Po rozhlednách intelektuálně...

Podzimní vlhké ráno v polovině října hrozilo deštěm. Já si ale pláštěnku vzít odmítl. Spíš jsem na ní zapomněl. Takže jsem věřil předpovědi meteorologů, kteří slibovali, že pršet bude jinde, než kudy povede naše trasa. Jenže věřili jste někdy meteorologům? Pro každý případ jsem měl v kapse přibalenou čepičku, ve které jsem si připadal jako míšenec tučňáka a bobra. V Bílině přistoupil do vlaku Martin a tradičně vytáhl dvě chlazená piva v plechu. Ještě než učitel přistoupil, snědl jsem rychle mezi Mostem a Bílinou dva šunkové chlebíčky, které jsem si koupil tajně na nádraží.

V Ústí nad Labem jsme přestoupili na vlak do České Lípy. Poučeni z předešlých výprav jsme už věděli, že vám České dráhy prodají jízdenku, aniž by je zajímalo, jestli do cílové stanice jedete s nimi nebo s jiným dopravcem. Z Ústí jsme samozřejmě jeli Arrivou. My už ale měli zakoupené něco jako univerzální jízdenky, takže štiplístek tentokrát přijal lísky bez řečí. Původně jsme měli v České Lípě v plánu tamní rozhlednu, o které málokdo z místních ví, že je vlastně rozhledna. Je na ní totiž přilepených tolik antén, že ztratila svůj původní tvar. Teď připomíná obrovský magnet, na který se přicucly všechny antény z okolí deseti kilometrů. Česká Lípa je proto milovníky rozhleden velmi kritizovaná, a to zcela po právu. Styďte se!

Z architektonicky zajímavě řešené nádražní budovy v České Lípě jsme prolezli dírou v plotě na tamní autobusové nádraží. Museli jsme přitom překonat malý jelení příkop plný nepořádku. Zaujaly nás i prezervativy odhozené v trávě. V noci zřejmě příkop slouží i jiným účelům než zkrácení cesty na autobus. Ten z České Lípy vyjížděl na čas a my měli před sebou první rozhlednu našeho víkendu. Počasí nám přeje, je sice pod mrakem, ale neprší a nefouká.

Na Stráži, na stráži, fyzická kondice mě poráží

Od autobusové zastávky ve Sloupu v Čechách vedla cesta po silnici k odbočce pod skalním hradem, naproti kterému se tyčila ve svahu do výšky rozhledna, připomínající věž skokanského můstku. Na úbočí vrchu nás došla skupina skautů nebo pionýrů, mohl to být i klub malých turistů, na tom nezáleží. Nám záleželo na tom, aby nás děti nepředběhly, protože to by nám hned na začátku výpravy snížilo sebevědomí. Z posledních sil jsem vyšel přírodní schody do svahu k přírodnímu divadlu. Zadýchán a ve stavu, který svou naléhavostí překvapil i mne samotného. Děti dorazily po nás, naštěstí! Tuhle bitvu jsme tedy vyhráli, ale jestli s námi půjdou až k rozhledně, převalí se přes nás jako stádo skalních koz.

Naštěstí šly děti jinam! Opravdu mě překvapilo, jak mě zmohlo počáteční, nikterak náročné stoupání. Musím se nad sebou zamyslet. Měl bych zřejmě upravit stravu a více se hýbat, jak říkají všude v televizi. Takto zamyšlen jsem dofuněl k rozhledně, kde už na mě Martin čekal. Paní v okénku, která prodává pivo, nám rozhlednu otevřela ještě před otvírací dobou. Schody nahoru byly točité a nekonečné. Když jsme vystoupali na rozhlednu Na Stráži, rozevřel se mi hrudní koš a pohled na protější skalní hrad a malebnou vísku Sloup v Čechách. Martin výstup zvládl, zadýchaný byl ale taky. Z toho jsem měl radost.

