Po rozhlednách intelektuálně...

  Jaro je k výpravám na rozhledny příhodné z mnoha důvodů. Za prvé je teplo, za druhé má to teplo za následek odkládání svršků dívek a žen. Oko rozhlednáře je tím rozptylováno nejen výhledy z ochozů kamenných a ocelových věží.

Za jasného jitra sešli jsme se v Monče, rychlíková souprava nesoucí toto dívčí jméno odvážela nás z Mostu do Plzně. Pojem rychlíková souprava je v tomto případě poněkud přehnaný, protože zhruba stokilometrovou vzdálenost překonává za necelé tři hodiny.  „Tradice je tradice,“ řekl s jiskrou v oku Martin a vytáhl krátce po startu dvě plzeňská piva v plechu z batohu. Cestou jsme vzpomínali na dvě předešlé výpravy na Plzeňsko. A že pokaždé bylo nač vzpomínat! Například na motorkářský penzion ve Štáhlavech a noční sadomasochistické orgie, na průvodkyni Katku a pana sládka v Gambrinusu, na noční utkání ve fotbale Ukrajina – Mongolsko, které se odehrávalo v noci v pokoji na ubytovně nad námi, přičemž jedna ze stran měla jako bránu dřevěné dveře od šatníku. Nepěkné vzpomínky má Martin na Sylvánský vrch, stejnojmennou rozhlednu pedagog nepokořil, neb roštová podlaha byla příliš velkým soupeřem. Toto i mnohé další popsali jsme v kapitolách předešlých.

Na Krkavec!

  Dvě plechovky plzeňského zasyčely v každém z nás, Monča uháněla krajinou a než by se jeden rozkoukal, stavěli jsme v Plzni. Nová nástupiště nás překvapila, po chvíli bloudění jsme stáli na novém autobusovém nádraží v těsné blízkosti vlakového. V deset hodin a čtyřicet minut nám jel autobus do Chotíkova. Nebudete věřit, ale hned sedm spojů z nástupišť vedle sebe odjíždělo v ten samý čas! Náš spoj byl až poslední v řadě s cílovou stanicí do Karlových Varů. Do oblíbené festivalové destinace Jirky Bartošky v sobotním dopoledni odjíždělo asi padesát lidí. Ještě než autobus přijel, vyběhli jsme na Palubu Hamburg. Vkusnou novou vyhlídku s informačním centrem v přízemí. Výhled na nádraží, okolní ulice a křižovatky není z těch nezapomenutelných, ale oko rozhlednáře potěší. Zrovna, když jsme stoupali do druhého poschodí Paluby, přijel k zastávce náš autobus. Nespěchali jsme… Fronta cestujících připomínala svou délkou socialistickou frontu na toaletní papír v době jeho největšího nedostatku.     

  „Do Chotíkova prosím,“ požádal jsem řidiče autobusu o jízdenku. „A do kterýho, horního nebo spodního?“ Otázal se dost nevrle tělnatý řidič. „To netuším, odkud je blíž rozhledna,“ pokračoval jsem v naději, že bude vědět. „Neznám žádnou rozhlednu, dej mi dvanáct korun,“ pokračoval autobusák s bílým nátělníkem a rozepnutou modrou košilí. Chlupy jeho hrudi a brýle proti slunci z vietnamské tržnice mi něčím vnukly vzpomínku na Michala Davida. Naplněným autobusem jsme vyrazili na cestu do Chotíkova. Kolem nás šveholila ukrajinština. Shodli jsme se, že Ukrajinky mají něco do sebe, jsou na první pohled takové přitažlivě zemité, žensky svůdné, takové jiné než Češky. No dobře, shodl jsem se na tom jen já, Martin jen usoudil, že rozdíl mezi Češkami a Ukrajinkami nevidí. Prý estét!!!???

  V Chotíkově jsme vystoupili a já navrhoval přejít přes most vedoucí nad karlovarskou výpadovkou. Na mapách byl pro auta uzavřený, ale my bychom po něm přejít mohli. Zkrátili bychom si cestu o více než půl kilometru. Martin souhlasil, a tak jsme zašli  do ulice mezi domky,do mírného kopce, na jehož konci měl most stát. Když jsme procházeli kolem mužů pracujících na fasádě rodinného domku, divně se na nás dívali. Až mi to bylo nápadné. Proto jsem se zeptal, jestli je most otevřený aspoň pro pěší. „Ten most už tam dávno nestojí. Leda byste sešli z kopečka na varskou a pak zas do kopečka, ale museli byste přelézt svodidla.“ Aha, tak proto ty udivené pohledy. Nechtěli jsme riskovat srážku s vozidlem při skoku přes svodidla, jsme intelektuálové, nikoli přihlouplá zvěř. Šli jsme oklikou a cesta to byla příjemná. Slunce ale pálilo, cestou mezi lány řepky nebylo kam se ukrýt. Naštěstí jsme se po chvíli skryli do stínu lesní cesty. Les voněl, kukačka kukala, listí ševelilo a já potřeboval na malou… Co z těla vychází, dobro doprovází...

