Po rozhlednách intelektuálně...

Po roce zase zabalit batoh, přelít do placatek nějaké to povzbuzovadlo a probudit se o dvě hodiny dřív nedočkavostí…  Po roce zas vyrazit na nádraží a vyrazit na rozhledny. Ta roční prodleva bude znát.

  Při příchodu na nádraží v Mostě vítala výletníky historická parní lokomotiva. Spokojeně bafala a z komína se jí valil černý kouř. Jistě čekala někde v depu na to, až přijde její chvíle. Stejně tak jako my s Martinem. Jen škoda, že jsme nemohli cestovat právě tou spokojeně bafající párou. Namísto toho jsme nastoupili do zánovní soupravy RegioJetu směr Žatec. Martin ihned po opuštění stanice vytáhl dvě plechovky piva Duff, které žadonily u něj v batohu o rychlé otevření, neb jim hrozilo přehřátí. Meteorologové nás před víkendem strašili občasnými srážkami, ale za okny vlaku slibovala krajina zalitá ranním sluncem zážitky plné jasných výhledů. Aby si je Martin trochu zkomplikoval, otevřel i půllitrovku Jägermeistera a začal z ní upíjet. Vůbec mi nedošlo, proč začal tak brzo. Ale abych netrhal partu, zavdal jsem si z jedné ze dvou placatek lahodné pivní pálenky Bernard. Martin také ochutnal. Za všeobecného veselí, zpěvu a tance v uličce vlaku jsme dorazili do Žatce, kde jsme přestoupili na autobus do Vikletic. Poučeni z loňského nezdaru v podobě přejetí zastávky, jsme ostražitě hlídali naší výstupní stanici, abychom stihli zazvonit na znamení výstupu. Ve Vikleticích jsme tedy opustili zelený autobus řítící se do Kadaně a klidným krokem jsme překonali vzdálenost asi dvou set metrů k rozhledně po rovině. Přeci jen, po roce se nemá nic přehánět, do tempa je nutné se dostat pozvolna. Dveře od vyhlídky na Nechranickou přehradu nám otevřela uklízečka z hotelu, milá dáma. Vyhlídka je to nová, ještě s nedodělky v podobě trčících drátů ze zdi, zřejmě pod proudem, protože pokaždé, když pod nimi Martin prošel, lehce zajiskřily a Martin s nimi. A tak mu ani nepřišlo nemilé, že musel na ochozu chodit po roštové podlaze ve výšce asi dvanácti metrů. Usmíval se a stále jiskřil – vtipem. Rozhled to byl nádherný! Nechranická přehrada jako na dlani a pod námi lidé snídající ve spodním prádle v chatkách přímo pod ochozem vyhlídky. Měli kávu a chleba a pěkné spodní prádlo, ženy i horní díl.

  Protože do odjezdu zbývaly necelé dvě hodiny, navštívili jsme Rybářskou baštu, kde nám uvařili kávu a Martin si dal i pivo. Zrovna, když jsme nahlas probírali specifika a životnost lidského druhu zvaného učitelka, procházela kolem nás jakási žena. Když nás slyšela, zvolala, že i ona je učitelkou! Martin v mžiku pookřál a chtěl vstát a ženu plačky obejmout. Ta ale zmizela kdesi v mlází a pedagog zůstal osamocen bezradně stát. Se smutným výrazem se napil piva. Zhodnotili jsme, že ženy učitelky mívají podstatně kratší životnost než muži učitelé a po padesátce jsou v podstatě k nerozeznání od hlavních hrdinů filmů, odehrávajících se v roklích pohoří Transylvánie.  

 Cestou z Vikletic do Kadaně se nám naskytlo porovnání dvou výhledů. Vlevo krajina už téměř Karlovarského kraje s malebnými kopečky a lesy, loukami a vesničkami. Vpravo chladící věže elektráren, šachty a jejich zakladače, sloupy elektrického napětí vedoucí na všechny strany z rozvodny nad Kadaní. Dva světy oddělené silnicí. V Kadani jsme vyšli po schodech na nádraží, kde na nás čekala opět souprava RegioJetu. Martin si chtěl vyndat svou snídani, upozornil jsem ho ale, že jedeme jen čtyři minuty. V Kadani – Prunéřově si jí vyndat mohl, neb tam jsme čekali asi dvacet minut. Já už to nevydržel a musel jsem vyslyšet úpěnlivého volání prostaty a močového měchýře, který kvílel jako Siréna (kouzelná pěvkyně, svým neodolatelným vábivým zpěvem lákající námořníky ke svému ostrovu), lákající mě k ostrůvku z nerezového plechu, v místnosti zvané toaleta. Martinovi se chtělo taky, měl svou obvyklou grimasu, kterou se ale snažil maskovat významným pohledem.