Jak se rozfoukal vítr, rozhledna se mírně nahýbala a zpívala. Chtěl jsem to natočit na telefon, což jsem udělal, zpěv ale na záznamu nebyl. Chtěli jsme tedy zazpívat my s Martinem, ale pak bychom riskovali, že nám dole nic už nenalejí. Stále nepršelo. Dole jsme si proto sedli ke stolu před rozhlednou a vypili si jedno pivo. Pamatuji se, že jsme vedli zajímavou debatu na velmi zajímavé a kontroverzní téma. Už si jen nepamatuji, o čem to bylo. Myslím, že o změně pohlaví. Asi je dobře, že si to nepamatuji.

Ze Sloupu zpět do České Lípy nás vezl stejný řidiči autobusu. Martin se s ním odmítal bavit i ve chvílích, kdy mu měl sdělit, do kterého místa chce zakoupit jízdenku. Řidič měl totiž nad sebou šálu AC SPARTA PRAHA. Musel jsem proto říct cestou do Sloupu „Dvakrát Sloup“ a cestou do České Lípy „Dvakrát Lípa“. V Lípě jsme opět prolezli dírou v plotu, pošli jelením příkopem s prezervativy a z nádraží jsme vlakem jeli do Jablonného v Podještědí. Na nádraží jsme obdivovali Bardotku. Nebyla to žena! Byla to krásná stará lokomotiva. Děti a starci na nádraží obdivují už jen lokomotivy.

V Infocentru v Podještědí o nás už dávno vědí

Cestou do Jablonného v Podještědí se rozpršelo. Tady mi dovolte krátké vysvětlení, ve kterém bych rád popsal, jak velmi ochotní jsou v Informačním turistickém centru v Jablonném v Podještědí. Věž bývalého kostela je tam totiž otevřená jen do konce září. Já ale volal do místního Informačního centra na počátku října, jestli nás tam pustí v polovině října. Byli natolik ochotní, že o tom uvažovali. Abych je v jejich ochotě motivoval, vysvětlil jsem jim, že nejsme jen tak někdo. Že jsme dva intelektuálové, kteří chodí po rozhlednách jen dvakrát ročně, protože víc vycházek z domova nedostanou, a že jsme slavní, protože náš web má už skoro čtvrt milionu návštěv, že jsme oba byli v Českém rozhlase, vyšel s námi rozhovor v novinách a já měl sólo i v České televizi.

Paní v telefonu řekla, že mám zavolat na za týden. Za týden jsem zavolal a mluvil jsem s jinou paní z Informačního centra v Jablonném v Podještědí. Zopakoval jsem motivační proslov z předešlého týdne. Paní mi řekla, ať zavolám, až budu vědět, kdy bychom do Jablonného přijeli. To jsem udělal asi za hodinu a paní mi prozradila, že se tedy také podívali na naše webové stránky a že tedy můžeme přijet. Že tam někoho pošlou, i když tam budeme v čase oběda, krátce po poledni. Tímto chci jasně deklarovat, že ženy z Informačního turistického centra v Jablonném v Podještědí jsou nejlepší na světě! (spolu s farářem z Nového Boru)

Řekli jsme si, že bychom jako poděkování měli té nebohé osobě, která tam na nás bude čekat, koupit něco jako poděkování. Mysleli jsme nějakou dobrou bonboniéru, láhev vína, naší společnou fotografii nebo suvenýr z naší cesty… jenže obchod s bonboniérou jsme nikde nenašli, s lahví vína se nám nechtělo tahat, společná fotka, na které bychom působili intelektuálně neexistuje a prezervativy z jeleního příkopu z České Lípy Martin ze své sbírky obětovat nechtěl. Tak jsme v automatu na nádraží koupili Kinder Bueno. Dívce, která tam na nás čekala s chlapcem ve věku svého otce, to snad udělalo radost.

