Po rozhlednách intelektuálně...

Sova kdesi v lese odhoukala uplynulou noc a my z kuráží vyrazili vpřed dalším dobrodružstvím. První říjnová sobota slibovala přívětivé počasí. Rychlík nás převezl z Bíliny do Mostu, kde už na nás čekal „rychlík“ do Plzně. Uvozovky jsou v tomto případě na místě. Kdo by totiž považoval za rychlík vlak o jednom vagónu a jedoucí nanejvýš padesátkou…

 O čem si mohou ve vlaku vyprávět učitel a redaktor, kterým rozvrací rodinu a život on line počítačová hra, ve které se prohání v tancích po různých krajinách a baví se tím, že ničí jiné tanky? Samozřejmě o hře World of tanks! Probírali jsme taktiku boje, výkon našich strojů, úspěchy i neúspěchy na bitevním poli… V tom jsme se podívali z okna vlaku a za ním… Tanky!!! Zmocnila se nás obava o naše duševní zdraví. „Kde to jsme? Prochorovka, Bažina, Severogorsk nebo snad Malinovka?,“ tázali jsme se v poblouznění. Byl to Žatec… Na vedlejší koleji stál vojenský vlak s naloženými tanky a opilými vojáky ve vagónu. Oddechli jsme si.

 Cesta ubíhala, paprsky slunce nás šimraly pod nosem a Martin vytáhl krabičku s několika malými flaštičkami jakéhosi likéru s názvem Mümmelmann. Podivný název, ale likér to byl dobrý. Flaštičky jsme dopíjeli, když jsme míjeli námi už dobytou rozhlednu v Kryrech. „Schilerka“ na nás kynula svým majestátným zjevem. Výstupu na ni jsme věnovali tichou a krátkou vzpomínku.

Náročný Sylvánský vrch

 C.K. kantýnu v budově nádraží v Plzni jsme minuli s příslibem nedělního

 návratu. Sotva jsme vykročili do plzeňských ulic, jedno z prvních aut, které jsme spatřili, byl bílý Renault Fluence. Usoudil jsem, že zdejší mají na výsost dobrý vkus. Martin chvíli vyhlížel Ford Fusion, ale marně. Tak jsme se rozhodli si víkendové dobrodružství zpestřit soubojem Fluence vs. Fusion! Vedl jsem 1:0, měl jsem našlápnuto k dobrému výsledku. Náladu mi kazil jen fakt, že než jsme dojeli tramvají a autobusem k Sylvánskému vrchu, prohrával jsem 1:12…   

 Drátěná rozhledna na okraji Plzně má plošinu ve výšce 26 metrů a točité schodiště podél hlavního nosníku v samotném středu. Na plošině se tedy ocitnete v celkem pozoruhodné výšce a pod vámi není nic, jen průhledný rošt podlahy. Martin tedy vydržel jen něco víc než přes polovinu délky schodiště. Pak to vzdal a v mdlobách se odporoučel dolů, kde vypil láhev Magistra. Já došel až na vrchol, odkud stejně nebylo nic moc vidět, protože se nad krajinou válel opar stejně líně, jako se válím doma já. 

 Cestou k rozhledně jsme potkali komando amerického námořnictva, kterak vystoupilo z Felicie a kroky tichými jako pšouk se proplížilo k sousední rozpadlé usedlosti. Hoši hrající si na vojáčky vypadali drsně a nekompromisně, schopni všeho. Při odchodu z rozhledny jsme proto tušili jejich pohledy za zády, kterak nás šmírují se zmalovanými obličeji od propisky mezi zeleným listím.

 Na čas jedoucí plzeňská MHD nás přepravila kolem kubánské restaurace až na druhý okraj Plzně k Pivovarskému dvoru, kde vaří Purkmistra. Stav souboje Fluence vs. Fusion se zatím upravil na 2:17 a já uvažoval, že bych na rychlo odklonil trasu kolem plzeňských prodejců Renault. Zcela jistě tam stojí Fluence před i za skly showroomu.