  Když jsme došli k rozhledně Krkavec, rozlil se nám úsměv po tváři. Kromě rozhledny jde totiž také o příjemnou hospůdku, před ní stála terasa se slunečníky a opalovacími lehátky. A na nich ležely asi tři desítky aktivních seniorů. Kéž bychom i my jednou byli aktivními seniory! Už jste si všimli, že ve skupinách aktivních seniorů, jsou hlavně ženy? Muži už jsou tedy v jistém věku buď neaktivní, nebo mrtví. Ale existují výjimky, které jsou pak v partě žádaným zbožím! Nebylo tomu jinak ani tady. Ženy, nalíčené a ve slušivých oblečcích, chichotavé jako patnáctky, hemžily se kolem mužů, kteří se čepýřili a infantilně s ženami dováděli. „Takové stáří, to bychom si nechali líbit,“ shodli jsme se, tentokrát oba!

  Za poplatek 25 korun jsme vyšlapali na ochoz rozhledny ve výšce osmnácti metrů. Na ochozu byl ještě žebřík, po kterém se dalo vylézt ještě asi o dva metry výš. Konstatovali jsme, že zas nemusíme absolvovat všechno. S batohy na zádech by se pozadu lezlo dolů špatně. Stačí, když tam co chvíli lezly seniorky, které na nás chlubivě mrkaly, když akrobatický výstup a sestup zvládly. A věřte nebo ne, kolem rozhledny Krkavec létal i stejnojmenný pták. Vznášel se na obloze, jako by ukazoval, kdo je tam skutečným vládcem a majitelem. Nebyl to Rumburak?

  Pod rozhlednou jsme si dali výtečnou jedenáctku z Černé hory a já si dal ještě utopence se zelím. Hospůdka ale nabízela i polévku nebo klobásy. Cestou na autobus do Chotíkova jsme se zaposlouchali do zvuků lesa. Pod žhavým sluncem se nám nechtělo šlapat zbytečně dlouho. Našli jsme proto místo, kde se dalo snadno dojít k výpadovce na Vary, přelézt svodidla a dojít zkratkou do vesnice a na autobusovou zastávku. Ano, také intelektuál se může jednou za čas stát přihlouplou zvěří… Žádný řidič nás nesrazil, troubili ale všichni. Zrovna když jsme vcházeli do vesnice, začal jsem velmi intenzivně potřebovat na malou… Nebylo ale kde! Všude domy, okna, silnice, ulice… Nebylo kde! Autobus nám jel za deset minut. Snad to bude možné na zastávce Sady Pětatřicátníků v Plzni. Jistě je to nějaká okrajová zastávka, říkal jsem si. Budeme tam mít asi dvacet pět minut čas na přestup na autobus, který nás doveze na Chlum v Plzni. Když jsme po dvaceti minutách dojeli na zastávku Sady Pětatřicátníků v CENTRU Plzně, došlo mi, že mé utrpění potrvá déle, než jsem čekal. Naštěstí je stav mé prostaty v podstatě stejný jako u žáka páté třídy základní školy (obdobně to mám s mozkem). Mohl jsem proto i zariskovat a sednout si. Poposedání každých dvacet vteřin ale budilo podezření kolemjdoucích, tak jsem se nenuceně procházel a občas jsem udělal takový ten rychlý pohyb úkosem stranou.    

  Plzeň je studentské město. A jak bylo napsáno na začátku, jaro je krásné období. I Martin! Ano i Martin se neubránil a pohledem pronásledoval desítky krásných mladých dívek, které procházely kolem nás. V krátkých sukýnkách, šortkách, které zakrývaly jen to nejnutnější, o tričkách a absenci horního dílu spodního prádla nemluvě… Vydrželi bychom tam sedět hodiny, dny, měsíce. Bujaré mládí plné života jest mlékem starců. Hned vedle vína, piva a marihuany.

I v Plzni mají Chlum!