Cesta k věži bývalého kostela v centru obce byla příjemná. Pršelo, tak jsem si vzal svou čepičku. V kostele už na nás čekala dívka s mužem, který byl zřejmě její chlapec, anebo to byl její otec. To ale není důležité. Důležité je, že nám dala klíče od dvířek, kterými jsme na vrcholu věže prošli na vyhlídkovou plošinu. Ještě než jsme se k ní ale dostali, procházel Martin přesně čtvrt hodiny po poledni kolem věžních hodin a dvou zvonů. To jedno jediné, za to hlasité BIM, kterým se odbíjí první čtvrthodina, mu způsobilo krátký výpadek sluchu a dlouhé zavrávorání. Šokovaný pedagog přesto trefil schod posledního schodiště.

Dvířka na vyhlídkovou plošinu měřila na výšku necelý metr. Cestou tam to šlo, protože se vstupovalo ze schodů. Zpátky jsme se ale museli v podstatě plížit po čtyřech, na zádech jsme měli ještě batohy. Výhled na Jablonné byl pěkný. Víc k tomu asi není nutné nic psát. Cestou přes náměstí jsme se zastavili na oběd v restauraci U Salvátora. Barokní dům s klenbami působil na první pohled útulně. Hospůdka to byla malá s průhledem do kuchyně. Na druhý pohled už člověk viděl všudypřítomnou plíseň na zdech. To nám ale nevadilo. Servírka s hlubokým dekoltem nás usadila v komůrce vedle lokálu, kde nebylo volné místo. U kulatého stolu se jistě dříve scházeli štamgasti. Teď jsme tam seděli my, obložení vánočkami, mnoha balením mouky, kávy a jiných potravin.

Na zdech byly nástěnné malby. Nikoli barokní, ale z doby podstatně mladší. Tipovali jsme šedesátá až sedmdesátá léta. Byly na nich zvláštní výjevy. Jakási kapela, která budila dojem sekty. Měla hodně členů, oblečení byli podle žánru křesťanského punkrocku. Pak tam byla nějaká příšera s nahou ženou na zádech. Těžko říct, jestli ta příšera nebyla méně příšerná, než žena, která na ní seděla. Malby zřejmě byly dílem Salvátora, podle kterého se hospoda jmenovala. Objednali jsme si jídlo. Martin si dal jeho oblíbená játra a já vepřové výpečky. Bylo to velmi dobré. Zrovna, když Martin dojídal, procházel za ním muž, který nesl prázdný sud od piva. Ve chvíli, kdy si Martin nesl sousto k ústům, upadl muži ten prázdný sud na dlážděnou zem. Martin opět na krátko ohluchl a leknutím upustil příbory i sousto.

Když jsme platili útratu, Martin nalepil žvýkačku pod hranu barového pultu. Nechtěl prý při placení žvýkat a působit tím neslušně. Jenže když se při odchodu po zaplacení zadíval do dekoltu servírky, na žvýkačku zapomněl a nezvykle vysokou částku dýška si uvědomil až cestou do Nového Boru. Když jsem platil já, přihodila se mi mnohem horší věc, než že bych nechal žvýkačku na baru. Já totiž tím průhledem do kuchyně spatřil kuchařku. Ženu neurčitého věku, neurčité hygieny, neurčité, ale dost vysoké váhy, které k dokonalosti chyběla už jen čmoudící, dlouho neodklepnutá cigareta v koutku úst. Kdybych ji viděl před tím, než jsme si objednali, dal bych si asi jen kávu. Ale dobře, že jsme si objednali. Bylo to opravdu výborné!