Na návsi u pivovaru jsme chvíli bloudili, než jsme našli samotnou hospodu. Kolem malé návsi jich totiž bylo hned několik. Dali jsme si jídlo. Martin si dal guláš, já kuřecí křídla. Obojí bylo výborné. Samotné pivo nám také moc chutnalo. Jen jsme se nemohli zbavit dojmu, že sem do té hospody nepatříme. Na parkovišti stál Mercedes, Audi, Subaru… Uvnitř seděli lidé patřící do V.I.P. vrstev. Ceny v restauraci přitom byly jen o málo vyšší než v obyčejné hospodě. Když jsem šel na toaletu, procházel jsem kolem nástěnky, která se chlubila návštěvou významných osobností. Na Purkmistru si tam v minulosti pochutnávali Venouš Klausů, nějací indiáni, delegace z Konga a teď jsme se k nim zařadili i my dva…

 Nastal čas se přemístit do Starého Plzence. Cestou z voňavé a čisté restaurace jsme se dotkli samotného dna lidské existence. Do autobusu těsně k nám přistoupili bezdomovci tak neskutečně páchnoucí, že se mi rozvázali tkaničky od bot. Jet ještě o jednu zastávku dál, vrhnul bych asi jednomu z nich do kapuce – vsadím se, že by to nezaregistroval, dokud by si kabát nesvlékl, tedy do příštího června.

 Když jsme seděli ve vlaku směrem na Starý Plzenec, byli jsme svědky

 pašování tropických rybek. „Ajznbón“ zřízenec před našimi zraky na perónu překládal z vozíku do výtahu snad dvacítku krabic (různě poničených a zmačkaných), na kterých byla nálepka „Tropical fish“. Samolepka měla varovat před nakláněním, neopatrným zacházením a překlápěním balíků. Toho si však podnapilý dvoumetrákový zřízenec nevšímal a házel s krabicemi jako by to byly krabice s ponožkami. Ryby tak musely být mrtvé nebo přinejmenším v šoku a zemrou až je jejich majitel vybalí. Na infarkt pak zemře i majitel, který investoval desítky tisíc do - teď už filetů z tropických rybek. Opilý dvoumetrákový „ajznbón“ zřízenec je tak i nepřímým vrahem. Napadlo nás, kolik takových nepřímých masových vrahů České dráhy zaměstnávají…      

Za Radoušem na Radyni

 Z nádraží ve Starém Plzenci jsme se dostali zkratkou, která vedla kamenitou cestou přes křoví do vilové čtvrti. Kamennou zříceninu Radyni jsme měli před sebou na kopci. Bodrý mládenec nám popsal cestu a svou radu zakončil slovy: „… dojdete k závoře a lesní cestě. Pokud k závoře nedojdete, jste v pi.i“. Poděkovali jsme mu a vyrazili směrem, který nám určil. Po chvíli jsme skutečně došli k závoře. Martin měl takovou radost, že nejsme v p…i, že si musel odskočit do lesa na malou potřebu. Musel ale jít dosti hluboko, neb nás pronásledoval podezřelý mladý pár s kočárkem.

 Ukazatel sliboval zříceninu hradu za 3,5km. Nevím, ale nám se vzdálenost zdála ještě o něco delší. Když jsme vyšplhali na zříceninu, upoutal náš zrak malý oranžový vůz Honda. Byl opravdu až pitoreskně malý. Pak jsme si ale uvědomili, že Japonci jsou také malí a že vůz zřejmě pochází ještě z dob, kdy japonský export nebyl v područí americko-evropských zájmů. Před zříceninou stálo srdce z drátů a na něm byly navlečené visací zámky. Zřejmě na důkaz lásky věčné a nehynoucí. V křoví se už ale skrýval „more Dežo“ s pilkou. Až padne tma, drát přefikne, srdce odveze na kárce do sběrny a zámky prodá. Kampak na něj s věčnou láskou!

