Po rozhlednách intelektuálně...

Na Plzeň Vávro, na Plzeň!

  Vstávat v sobotu už v 5:45 ráno je sice absolutní pitomost, tedy pokud nemusíte do práce, ale v případě, že vás čeká den plný zážitků více či méně spojených se zlatým mokem, není toto brzké vstávání tak úplně pitomé. 

Cestou na bílinské nádraží nás do kroku povzbuzovalo sychravé, leč slibné podzimní rozednívání, během kterého se na obloze neobjevil ani jediný mrak. Nechtěli jsme ale propadnout bezbřehé euforii, protože až doposud byl každý náš výlet alespoň v jednom dni ve znamení deště. I když tentokrát meteorologové v předvečer naší výpravy téměř přísahali, že bude skutečné babí léto, nebyl důvod jim nějak oddaně věřit. Slibovali to jak před rokem, kdy jsme ve Šluknovském výběžku zmokli jako slepice a slibovali to i letos na jaře, když cestou na Hazmburk mrholilo tak, že nebylo pomalu vidět na cestu.

V čisté, celkem nové vlakové motorové soupravě jsme opouštěli Most. Pravda, když se řekne rychlík, čekal by našinec vlak nejméně o čtyřech vagónech a jeden vagón poštovní. V lepším případě i jídelní vůz a v tom úplně snovém případě i stevardky roznášející zdarma nápoj po vzoru kapitalisty Vančury a jeho žlutých vlaků. My jsme seděli v rychlíku... Měl dva vagóny z toho polovina jednoho byla kabina strojvůdce. Zarostlý průvodčí zjevu právě probuzeného řezníka nám nic nedal, jen nám oštemploval jízdenky a jídelní vůz by v této soupravě hledal asi jen ministr dopravy, zpitomělý ztrátou styku s běžnou realitou. Rychlost našeho rychlíku nemá smysl zmiňovat. Více než polovinu trasy tvoří jednokolejná trať, což hovoří za vše.

Vše nám ale vynahradil pohled na probouzející se krajinu chmele, luk a lesů (krajinu kolem Chomutova naštěstí pokryla milosrdná mlha). Trať z Mostu do Plzně je úchvatná (než minete Chomutov, doporučujeme se začíst do knihy, zdřímnout si nebo odvrátit zrak od okénka na příjemnou spolucestující naproti). Krajina podél trati za Chomutovem je lemována chmelnicemi, výhledy na malebné vesničky na Lounsku a Žatecku, projíždíte lesy, kde tu a tam poskočí zajíc v křoví, mihne se laňka za remízkem, pod listem ukrytý hříbek na vás kloboučkem zamává a rodina Gejzy Kotlára si v lese nový příbytek hloubí.

Z té krásy omámení, zavdali jsme si poprvé z našich zásob. Martin dorážel od minulého výletu načatého Magistra – jak jinak, než od firmy Stock! A já jsem protentokrát zvolil také nápoj ryze regionální, s ohledem na oblast našeho výletu – rum z Božkova. Cesta ubíhala příjemně. Vlak byl poloprázdný. V Kryrech jsme z vlaku zahlédli překrásnou Schillerovu rozhlednu. Kamenná, atypická věž se z vlaku zdá být téměř na dosah. „Tak zítra!“ zvolali jsme s Martinem. Následně jsme si ale uvědomili, že zítřek je velmi daleko, stát se může cokoliv, není tedy dobré jásat dopředu. Při naší smůle se v Plzeňském Prazdroji opijeme tak, že nás budou muset už v sobotu večer transportovat do Fakultní nemocnice Lochkov – tato představa je dost depresivní, zážitky z letošního léta bych skutečně nerad opakoval. Ještě teď si vzpomínám na prostředí, jenž připomíná skvotu bývalé nemocnice z 80. let minulého století. Zapomenout nemůžu ani na personál, který je zjevně rekrutován z řad přestárlých klientů diagnostických ústavů. Jen na klinice zobrazovacích metod je krásná laborantka, ale tam bychom se asi s otravou alkoholem nedostali. Pokud budeme schopni sem do Kryr zítra dorazit, určitě bude rozhledna zavřená i přes místopřísažné prohlášení na dveřích, že rozhledna má otevřeno do konce října. Takovou situaci jsme zažili na Dýmníku a nebylo to vůbec příjemné.

