Expedice XXX. Pardubickem jdem!
Protože jsme muži v letech (nikoli v letech na lyžích), nechceme si zbytečně drásat nervy dvouminutovými přestupy na nádražích, které neznáme. To byl důvod, proč jsme se rozhodli vyrazit v pátek 11. dubna z Mostu autem do Prahy a z Prahy pokračovat na Pardubicko vlakem. Cesta do Prahy utekla navzdory pátečnímu hemžení chalupářů rychle. Vůz jsme ponechali na Černém Mostě a dál jsme pokračovali metrem na Hlavní nádraží. V pátek odpoledne připomínalo spíš včelí úl. Proplétali se tady mezi sebou skauti, kravaťáci, kotlíkáři, zmatení cizinci, baťůžkáři, studenti vracející se na víkend domů, utečenci z domovů, milenci a milenky, osamělé bytosti bloudící davem, taky slečna s dvoumetrovou lampou a my rozhlednáři.
Dlouho jsme čekali, než se na informační tabuli objevilo nástupiště našeho vlaku do Pardubic. Na přestup jsme tam měli pohodlných dvacet minut. Vlak ale ještě před příjezdem nabral deset minut zpoždění. Pořád nebyl důvod k panice, i když pardubické nádraží patří mezi ta větší. Měli jsme místenky, takže jistotu, že si v pátek odpoledne ve vlaku sedneme. V kupé s námi seděly dvě dámy. Jedna o něco starší než my, druhá o dost mladší. Martin začal rozvíjet teorii, jak je v pomyslném boji mezi Hradcem Králové a Pardubicemi na straně Hradce. Aby ne, když tam prožil svá studentská léta. Jenže starší dáma byla pardubická patriotka! A tak, zatímco já se cpal sendvičem, Martin a patriotka mezi sebou sváděli boj, živou dikusi o kvalitě života, sportu a architektuře obou měst. Oba si stáli na svém a nechtěli ustoupit ani o píď.
Po chvíli už mě to přestalo bavit. Na jednom se ale shodli, že nejhorší na světě jsou Pražáci. Taktně jsem mlčel, bylo
pod mou úroveň se s nimi pouštět do jasně vyhrané argumentační bitvy. Patriotka chtěla zatáhnout do diskuse slečnu jedoucí s námi v kupé. Ta se přidala s názorem na Pražáky. Byla z Moravy, ze Slovácka. A tam jsem ucítil šanci vplout do hovoru, neb Slovácko je kraj vínem požehnaný. A tak, zatímco Martin stále vedl nesmyslnou diskusi s patriotkou, já a slečna jsme rozebírali Slovácko, tamní víno a dělný lid. Idylu v kupé rozbilo hlášení o zpoždění, které se protáhlo na dvacet minut. Přestup na nádraží v Pardubicích se změní v drama!
A taky, že ano! Vlak zastavil a my vyběhli tryskem, schody dolů jsme brali po čtyřech (schodech). Minuli jsme informační tabuli v podchodu, oznamovala, že náš vlak odjede ze čtvrtého nástupiště. My běželi ze sedmého. Letěli jsme tak rychle, že za námi zůstávala šmouha. Do příměstské vlakové jednotky jsme skočili na poslední chvíli! Vše bylo zachráněno, do Slatiňan dorazíme včas!
Penzion U Zámku jsme našli po chvíli. Milá majitelka nám v půl osmé večer otevřela v nedbalkách. Interiéry penzionu připomínaly zámek samotný. Některé obrazy a sošky nebyly, podle mého, úplně bezcenné. Pokoj číslo čtyři byl laděn do žluta a měl vše, co jsme potřebovali. Byl čistý a postele měly kvalitní matrace. Nastal čas, vyrazit do víru místní zábavy. Café a bistro U Lípy bylo hned naproti penzionu, na břehu řeky Chrudimky. Útulný lokál, příjemná obsluha a nabídka sladkých i slaných prasárniček, učinila z tohoto místa zřejmě nejvyhledávanější podnik ve Slatiňanech. Martin si dal pivo a já víno a dort! Neodolal jsem...
