Po rozhlednách intelektuálně...

Trochu mystiky na úvod

Slunečné sobotní ráno 11. června mě i Martina přesvědčilo o tom, že se nebude opakovat lijavec z podzimu loňského roku, kdy jsme Šluknovským výběžkem šlapali promočení, jak plavky Mitche Buchannona z Pobřežní hlídky. Martin si chtěl otevřít svého oblíbeného Magistra už ve vlaku, těsně po odjezdu z Bíliny. Musel si ale nechat zajít chuť, neb přes uličku vedle nás, seděli žáci z jeho třídy. Byl jsem v tu chvíli ve výhodě a s nadšením jsem si nahnul z placatice, která byla po okraj plná whiskey. Po přestupu do „dvoupatráku, který nás měl odvézt z Ústí do Lovosic už Martin nevydržel a se slovy „pojď ke mně magistříčku...“, otevřel láhev svého oblíbeného nápoje.

Tentokrát přes uličku vedle nás neseděli Martinovi žáci, ale dva staříci ve věku asi tak 75 let. Jeden v zeleném triku a zelených kalhotáchch, se zelenou bekovkou na hlavě a druhý v bílé, proužkaté košili a šedých kalhotách. Vyprávěli si o tom, kterak chodili Šluknovským výběžkem a jak krásně je na litoměřickém Radobýlu a zmínili i Hazmburk. Bavili se o všech místech, kde jsme s Martinem buď v minulosti byli, nebo jsme se tam právě chystali... Napadlo nás, jestli ti dva muži sedící vedle, nejsme my dva! Co když jsme se dostali do časové smyčky a my právě teď pozorujeme nás dva za 40 let? Potkali jsme naší budoucnost? Chvíli jsme se myšlenkami na toto téma zabývali. V tom ten mužík v zeleném – podle Martina to měl být právě Martin za 40 let, utrousil, že měl v Opárně kdysi frajerku! HA!!! Takže Martina ještě čeká románek s nějakou děvou z Opárna! Martin se zařekl, že od teď se bude každé sympatické dívky ptát, nepochází-li z Opárna, prý aby ji neprošvihnul...

V Lovosicích jsme přestoupili na motoráček jedoucí do Litoměřic. Vystoupit máme na zastávce Litoměřice - Cihelna. Starší, milá průvodčí s bobkem na hlavě (rozuměj s drdolem), nás s úsměvem a dikcí Marie Kurandové z Babičky upozornila, že nám včas řekne, až se bude blížit náš cíl. Ani ne po čtvrthodince se tak skutečně stalo a my už šlapali k našemu prvnímu cíli, k Radobýlu. Stále v nás ale doznívaly otázky typu: Kam se poděli ti dva staříci? Byli jsme to skutečně my za 40 let? Proč vystoupili v Lovosicích? Nebyli to hoši od Bobří řeky? A co Jan Tleskač?

Pozor na klíšťata aneb prase jde s námi

Dlouhé, táhlé stoupání v dopoledním slunci po rozpálené asfaltce nebylo sice zrovna tím, po čem bychom v tu chvíli toužili, ale dalo se to vydržet. Procházeli jsme kolem tabulky, jež nám slibovala 1km k odbočce na Radobýl. Odbočka přišla dřív, ale to co následovalo, ve mně vyvolávalo vlnu hysterie. Kdo čeká hysterický záchvat z vidiny prudkého stoupání, je vedle jak ta jedle. Cesta totiž pokračovala stoupáním velmi příjemným, téměř idylickým a vrchol zdál se být už na dosah. Tím, co mě k smrti vyděsilo byla vysoká tráva, kterou jsme museli projít. Už jsem viděl stovky klíšťat, kterak si mnou nožičky a brousí špičaté ostýnky na sosáku, který se nemilosrdně zarýpne do mých nohou, zadku, pod vlasy, pod jiné partie mého těla. Měl jsem jen kraťasy. Moudrá Kateřina sice říkala, ať si opatřím Repelent, ale já nedbal... Martin mě nabádal, ať se nebojím, že tam jistě klíšťata nejsou. A konstatoval, že kdyby měl s sebou Květu, ta by zajisté na Repelent nezapomněla a mohla by mi ho půjčit. Vydal jsem se tedy, převlečen do vyšších ponožek, nikoliv podkolenek, do buše před námi. Přemýšlel jsem, kolik klíšťat a kde budu mít. Když jsme se brodili travou, jen metr od nás začalo cosi funět a dusat a dusalo to s námi docela dlouho. Martin se jen zeptal, jestli jsem nečetl statistiky o přemnožených divokých sviních. Než jsem ale stačil odpovědět, Martin se zastavil a zavětřil... „Někde tady leží něco chcíplýho, ta sladká vůně to je ono....“ Upřímně jsem nic necítil, ale to už tak je, nemám dobrý čich. Na zemi ležela jen mrtvá polní myš....