  Na Radyni vládl Radouš… Veselý chlapík, který měl oslí uši a zuby a bradku osla. Jeho zálibou bylo vraždit své ženy a čerstvě narozené děti. Expozice uvnitř hradní zříceniny je proto Radoušovi a legendě o něm věnovaná. V hradní věži jsou strmá schodiště. Velmi strmá, asi tak jako dlouhý úzký žebřík. Stoupání je mnohem snazší než sestup dolů. To potvrzuje i fakt, že Martin při závěrečném sestupu zachránil možná i život jedné náctileté dívenky. Já šel první, za mnou Martin a za ním ONA. Jen jsem uslyšel, jak botama rychle sjíždí z úzkých schůdků. Nebýt toho, že byl Martin pohotový, padesát kilo její už rozjeté váhy by nejprve srazilo mě a pak by hlavou slítla přímo proti zdi na zem. Martin se ale zapřel, a coby opora žen a dívek, zachránil té huse zdraví. Slavme jeho čest a chrabrost, chtělo se mi zvolat na nádvoří zříceniny!

Noční můra ze Šťáhlav aneb horor na vlastní kůži

 I cesta z Radyně do Šťáhlav se nám zdála poněkud delší, než sliboval

 rozcestník. Pomalu se smrákalo, bylo krátce před šestou, když jsme dorazili před zdejší Motopenzion. Hnízdo motorkářů zvenku nevypadalo nijak drsně, spíš naopak. O to větší zážitky ovšem penzion nabídl.

 Uvnitř kouřem neprostupné hospody s dlouhým barovým pultem jsme od potetovaného motorkáře za barem získali klíč od pokoje. Cestou po schodech jsme si objednali přímo u kuchaře snídani na pokoj na 6:30hod. Pokoj samotný byl skromný a kromě lednice na Mattoni v něm nebylo nic nepatřičného. Zasouvací dveře na záchod sice nešli dovřít, ale kdo z motorkářů by tohle řešil? Nešlo rozsvítit světlo v pokoji, kdo z motorkářů by tohle řešil? Žaluzie na okně nešli shrnout, kdo z motorkářů by tohle řešil? Chyběl toaletní papír, to by asi řešili všichni! Tak jsem se vydal opět do zakouřeného baru, abych zajistil „hajzpapír“. Odnášel jsem si nikoliv standardní., ale maxi roli papíru. Asi jsem budil divný dojem… Kromě toho mě u baru neustále postarší opilec dloubal do prsou prstem a ptal se, jestli se známe. Když jsem mu odpověděl, že neznáme, propukl v hurónský smích a dodal,“tak teď už jo…“.

  Po chvíli odpočinku jsme se zadním vchodem vydali do vsi najít pivovar Radouš! Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že známý pivovar každou sobotu zavírá už v šest večer! To je doslova skandální! Soukromý pivovar a v sobotu jen do šesti? No to je neslýchané! Znechuceni, zklamáni a pohrouženi do temných myšlenek, vraceli jsme se do podkrovního pokoje… Trávit čas v zakouřeném baru, kde navíc začala doslova řvát metalová hudba, se nám nechtělo. Lehli jsme si do postelí, já na letiště, Martin na jednolůžko pod oknem a pustili jsme si z minipřehrávače historickou rozhlasovou hru Oldřiška od Františka Nepila. Historické drama se místy tlouklo s metalovým nářezem z přízemí. Intelektuálové se ale od poslechu odradit nedají a zvýší volume hooodně nahoru. Po Oldřišce následovala další rozhlasová hra, a sice Výlety pana Broučka. Protože metalová řež byla stále hlasitější, i my jsme dali náš přístroj na maximum. Náhodný po chodbě jdoucí, zpitomělý hlasitým metalem tak na našem patře zřejmě utrpěl šok, neb místy slyšel sbory volající ve válečné vřavě: “…braňte Prahu, nešetřete jich a bodejte“ nebo „mlč nebo Tě z té podivné maškary vysvléknu“.