Hned po ránu, skočíme si na Báru
Po velmi dobré domácí snídani od paní domácí jsme ještě měli chvíli čas. A tak jsme se věnovali Bohoušovi, Tondovi a Šimkovi. Psi paní majitelky si nás oblíbili. Na to jsme ale zvyklí, v podstatě kamkoli příjdeme, ihned se staneme oblíbenými, nevím jak to děláme, ale skromnost stranou, přiznejme si to, nikdo jiný to za nás neudělá. Obzvláště zvířata nás milují! Už předešlého večera byli před Café a bistrem U Lípy přivázané takové dvě pouliční směsky. Jakmile nás spatřily, vrtěly ocásky, stříhaly ušima, tklivě kňučely touhou po pohlazení. Později jsme se dozvěděli, že se jmenovali Coura a Kikina. Obzláště Maetina si Kikina ten večer dost oblíbila, později, když ji pustili do lokálu, pořád kolem něk čmuchala. Martin se bál, aby mu nepočurala nohu.
Ale vraťme se do sobotního rána. Kolem půl deváté jsme vyrazili na první ze tří rozhleden toho dne. Po necelých třech kilometrech (po rovině, neb Pardubicko je placka) jsme k ní došli. Bára je nádherá rozhledna od architekta Martina Rajniše. Postavil také Doubravku na pražském Černém Mostě a vzducholoď v centru současného umění DOX. Podobné stavby, vonící dřevem a s originální konstrukcí nepotkáte často. Mezi jejich charakteristiky patří schodiště, které je vycentrované několika lany uprostřed stavby. Při chůzi po něm se celé poměrně dost houpe. Nám to ale nevadí. Výhled z Báry byl nepřívětivější stranou na Chrudim, která se před námi v dálce rozevírala, a pak směrem dolů na stánek s občerstvením. Čas jsme měli dobrý, tak jsme si dáli kávu, Martin tradičního turka, já flat white. Martin chtěl opět laškovat s paní za výčepním pultem na téma Pardubice vs. Hradec Králové, paní ale byl tento spor zcela ukraden. Vypili jsme tedy dvě teplá piva z našich zásob a odebrali jsme se lesem dál.
Jít lesem, to je um, hurá na Chlum!
Vyhlídková věž Na Chlumu byla cestou lesem od Báry vzdálená necelé tři kilometry. Lezlo po mě klíště! Na mou otázku,
není-li mu to trapné, takhle zpočátku dubna, se na mě podívalo, otočilo oči v sloup, pak se otočilo celé a zase ze mě slezlo. Kdyby to tak snadné bylo i se ženami... (to je samozřejmě vtip, ženy obyčejně otočí oči v sloup ještě dřív, než na ně promluvíme).
Cesta lesem byla příjemná, slunce už docela hřálo a stromy nám nabízely příjemný stín. Škoda, že jsme sebou neměli
Cestou kolem hřbitova, po louce, okolo keltského kruhu, pak sešupem lesním přes lávku a krpálem lesním zas nahoru, jsme rozebírali, jak dělají hřebci. Zřejmě nás inspiroval hřebčín, který se Slatiňanech je. Chovají tam vzácné plemeno Starokladrubského koně. Martin nemohl vyslovit slovo "ržou". Dělalo mu to neskutečné problémy, pořád opakoval "žrou". Kdyby nás někdo slyšel, musel by si myslet, že jsme chovanci jakéhosi ústavu a ne pedagog a žurnalista!
Konečně jsme stáli před Boikou. Malá rozhledna s přístřeškem v přízemí i v prvním patře, zaujala nekonečným výhledem do krajiny. Jak už jsme řekli, Pardubicko je placka, takže za jasného počasí, je z Boiky vidět až na Sněžku. Alespoň to tvrdí místní text. Není důvod, tomu nevěřit. Začal ale foukat studený vítr, tak jsme se sebrali a šli. V Nasavrkách je hned na náměstí Hotel Šustr. Měli jsme chvíli čas, než nám pojede autobus. Tak jsme zašli. Martin si dal velikonoční zelené pivo! Já si dal malinovku! Obojí nás uspokojilo!
Monaco, a co jako?
Autobus sice přijel s drobným zpožděním, byli jsme ale rádi, že vůbec přijel. Do penzionu jsme se vrátili kolem čtvrté a dali jsme si dvě hodiny pauzu. V šest jsme si naplánovali večeři v restauraci Monaco! Slibovala speciality všeho druhu. Našel ji Martin! Kluk už umí hledat v mapách na telefonu! Po dvou hodinách válení, nám ale celkem znatelně ztuhly nohy. Těšil jsem se, že restaurant bude kdesi za rohem, kam ještě s námahou dojdu. Až před penzionem úderem šesté hodiny Martin tiše vyslovil větu, která mě srazila na zem: "Monaco, je necelé tři kilometry do kopce." Měl jsem dost hlad, takže jsem vyrazil rázným krokem. Cesta vedla přes zámecký park, pak po silnici kolem výběhu koní a na vršku se mírně svažovala k restauraci. Upozornil jsem Martina, že jestli tam bude zavřeno, nebo tam bude soukromá společnost, budu hlady nepříčetný! Martin si toho byl vědom, a tak začal vzpomínat na to, co knihy dějepisu praví o středověkém lovu vysoké zvěře. Upozornil jsem ho, že stačí, když uloví veverku, navzdory vysokému obsahu cholesterolu v jejím mase.