Strmému stoupání jsme se nevyhnuli. Bylo ale jen finálem před okamžikem, kdy jsme stanuli u železného kříže ve výšce bezmála 400 m.n.m. Martin zařval. Tedy zahulákal (aby nedošlo k omylu, že tam skončila jeho životní pouť). Udělali jsme několik fotografií, přečetli jsme si nahlas z knihy „Aussichtstürme und Aussichtspunkte – Rozhledny a rozhledová místa“ o povaze a výhledu z Radobýlu. Zavzpomínali jsme na Karla Hynka Máchu, kterak z Radobýlu utíkal v marné snaze hasit Litoměřice... Otevřeli jsme batohy s jídlem a při výhledu na Lovoš, Milešovku, Labe, Litoměřice, Terezín, Hazmburk a četná pole a louky pod námi, no zkrátka přitom pohledu do malebné části Středohoří, jsme se náramně nasnídali... Setrvali jsme na vrcholu zhruba třicet minut a věděli jsme, že v našem věku, už nikdy tak dlouho na vrcholu nebudeme :-)

Litoměřice nás přivítali oroseným půlitrem

Do Litoměřic jsme z Radobýlu sešli něco po jedenácté dopoledne. Svítilo sluníčko, bylo příjemně a litoměřické náměstí bylo plné života. Zašli jsme do místního Informačního centra, kde jsme pořídili pohledy a plán města. Pak už jsme si žízniví sedli na zahrádku na náměstí a čekali, až nás obslouží. Pravda, chvíli to trvalo, ale orosené buclaté půlitry plzeňské 12tky nám čekání vynahradily. Už dlouho jsem se nenapil piva s takovou chutí. Pozorovali jsme okolí, rozebírali jsme politiku, ekonomii, životní styl a konstatovali jsme, že dáme ještě jedno pivo …

Kolem půl jedné jsme vyrazili směrem k dalšímu cíli, k Mostné hoře. Cestou napříč náměstím nás zastavily dvě dívky v zelených holínkách, zelených plavkách a se zelenou hasičskou přilbou. Nabídly nám Staropramen Lemon, coby nový, letní druh piva. Se zvědavostí jsme si každý vzali jednu plechovku. Martin pravil, že jsme se s nimi mohli vyfotit. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme si řekli, že teď už nemá symsl za nimi chodit. Nejprve chtěl Martin plechovku vzít domů Květě s tím, že prý toto nové pivo chtěla jeho choť ochutnat. Já jsem namítl, ať jí vezme jen prázdnou plechovku, že tím prokáže svou dobrou vůli nejprve ochutnat to, po čem ona touží. Nakonec jsme víc limonádu než pivo – s pivem to nemělo moc společného – vypili cestou k sadům Karla Hynka Máchy.

Sady mají jednu zvláštnost. A sice jsou rozprostřeny od úpatí až na vrchol Mostné hory. Středem vede schodiště, které tvoří malé terasy s lavičkami. Na první terase, líbali se milenci ve věku asi tak 16 let. Nuže proč ne, jsme v sadech Karla Hynka Máchy. Na další terase už byly poházeny láhve od vína, piva a Coca Coly.... Na další terase byly všude poházené konfety, jen modré konfety – že by místní buňka ODS cosi slavila? Konečně na asi sedmé terase byla jen nedopitá láhev ledového čaje. Hned nás ale napadlo, jestli je v ní skutečně čaj....

