Po rozhlednách intelektuálně...

Krajinou Velkého učitele

Víkend na rozhraní léta a podzimu jsme si vybrali k cestě na Rakovnicko a Berounsko. Když nám České dráhy nebyly schopny nabídnout dostatečně výhodný spoj, rozhodli jsme se poprvé udělit výjimku sami sobě a vyrazit do počátečního bodu našich toulek autem. A tak jsme v sobotu 22. září otevřeli obří kufr lahvově zelené Octavie, naházeli do něj batohy a usušené pečivo pro domácí zvěř. 

  Uháněli jsme z Bíliny do Rakovníka, silnice byly prázdné, mlha houstnoucí, přesto jsme tušili, že nad naší cestou letí káně a v trávě nám ropucha kyne na pozdrav... Martin hýčkal v dlaních navzdory prohibici Magistra, já hýčkal v dlaních volant, hýčkáni jsme byli hudbou let osmdesátých. Řítili jsme se rychlostí téměř kosmickou... V Ročově se mlha rozplynula jako pára nad hrncem a obklopily nás chmelnice a domky z opuky, neklamný znak Rakovnického okresu. V Rakovníku jsme našeho "lahvového sršáně" ponechali na parkovišti a vydali jsme se do centra města na snídani. Lahodné koblihy a dobrá káva v útulné pekárně zapůsobí na návštěvníka města velmi příjemným dojmem. Nastal čas překvapení... Z kapsičky mého batůžku, vytáhl jsem dobře střežený kvíz, který jsem sestavil pro Martina. Chtěl jsem tak ověřit jeho znalosti o jeho rodném Rakovníku a okolí. Z celkem dvaceti otázek přišlo na řadu prvních deset. Zjevně vykulený Martin s něčím takovým nepočítal. Počínal si ale vcelku dobře. O svém rodném městě a okolí věděl dost, na jedničku s hvězdičkou to ale nebylo pane učiteli :-) 

New Bubu

Když jsme vyjížděli z Rakovníka do Nového Strašecí autobusem, abychom dosáhli tamní rozhledny na Mackově hoře, začala mlha padat i na tento požehnaný kraj. Autobusák, který o Mackově hoře, natož o rozhledně, nikdy neslyšel, nás vysadil na místě, kde jsme mu řekli. Rozhledna byla vidět přímo ze silnice i v mlze. 

 Cesta na rozhlednu vedla zahrádkářskou kolonií. Martin vzhlížel k Mackově hoře s jistou dávkou nervozity. Trpí totiž fóbií z roštových podlah a schodišť. Cestou vyprávěl o seriálu Základka. Citoval některé repliky, jako například "Hořííí!!!!" anebo "Pomoooc"... Následkem toho se co chvíli kdosi vyjevený vyklonil z okna, ze studny anebo z houští. Vzdali jsme také hold dílu soudruhů z NDR. Na zahradě jedné z chat totiž umíral již nepojízdný Trabant. Po asi dvaceti minutách jsme stanuli před rozhlednou. Martin začínal mírně blednout. "Běž první," poručil. Když jsem stoupal po roštových schodech do dvaceti metrové výšky, slyšel jsem za sebou jen tiché klení a častou otázku: "Už jsi nahoře?" Na plošině se Martin zelený jako lahev od Becherovky opřel o středový pilíř. Když jsem na něj namířil objektiv, zmobilizoval zbytky zdravé barvy a s křečovitým úsměvem zapózoval.  Kvůli mlze jsme toho moc neviděli, pořád jsme ale viděli tolik, aby Martin trpěl jako zvíře. Totiž stále se neodvážil, podívat se pod sebe. Při sestupu byl velmi odvážný a vše zvládl. Tím bych mu rád vzdal poctu! Nevěřil jsem, že to dokáže. Dole na zemi už ale nevydržel a vyklopil do sebe několik panáků Magistra. Fascinovalo nás posezení pod rozhlednou se zvláštním přístřeškem a s asi třicetiletým, starým igelitovým ubrusem. 