 Do Plzně jsme přijeli krátce před desátou dopoledne, obloha byla zalitá sluncem a my hledali nádražní šenk, kde bychom posnídali. Měli jsme sice batohy plné jídla, v obavě že zabloudíme někde v plzeňském podzemí jsme ale nechtěli zásoby krátit. Nebudeme totiž riskovat smrt vyhladověním. Pohřešovat by nás totiž začaly manželky nejdříve 11. října v den výplaty. Vzhledem k tomu, že bylo teprve 1. října, nebyla to vyhlídka optimistická.

 C.K. Kantýna na plzeňském nádraží nás mile překvapila. V deset dopoledne tu nabízí téměř dvě desítky teplých jídel, která nevypadají vůbec špatně. Na stěnách rádoby rakousko-uherské fotografie z návštěvy Franty Pepy jedničky v Plzni. Shodli jsme se na tom, že majitel Kantýny nechal v kostýmech vyfotit celou rodinu, která se tak stala na obřích nástěnných fotografiích symbolem zdejší atmosféry. Posnídali jsme... Martin pivo a tureckou kávu, já presso a Kofolu. A teď už hurá do Prazdroje !!!

Pivečko přímo od sládka!

Měli jsme štěstí. Prohlídka Gambrinusu začínala necelých deset minut po našem příchodu za brány pivovaru. Ujala se nás Katka, příjemná a šarmantní průvodkyně. Vše začalo promítáním filmu o historii pivovaru. Následovala projížďka firemním autobusem po provozu. Nahlédli jsme do plnírny. Jak na potvoru byla linka na plnění láhví podezřele dlouho nefunkční, po chvíli se ukázalo, že se tam zřejmě šprajcla nějaká láhev a stroj si nevěděl dál rady. V tuto chvíli se informace o tom, že linka naplní sta tisíce lahví bez dotyku lidské ruky, zdála poněkud absurdní. Jedna zapříčená láhev a lidská ruka musela pomocí lidské nohy doklopýtat po mokrých dlaždicích k inteligentnímu stroji.

  Když jsme stáli u plnírny plechovek a Katka nám vyprávěla, jak plechovky zajíždí do tunelu, ze kterého vyjíždí s pivem do dalšího tunelu, ze kterého se už na pás řadí plechovky zavíčkované... Zrovna v tuto chvíli se šprajcla plechovka a z prvního tunelu začala rychlostí vodopádu stříkat voda. Stroj s tisíci plechovkami se zastavil a opět musel naklusat člověk, aby stroji domluvil. Hold, ne každá exkurze má to štěstí, vidět hned dva průšvihy ve výrobě. Katka ovšem pohotově zareagovala a ve snaze odlákat pozornost, si vysvlékla mikinu, pod kterou měla k velkému zklamání, červené Gambrinus triko s límečkem. 

Když jsme stáli před plnírnou a chystali se vejít do varny, zeptala se Katka celé skupiny: „Vidíte před námi ty velké tanky na pivo? Myslíte si, že byste dokázali obsah těchto tanků vypít?“ Neváhal jsem a zakřičel jsem s dávkou uznání „On jooo“ a ukázal jsem na Martina. Muži si jej obdivně změřili pohledem, ženy na něj vrhly pohled, asi jako na čerstvě poblité záclony. Katka přímo Martinovi vysvětlila, že by musel za celý život vypít od narození do věku zhruba devadesáti let, přibližně 12 piv denně. Martina to uspokojilo a prohlásil, že musí doma všem říct, že zdaleka není takový piják piva, za jakého ho mají. Že je to vlastně sváteční pivař.

Pro nezasvěceného laika je úplně jedno, prohlíží-li si varnu piva, výrobnu jogurtů nebo výrobní linku latexových barev. Okachlíkovaná obří místnost, kudy vedou propletence potrubí z jedné velké kádě do druhé, v pravdě vůbec nenapovídá tomu, že nad hlavami kolotá v tenkých nebo tlustých rourách zrovna pivo. Jak ale říká Martin, jde o pocit. Právě pocit, že nad námi protéká pivo je to pravé, proč jsme tady …