Mostná hora nazývá se podle toho, že ze dřeva z této hory nad Litoměřicemi, byly stavěny dřevěné mosty přes Labe. Vyčetl to někde Martin. U rozhledny, která je moc hezky udržovaná, je i restaurace. Nejprve jsme ale vyšlápli nahoru na zastřešenou rozhlednu. Viděli jsme Radobýl, ze kterého jsme před několika hodinami šli a krásné bylo i panorama Litoměřic s mnoha kostelními věžemi a starými střechami. Poprvé během tohoto víkendu jsme se potkali s místní zvláštností. A sice s toaletami, které nebyly označeny „Muži“ a „Ženy“ nebo panáčkem a pannenkou. Byly označeny biologickými symboly muže a ženy. O tom, že to není zrovna dobré řešení, se přesvědčil Martin, který se na mužské toaletě převlékal. Během toho, než se převlékl z kalhot do kraťasů, mu na toaletu vnikly tři saské důchodkyně s pohoršeným výrazem v obličeji a se slovy: Ich entschuldige mich...

Dali jsme si pivo a výborný oběd... Vynikající oběd!!! Zaujalo nás, že ve zdejším restaurantu připravují každou sobotu gastronomický festival, zaměřený například na ryby, kávu, drůbež... Přijít může každý, kdo zaplatí 950Kč a má celý večer zcela volnou konzumaci jídla a piva či nealko nápoijů. V tu sobotu, kdy jsme tam byli my, připravovali rybí festival a nabízeli mezi desítkami druhů ryb, například i žraločí maso...

V restaurantu na Mostné hoře nás potkala první sobotní přeháňka. Nám to ale nevadilo, pač jsme seděli pod zastřešenou částí zahrádky a libovali jsme si. Martin s pivem a já s lahodnou kávou. Protože na rodzdíl od podzimního putování jsme tentokrát měli dost času a nic nás nehonilo, přemýšleli jsme, zda ještě v Litoměřicích vyrazit na věž katedrály sv. Štěpána nebo do nově otevřeného Muzea vinařství. A protože pro dnešek bylo už těch výhledů dost, rozhodli jsme se, že půjdeme do muzea.

Karel IV. z divné bedny romlouvá

K litoměřickému hradu, resp. k tomu co z něj zbylo, jsme došli za malou chvíli. Cestou jsme sice potkali smečku tří psů – opravdu velkého, většího a středního, kteří nám zkřížili cestu Máchovými sady, ale protože byli asi zrovna nažraní, dali nám pokoj a nevšímali si nás...

V Muzeu vinařství nás provázela mladá šarmantní slečna. Celou výpravu jsme tvořili jen my dva. Slečna nám ukázala expozici, na veškeré naše otázky ale reagovala stydlivým úsměškem a špitnutím: „Nevím“. O to větší měla radost, když se ona zeptala nás, jestli víme, proč se na skleněných číších na víno objevily hrozny na nožičce sklenice. Jaký prý měly účel? Martin sice nejistě, ale odpověděl, že zřejmě proto, aby o ně neklouzaly mastné prsty renesančních pijáků. Měl pravdu, což jí zklamalo. Hned v zápětí ale vytáhla trumf v podobě dřevěného přístroje velkého asi jako míchačka na beton. „A tohle, víte co je ?“ Suverénně a téměř bez zájmu jsme odvětili, že jde SAMOZŘEJMĚ, o lis na víno. „Kdepak“, řekla vítězoslavně průvodkyně s pocitem, že alespoň tentokrát na nás vyzrála. „ Je to odšťopkovač....“ Zeptali jsme se jí poté, co jsme si přístroj důkladně prohlédli, zda nám může vysvětlit, jak fungoval. „Nevím...“ řekla a pokrčila rameny. „A jak je to staré?“, zeptali jsme se... „Taky nevim“, zněla další odpověď průvodkyně. Aby nám ale zlepšila náladu, řekla nám, ať se podíváme do takové velké bedny, která měla jednu stranu ze skla. Když jsme do ní nahlédli, objevil se Karel IV, aby nám začal vyprávět o počátcích pěstování vína v Čechách. Oblastní herec představující Otce vlasti si svůj asi tří minutový monolog skutečně užíval, takže zajímavější než obsah byla forma této „muzejní atrakce“. Člověk při pohledu na něj jen čekal, kdy dostane infarkt, nebo kdy v záchvatu horlivého projevu mrští korunovační klenoty z LCD displeje do skla pře námi.