Málková, što vy dělájetě zimoj?

  Na tuhle filmovou hlášku si vzpomenu pokaždé, když projíždím po silnici 1/13 přes Málkov do Kadaně nebo Klášterce nad Ohří. Teď jsme v Málkově vystupovali z vlaku a Martin hned běžel za přístřešek, neb i jeho přemohlo volání Sirény. V lahvi Jägermeistera už měl sotva polovinu obsahu. Cesta k rozhledně netrvala dlouho, necelé dva kilometry. Jak jsem říkal, po roční abstinenci výhledů nemůžeme přepálit začátek. Nad silnicí se dmula roura horkovodu a Martin ji nazval „Málkovským vítězným obloukem“. I když upřímně, žít v Málkově se asi za vítězství tak úplně považovat nedá. Na místním fotbalovém hřišti začínala svatba. Chvíli jsme uvažovali, že bychom se na ni vetřeli, ale závěrečné rozhodnutí jsme nechali až na cestu zpět. Mezi tím jsme s trochou štěstí přeběhli frekventovanou silnici a vydali se do závěrečného stoupání. Dohnali jsme mladý pár, který se jistě těšil, jak si na vrcholu rozhledny zadovádí. Jejich zklamání z naší přítomnosti muselo být obrovské. Nechali jsme je tedy, aby si vyšli na ochoz sami a čekali jsme dole. Ať si užijí aspoň něco málo. Martin právě dopil Jägermeistera a z očí mu plálo odhodlání, pokořit roštovou rozhlednu Skřivánčí vrch přinejmenším tak, jako kdysi Hillary pokořil Mount Everest! Proto vychlemtal celou lahev tak rychle! Aby nevnímal výstup na roštovou rozhlednu, aby byl spontánní, aby otupěl. Obojí se mu zdařilo bezezbytku! Martin rozhlednu doslova vyběhl a tuto událost se jal zvěstovat celému Málkovu hlasitým voláním a zpěvem. Pustili jsme si hymnu všech rozhlednářů – Rozhlédni se, člověče… od Bedřicha Ludvíka. Nejprve Martin zpíval kánon, ale pak se dojal a uklidnil. Kochali jsme se dech beroucím výhledem na elektrárnu Prunéřov a na zakladače velkolomu Nástup Tušimice. Při pohledu na usměvavého Martina mě napadlo, že jeho výhled ovlivněný alkoholem může být mnohem zajímavější, než industriální realita.  Vypil jsem téměř na ex jednu ze dvou placatic s pivní pálenkou, která obsahuje téměř 51% alkoholu. A najednou, jako by náhle, viděl jsem mořskou hladinu, zaoceánský parník kotvící u mola, na něm hrál námořník na ukulele a kolem něj tančila krásná brunetka s malou lžičkou, pojídající bílý jogurt. Život je tak krásný!

  Na loupežníky!

  V programu našeho zájezdu byla teď návštěva občanského pivovaru Karásek a Stülpner v Chomutově, sídlí v restauraci Republika. Cestou z rozhledny na vlak Martin co chvíli zakopl, ale neupadl! Pak jsme zaimprovizovali písní „Jdeme z rozhledny“ a pro změnu jsem zakopl několikrát já. Myslím, že kdyby naší chůzi někdo pozoroval, nabyl by dojmu, že jsme úředníci Monty Pythonova Ministerstva švihlé chůze. Při průchodu kolem svatby na fotbalovém hřišti se Martin zastavil a hlasitě zdravil nevěstu. Po mém upozornění, že se zvedají nějací Romové z tribuny a zjevně s rukama v bok zvažují, co s námi, Martin ustal a došli jsme na nádraží. Tam mě požádal, abych si dal ucho na koleje a zjistil tak, kdy nám to jede. To jsem s radostí učinil a ušpinil jsem si ucho.