A protože poučení už bylo dost, následovala návštěva Gambrinus arény. Tedy zábavního parku a výčepu v jednom. Nejprve jsme se svezli na korbě předválečného náklaďáku. Seděli jsme na sudech a kolem nás promítali film, který jsme se zaujetím sledovali na začátku prohlídky. Tentokrát byl ale snímek doplněn o reklamy, které Gambrinus doprovázejí od roku 1990. Napadlo mě, že atmosféra doby se nedá demonstrovat ničím lepším, než právě reklamou. Reklamní spoty z devadesátých let působily vpravdě prehistorickým dojmem. A jediné, co viselo nad námi, byla otázka, jestli tak blbé a naivní byly ty reklamy, nebo ta doba, popřípadě obojí. Z korby náklaďáku jsme hupsli do místnosti, ve které bylo obří plátno přes celou šířku stěny a na plátně fotbalová branka. Před ní brankář. Úkol zněl jasně. Po písknutí píšťalky virtuálního sudího kopnout míčem do branky, nebo-li vstřelit penaltu. Malý, asi dvanáctletý hošík zcela neomylně proměnil tři penalty ze třech možných. S opovržením jsme si říkali, že tohle je zřejmě jen naivní hra pro blbečky, kterou zvládne i malé děcko. První kopal Martin. Proměnil jednu penaltu ze tří. Pokus tedy opakoval, ovšem se zcela stejným výsledkem. Já jsem se znemožnil ještě víc. Nedal jsem ani jednu!!! Je to blbá hra, ten kluk sem určitě jezdí s rodiči opilci každý víkend, a tak má natrénováno. Odcházeli jsme mírně znechuceni. Ve vedlejší místnosti bylo možné změřit své síly ve hře na kytaru. Dva kytaristé zírali na plátno z pozice rockové hvězdy. Na plátně museli sledovat hmatníky kytar, na kterých se celkem rychle ukazovalo, které tlačítko na konkrétní struně mají stisknout. Pravou rukou pak museli brnkat do rytmu. S každým dobrým stiskem získávali bod. Netroufli jsme si to vyzkoušet, měli jsme v paměti neslavné penalty a další fiasko by bylo neúnosné.

 Cesta z Gambrinus arény vedla chodbičkou, lemovanou skleněnými tubusy, ve kterých bublala tekutina podobná pivu. Martin se na chvíli zasnil. „Tohle tak mít v ložnici, chodil bych spát už v šest večer“. Pak už na nás čekala Varna 1896 a v ní výčepní stůl z bílého mramoru...

 "To, co vidíte není výčep. To je pivní oltář. Pokaždé, když tady čepuji pivo, lidi za mnou chodí a prosí mě s dlaněmi u sebe, abych jim natočil pivo. Tak proto oltář, lidi sem chodí prosit... “ Začal své vyprávění sládek, který vaří pivo v Plzni už 35 let. Mimochodem, uvařil za tu dobu tolik piva, že by ho Češi pili celý rok! Klobouk dolů, co říkáte? Natočil nám Gambrinus úžasně vychlazený, s pěnou jako smetana, která držela ještě další a další dlouhé minuty jeho vyprávění. Než nás poučil, jak čepovat správně pivo, vyprávěl nám, jak lze pivo čepováním zkazit. Historky, které nám předhazoval, by nadzvedly ze židle nejen milovníka piva, ale nadzvedly by taky žaludek obyčejného nepivaře. Představa jak dopíjím po někom pivo, protože vrchní sebral nedopitou sklenici u vedlejšího stolu a následně dotočil jen správnou míru, byla asi tím největším eklem, který nám velmi sympatický chlapík, naservíroval.

Pak už jsme se hrnuli v neorganizovaném chumlu k pípám. Klasické černé plastové pípy, které čepují pootočením dolů pivo a opačným směrem pěnu, označil sládek za pípy pro úplné pitomce. „Tam, kde čepují touto pípou, není nikdy záruky dobrého piva. Z této pípy je pěna nestálá, dírkovaná jako z Jaru. Ovšem pozor, pak nám představil pípy, kterým s láskou říká Baroko. Ano, jsou to pípy otočné do stran. Točit pivo z takového zařízení si žádá nejen srdce a lásku k pivu, ale také nutný fištrón. A výsledek je vidět. Pěna jako smetana, drží a nepadne. Asi jako kvalitní omeleta na stropě.