Následně jsme se dozvěděli, že vína bude letos málo, protože pomrzlo a proto budou i letošní litoměřické slavnosti Vinobraní jen smutným odvarem ročníku minulého. Exponátů v Muzeu Vinařství moc není. Všude jsou ale pěkné velkoformátové fotografie vinic v Českém středohoří. A nejen vinic. Na jedné stěně byla obří fotka Radobýlu, ze kterého jsme dopoledne do Litoměřic přišli. Hned jsme se slečně pochlubili a ona nám doporučila další výhledy, například kopec v Dobkovičkách nebo kopec nad Žernoseky. „Zítra jdeme na Hazmburk, chlubili jsme se dál, aby bylo vidět, že nejsme žádné padavky... „Jé tam jsem dlouho nebyla“, zamyslela se průvodkyně....

Nabídli jsme jí, jestli nechce jít s námi, ale už nevím co na to řekla, myslím, že možná neřekla vůbec nic. Vím jen, že jí Martin slíbil, že jí zamáváme, až v neděli na Hazmburk vyšlápneme...

Rozloučili jsme se a protože jsme ještě měli zhruba hodinu a půl čas do odjezdu vlaku do Libochovic, usadili jsme se ve vinárně Muzea vinařství.

Fondán a pivo

Co si dají normální lidé, kteří přijdou do vinárny, která je navíc součástí Muzea vinařství? Samozřejmě, že víno! My jsme si ale objednali pivo, zázvorový tonik a čokoládový fondán s pistáciovou zmrzlinou a jahodami... Tedy, Martin měl to pivo a já měl zbytek... A propós, Fondán! Víte, co je to fondán? I když jsem si ho objednal s jistotou v hlase tak, jako bych ho pojídal denně třikrát, vůbec jsem netušil, co mi přinesou. A Martin na tom byl stejně. Půvabná servírka, se kterou se chtěl Martin taky fotit, (stejně jako s těmi hosteskami, které nám daly na litoměřickém náměstí plechovky s pivem), přinesla takový čokoládový teplý bobek, který byl zvenku křupavý a uvnitř krásně tekutý. Byla to lahůdka! Navíc s nakrájenou jahodou a kopečkem pistáciové zmrzliny.

Martina zaujala blond servírka s dolíčky. Zarytě tvrdil, že jde o učenku zatímco já jsem byl přesvědčený, že je to mnohem starší dívka. Martin rovněž navrhoval, abychom se s ní vyfotitili. Když jsme se ale společně nevyfotili do této chvíle s nikým, nebylo by dobré začínat s tím v polovině naší expedice. Martin ale neodolal a vyfotil si jí nenápadně, když nám šla učinit objednávku. Stále mu vrtalo hlavou, kolik jí může být let... Jak to ale poznat? Martin vymyslel, že se jí zeptáme na původ piva Lobkowicz. Martin totiž tvrdí, že toto pivo jest vyráběno v Českých Budějovicích, já jsem byl toho názoru, že jde o pivo z Hluboké nad Vltavou. Prý podle toho, jestli bude znát odpověď se pozná, zda jde o zkušenou servírku nebo učenku. No budiž... Jenže ona blond servírka ne a ne přijít... Zřejmě tuší, že jí něco chceme a teď se nám vyhýbá... Po chvíli přišla její o dost starší kolegyně a protože nás odpověď zajímala, rozhodli jsme se, že se zeptáme jí. Jaké bylo naše překvapení, když ani zkušená servírka nevěděla. Jak sama řekla, Lobkowicz jí nechutná a nemá tudíž důvod se pídit po jeho původu. Prý se ale kvůli nám podívá na internet. Správná odpověď byla Sedlčany. Tím se ale objevil mezi mnou a Martinem další spor, a sice jestli Sedlčany jsou ve Středočeském nebo Jihočském kraji... Martin si stál za jihem, já za středem. Vyhrál jsem, odpověď jsem našel v mapách v mobilu.

Cesta do Libochovic

Pomalu jsme se z vinárny přesunuli na Horní nádraží v Litoměřicích. Tím „pomalu“ jsem chtěl naznačit, že nohy jsme už měli natolik ztuhlé, že kdyby nás někdo pozoroval, musel by dojít k názoru, že máme nějakou ošklivou nemoc. Martin navrhl, že si od příště před každým výšlapem zobne GS Condro i Geriavit Pharmaton najednou.