 Cestou z Mackovy hory do Nového Strašecí jsme minuli dlouhou, tlustou a chlupatou housenku. Přešli jsme silnici a ocitli jsme se na parkovišti Penny marketu. Právě ve chvíli, kdy Martin vyprávěl o tom, jak musel vrátit všechny žárovky zakoupené v akci v Penny marketu protože nesvítily, se přímo proti nám rozjel na kole starší muž v černém plášti a hlasitě na nás volal: "Voni sou jiný, voni sou jiný, sou lepší....!!!" Projel naším středem a ztratil se kdesi mezi auty na parkovišti. Byli jsme v Novém Strašecí, místě šílenců, bláznů a podivínů. Jen pár kroků odtud byla prodejna, která hlásala prodej čerpadel a techniky 21. století. Před prodejnou byla ovšem jen bedna s lopatami, hráběmi, vidlemi a košťaty! Na náměstí jsme našli uzenářství U Fürstů. Vůně sekané nás vehnala dovnitř. Ač sekaná byla v nabídce, prodavačka nám ji nechtěla prodat s tím, že bude lepší, když si dáme karbenátek. Poslechli jsme... Pak se nás divná žena v ušmudlané zástěře ptala, kam máme namířeno. Vyprávěli jsme jí, že přicházíme z Mackovy hory a že obcházíme rozhledny. "A na Kleti jste už byli?", zeptala se. "Ne. Tam jsme ještě nebyli, byli jsme na Plzeňsku, Liberecku, Litoměřicku a Děčínsku", odvětili jsme. "Na Kleti je krásná zahrada", pokračovala umaštěná prodavačka. Opět jsme jí řekli, že Šumava je sice krásná, ale poněkud z ruky. "Na Kleti jsou schody, příkrý schody...", vedla si stále dokola svou... Když o Kleti mluvila pořád dokola, rezignovali jsme a chtěli odejít. V tu chvíli začala podivná uzenářka křepčit kolem dvěří, že nás nepustí, že jí pomůžeme s úklidem...

Útěk skončil na zastávce autobusu, který nás odvezl do Krušovic.

 Krušovická muka

 Autobus nás zavezl přímo před pivovar v Krušovicích. Obešli jsme hasičskou nádrž a už jsme stáli v recepci pivovaru. Skupinku asi deseti Moraváků, kteří už ochutnávali krušovické pivo, jsme dohnali ve chvíli, kdy měli před sebou světlou a tmavou desítku. Byl to zvláštní pohled na muže a ženy, kteří říkají samé "tož" a "eném" nebo "já su...", a přitom do sebe namísto vína hazí jedno pivo za druhým. Jak jsme později pochopili, byli ze Zlína, místa kde se pančoval metylem alkohol. Zřejmě utekli před "nákazou" do Čech. Provázel nás bývalý sládek s kšiltovkou, který byl už nějaký ten rok v důchodu. Když byla ochutnávaka dokončena, zvedli jsme se k prohlídce pivovaru. Nutno dodat, že já pít nemohl. Dal jsem si jen jednu malou desítku. Zbytek degustace tedy za mě dorazil Martin. Vypil tři světlé a dvě tmavé desítky a dva Mušketýry. Před varnou už tušil, že vypité pivo bude chtít ven... Ta pravá muka měla ale teprve začít. Když se malý mužík u tanků na pivo rozpovídal, Martin už věděl, že je zle. Začal se kroutit, sténat a naříkat... Uvažoval o tom, že uteče z místnosti mezi stovky pivních bas, kde si uleví. To mu ale nakonec přišlo hloupé. A tak Martin trpěl, držel se i "to" a modlil se ke všem svatým, ať už sládek přestane mluvit a dá povel k dalšímu přesunu. Když už byl chudák Martin otevřen myšlence, že vykoná svou potřebu přímo za některým cylindro-konickým tankem, dal mužík s kšiltovkou pokyn k přesunu z varny do plnírny. Martin byl u dvěří jako první a utíkal mezi hradby z pivních bas. když se po chvíli vrátil, průvodce nám oznámil, že po tak náročné degustaci navštívíme hromadně toalety ...

Z pivovaru jsme si nakonec odnesli kromě pivních sklenic i zjištění, že Krušovice jsou na tom po ekonomické stránce velmi bledě a že pivovar téměř živoří, čehož bylo důkazem, že v plnírně se neplnilo, stroje byli vypnuty a nikde ani živáčka.