 Zkusili jsme si oba načepovat třetinku. Ne, že by to bylo ukázkové, ale na to, že nejsme profíci, to bylo celkem uspokojující. Ani se nám to nezdálo, ale po dvou hodinách ve Varně 1896 – tedy ve varně, kde se Gambrinus původně vařil, už nás vyprovázela Katka a děkovala za návštěvu. Ještě stisk ruky se sládkem a odcházeli jsme z pivovaru vstříc světu poučeni, jak vypadá ta zaručeně správná pípa, že si máme vždy sednout tak, abychom viděli na výčep a s poznatky, jak poznáme špatné pivo. Kdybychom věděli, že po zbytek života budeme litovat toho, že tohle všechno víme, pač už si asi jen tak někde pivo nedáme, raději bychom do pivovaru snad ani nechodili...

 Cestou do centra Plzně jsme se usmívali nad tím, když jsme si vzpomněli na nový diabetický Gambrinus. Nebudeme nic prozrazovat, jen vám poradíme. Kupte si tak tři nebo čtyři láhve. Mají ho ve velkých supermarketech většinou v Diakoutku. Sedněte si a v klidu během večera je vypijte. Nepoznáte rozdíl!!! Je vynikající... Zkuste to a budete bohatší o jeden naprosto nečekaný zážitek!!! To není legrace, je to vyzkoušené a není tím myšlena zácpa nebo jakékoliv nepříjemnosti, fakt!

Hledat zážitek v Plzni, pro všechny rány!!! Začněte u Malické brány...

Zapomeňte na známé a Němci, Holanďany i Japonci přeplněné hostince Na Parkánu, Na Spilce nebo U Mansfelda. Snad tam vaří dobře, ale z vrchního máte dojem, že jen vyčkává jak sup, aby Vás za živa oškubal, a pak rychle vylifrovali v zájmu germánské klientely, nedočkavě přešlapující venku. Prochodili jsme v okolí náměstí snad všechny uličky a pravda, už notně vyhladovělí, přesto jsme našli jen kousek od hospody Na Parkánu téměř utajenou restauraci U Malické brány. Elegantní a přitom domácí prostředí, naprosto úžasná obsluha – šéfkuchař čas od času vychází v tradičním obleku mezi hosty lokálu a ptá se, jak vám chutná. Naproto dokonalá krmě a perfektně ošetřené pivo. Nebylo co vytknout. Seděli jsme na zahrádce v malém dvorku, jen kousek od kamenné kašny. Ještě dodám, že ceny byly mírně nad mírné, ovšem rádi jsme za takové skvosty zaplatili... 

 Po chutném jídle, vypravili jsme se usmrtit nabrané kalorie výšlapem na Bartolomějskou katedrálu, nejvyšší to sakrální stavbu v republice. Martin neodolal a vyfotil se s tamní Černou paní, která už desítky let čeká na obživnutí poté, co se najde muž, který nalezne v útrobách kostelní věže černou růži. Vzhledem k tomu, že jsme na večer neměli žádnou příjemnou společnost, vrhli jsme se do hledání jako diví. Prolézali jsme trámy, zkoušeli jsme nadzvedávat dřevěné schody, do zvonů jsme hlavu strkali, ale nenašli... Naše snaha nebyla sice korunována úspěchem, za to jsme byli co chvíli obšťastňováni duchaplnými nápisy na zdech, schodech i trámech. Matina nejvíc zaujal nápis, který vidíte na fotce – zkrátka učitel se nezapře... Posledních pár schodů bylo strmějšího charakteru, ale po čtyřech to šlo. Odměnou nám byl výhled na západočeskou metropoli. Bylo krásné počasí, srdce nám bušilo a mít tam EKG, věděli bychom přesně, jak tenká je naše hranice od infarktu. Když jsme se do sytosti vynadívali, vrhli jsme se dolů. Tedy po schodech, ne vzduchem...

 Cestou kolem katedrály jsme potkali několik svatebních hloučků. Naivní a přiblblé úsměvy polapených čerstvých ženichů, se tady prolínaly se spokojenými úsměšky konečně provdaných dcer. Tchánové se světácky předháněli ve své světovosti a matky prolévaly nekonečné slzy dojetí nad tím, kolik to dalo práce tu ničemnou holku provdat. Plakaly také štěstím, že se ještě nepřišlo na to, že nemá žádné věno a na to, že je dceruška ve třetím měsíci. Svatebčané měli jedno společné. Trpěli při vzájemném fotografování, netrpělivě vyhlížejíc hostinu.