Když jsme vypnuli přehrávač a chystali se po náročném dni usnout, začalo teprve to pravé peklo. Metalový nářez mírně rozechvíval naše okenní tabulky a do toho všeho se ještě z přízemí ozývalo ženské „au au au, jau, jéééé, au au au“… Nevěděli jsme, jestli tam některou bijí a jí se to nelíbí, jestli tam některou bijí a jí se to líbí anebo jestli tam některou bijí a znásilňují a jí se to chvílemi líbí a chvílemi ne… Raději jsme se zamkli…  Martin i já jsme chvílemi usnuli, ale pak nás zase vzbudily výkřiky někdy strašlivé, jindy plné uspokojení… Tak jsme přežívali noc a nedočkavě vyhlíželi ráno. Vše utichlo úderem půl šesté ráno. V šest nás vzbudil budík v telefonu… Když jej Martin chtěl vypnout, mobil se mu vymrštil z ruky a zapadl kamsi za postel. Jak Martin telefon hledal, opřel se o mou postel a zbystřil. „Ty máš měkkou postel?“, zeptal se. Opáčil jsem, že jistě, co má být? Ukázalo se, že Martin spal jen na prkně potaženém asi dvoucentimetrovým molitanem a prostěradlem. Martin se rozčílil a vyčítavě na mě hleděl, že jsem ho v noci nevzal k sobě.

 „Proč sis nepřelezl, když si zjistil, že máš tvrdou postel?“ podotkl jsem.

„Protože jsem nevěděl, že Ty ji máš měkkou“, opáčil Martin a pokračoval,“navíc tam ležela Oldřiška“. V tu chvíli jsem sebou škubl v domnění, že snad vedle mě někdo leží o kom nevím. Vzhledem k průběhu uplynulé noci bych se nedivil. Martin tím ale myslel jen můj minimp3 přehrávač. Snídani nám donesli s asi čtvrthodinovým zpožděním. Mezi tím jsme našli vypínač hlavního světla. Byl rafinovaně ukryt za skříní. Nejprve vešla míchaná vejce s paprikou a šunkou i chleba. Pak rozespalý kuchař přinesl dva velké hrnky vroucí vody a k nim pytlíky s čajem. Oba hrnky držel kuchař za ouška a podával je Martinovi. Ten je vzal do dlaní a položil na stůl. Pak jsem viděl to, čemu se říká tanec sv. Víta. Martin skákal, skučel, pištěl a fňukal. Do toho ještě skákal, poskakoval, snad i tančil. K mému udivenému výrazu jen podotkl. „jsem se strašně spálil vo ty hrnky“. Ptal jsem se ho, proč je nevzal za ouško. Že prý je za ouško držel kuchař.

  O půl hodiny později jsme už nastupovali do vlaku ze Šťáhlav do Plzně a tam jsme přesedli na vlak do Chotěšova.

Křížový vrch, nám jaksi zdrh

 Jen díky Fluenci zaparkovanému kdesi u trati se skóre souboje Fluence

 vs. Fusion snížilo na 3:23. Musím podotknout, že Ford Fusion nás potkal zásadně ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř. Pokaždé, když už jsem mlel z posledního a upínal se k vidině tu jídla, tu piva, tu sprchy, nás předjel důchodce s šíleným výrazem v očích a s vozíčkem za svým Fusionem.

 Z nádražíčka v Chotěšově jsme Křížový vrch viděli. Zdál se nám opět o něco dál, než slibovaných 5,5km. Vyrazili jsme tedy po zelené značce. Míjeli jsme nádherný chotěšovský klášter i smrdutý chotěšovský statek a zateplenou chotěšovskou školu, když se nám značka ztratila.  Šli jsme tedy po modré značce v naději, že nás dovede někam k rozcestníku a blíž ke Křížovému vrchu. Šli jsme dlouhou stezkou podél místního potoka. Na zemi jsme nacházeli něčí boty, pak nákupní tašku, svetřík… Už jen mrtvola chyběla. Přibližně po kilometru po této pěšině jsme našli jezírko s podivnou stavbou uprostřed. Taková chaloupka na kuří nožce, no spíš na pštrosí. Na břehu se procházel starší chlapík s kníračem. Muž v bekovce, kožené bundě a vysokých botách nám ochotně vysvětlil, že jdeme špatně, leda bychom se přebrodili přes jez. To jsme zamítli. Poradil nám tedy, abychom se vrátili do Šťáhlav a odtud šli po silnici a dál přes pole a „… pak na konci té polňačky je závora a za ní jděte doleva k rozcestníku, pokud nepotkáte závoru, jste v pi.i“. Usoudili jsme, že slovní obrat o závoře a ženském pohlaví je v tomto kraji hluboce zakořeněn.