Motoráčkem jsme se vydali směr Libochovice. Cestou jsme se ještě ohlíželi za Radobýlem, který se nám zdál, jak jsme od něj odjížděli, stále vyšší a vyšší. Když jsme přejeli přes Labe, tak nás svými věžemi vítal blížící se Hazmburk, kam vyrazíme v neděli ráno. Počasí bylo přívětivé, sluníčko vykukovalo přes černé mraky, které hrozily deštěm.

Kolem šesté jsme přijeli do stanice Libochovice. Společně s asi deseti lidmi jsme šli tam, kde jsme očekávali centrum městečka. Hned u nádraží měla být hospůdka. Tvrdila to Katka... Ale tady nebylo nic, co by hospůdku sotva jen přípomínalo. Katka tady byla naposledy před čtyřmi lety, tak je možné, že hospůdka od té doby zanikla. Ale i kdyby... Hospodu, i když už zavřenou několik let, člověk pozná. Tady nic takového nebylo. Po čtvrthodině chůze jsem začal tušit, že vůbec nevíme kam jít. Tam, kde jsme čekali náměstí, byly jen koleje a rodinné domky... Naproti nám šla mladá maminka s kočárkem. Martin zrychlil, aby se jí doptal kudy kam... Jenže ona taky zrychlila a zašla do nejbližšího domku. Usoudili jsme , že zřejmě vypadáme tak drsně, že před námi všichni utíkají. Jiné varianty, jako například, že jsme tak odpudivý nebo nesympatičtí, jsme ani nevzali do úvahy. To je přeci úplný nesmysl.

Kudy na náměstí nám prozradil starší muž za plotem svého domku. Zjistili jsme, že jsme vystoupili ve stanici Libochovice, ale měli jsme vystoupit až na zastávce Libochovice. Už zase jsem popletl pojmy „stanice“a „zastávka“. Úplně stejně jako na podzim pod Jedlovou. Tady to ale nemělo žádné fatální následky v podobě zacházky několika kilometrů a upláchnutí všech možných dalších navazujících spojů.

Na nádvoří libochovického zámku panoval čilý ruch. Byli tam filmaři, kteří chystali nějaké dekorace. Zámek byl kvůli tomu zavřený, což nám nevadilo, pač jsme tady měli ve zdejší ubytovně jen přespat. Klíče jsme dostali od správkyně. Bodrý kastelán nás ale poučil, ať se ještě před tím, než půjdeme na pivo – a na pivo prý jistě půjdeme, neb nám to kouká z očí - ať se nahlásíme zdejší ochrance, aby nás nezastřelila, až se budeme podnapilí dobývat zpět na zámeckou ubytovnu.

Ubytovna to byla krásná, čístá a prostorná. Ostatně na fotkách je to docela dobře vidět. Nejprve jsme se na chvíli natáhli, abychom kolem osmé večer v mohutném lijáku utíkali do Zámeckého šenku. Tam nás sympatická servírka obsloužila pivem a Kofolou. Připadalo mi divné, že se s ní Martin nechce vyfotit... Po deváté jsme už šli ze šenku a Martin usnul v půlce věty, nemytý a nepřevléknutý...

Nedělní výlet na Hazmburk – v dešti jako na podzim

Procitl jsem v půl sedmé ráno, zrovna když Martin hopkal ze sprchy do pelechu. Vyndali jsme naše potravinové zásoby a posnídali jsme v posteli – každý ve své. Za okny bylo sice zamračeno, ale bez deště. Když jsem dojedl druhou klobásu a chystal jsem se na Bebe sušenky plné energie, prohlásil jsem, že dřív než v devět nikam nejdu. Otevřel jsem okno a ještě na chvíli se přikryl dekou. Chtěl jsem začít něco vyprávět, ale Martin už zase chrápal... A to ještě před třiceti vteřinami vyškrabával nožem kelímek od paštiky. Napadlo mě, že ten nůž nebo kelímek musí být ještě někde v posteli, zřejmě pod ním, ale lenost mi nedala sílu vstát a přesvědčit se. Při nejhorším se probodne... O to hůř se mu pošlape na Hazmburk!

Úderem deváté otevřel Martin pravé oko, pohlédl na hodinky a zjistil, kolik je hodin. Trvalo mu pak rovných 80 vteřin, než stál v pokojíku oblečený a s báglem na zádech, připravený zahájit výstup na hrad. Já jsem v té chvíli ještě ležel v posteli a protahoval jsem se. Zkrátka, jak rychle ten člověk učitelskej usíná, tak i vstává...