  Co takhle si stoupnout k nevěstě a jen polohlasně pronést tyto věty:      „Byla jsi báječná...“ nebo „Nikdy nezapomenu, jen Tys mě uměla vzít  do nebe“, popřípadě „Už si mu řekla, že se mnou čekáš dítě?“  Podobné věty nás napadaly až ke vchodu do plzeňského podzemí. 

  Sotva jsme sestoupili do sklepa pod pivnicí Na Parkánu, dostali jsme slušivé síťky na hlavu, ve kterých jsme všichni vypadali jako úplní pitomci. Síťka měla zabránit veškám a jinému zvířectvu, usadit se v útrobách helmy, kterou jsme si vzali vzápětí. Úzké chodbičky, nízké stropy, občas nějaká archeologická vykopávka a hlavně vyprávění o významu hloubení studní. Tak vypadala procházka po asi sedm set metrů dlouhých chodbách pod plzeňským náměstím. Provázela nás už mírně vyšinutá průvodkyně Anna, která už toho zřejmě ten den měla nachozeno dost. Usoudili jsme tak podle toho, že nosila helmu otočenou na stranu a ještě šejdrem a občas se jí během výkladu rozjeli její velké oči do opačných stran. Na konci jsme dostali symbolický stříbrňák, jako poukázku na pivo v jedné ze čtyř pivovarských hospod. Ponechali jsme si jej. To pro případ, že nás život obere o všechno. Jistota, že máme na jedno pivo v exkluzivních pivovarských hospodách, je jistotou k nezaplacení.

 Vzhledem k tomu, že už se blížil večer, vydali jsme se z centra Plzně podél Radbuzy k naší ubytovně. Cena 180 korun za noc v nás probouzela mírné obavy o úroveň ubytování. Nově zateplený panelák v pastelových barvách v klidné čtvrti, jen kousek nad hlavním nádražím, nevypadal nijak strašně. Objednaný jsme měli dvojlůžkový pokoj, který se nacházel v paneláku naproti. Když jsme vešli dovnitř domu, propadli jsem se do roku 1979. Zřejmě z té doby pocházely otlučené stěny, oprýskané dveře a částečně nefunkční osvětelní. Pokoje – bývalé garsoniery, nebyly nijak extra zabezpečné. Plastové kliky, to nejjednoduší kování a společná chodbička a sociálka s ještě jedním pokojem. To vše v nás neprobudilo pocit bezpečí, snad jen sucha... Ovšem to bylo na to, že tady chceme zanechat všechny své věci a jít se ještě někam pobavit, dost málo. Na pokoji jsme snědli většinu zásob z batohů. Jednak už nehrozilo zatracení někde v podzemí a jednak jsme tady nechtěli nechat potravu pro případné zloděje. Když jsme odcházeli do nočních plzeňských ulic, Martin si přeci jen vzal batoh s sebou.

 Jen kousek od ubytovny byla hospoda s bowlingem, kulečníkem a pink-pongovými stoly. Poté, co jsme viděli číšníka, jak Martinovi čepuje pivo z pípy pro pitomce způsobem, který jako odstrašující označil sládek v pivovaru při dopolední prohlídce, neměli jsme náladu na nějaké veselí. Odebrali jsme se ke kulečníku, ke hře na tři vítězné souboje. Martin značně deprimován postojem nesympatického holobrádka k čepování piva, nemohl být těžkým soupeřem. Chvílemi znechucen pivem zapomínal na to, se kterými koulemi hraje a víc než soupeřem, byl nahrávačem. Konečné skóre 3:2 v můj prospěch nesl přesto velmi těžce. Když jsem cestou na ubytovnu chtěl analyzovat naší hru, odbyl mě při pohledu do dálky jen pomalu pronesenou, krátkou větou: „Nechci o tom mluvit...“.