Restaurace byla otevřená a byla skoro prázdná. Kuchařka a servírka před ní kouřily cigaretu a pili pivo. To nechcete
vidět, pokud hladoví přicházíte do šenku. Martin si objednal steak Tomahawk a brambory na loupačku. Já příliš nevěřil tomu, že by tady někdo byl schopen připravit takové jídlo v odpovídající kvalitě a raději, ze strachu před zklamáním, jsem si objednal obyčejný smažený sýr. Ale člověk míní a Pán Bůh mění. Obě jídla přinesla servírka za necelou čtvrthodinu! A obě jídla byla skvostná! Hlavně Martinův steak! Ale i sýr a hranolky byly výborné, žádná předsmažená polotovarní hrůza, ale skutečně čerstvě usmažený sýr a vynikající tenké hranolky.
Na osmou jsme měli rezervovaný stůl v Café a bistru U Lípy. Když jsme tam přišli, měli jsme v nohách více než 17 kilometrů. Obyčejně nachodíme za sobotu asi tak třetinu této vzdálenosti. A navíc, světe div se (a Martin se divil opravdu hodně), já ani nebrblal, že jsem unavený. Zkrátka jsem byl na sebe pyšný! Nicméně posezení v bistru trvalo jen chvíli. Martin si dal snad jen dvě nebo tři piva a já si dal dvě sklenice ginu s minerálkou. Pak jsme odešli do penzionu a odpadli jsme. Tedy Martin odpadl už v koupelně, ale jakýmsi autopilotem se ještě dokordcal do postele, aby usnul v setině sekundy. Ostatně, jak jinak... V polospánku ještě mumlal, že musí ráno uklidit...
V Institutu Paměti národa v Pardubicích jsme měli domluvenou prohlídku v 10:30 hodin. Stihli jsme to na vteřinu přesně. Tímto chceme poděkovat řediteli pardubické pobočky Paměti národa a příteli, Mirkovi Tyčovi, který vše zařídil a pak si s námi dal i oběd. Ale o tom později. Institut Paměti národa je skvělá věc! Přijdete tam, dostane tablet, sluchátka a stanete se badatelem. Na mnoha obrazovkách, po kterých vás navádí tablet a vyprávění ve sluchátkách, prožíváte životní příběh pamětníka. Je to strhující, doslova vás to celé vcucne, dobové fotografie, autentické vyprávění, zvuky, skvěle provedené animace, úkoly, které musíte splnit. Celé to trvá asi hodinu a půl, včetně úvodní části, promítané na jakýsi kulatý stůl před vámi. Vše je dokonale nazvučeno! Jak říká Mirek Tyč: "Tohle baví i ty nejhorší puberťáky." A já se nedivím. Byl to skvělý zážitek! Pak jsme šli za Mirkem na oběd. Chvíli jsme bloudili, až musel vylézt ven před městskou věž a mávat na nás. Bodrého, vysokého chlapíka nešlo přehlédnout. Mirek nám při obědě doporučil namísto výstupu na městskou věž, prohlídku nedávno zrekonstruovaných Automatických mlýnů od architekta Josefa Gočára.
Automatické mlýny jsou prostě parádní! Pokud jste milovníky architektury a Gočára, a to já jsem, pak vás to doslova
nadchne. Navíc je uvnitř instalovaná výstava nejznámějších děl Andyho Warhola. Strávili jsme v mlýnech skoro dvě hodiny. Možná by i na příště nebylo od věci, propojit rozhledny, pivovary a galerie! Tenhle koncept je totiž naprosto skvělý! I když pivovar jsme tentokrát nenavštívili žádný. Cestou z mlýnů jsme se ještě stavili v místní kavárně v malebném historickém centru města. A pak už necelé tři kilometry na nádraží. Celkem jsme za víkend ušli kolem pět a dvaceti kilometrů. Myslím, že tolik jsme neušili posledních deset let. A bylo to super! A kam na podzim? Určitě zas Pardubicko a Královehradecko. Rovina je rovina :-) Tak na podzim, ahoj!