V Krušovicích stojí přenádherná základní škola v secesním slohu, popsaná hesly národních buditelů, jejichž jména lemují všechny zdi školní budovy. Konstatovali jsme, že krušovičtí mají ke vzdělání kladný vztah, neboť fasáda školy byla neponičena a neposprejována. Martin stál několik minut v němém úžasu... Zřejmě si představoval, jak krásné musí být, na takové škole vzdělávat nové generace... Já se rozhlížel po restauraci U Lípy a představoval jsem si, jak krásné to bude, zasednout ke stolu s jídlem... Právě když Martin rozjímal nad španělským ptáčkem, vytáhl jsem druhou polovinu kvízu. Ovšem i tady musím říct, že rakovnický rodák uspěl, nebo prospěl?

Po obědě, velmi dobrém, nás autobus odvezl zpět do Rakovníka. Protože bylo ještě brzo na to, abychom odjeli k Martinovým rodičům, rozhodli jsme se, že ještě zvládneme rozhlednu ve Velké Bukové - mimořádně autem. Jedinou mou starostí, za to dost intenzivní bylo, že jsem vypil malé pivo zhruba před třemi hodinami. 

Velká Buková - opět roštovka

Usedal jsem za volant s naprosto katastrofální vizí. Viděl jsem, jak nás staví policejní hlídka, jak mi dávají dýchnout, já nadýchám nějaké malé množství, dostanu pokutu deset tisíc, přestřihnou mi řidičák nůžkama, auto kamsi odtáhnou, mě pak vyhodí z práce, protože bez řidičáku budu k ničemu, ,amželka se se mnou rozvede, protože budu nezaměstnaný a co víc, půjdeme dnes do Hostokryjí PĚŠKY!!! Vskutku šílená představa. Do Velké Bukové jsem jel zcela předpisově... Rozhlednu, moc zajímavou, jsme našli hned. Jaké ale bylo překvapení, když i ona byla opatřena roštovým schodištěm vně budovy. Martin už to ale nijak katastrofálně nebral! Posilněn degustací v Krušovicích a Magistrem, vyskákal roštové schody jedna dvě. Nahoře jen dodal, že právě díky vysoké hladině alkoholu už prakticky nevnímá rozdíl mezi schody klasickými a roštovými a že by v tomto stavu klidně vystoupal po roštovkách kamkoliv... 

Na rozhledně nás jen rozladil údaj o vzdušné vzdálenosti do Paříže. Prý 830km... Vsadím se o cokoliv, že je to z Velké Bukové dál nejméně o 150km. Na patě rozhledny jsme se zapsali do návštěvní knihy a odjeli jsme ještě do Rakovníka, nakoupit něco na grilování a nějaké pivo. Martin sice říkal, že nás s tím jeho tatínek vyhodí, ale přijet s prázdnou, se nám nechtělo... 

Gril a Bakalář - Hostokryjský snář  

Martin se nemýlil... Pan Hejný od nás pivo a kuřecí křídla vzal s poměrně velkou dávkou nevole. Přivítal jen suché pečivo pro domácí zvířátka. Martinovi rodiče už pro nás měli připravené jednodhubky a chlebíčky, vychlazený Bakalář - lahodné rakovniceké pivo - bylo samozřejmostí. Po krátkém přivítání jsme se přesunuli do garáže, která se změnila v improvizovanou hospůdku. Pan Hejný nám nosil grilované dobroty a pivo a my jsme se cítili jak v ráji. Probrali jsme všechno. Od politiky, přes vzpomínky na staré časy až po novinky z našeho okolí. Dostalo se ovšem i na jedno velmi zajímavé téma...

Lužná nezůstává psům a veverkám nic dlužná

 Už když jsme dopoledne projížděli cestou na Mackovu horu obcí Lužná u Rakovníka, vyprávěl mi Martin o zvláštní tradici zdejších obyvatel. Jde o to, že tady jedí vše, co se hýbe, včetně psů. Sám Velký učitel tady jednoho psa zřejmě snědl. Byť nevědomky a zcela jistě ne celého, jen guláš... Moc mu chutnal, jen mu bylo divné, že poté co dojedl, se ho kamarádi ptali jak mu chutná a zlomyslně na něj štěkali...  Martinův otec například vzpomínal na to, jak v Šamotce (bývalá rakovnická fabrika na obkládačky), lidé z Lužné vařili běžně kokršpaněla na zelenině anebo nakládané veverky a vařené nutrie. Oba jsme s Martinem zhodnotili, že v okolí Lužné se vyplatí jíst jen bezmasé pokrmy a raději ani ty ne. V Lužné mají dokonce na pojídání psů založenou tradici, kdy jednou v roce prochází obcí průvod, vedený psí boudou, následovanou řezníkem... Po půlnoci, tedy už na podzim, jsme se rozhodli jít spát, neboť nás čekalo podzimní toulání po Berounsku. Poprvé jsme mohli zkonstatovat, že jsme expedici zahájili v létě a dokončíme ji na podzim...

