Po rozhlednách intelektuálně...

Koťátkem do Benešova nad Ploučnicí

      Na začátku naší XIV. expedice, která by klidně snesla přívlastek „polární“, jsme se sešli u bílinského nádraží na vteřinu přesně. Je vidět, že jsme si za ta léta společného putování vypěstovali jistý druh telepatie, který se projevil tak, že jsme se srazili u nádražních dveří ve stejnou chvíli. Vlakem jsme přejeli do Ústí nad Labem, odkud jsme odjížděli stejným spojem, jako na podzim do Liberce. V přetopeném modrošedém Koťátku jsme nostalgicky zavzpomínali na podzimní putování. Otevřeli jsme naše lahve (Martin tradičně Magistra, já placatici Fernetu) a přípitkem jsme ztvrdili odhodlání zdárně dokončit nadcházející expedici.

  V Benešově nad Ploučnicí nás čekala Ploučnická vyhlídka. Vzhledem k tomu, že jsem trasy plánoval už počátkem ledna, neuvědomoval jsem si, kudy máme jít, ani kde přibližně vyhlídka leží. Mírně krápalo a foukal studený vítr. Výpravčí nám poradila, že máme přejít železniční přejezd a vydat se směrem podle ukazatelů. K našemu překvapení jsme vyhlídku našli velmi rychle a nebylo nutné kvůli ní zdolávat ani žádné extrémní převýšení. Problém se ukázal záhy. Celou noc pršelo a terén byl značně promáčený a bahnitý. Problémy nám tak činilo i zanedbatelné stoupání. Po vyšlapané stezce to nešlo vůbec. Bořili jsme se a sjížděli po svahu dolů. Odvážně se mezi stromy a pučící květenou vydal vzhůru nejprve Martin. Připomínal pralesního muže v souboji s drsnou přírodou. Když byl na místě těsně pod vyhlídkou, vydal jsem se na souboj s přírodou já. Silou a vytrvalostí středně malého, něžného hrošíka jsem se rozběhnutý už chtěl chytit blízkého kmene, když v tom jsem ucítil, jak ujíždím dolů a řítím se nekontrolovatelně do údolí… Martin neztratil nervy a fotil. Pořekadlo, že kamarádi jsou největší ku …y, se tím bezezbytku naplnilo. Zastavil mne až pařez. Druhý pokus už vyšel, a tak jsme krátce po deváté hodině stanuli na Ploučnické vyhlídce. Na ochozu v rohu ukryté, našli jsme … hovno! Martin si ihned vzpomněl na svou dceru, která je zdatná přírodovědkyně a mezi její znalosti patří i rozlišování exkrementů ptáků. Ač ten, který byl původcem zdejšího, musel být víc, než obrovský pták, do říše opeřenců jistě nepatřil. Na druhou stranu, museli jsme uznat, že není lepšího místa, než vyhlídka do krajiny…   

  Měli jsme asi dvě hodiny času, než nám jel vláček do Františkova nad Ploučnicí, kde naše expedice pokračuje výstupem na Kohouta, (nejde o legendární hračku ani drůbež – je kohout vůbec drůbež?) jde o samozřejmě o rozhlednu. A tak jsme se vydali do centra maloměsta, kde jsme objevili malebnou cukrárnu Pusinku. V Benešově nad Ploučnicí bezkonkurenčně nejhezčí místo. Martin byl tak okouzlen, že si dal po ránu dort! A to je co říct, když pedagog vymění svou obvyklou snídani – pivo a tureckou kávu – za dort se šlehačkou. Ve volbě turecké kávy byl konzistentní. Hned vedle nás seděly dvě starší dámy. Když jsem se zmínil, že tchýně má ten den narozeniny, jedna ze starších dam se na nás podívala a řekla, že ona taky. Tak jsme jí popřáli, aby neřekla, že jsme nevychovaní. Její spolusedící vzápětí dodala, že má narozeniny i Lenin a nedávno i Hitler. Oslavenkyně začala nostalgicky vzpomínat, jak na národním výboru v tento den zpívali častušky, její spolusedící starší dáma zavzpomínala, jak doma slavili narozeniny Adolfa a říkala to s krásným německým akcentem.

Když jsem dopil ranní kávu a Martin dojedl způsobně dezertní vidličkou Sacher dort, zvedli jsme se a šli pomalu na nádraží. Tam jsme trávili další hodinu snídaní z vlastních zásob v čekárně. Za okny stále pršelo, drobně, ale pršelo a my jsme vzpomínali na naší první expedici, která byla od začátku do konce provázená deštěm.

