystali na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus do Prahy. Přijel s krátkým zpožděním. Vůbec nám to nevadilo, protože v Praze jsme měli hodinu na přejezd z Černého mostu na Hradčanskou, což je tak zhruba půlhodina cesty metrem. Náš klid začínal brát za své na dálnici, kde jsme uvízli v koloně. Po půl hodině nám bylo jasné, že to, jestli stihneme autobus, už není tak jasné. Na Černém mostě jsme měli štěstí, stihli jsme odjíždějící metro. Vzhledem k desetiminutovým intervalům během víkendu by čekání na metro znamenalo celkem jisté promeškání autobusu do Mostu a Litvínova. Byl to boj s časem. Na přestupu jsme běželi. Nevím, jak jsme to zvládli, protože nohy nám v autobuse z Hradce totálně ztuhly. Na Hradčanské jsme vystupovali z metra tři minuty před odjezdem autobusu. Na Hradčanské jsou také nejdelší a nejpomalejší eskalátory z celého pražského metra. Vyběhli jsme je a utíkali na 200 metrů vzdálenou zastávku. Doběhli jsme v minutě odjezdu.  

  Zničení, udýchaní a na pokraji zhroucení jsme se svalili do sedadel staré Karosy společnosti Catani Bus. Cesta to byla skutečně napínavá. Kromě toho, že s námi cestovali Rumuni, obyvatelé Chanova, Rusové a snad i bezdomovci, se velkým teplem začal autobus rozpadat za jízdy. Cestující v Lounech zašli za řidičem, že při jízdě odpadává dekl na podlaze a oni vidí silnici. Řidič v dobrém rozmaru se nenechal znervóznět a chvíli předstíral, že nedostatek napraví. Naštěstí jsme dojeli do Mostu, kde se Martin odporoučel na vlak do Bíliny, mě zavezl Catani až do Litvínova. Jak symbolické, že?

  Závěrem musíme konstatovat (tedy já, protože ESTÉT nic takového neviděl), že Hradec je plný neskutečně krásných a přitažlivých žen a dívek. Takovou koncentraci krásy a smyslnosti jsem opravdu jinde po republice neviděl. Oba pak musíme konstatovat, že se na Hradecko ještě vrátíme (ESTÉT jen kvůli pivu a rozhlednám), abychom několik rozhleden pokořili na bicyklu, neb Hradecko je velmi sympatické, pač je celé na rovině i s rozhlednami. Myslím, že jsme ještě nikdy předtím neabsolvovali expedici v tak náročných klimatických podmínkách. No a co říci na závěr? Fusion 14 – Fluence 2, ale koho by tohle zajímalo, že?  

   Na základě naší fyzické devastace vlivem tepla a poměrně krátkých vzdáleností, jsme se tak zamysleli, jak dlouho ještě po rozhlednách vydržíme chodit. Boleli nás nohy, klouby, svaly. Musíme začít něco dělat! Nebo fakt do pěti let končíme, a to fakt nechceme!