V Novém Boru Born nikoli Adolf

I v Novém Boru jsme měli domluvené, že nás pustí do kostelní věže. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie je přímo v centru města. Kousek za ním je fara, kde jsme měli zazvonit na děkana Pavla Morávka. Zazvonil jsem a chvíli se nic nedělo. Tak jsem po chvíli zazvonil znovu a ze dveří vyšla rozvrkočená pěkná mladá slečna s kočárkem. Oblečená byla, jako když šla do nedělní školy. Zahnali jsme myšlenky na to, jakou roli často sehrávají hospodyně na farách a ministranti v sakristiích. Děkan Morávek byl moc hodný, že šel s námi a otevřel vchod, ze kterého jsme vystoupili na rozlehlou kostelní půdu a dál do zvonice. Kolem zvonu procházel Martin přesně ve 13 hodin a 30 minut… Popisovat jeho leknutí nemá smysl. Kdyby vám někdo v noci uprostřed spánku zatroubil do ucha vuvuzelou, nelekli byste se víc.

Vůně dřevěných trámů stovky let starých se nedá vůbec popsat. Vydržel bych tam sedět celé dny. Oknem už prokukovalo slunce a náměstí v Novém Boru po dešti působilo malebně. Kolik lidí ho asi mohlo vidět z tohoto místa za těch téměř tři sta let? Stovky? Snad. Vrátili jsme klíče a pokorně poděkovali. Přes náměstí naproti kostelu je pivovar Born. Ještě před ním ale stojí letitá lípa a pod ní je lavička Václava Havla. Chtěl jsem, aby mě Martin vyfotil u stolku v křesílku. Ochotně to udělal, když jsem se ale pak viděl, řekl jsem si, že není nutné mít památku na toto místo. U Borna nebo v Bornu chcete-li, vaří dobré pivo! Chutnalo Martinovi, což je záruka pro pivaře a chutnalo i mě, což je záruka pro nepivaře. Aby si Martin pivo vychutnal, vyndal si dvěma prsty žvýkačku z úst a nalepil ji zespoda pod stůl. I když obsluha byl muž a neměl hluboký dekolt, Martin jí tam zanechal. Je tolik roztržitý!

Pro každý rypák, je vhodné pivo Lípák

Vrátili jsme se, jako ostatně v ten den už po několikáté, do České Lípy. Vynechám díru v plotě, protože tou jsme tentokrát nešli. Zamířili jsme si to rovnou do centra města, do klášterních zahrad, kde sídlí pivovar Lípák. Svá piva má pojmenovaná podle trpaslíků. Na dotaz, proč tomu tak je, nám mladý výčepní celkem logicky odpověděl, že majitel má rád trpaslíky. Nevím jak Martinovi, ale mně tím byl velmi sympatický. Ochutnat můžete piva se jmény: Bumbál, Chmelda, Cipísek, Prófa nebo Rejpal. Ta piva, která jsme ochutnali, byla velmi dobrá! Takže doporučujeme pivařům i nepivařům. Já neodolal a v útulném lokále jsem si dal tlačenku, na kterou jsem měl už dlouho chuť. Martin opět nevěděl, kam se žvýkačkou. Tímto se omlouváme i pesronálu restaurace pivovaru Lípák...

Z Lípáka jsme asi po třech hodinách přešli do jiného, velmi sympatického podniku, a sice do Českolipské pivotéky. Moderním interiérem příjemný lokál nabízí piva z dálky i blízka. Ochutnali jsme konečně piva z Hákova parního pivovaru z Mlékojed u Litoměřic. Kdysi na něj při návštěvě Litoměřic nedošlo. A taky jsme ochutnali piva z pivovaru Černý potok od Jičína. Chuť jsem si pak ještě spravil domácí paštikou s domácím chlebem! Zkrátka byly to časy požehnané.  Ve stavu, ve kterém se nedoporučuje řídit vozidla všeho druhu, pronášet projevy a přecházet brody divokých řek, jsme přešli jen přes náměstí a pár ulic do Penzionu u nemocnice. V malém útulném pokojíku jsme našli vše potřebné. V našem stavu stačila postel, ráno jsme využili i toaletu a sprchu.