 Pravidelný čtenář našich toulek ví, že Martin vyniká schopností rychle usnout. Tentokrát jsem si to změřil. Položil jsem mu otázku, na kterou musel reagovat. Když dokončil odpověď, stiskl jsem stopky... Přesně za dvě minuty a čtyřicet sedm vteřin se ozvalo chrápání... Je to borec!!! 

Berounská vojna

 Těsně před tím, než jsme nasedli do auta a vyrazili opět do Rakovníka, abychom pak lokálkou pokračovali do Berouna, naložil nám do auta pan Hejný asi 30 kilo výborných jablek pro naše děti. Vzápětí pustil Barona a ten, když viděl Martina a mě, coby člověka neznámého, na chvíli zkoprněl, a pak začal skákat radostí. Skákání plavně přešlo v běhání dokola... Pan Hejný jen stál a tiše pronesl: "Tak, teď má radost a bude jak blbec běhat furt dokola...". Dvouletý labrador Baron připomínal dokola jezdící sekačku na trávu, potaženou leskimem ... Na mokré távě mu sice nohy podkluzovaly, ale jeho radost nikterak neustávala... Na rakovnickém nádraží si dal Martin jedno od cesty a vyrazili jsme lokálkou do Berouna. Slunce svítilo na modrém nebi, stráně začínaly nabírat petrobarevnou podobu, chataři a zahrádkáři větrali peřiny, rybáři dřímali na březích Berounky, Martin upíjel Magistra a neznámý brouk na podlaze vagónu hlasitě úpěl nad svým osudem... Křivoklát majestátně shlížel do údolí a do vagonu se trousili punkeři z noční zábavy.  

Martin kroutil v minulém století v Berouně vojnu. Takže když jsme dorazili na místo, ponořil se do vzpomínek. "Tam je hospoda U Filipa, tam chlastali šajby, tam jsme ani na kontrolu radši nechodili", popisoval Martin. Na náměstí historického města jsme se vydali k bráně, od které je jen kousek cukrárna Zbyňka Merunky. My ale pokračovali dál, za neustálého Martinova údivu nad tím, jak tam či jinde stávalo něco, co už tam dnes není. Cestou jsme šli kolem bývalých kasáren, kde Martin slo

užil. Vešli jsme dovnitř na "buzerák" a Martin uronil slzu. Obešel si vojenským krokem třikrát plac a pak zašel do budky, odkud na vojáky řvala důstojnická chátra. Taky si zařval a hezky od plic!!! Pak jsem ho nechal vzpomínat na berounská děvčata a šli jsme dál. Naším cílem byla nejstarší rozhledna Klubu českých turistů - Děd. Měla k němu vést modrá značka. Po chvíli jsme se ptali prvního berouňana, který ale o rozhledně nikdy neslyšel. O kousek dál jakýsi kulturní pracovník natíral konstrukci nástěnky kulturního domu. Na otázku, kudy na Děd, odpověděl: "Hula jozhledna? Tudy jo ale já hula eptejte nevim." Poděkovali jsme a šli jsme dál za nosem. Našli jsme modrou značku a ta nás vedla mezi vilkami stále vzhůru. Došli jsme babičku o dvou holích a také jí jsme se zeptali, kudy na Děd. Babička byla vstřícná a kromě toho, že pevně stiskla kabelku a nákupní tašku, zřejmě ze strachu, abychom jí něco neodnesli, nám řekla, že jdeme správně. "Tady nahoru po Ježíšově cestě, to Vás čeká to nejhorší a od kapličky je to pak už rovina." Ježíšova cesta byla spíš cestou Jidášovou, neb tak prudký krpál, aby jeden pohledal... Kapličku jsme našli a vydali se cestou nikoliv po rovině, ale opět do kopce k Dědovi. Ačkoliv KČT sliboval na rozcestníku rozhlednu pouhé dva kilometry, šli jsme lesem sřídavě po rovině, z kopce i do kopce, ale Děd nikde... Už už jsme vyhlíželi rozhlednu za zatáčkou, ale nic... Podezírali jsme berounské, že rozhlednu rozbořili anebo že jde o virtuální fake... 