Při chůzi Libochovicemi jsme marně hledali přívětivé místo, kde by nám po ránu uvařili kávu. Nakonec jsme našli hospůdku, která skutečně stála naproti železniční zastávce přesně tak, jak pravila Kateřina. Bohužel Libuše – jak se hospoda jmenovala, měla v neděli zavříno. Přitom to byla na oko tak sympatická hospůdka... Smířili jsme se s tím, že po návratu z Hazmburku půjdeme opět do Zámeckého šenku, který je na náměstí.

Cestou začalo pršet čím dál víc a vyrtvaleji. Ve větrovkách a s Magistrem, resp. whiskou v ruce jsme odkrajovali kroky ze čtyř kilometrové vzdálenosti po silnici od Libochovic do Klapý, odkud vede žlutá turistická trasa. Vzpomínali jsme na podzimní expedici, která byla v hustém dešti téměř po celé své délce. Tentokrát ale nebylo jen pět stupňů, nýbrž tak dvacet a šlo se příjemněji. Rozhodli jsme se, že v Klapý najdeme nějakou tamní hospůdku a dáme si tam kávu ještě před tím, než se vydáme na hrad. Po jedenácté jsme dorazili do Klapý. Hospůdku jsme nikde neviděli. V tom Martin zajásal: „Vidím tabuli s nápisem Restaurant Klapý!“. Při bližším ohledání tabule jsem zjistil, že na ní stojí nápis „Tragédie Klapý“ a šlo o pozvánku na nějaký tradiční místní candrbál. Kávu jsme tedy vzdali a vydali jsme se na parkoviště pod hradem, odkud vedla stezka až na vrchol Hazmburku.

Stále pršelo. Naštěstí jsou na parkovišti malé zastřešené zahrádky, které v pěkném počasí slouží jako malá restaurace. Tam jsme se posilnili. Já pro mne typickými Bebe sušenkami, co dávají energii a Martin pro něj typickým sojovým řezem.

Déšť pomalu ustával a my vyrazili směrem na hrad, který mi připomíná hrad v Třeskoprskách, pod kterým bydleli Myšpulín, Pinďa, Bobík a Fifi. Chvíli se šlo po cestě sypané drobným kamením, pak ale kamení zmizelo a cesta byla blátivá a kluzká. Za chvíli jsme měli na botách nános bláta, co chvíli jsme po mazlavé hmotě uklouzli a jen náhoda a umění statných borců zabránilo našemu pádu. Cestou jsme míjeli na stromech pověšené hadrové příšerky, pannenky a čarodějnice. Začali jsme si připadat jako v Záhadě Blair Witch... Už jen dětské naříkání a volání chybělo.. Šli jsme na náš vkus už dost dlouho. Cesta obcházela celý kopec sice mírným, za to nekonečným stoupáním. Všudypřítomné bahno nám otravovalo chůzi až do místa, kde se cesta prudce otáčela doprava. Tam bláto ustupovalo, nastupovalo ale velmi příkré stoupání do posledních sto metrů před pokladnou hradu.

Těsně pod hradem byla deska s nápisem, který si už nepamatuji, ale bylo tam něco o věrné lásce a před deskou vysypané kamení. Takže to vypadalo na hrob sebevraha, který se vrhnul z hradeb z nešťastné lásky. Opak byl ale pravdou. Jak nám řekla kastelánka hradu (Martina opět kupodivu nenapadlo se s ní vyfotit), na místě, kde leží deska, se před padesáti lety seznámili dva lidé, tam se také po nějaké době poprvé políbili a jejich vztah jim vydržel dodnes. Deska tedy upomíná na osudové setkání. My s Martinem jsme se ale nenechali obalamotit kýčovitou historkou. Hned jsme odkryli, jak to skutečně s tím prvním polibkem bylo: Šli spolu nahoru, na hrad.... On žíznivý, schvácený a otrávený, protože na hrad se mu nechtělo, chtěl jít na fotbal... Ona štastná a mrštná, nadšená turistka... Pod branami hradu mu řekla: „Pepíku jsme tu, obejmi mě!“. On jí na to odpověděl: „Polib mi... „. Tak jistě ve skutečnosti vypadala scéna, která je dnes připomínána destičkou s romantickým nápisem o věčné lásce...