  Do Chomutova, do restaurace Republika jsme nedošli ve zrovna reprezentativním stavu, toho jsme si vědomi. Byli jsme mokří, protože pršelo, byli jsme asi ještě trochu ovanutí vánkem oceánu a v uších nám ještě zněla tklivá námořnická melodie hraná na ukulele. Personál by v tu chvíli dal nevím co za to, aby nás odnesl čert co nejdál. Ten ale ne a ne přijít. A tak jim nezbývalo, než nás usadit, raději hned u dveří a obsloužit. Pivo nebylo špatné! Polotmavá dvanáctka byla dobrá. Nebyla výborná, byla zkrátka dobrá. Domácí sádlo se škvarky hrálo už vyšší ligu a následný čokoládový dort s borůvkami byl už hotové mistrovství (kombinaci pokrmů netřeba komentovat). Závěrem, tedy můžeme jen dodat, že do Republiky lze vyrazit ve slušivém oblečku na zážitkové francouzské menu, nikoliv tam přijít jako bezdomovci se lžičkou od jogurtu ve vlasech a s ukulele za uchem. Hmm, nebylo to má být obráceně?

Na Partyzána!

  Cestou na naší třetí rozhlednu a zároveň místo přenocování – Hotel Partyzán alias ForRest hotel, jsme potkali u zastávky na autobus krásnou mladou, spoře oděnou dívku, jak pomáhá svému dědečkovi naplnit kartonovými krabicemi modrý kontejner. Rozkračovala se u toho ve svých růžových krátkých šortkách a nahýbala se ve svém volném tílku na ramínka… Stáli jsme tam a myslím, že jsme snili o tom samém… nebýt jen tím dědečkem. Nebo to nebyl dědeček???

  Autobus nás zavezl pod kopec a my museli šlapat necelé tři kilometry lesem. Nebýt dusna, bylo by to prima. Dorazili jsme k Partyzánu po páté odpoledne celí mokří, ucaprtaní a po celém tom dni nedočkaví lože. Když jsem vstupoval do recepce, upoutala můj zrak recepční, která měla na výšku nejméně dva metry, patnáct centimetrů a ještě nějaké milimetry k tomu. Nohy měla dlouhé jak ropovod Družba. Chvíli jsem v duchu uvažoval, co by se s tím dalo dělat, ale najednou mě z představ vytrhla následující slova, která ale vlastně nemohu citovat, neb by z nich bylo patrné, kolik nás stál nocleh a to některé ženy – (tedy jedna žena a moje to není) – slyšet nesmí. Ještě teď vidím Martina, jak mě při cestě zpátky domů ve vlaku prosí na kolenou, ať nezmiňuji konkrétní sumu. Takže když mi řekla, kolik chce, na okamžik jsem se lekl, že jsem nahlas vyslovil tajné přání poněkud intimních služeb. Naštěstí se tak nestalo. Co ale v tu chvíli dělat? Zaplatit do té doby nejdražší nocleh našich expedic? Chtěl jsem se s Martinem poradit, ale on za mnou nestál, přičemž já byl přesvědčený, že šel celou dobu za mnou. Ohlížím se, hledám a pak před hotelem volám a Martin nikde! Pak vyšel ze sálu, kde se odehrávala svatba. Celý takový rozcuchaný a veselý! Martin chvíli laškoval, na téma vrátila jste mi málo, ale po chvíli, když zjistil, že Eiffelovka není zrovna naladěná na tento typ humoru, jsme zaplatili a šli jsme na pokoj.

  Tam jsme krátce zregenerovali a pak jsme šli do hospůdky, která měla prosklené dveře do sálu, kde se konala svatba, ze které se nakonec vyklubala jen oslava narozenin. Hráli jim tam The Beatles revival a hráli dobře. Eiffelovka nám přinesla vynikající hovězí vývar s játrovými knedlíčky, víno a pivo. Pak se nás ujal majitel. Vzal nás do věže, kde jsme mohli exkluzivně nahlédnout do budoucích apartmánů. A samozřejmě, rovněž exkluzivně, jsme mohli z věže vyhlédnout, což se za posledních několik let nikomu nepovedlo, neb věž byla a je stále a ještě nejméně rok bude, nepřístupná. Pak jsme sešli opět do hospůdky, kde jsme se kochali pohledem na rovněž exkluzivní slečnu v písmenkových mini šatech. Vzhledem k tomu, že se alkohol v naší zažívací soustavě už pomalu rozkládal na jedy neovlivňující mysl, zůstalo jen u představ a "maštění oka". Po chvíli nás ale obtěžovala svým pohledem zkušené kokety jedna velmi roztomilá slečna. Usmívala se na nás zcela bez zábran, mávala nám přes skleněné dveře a stále chodila kolem nás… Bylo jí tak sedm nebo osm let. Martin měl účes „na palmičku“ směřovala uprostřed hlavy vzhůru. Ještě druhý den jsme proto vedli debatu, zda se na nás usmívala anebo se nám prostě jen vysmívala.