  Autobus přijel a my odjížděli na Chlum v Plzni. Výše uvedené zážitky z centra města zcela otupily mou potřebu. S rezervou jsem proto došel až téměř k rozhledně. Chlum v Plzni jsme následně pokořili. Pod zděnou rozhlednou dováděli nějací parchanti s rodiči. Rušili ten posvátný klid, který je třeba k vychutnání rozhledů do širé krajiny. Plzeň a okolí máte jako na dlani. Zvlněná krajina zhusta pokrytá řepkou v kontrastu s modrou oblohou byla balzámem na oči. Vím, řepka není populární, ale kontrast žluté, zelené a modré v sytých odstínech vypadá náramně. Pod rozhlednou je malý bufet, hned vedle stojí panely s výsledky architektonické soutěže na podobu rozhledny a zázemí po rekonstrukci. Pokud bude mít město odvahu návrh zrealizovat, bude to paráda! Cestou od rozhledny na autobusovou zastávku jsme chvíli zvažovali cestu po louce „neofiko“, pak jsme ale pokračovali po značené cestě dolů. Naproti nám ukrajoval kopec na jízdních kolech manželský pár. Muž vpředu, žena za ním asi deset metrů z posledních sil. V tom jí začal zvonit telefon. Dilema jestli zastavit a vzít hovor anebo neustávající vyzvánění na celý les ignorovat, muselo být vzhledem k vytřeštěnému a zároveň zoufalému výrazu ve tváři ženy nezměrné. Nakonec se rozhodla nebrat telefon a pokračovat v sebevražedné jízdě navzdory ohlušujícímu vyzvánění. Kdo jí asi volal? Že by manžel z čela rodinného pelotonu, aby se jí zeptal, kde se fláká?

Raven je anglicky krkavec

   Došli jsme na zastávku MHD a čekali na autobus. Ten po chvíli přijel, ale řidič nezastavil a pokračoval dál. Rukou jen ukázal, že tady nestaví, že musíme na zastávku asi sto metrů do vedlejší ulice. Sprintovali jsme, autobus doběhli a dojeli jsme opět na Sady Pětatřicátníků. Tři rozhledny jsme měli za sebou, a tak jsme tramvají číslo jedna jeli k prvnímu pivovaru expedice, k pivovaru Raven. Ve voze seděly dvě ženy, Ukrajinky. Martin to zas nepoznal, myslel si, že jsou to české studentky. Jak ho to mohlo napadnout? České studentky vysokých škol vypadají úplně jinak. I když je přirozeně každá jiná, jsou všechny v podstatě stejné. Ukrajinky byly v tomto případě tou nejdokonalejší prezentací čisté esence ženskosti. Byly to zkrátka ŽENY a jako ŽENY také vypadaly! Tečka!

  Pivovar Raven je pěkné místo. Kromě toho, že mají vyvěšenou ukrajinskou vlajku, je sympatický i nápis na lednici „Fuck off Putin!“ Dal jsem si výborného burgera a piva nás také nezklamala. Martin si dal dvanáctku ležák a já zkusil letní speciál, jedenáctku Tropic edge. Musím říct, že byla osvěžující! Každý jsme vypili dva kousky a už jsme si to nesli na zastávku tramvaje, abychom se přesunuli na Kalikovský Dvůr, druhý pivovar expedice. Cestou jsme přestupovali na autobus a na zastávce jsme si sedli na lavičku. Po chvíli přišel starší muž a nepříjemným tónem vyzval Martina, aby si dal batoh na zem, protože ON si chce sednout. Že prý na to má ve svých 76ti letech nárok. Martin mu odvětil, že to jistě má a batoh si dal na zem. „Dědek jeden nerudnej,“ řekli jsme si potichu. V tom kolem prošla mladá slečna velmi přitažlivých tvarů v celé své kráse. Aniž bychom se domluvili, otočili jsme se v jeden okamžik všichni tři. Museli jsme při tom vypadat jak členky týmu synchronizovaného plavání.  „To by šlo…“, řekl dědek, usmál se a pokračoval. „To by šlo. Jojo. Já už nechlastám. Já už si obejdu od rána do večera jen pár hospod, ale všude si dám jen jedno. Jsem v penzi, tak co mám dělat? Kdysi jsem těch hospod obešel i víc, ale to už teď nedávám, už mě bolí nohy.“ No řekněte, to by se dalo tesat! Kousek od nás stál muž s elektrickou koloběžkou v ruce a na sobě měl repliku chorvatského fotbalového dresu. Martin s dědkem se ho ptali, jestli není chorvatský fotbalista Luka Modrič. Prý je Slovák a ten dres nosí proto, aby ho bylo na koloběžce líp vidět. Pak nás pozdravil, popřál hezký zbytek dne a „dovi“. Přijel i náš autobus. Jaké ale bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že pivovar Kalikovský Dvůr obsadila svatba. Zrovna v den naší expedice! Je to nestoudnost! Ať se do tří let rozvedou, pak se tahají pět let o majetek a jemu ať se zdá každou noc a Michalovi Davidovi a jí ať v hlavě zní do konce života Bohuš Matuš. Po pronesení jedné z nejhorších kleteb v dějinách našich výprav, jsme se jali ubytovat.