 Noc na ubytovně byla drsná. Zatímco Martin usnul ještě slabiku před tím, než dořekl větu, já jsem nemohl usnout dlouho. Vracel jsem se ke svým geniálním šťouchům a těšil jsem se poťouchle ze svého vítězství. Asi v půl druhé ráno se hoši v pokoji nad námi rozhodli, že uspořádají turnaj v pokojové kopané. Kolik jich hrálo fotbal v místnosti dlouhé šest metrů a široké necelé tři metry, bylo jen stěží odhadnout. Nevím ani, jestli hrála Ukrajina proto Polsku, romská menšina proti Slovákům, anebo jestli hráli oblíbená „okýnka“ na čtyři brány a hráli všichni proti všem. Jisté jen je, že hráli dlouho a vytrvale u toho skandovali, běhali a stříleli každou vteřinu do vestavěné skříně, jejíž dveře asi jen stěží odolávaly. Pár minut po třetí ráno se ale konečně rozhostil klid.

Po lahodném ranním beerku, pelášíme na Schillerku 

Naše první nedělní kroky vedly opět do CK Kantýny na plzeňském nádraží. Martin si dal svou oblíbenou vydatnou snídani, tedy turka a pivo. Já jsem si dal presso, čokoládové kaštany a samozřejmě Kofolu. Bylo milé, že si nás obsluha, dvě sympatické slečny, pamatovala už od sobotního dopoledne, kdy jsme nádražní hospůdku navštívili poprvé. Už z dálky se nás ptaly, chceme-li udělat kávu do hrnků, namísto neosobních kelímků. Hold, musíme si zvykat na to, že tak vysoká koncertrace sympatie a šarmu, jakou zosobňujeme já a Martin, není zřejmě ničím obvyklým. Měli jsme dost času, vlak nám jel až za půl druhé hodiny. Čas ale rychle utekl pozorováním lidí kolem, debatou o sportu a o společnosti. Zajímavým osvěžením byl příchod skupinky italských a rakouských vojáků z doby první světové války. Zaujala nás myšlenka, že by CK Kantýna byla jakousi propastí časů. Bylo by úchvatné, pokud by se tady scházeli lidé lačníci po pivu ze všech možných časových úseků. Prušáci, husité, jen kousek od nich by si z korbelů zavdávali národní buditelé. Hned u výčepu by stáli konšelé z rudolfínské doby a u dveří by si na zdraví připíjel nadšený marxista s Miloušem Jakešem.

V rozjíždějícím se vlaku jsme začali upíjet z našich lihových zásob. Rum v placatici vyschl ještě před tím, než naše „rychlíková“ souprava dojela do Plasů. Jen chvíli poté byla vyprázněna i láhev Magistra. „Sbohem regione piva a lihovin z Božkova!!!“, zvolali jsme mávajíc z okénka šátkem a pohledem upřeným k Plzni.  Do Kryr jsme dorazili na čas přesně. Cesta z malého ospalého nádraží vedla přímo k rozhledně, která se odtud zdála být jako na dlani. Prošli jsme údolím, loukou nekosenou... Pak kolem ohrady s kozami smrdutými a hle... Po pár krocích jsme stáli u kryrského kostela, který zjevně ani po Sametové revoluci nestal se středem pozornosti zdejších věřících. Pokud tu teda nějací jsou. A pokud tu opravdu jsou, namísto do kostela, šli zcela evidenetně v nedělním dopoledni na fotbal. Zdejší „B“ mužstvo hrálo zrovna utkání pralesní ligy s Dubany. Zdejší Havrani „A“ tým ovšem hrají už Krajský přebor!!!

Po chvíli jsme vystoupali nenáročnou stezkou až k překrásné rozhledně. Pravda, v půli cesty jsme potkali dvě ženy s dítětem, které se nás ptaly, neseme-li klíče od rozhledny. Došlo nám, že rozhledna je tedy ještě zamčená. Když jsme obešli krásnou stavbu z počátku 20. století snad ze všech stran, museli jsme se rozhodnout, jestli čekat dál na zázrak v podobě správce nebo jestli jít zpět na vlak. Ten nás do Žatce odveze za zhruba tři čtvrtě hodiny.

Když už se zdálo, že čekat nemá smysl, přiřítil se vůz s šílenou ženou, která máchala na všechny strany rukama. Provolávala omluvy a vyprávěla během odemykání příběh o tom, jak se jí rozbila pračka a ona čekala na opraváře. Rychle jsme vyběhli nahoru, obešli jsme ochozy, a pak rychle seběhli dolů. Na nádraží jsme přišli včas. Vlak měl navíc asi 15 minut zpoždění.