Vrátili jsme se do Chotěšova a stáli před rozhodnutím, jestli dojít na Křížový vrch a riskovat, že nestihneme vlak do třetího pivovaru tohoto víkendu, pivovaru Modrá Hvězda v Dobřanech. Anebo jestli Křížový vrch vypustit a vydat se rovnou do Dobřan sedm kilometrů pěšky. Víceméně na mé naléhání jsme vybrali druhou variantu a tak se Křížový vrch dostal do množiny těch míst, která jsme sice spatřili, ale nedošli k nim stejně, jako k Hrádku ve Varnsdorfu.

Modrá Hvězda a šachová partie

 Sedm kilometrů po silnici do Dobřan se šlo docela dobře. Chvílemi svítilo sluníčko a tak jsme se těšili na pivo. V jedné vesničce už jsem nevydržel a ulehl na lavičku. Přeci jen bolavá záda, nedostatek spánku a žízeň jsou přetěžká kombinace. Míjel nás nervózní cyklista senior, který na náš dotaz, jestli je poblíž hospoda jen odsekl, že ne… Stiženi žízní jsme s Martinem probírali nemoci, které můžeme zdědit po našich rodičích. Zatímco Martin se bude ve stáří trápit žaludečními vředy a vysokým tlakem, já budu mít artrózu obou kolen a Alzheimerovu chorobu. Představa, jak v tomto stavu obrážíme rozhledny, nás vedla k nejednomu zamyšlení…

 Do Dobřan a Modré Hvězdy jsme dorazili před polednem. Ospalé, ale upravené a čisté náměstí i příjemná hospůdka byly příslibem příjemného zážitku. Ten se pokusil narušit jen kuchař. Martinovi sice česnečka moc chutnala, ale řízek se šťouchanými brambory byl doslova hnus a odpor. Následná káva byla nepoživatelná. Co ale bylo moc dobré, bylo pivo. Zdejší polotmavé, tmavé i světlý ležák byly doslova výtečné. Měli jsme dost času, a tak jsme si dali partičku šachů. No kdo myslíte, že vyhrál? Martin sice nedostal mat pěšákem jako minule, ale udolal jsem ho stejně…

 Trestem mi byl Ford Fusion (jak jinak - s přívěsným vozíčkem) přímo před pivovarskou hospodou. Během cesty na nádraží se tak konečné skóre ještě upravilo na Fluence - Fusion 5:28. Došel jsem k rozhodnutí, že jakmile přijedu domů, napíšu oficiální stížnost na prodejce Renault v plzeňské oblasti.

Domů… Do Bíliny

Ještě před usednutím do vlaku směrem z Plzně na Bílinu jsme usedli v naší milované C.K. Kantýně na plzeňském nádraží. Martin si dal tureckou kávu, pivo, k tomu ještě bramborový salát s něčím, co už nevím, co bylo. Ale bylo to moc dobré. Já si dal jen ten salát. Cesta domů byla ve znamení plného vlaku a neuvěřitelné potřeby jít na velkou. Ve vlaku nelze, to bych se i poblil. K nutkavé potřebě se u mě ještě dostavila rýma a horečka, cestou od vlaku ještě bolení břicha a nevolnost. Domů jsem dorazil jako troska, ale víkend to byl opět báječný!!! Martin, tak jako vždy, dorazil domů svěží a plný odhodlání, od pondělí opět pedagogicky působit na své ústavní svěřence…