Penzion Stará Roudná a protější pivovar

  Příjemný penzion v širším centru Plzně požadoval za ubytování totéž, co hotel v centru Prahy. Nu což, pokoj to byl pěkný, čistý, moderně vybavený. Po sprše a krátkém odpočinku jsme vyrazili do pivovaru naproti v ulici. Byl třetím v našem expedičním itineráři. Piva desítka Roudeňák, dvanáctka Maršoun a třináctka Sobol, měla pěnu jako smetana! Držela poměrně dlouho. I chuť všech piv Martina doslova okouzlila. K tomu si dal tatarský steak, podle jeho slov výtečný. Já jsem si objednal Caesar salát, rovněž čerstvý a vynikající! Ovšem i šmouhy byly, byly šmouhy… Bílé víno, které jsem si nechal přinést, bylo nepitelné a stejně tak káva, tu snad vyškrábali z mlýnku, který stával na socialismu v samoobsluhách. Stará zvětralá a zcela bez vůně a chuti… Obsluha přitom působila dojmem, že všechno ví a všechno zná a od všech michelinských restaurací má klíče. Když jsme přicházeli k našemu penzionu, ozýval se z restaurace nezřízený kravál. Venku nervózně pokuřovala majitelka a s ní tam rovněž nervózně pokuřoval kuchař. „Zas tady jsou. Němečtí paragáni z Bundeswehru. Jezdí sem už několik let, ale tentokrát jsem je neubytovala, jen jim dělám večeři. Vždycky dělaj hroznej kravál, vožerou se a pak řvou!“ říkala majitelka penzionu naštvaným tónem a přitom potahovala cigaretu. Pokračovala: „Jen čekám, kdy začnou hajlovat! A víte, co chtějí vždycky k večeři? CordonBleu! Chápete to? To už snad nikdo nechce jíst ani vařit!“ Konstatovala a klepala si u toho prstem na čelo. Kuchař se nás ptal, jak jsme byli naproti spokojení. Když jsme mu řekli, že s pivem a jídlem nadmíru, ošíval se a ukazoval nám, že on dělá nejlepší steaky v Plzni. „Oni“ jsou jen zloději, a kdybychom prý věděli, z čeho byl ten Tatarák, tak bychom ho nechtěli. Řekl kuchař, který právě dodělal asi čtyřicet smažených kapes plněných šunkou a sýrem. Aby z nás paní domácí něco měla, šli jsme si dát ještě na bar pivo a panáka. Paní mě obrala asi o třicet korun, ale myslím, že to nebyl záměr. Byla zpitomělá při pohledu na německé řvoucí parašutisty. Martin ale málem omdlel, když viděl, jak mu čepovala pivo. Načepovala polovinu, pak odřízla pěnu a dočepovala zbytek! To je přeci neslýchané! Tady v Plzni, kde nás sládek učil, jak má vypadat načepované pivo a jak toho docílit! Sledovali jsme německé vojáky a až po chvíli nám došlo, že jsou mezi nimi i ženy. Nutno říct, že Němky obecně moc krásy nepobraly. Ovšem zdejší tři ženy z pěti splňovaly naše vysoké nároky. Měly dolíčky ve tvářích, blondýny a brunety, dlouhé vlasy a vojensky vydrilované postavy. "Má tlaky v podbřišku," řekl zničehonic Martin. Když viděl můj nechápavý pohled, dodal: "Teď se tam dole chytala a říkala, že musí jít na pokoj, protože má tlaky v podbřišku." Aha..." říkám a ptám se Martina: "A v té velké kožené brašně, kterou odnáší při odchodu se svým přítelem, má podle Tebe co?" Martin odpověděl, že asi důtky, biče a řetězy.

Když jsme usínali, Martin tradičně začal zařezávat přesně tři a půl vteřiny poté, co dokončil větu. Nikdy se tomu nepřestanu obdivovat!