V Chrámu v Žatci obsluhují spratci

Do Žatce jsme přijeli krátce po jedné odpoledne. Vystoupili jsme na zastávce, kde se točil báječný film Ještě žiju s plácačkou, věšákem a čepicí. Do vzdálenejšího centra jsme přišli asi po dvaceti minutách chůze, během které skutečně nebudete pochybovat, že se nacházíte ve městě chmele. Všudypřítomné sudy od piva, coby dekorace na křižovatkách, hlavičky chmele coby součást dekorativního zábradlí, či chmelová konstrukce železného mostu.

V Chrámu chmele a piva, který byl za neskutečně velké evropské peníze dokončen letos na jaře, jsme si zakoupili vstupenku až na 16. hodinu. Do té doby tedy byl čas sednout si do zdejší hospody a ochutnat přímo tady vařená piva. Zprvu nás obsluha téměř neignorovala. Donesli nám dvě malá piva zdarma, coby ochutnávku. K nim jsme si objednali jídlo. Podezíral jsem v tomto ohledu obsluhu, že čekala s přinsesením jídla tak dlouho, dokud jsme naše malé buclaté pohárky zcela nevyprázdnili. Čekal jsem v tomto počínání záměr, abychom si spolu s přinesením oběda mohli objednat další, tentokrát už placené pivo. Ha...! Jaký to byl omyl! Položili nám na stůl jídlo. Martin si dal pivní karbanátky a já kuřecí křídla se zeleninovým salátem. Odešli a nic víc... V hospodě náležící ke Chrámu chmele a piva jsme po celou dobu, kdy jsme jedli, neměli co pít!!! Hospoda byla přitom poloprázdná! Možná ovšem, právě proto... Až když nám číšník sklízel ze stolu, sami jsme si o pivo řekli. Nutno doplnit, že jídlo bylo dobré. Nebylo fantastické, ale nebylo ani špatné. A ještě jeden fakt. Když jsem byl v Chrámu chmele a piva poprvé s rodinou, obsluha ve zdejší hospodě byla ještě horší.

Hurá na Chmelový maják. Blížila se čtvrtá odpolední a my nedočkavě přešlapovali před ocelovou, hranatou budovou s jediným 3D výtahem v Čechách. Následně jsme se, vyzbrojeni 3D brýlemi, ocitli ve výtahu a ten se s námi vznesl. Vznesl se nad oblaka, nad naší planetu, proletěl sluneční soustavou, abychom následně díky dokonalé grafice skončili v pivu. Ano, v pivu. Fikce se z vesmíru přenesla na chmelnice, dále do piva a zpět do výtahu. Vskutku zdařilé. Ještě chybí efekt skutečného prožitku, který by šel snadno zprostředkovat tím, že by ve chvíli, kdy z vesmíru spadnete rovnou do láhve s pivem, na vás obsluha výtahu chrstla kýbl zlatavého moku. Z majáku je fajn výhled na žatecké pivovarské komíny. Mladík z obsluhy se snažil o výklad, za což mu musím dát pět kladných bodů. Dokonce se snažil odpovídat i na Martinovi všetečné otázky. Prohlídka pokračovala v samotném Chrámu chmele a piva. Bludištěm z žoků na chmel prošel Martin suverénně a ocitli jsme se v Erbovním sále. Tam Martin stále čekal erb města Rakovníka. Došlo to tak daleko, že se málem porval se sympatickým průvodcem, když se mu snažil vnutit názor, že Rakovnicko je autentická chmelařská oblast, nikoliv že spadá po oblast Žateckou. Vysvětlujte tohle Žatečanovi! Svatá prostoto! Nakonec se ale rozešli ve smíru, protože právě ve chvíli, kdy už se zdálo, že se do sebe pustí pěstmi, jsem začal popisovat naši negativní zkušenost s obsluhou v hospodě pod námi. Mladý průvodce zkameněl a mlčel. Poté nás dovedl na konec prohlídky, kde se s námi uctivě rozloučil.

Přes celé město jsme scházeli k hlavní železniční stanici. Odtud jsme stejným typem „rychlíku“, jakým jsme v sobotu jeli do Plzně, a v neděli z Plzně a z Kryr, odcestovali do Mostu a následně do Bíliny. Výlet se zdařil. A skutečně, meteorologové se nemýlili, poprvé za celou dobu nespadla z nebe ani kapka.