  Den jsme zakončili výbornou večeří. Martin si dal tatarský biftek a já grilovanou panenku s grilovanou zeleninou. Večer jsem dostal málem tři infarkty, když Martina popadla spánková apnoe. Pokaždé, když už byl klid, začal Martin lapat po dechu tak, že se otřásalo naše manželské lože. A to nemluvím o tom, že jsme si před spaním pustili minutovou rozhlasovou hru o délce jedné minuty a čtyřiceti pěti vteřin. Martin zaspal její konec…

Na Ústecko!             

   Měl jsem budíka na půl sedmou ráno. Už v 5:40 mě ale vzbudil Martin, který v koupelně kvílel: „Blondýnky krásnéééé, jak vááás mám ráááád….“ Při pohledu na hodinky jsem pojal podezření, že v pokojovém baru našel další půllitr Jägermeistra. Ráno pak probíhalo standardně – vytopili jsme koupelnu a já rozbil skleničku na kartáček na zuby. Cestou od hotelu nás v lese málem sežral pes. Zatoulal se podivnému muži v klobouku, který náhle vyjel před námi z křoví na elektro koloběžce. Udál se i jeden nenápadný, leč velmi důležitý a slavnostní okamžik! Pokřtili jsme hlas v navigaci aplikace Mapy.cz! Ten direktivně mazlivý a urputně chladivý alt dostal jméno Agáta!

  Do Ústí jsme vlakem přijeli před polednem. V pivovaru Na Rychtě jsme si dali polévku a vyrazili jsme na Střekovskou vyhlídku na vrchu Malé sedlo. I tam jsme dohnali mladý milenecký pár. Ti ale než by šli s námi na rozhlednu, uhnuli raději cestou do křoví. I v Ústí jsme se kochali dech beroucím výhledem ... Na nejošklivější město přinejmenším západní poloviny Čech.  Pohled na Setuzu nebo na Spolchemii v nás dozrává ještě teď. A to nemluvím o "vzorně opravených a duchem genia loci prýštivým" industriálních stavbách na březích Labe. Škoda, že nepřipomínají zašlou slávu ústeckých přístavů. Škoda, že připomínají neslavnou dobu normalizačních let, ostatně jako celé město, včetně jeho politické reprezentace, na kterou by se měli jezdit dívat zájezdy, jako na město hloupostí se točící v nekonečné spirále minulých časů.

Sprint na Lucemburkův kopec

  Ještě než jsme opustili nepodařenou parodii na Ocelové město, zašli jsme do jedné z tamních hospůdek Pod vyhlídkou. Ještě teď se Martin probírá z mrákot při vzpomínce na to, jak výčepní točil pivo. Mohl by totiž natáčet tutorial na YouTube s názvem, Jak se pivo opravdu, ale opravdu točit nemá! Já si dal limonádu neurčité barvy a neurčité chutě. Musím prověřit výrobní program Spolchemie, možná tam najdu svou odpověď na otázku, co jsem to vlastně pil.

  Na Lucemburkův kopec u Malečova na Ústecku jsme vyjeli zeleným autobusem. Mělo to ale malý háček. Zpátky jel už za 39 minut! Na rozhlednu to bylo 600 metrů do kopce. Možná se vám to zdá v pohodě, ale… ale jo, bylo to v pohodě! Ještě jsme stihli foto a krásné výhledy a na autobus jsme čekali asi deset minut. Ale ten pocit, že musíte stihnout něco za nějaký čas, opravdu nemáme rádi. Rozhledna je to ale parádní, dřevěná a úplně nová – z roku 2020. Nabízí výhled na kopce Ústecka a Litoměřicka. Moc pěkné jsou i tabule, které informují, co návštěvník vidí. Na rozhledně je zvon. Když Martin zazvonil, muž, který tam byl s rodinou, se tak lekl, že se málem převrátil přes zábradlí. Pod rozhlednou stojí dřevěná skulptura mnicha, pod kopečkem je hospůdka. Naštěstí byla zavřená, nemuseli jsme litovat toho, že musíme spěchat. Já dopil druhou placatici. Program na celý víkend jsme splnili kompletně. Domů nás vezl opět RegioJet.

  A stav Fusion vs. Fluence? Přátelé 2:0 jen a pouze! Z toho jeden Fusion stál na vrakovišti! A dva Fluence jsem viděl asi tři minuty poté, co Martin v Bílině vystoupil z vlaku!