Hurá na Vochlici aneb lahev rumu za 90 minut

  Nedělní ráno, půl šestá. Vstávat a cvičit. (to cvičit je tam samozřejmě jen kvůli replice z Večerníčku) Před půl sedmou jsme šli na tramvaj, která nás vezla na hlavní vlakové nádraží. Těšili jsme se na C.K. Kantýnu. Ikonickou nádražní hospodu v Plzni. Jenže budova nádraží prochází rekonstrukcí a s ní i naše oblíbená kantýna. Ve slunečném nedělním ránu jsme si proto dali pod Palubou Hamburg snídani. Já lahodnou kávu a domácí povidlovou buchtu, Martin tureckou kávu a pivo. Stánky u Paluby jsou doslova snové. Posuďte sami: Domácí buchty, koláče a výborná káva, hned vedle mají klobásy a párky všeho druhu a do třetice samé obložené chleby a chlebíčky. Vše zcela čerstvé a voňavé! Být tam ještě stánek s řízky, nikdo by mě už nikdy odtud nedostal! Vlakem jsme vyrazili v osm ráno směr Blatno u Jesenice a Lubenec. Dialog ve vlaku zněl a si takto:

Martin: Nemá smysl tahat s sebou na jarní expedice tvrdej alkohol. Na podzim to zahřeje, ale v tom vedru na to není vůbec chuť.

Já: To se nám snad nikdy nestalo, že bychom domů dovezli nedotčené lahve Magistra a rumu. Naopak to vypijeme většinou už první den.

Martin: Budeš muset přepsat anály!

Já: To zní blbě…

Martin: Dobře, tak teda přepiš si anál.

Já: Tos to opravdu vylepšil.

Martin: Dobře, přepiš si...

Já: Já tu Republicu aspoň ochutnám.

Martin: Pojedeme hodinu a půl, tak já si Magistra taky otevřu.

Za necelé dvě hodiny jsme vystoupili z vlaku v Lubenci. Magistr i Republica byly v tu chvíli už delší dobu minulostí! Ze zastávky jsme si vyšlapovali a zpívali jsme: „Srdečně vás vítámeeee, haťapaťa, už v tom zase lítámeeee, od ránááá, doo noooci, už nám neníííí poooomooociiii!“ Pak jsme ještě vyšvihli pár hitů kapely Modus a bylo nám krásně. Martin ještě zakoupil dvě plechovková piva a zkáza byla dokonána. Naštěstí nám jel autobus do Drahonic. Na zastávce u věznice jsme vystoupili a nevím čím to bylo, snad přítomností věznice, my jsme normálně vystřízlivěli. Vydali jsme se klikatou silnicí habrovou alejí ke kostelíku v Libyni. Patří manželům Kantovým, kteří prosluli nádhernými vitrážemi a ozdobami ze skla. Kostelík je jejich galerií a prodejním místem. V pronájmu mají také o pár stovek metrů výše stojící rozhlednu Vochlici, kterou zrekonstruovali. Pod pětisetletou lípou u kostelíka jsme poseděli při kávě, kterou nám uvařil chlapec, nerozeznatelný od nebožtíka Davida Stypky. Po krátkém odpočinku naproti domu s plotem, na kterém byly desítky hrnků, jsme vyrazili k rozhledně. Cesta je lemovaná instalacemi manželů Kantových. Kamenná rozhledna má úžasnou atmosféru. Už dvakrát jsme na ni měli namířeno, dvakrát nám to nevyšlo. Tak to vyšlo  do třetice všeho dobrého! Cestou zpět jsme se opět zastavili u kostelíka, kde jsme se zaposlouchali do forbín Wericha a Horníčka. Zas a znovu jsme žasli nad nadčasovostí, moudrostí a vtipem jejich forbín. Intelektuální vložka expedice byla naplněna! Habrovou alejí jsme vyrazili na autobus do Žatce. Z města chmele a piva jsme přijeli do Mostu, města panelu a asfaltu.

Dycky Most!

V Mostě nás z nějakého nám neznámého důvodu řidič linky autobusu číslo 16 vysadil zastávku před zastávkou u pivovaru s tím, že je na konečné. Netušil jsem, že autobus může mít konečnou v uprostřed města. Inu, Most… V Minipivovaru Most nám ale pivo chutnalo. Martin ochutnal všechna tři piva, já si dal jen polotmavou dvanáctku a byla lahodná! Expedice s pořadovým číslem XXIII. byla naplněna téměř dokonale. Ať žije podzim a expedice XXIV..