Protože jsme byli první, kdo v neděli na Hazmburk vyšplhali, dostali jsme klíče od věže, abychom si ji sami odemkli. Ještě před tím jsme se kochali výhledem na všechny strany. Námaha rozhodně stála za to. „Zemský ráj to na pohled“ se nám otevíral do dálky nejméně 20km. Upravená pole, louky, malebné vesničky s kostelíky, kopce a kopečky Českého Středohoří.

Uvnitř věže kromě mnoha dalších strašidel z látky, byla zavěšena také cedule. Stálo na ní, že v bouřce se nedoporučuje běhat po hradu, pač v roce 2009 byli bleskem zasaženi tři lidé!

Těsně pod výstupem na plošinu věže jsme museli odtáhnout plastový poklop. Létal pod ním malý ptáček, snad to byla sýkora, která do věže zabloudila... Martin ji vysvobodil a my stáli na hazmburské věži. Já se už asi patnáct minut snažil odeslat Matýskovi MMS, ale nešlo to. Nevím proč... Když jsme si opět vše prohlédli, zamávali jsme paní průvodkyni směrem k Muzeu vinařství v Litoměřicích a šli jsme dolů.

Kastelánka hradu nám poradila, ať jdeme dolů nikoliv cestou, kterou jsme přišli, ale cestou kolem vinic. Je to prý lepší... Lhala! Bylo to úplně stejné jen s tím rozdílem, že z vinic byl hezčí pohled na hrad i podhradí. Bahna tam ale bylo tolik, že naše boty po chvíli vážily snad pět kilo.

Cesta do Libochovic zpět po silnici, tentokrát už za příjemného počasí, probíhala mlčky. Oba jsme s Martinem zřejmě nechtěli mluvit pod tíhou dechberoucích výhledů z hradu. V našich hlavách se také  odehrávaly představy jídla na talíři v Zámeckém šenku... Cesta to byla nekonečná. Už už jsme čekali za každou zatáčkou ceduli s názvem Libochovice. Trudomyslnost nás přepadla pokaždé, když se cedule za zatáčkou neobjevila.

Do Libochovic jsme přicházeli ve chvíli, kdy přijížděl motorák směrem od Loun. V Zámeckém šenku jsme se převlékli na toaletě, já si umyl i nohy špinavé od bahna. Zrovna když jsme si objednávali jídlo, projeli kolem hasiči... Já si objednal Staročeskou baštu, tedy knedlíky, uzené, vepřové a zelí. Martin si dal guláš s bramborovými i houskovými knedlíky, dvěma kopečky rýže a sázeným vejcem... Neobvyklá kombinace se ukázala jako skvělý nápad zdejšího kuchaře. Ještě pivo, kofolu a kávu a po hodině jsme se sunuli na nádraží. V místní trafice jsme se dozvěděli o dopravní nehodě na železničním přejezdu. Řidička vezoucí dvě děti prý vjela pod motorák zrovna když přejížděl přes přejezd. Aha! Tak tam uháněli ti hasiči a ten motorák, to byl ten, který jsme viděli přijíždět do Libochovic. Naštěstí se prý nikomu nic nestalo. Kolem nehody jsme procházeli z náměstí cestou na nádraží. Zdemolované auto i motorák byli ještě na místě. „Ženská nešťastná, musí vjíždět na přejezd zrovna v den, kdy jdeme na vlak, co když nám teď kvůli tomu nic nepojede“, utrousil Martin hned poté, co jsme se shodli na tom, že řidička i děti měli víc štěstí než rozumu.

Vlak naštěstí jel, přistaven byl na rychlo povolaný motorák. Naše cesta pak třemi různými motoráčky pokračovala až do Bíliny. A byla příjemná. Z Lovosic přes Opárno a Bořislav . Loučili jsme se s vršky na Litoměřicku, které jsme měli dlouho na očích, i když se nezadržitelně vzdalovaly. Dalších více než 100 fotografií z naší druhé expedice najdete ve Fotogalerii.  

Na podzim se chystáme na expedici po stopách piva. Jedeme do Plzně na exkurze pivovarů a do Žatce do Chrámu chmele a piva. Nemineme přitom Černou věž v Plzni a Chmelový maják v Žatci, takže rozhledovým místům zůstáváme věrni.