Děd a babka

 Cestou jsme našli houbu - babku. Bohužel cestou zpět už u cesty nebyla. Když jsme k Dědovi došli, museli jsme uznat, že rozhledna je skutečná a navíc nemá roštové schody. To Martina povzbudilo a vydal se hned nahoru. Já jsem se musel převléknout, neboť výstup to byl vskutku náročný. Schody byly opravovány někdy na počátku století 20., takže jít po nich byl adrenalinový zážitek hodný století našeho. Po chvíli na cimbuří rozhledny dorazil muž. Byl celý uřícený, udýchaný, roztrhaný... Oběhl cimbuří, rozloučil se a zase seběhl dolů a pryč... asi další blázen. Anebo sportovec, vychází to na stejno. Martin opět otevřel Magistra a vydali jsme se dolů. Potkávali jsme sportovce, rodiny s kočárky, turisty... Když jsme potkali dva mladé lidi s několika dětmi a psem, zaslech jsem, jak dívka praví: "hele má Magistra...". Lahev alkoholu v Martinových rukách v době prohibice opravdu budila na jedné straně údiv, na straně druhé závist. V ulicích Berouna ji Martin ale raději opět schoval. Další výšlap na Městskou horu a rozhlednu na Lhotce jsme už vzdali. Tedy já ji vzdal... Bylo dost hodin a absolvovat další výšlap by znamenalo ochudit se o návštěvu jedné ze zdejších restaurací. Martin sice nebyl přesvědčen o tom, že hospoda je lepší než Městská hora, ale nakonec podlehl. 

  Odměnou byl jemu i mě výborný oběd v restauraci "U Aleny", nebo-li jak mi francouzi říkáme, "Chez Alen". Seděli jsme po dobrém jídle ve slunném odpoledni na berounském náměstí, když se to stalo! Náměstím zaburácel motor dvanáctiválce a přímo k nám přijela spanilá krasavice... Nádherná, bílá, elegantní, svůdná a překrásná - Tatra. Obdivovali jsme ji a i kdyby v té době kolem nás prošla spoře oblečená Tereza Kostková, Iva Kubelková nebo Nela Boudová, naše oči by patřili jen a jen jí... Tatře! 

Cestou na berounské nádraží si Martin ještě závistivě vyfotil zdejší hradby, které Rakovník již nemá, nebo jich má znatelně kratší kus. Cesta zpět do Rakovníka klasickým motoráčkem trvala hodinu. Na Berounce jsme ještě zahlédli poslední vodáky. Martin upíjel z Magistra a doufali jsme, že ještě stihneme poslední výstup této expedice, a sice výstup na rakovnickou Vysokou bránu.   

Na Vysokou bránu po berounském ránu

 Stihli jsme to! Brána byla ještě otevřena a tak jsme si zakoupili vstupenky a vyrazili jsme nahoru. Byla to cesta těžká, neb schodiště byla strmá a snad i původní, tedy středověká. Cestou jsem se zájmem sledoval výstavu starých fotografií města. Martin si lebedil, ovšem jen do chvíle, než zjistil, že pohlednice, coby vstupenka s nakresleným panoramatem, nepatřila k Vysoké bráně, ale k nedaleké rozhledně na Tobiášově hoře. Výhled na Rakovník byl pěkný, tedy až na panorama s továrnou Procter and Gamble. Ale není to tak hrozné, jako Ústí nad Labem. 

 Závěrem bych chtěl poděkovat Velkému učiteli za to, že na Rakovník a jeho okolí nahlížím tak, jako bych jej znal už roky. Vzpomínky Velkého učitele na dětství, rodný dům, základní i střední školu... To vše promění neznámé město v místo důvěrné. Díky Velkému učiteli vím o sexuálních deliktech zdejších ředitelů, o první cigaretě jeho sestry, o kratochvílích tehdejších studentů... 

 Děkuji též prvnímu československému prezidentovi T.G. Masarykovi. Nebýt totiž tohoto muže, Rakovník dodnes tápe, jak pojmenovat nemocnici, park, muzezm, ulici, knihovnu a kdo ví co ještě...