Vzhůru na honem za tamponem

V České Lípě jsme za chladného, ale slunečného rána vyrazili opět na nádraží, abychom pokračovali přes Liberec do Frýdlantu a pak do Heřmanic, které leží na samotné hranici s Polskem. Cesta byla příjemná, já dopíjel své tři lahve vodky (balení pro užití v letadle) slunce svítilo a rozlehlé louky působily jak ta nejudržovanější zahrádka. Když jsme přijeli do Heřmanic, vytáhl jsem telefon, abychom věděli, kudy máme jít k rozhledně s velmi kontroverzním vzhledem. Agáta, která nás naviguje na všech našich cestách, opět projevila poněkud zvláštní smysl pro humor, když nás prvních půl kilometru vedla zcela opačně.

My to ale včas zjistili a obrátili jsme kurz. Zajímavé bylo, že ho najednou obrátila i Agáta. Po krátké chvíli jsme došli k místu, kde stála dodávka s černými skly a německou státní poznávací značkou. Že by Fake Taxi, známé z televizních kanálů pro dospělé? Raději jsme pokračovali do mírného vršku a už jsme HO viděli! Možná si říkáte, že jsem se upsal, že tam má být, že už jsme JÍ viděli, ale já to napsal správně. Před námi se totiž tyčil penis! Anebo tampon! Já bych se přikláněl (obrazně řečeno) k tamponu . Architekti ale přeci jen inklinují k penisu. Přikládám citaci z Wikipedie:

„Heřmanická rozhledna je bezplatně přístupná výšková stavba umožňující rozhled po okolní krajině. Stojí severně od obce Heřmanice ve Frýdlantském výběžku v Libereckém kraji na severu České republiky. Stavba je ze dřeva a má tvar mužského přirození (penisu), což nezakrývají ani autoři projektu, jimž je liberecké sdružení tří architektů nazvané Mjölk.“

Takže my se táhli takový kus kvůli … ale i to je život rozhlednářů. Když jsme k němu přistoupili blíž, uviděli jsme pod ním stojící přístřešek a pod ním pár z Polska v šusťákových teplákách, kterak sklízí svou hostinu. Pozdravili, uklidili a odjeli dodávkou s černými skly. My se na NĚJ podívali a vstoupili jsme. Po schodech jsme stoupali k vrcholu rozhledny - penisu. Pohled z jeho samotné špičky byl dech beroucí. V pozadí sice byl vidět nenáviděný polský uhelný povrchový lom Turów, jinak ale byla krajina okolo téměř v barvách jara. Ovečky se pásly na louce pod námi, vůkol lesy a pastviny.

Pod rozhlednou jsme obsadili přístřešek a dojedli a dopili jsme, co se dalo. Takže já vypil další tři lahvičky vodky a Martin medovinu. Cestou zpět jsem neodolal a navštívil jsem heřmanickou sklářskou manufakturu SpiderGlass, která se chlubí tím, že do nedávna vlastnila největší elektrickou pec v Česku. Když jsem viděl na obrázcích krásné sklo, které v této dílně vzniklo, byl jsem u vytržení. Pak ale majitel dodal, že to všechno na obrázcích si nechali u nich vyrobit sklárny jako Lasvit nebo Rückl. Když jsem pak viděl jejich vlastní produkci, nebyl to šálek mého čaje, jak by řekl Angličan.

Cestou zpět domů, jsme nemohli minout kavárnu na nádraží v Liberci a tamtéž jsme se najedli v nové restauraci, kde dělají převážně burgery. No, žádná sláva to nebyla, ale jedli jsme i horší. Cesta domů pak probíhala v klidu. To nejzásadnější jsem si ale nechal na konec. Poprvé za celou dobu našich expedic Martin prohrál náš automobilový souboj! Je to tím, že já se poprvé účastnil souboje s vozem Renault Mégane a těch je zjevně víc, než Renaultů Fluence. Musím ale Martinovi poděkovat, že jsem si mohl počítat jak mou variantu coupé, tak kombi a hatchback. V celkovém součtu jsem tak vyhrál 8:5!

Načtenou na jaře 2024!