Hurá na Kohouta se srnami v zádech

  Vystoupili jsme z motoráčku ve Františkově nad Ploučnicí, tedy jednu zastávku od Benešova nad Ploučnicí. Ani tady jsem neměl páru, kudy na rozhlednu vyrazit. Martin už cítil abstinenční příznaky, přeci jen bylo kolem jedenácté a Martin ten den neměl ani hlt piva. Zamířili jsme k výpravčímu, který měl na každém prstu svých rukou nejméně dva prstýnky. Rocker to ale zjevně nebyl. Protože jsme před tím vedli debatu o homosexuálních prostitutech, napadlo nás, že před námi právě jeden stojí, má plácačku a červenou čepici. Výpravčí, ať už byl či nebyl tím, za koho jsme ho měli, zjevně znejistěl, když jsme se ho ptali, kudy na rozhlednu. Nejprve se tvářil, jako by o rozhledně nikdy neslyšel a pak ze sebe vyrazil: „Na rozhlednu? Odtud? Proč odtud?“ Nechápavě jsme se zeptali, proč by ne právě odtud. „Protože turistická značka vede z Benešova“, odvětil. Ale odtud je to kratší, trval jsem si na svém já. „Ale to půjdete tedy nějakou nevyznačenou cestou, kudy nikdo nechodí. Musíte k poště a před poštou nahoru“, řekl červený čepec a zmizel za dveřmi nádražní verandy. Cestou kudy nikdo nešel, bez turistické značky, nemáme data, abychom se orientovali podle námi oblíbené aplikace Mapy.cz, přemítal jsem si v hlavě. „Musíme najít hospodu“, pronesl Martin. Po chvíli jsme našli budovu, která by mohla být hospodou a byla jí, ale výčepní otevírá až v pět odpoledne. Takže žádné posílení, rovnou jsme šlapali směrem, kde jsme očekávali budovu pošty. Za ní se pásly kozy a my už stoupali do zalesněného svahu. Aplikace Mapy.cz s omezeným datovým tokem ukazovala v podstatě slepou mapu, na které byla naše poloha a poloha rozhledny. Podle toho to vypadalo, že rozhledna je vzdušnou čarou přibližně kilometr. Podle propozic, které jsem dělal v lednu, měla být vzdálená více než dva kilometry.  Když jsme vstoupili do lesa, začali jsme se ve stoupání bořit do bahna stejně, jako pod Ploučnickou vyhlídkou. Tady to ale byl les, tedy lesní cesta. Takže ještě horší podmínky. Martin se v mžiku proměnil v indiánského stopaře a s hlavou a zrakem zabodnutými k zemi mi hlásil, že tudy chodí srny, jeleni, kamzíci a divoká prasata. Ukazoval mi jednotlivé stopy a já nevěděl a nevím dodnes, kde se to v něm vzalo. V každém případě nám došlo, že setkání s divokými prasaty, která tu podle Martina proběhla zhruba před 38 minutami a 28 vteřinami v počtu mezi šesti až dvanácti kusy, není úplně nereálné. V měkkém bahně nebyla jediná lidská stopa! Byl to Boulvard des Sangliers (Třída divokých prasat). Domluvili jsme se, že v případě ohrožení poběžíme oba jiným směrem, aby aspoň jeden z nás přežil. Obávali jsme se ale, že v osudové vteřině bychom se rozběhli, srazili se a padli bychom k zemi, čímž bychom se stali snadným cílem. Prioritou tedy je, prasata nepotkat a proto jsme začali dělat hluk. Martin zpíval písně Karla Hály, já dělal bicí.

   I když jsme ušli asi kilometr, aplikace stále určovala vzdálenost mezi námi a Kohoutem na přibližně 800m. V tom se na svahu kolem nás prohnalo několik bílých zadnic. Nebyli to naturisté, ale srny, bylo jich pět. Po asi dvaceti minutách bruslení po bahně do mírného či místy strmého stoupání jsme došli na místo, kde stál posed. A kolem něj byla cítit močůvka tak silně, že by se za to nemuselo stydět ani dvousethlavé stádo prasat. Martin už přestal počítat stopy a počty kusů zvěře, které tu před námi prošly. Přes cestu před námi proběhlo dalších pět srn. Byli jsme tu jen my dva a další desítky kusů divé zvěře, kdesi v mlází. Martin ještě poznamenal, že ten odpudivý zápach se může linout z posedu. Jistě je tam už od podzimu mrtvý muž, kterého tady ukryl nájemný vrah. Vydali jsme se za srnami. Jistě vědí, že hledáme Kohouta a chtějí nám svým chováním ukázat cestu. Podle aplikace jsme stále asi 800m od rozhledny. V nohách už ale máme dalšího půl druhého kilometru. Před námi bylo strmé stoupání, další, už jsme nepočítali kolikáté. Obyčejně jdeme k rozhledně nejprve po rovině, pak do mírného kopce, strmějšího, pak po rovince, zase do mírného kopce, pak chvíli z kopce, pak do kopce a finále pod rozhlednou bývá vyčerpávající strmý kopec. V tomto případě platí rovina na počátku (u nádraží) a od té doby jdeme do onoho finálního strmého kopce, už asi čtyři kilometry, a to v bahně, kdy ze tří kroků jeden sjíždíte zpět. Od chvíle, kdy jsme vyrazili z nádraží, uplynula asi hodina a my stáli na rozcestí, kde se námi zvolená neoficiální cesta setkala se značenou turistickou z Benešova. K cíli podle ukazatele chybělo 600 metrů. Podle aplikace chybělo stále obligátních 800m. Pokud jsem psal, že pod rozhlednou je vždy nejtěžší stoupání, pak to platilo i tady. Navzdory tomu, že tím nejhorším stoupáním jdeme od počátku. To, co nás čekalo, už se popsat ani nedá.

   Když jsme došli na palouček, na kterém rozhledna stála, zastavil jsem se a roloval si jazyk, jehož konec byl pár desítek metrů za mnou, plíce jsem nechal někde na rozcestí… Martin došel k rozhledně a začal lomcovat mříží. Jestli je rozhledna zavřená, a my se sem táhli v dešti bahnem zbytečně, spáchám zločin, pomyslel jsem si. Nevěděl jsem ještě o jaký zločin půjde, ale bude krutý, otřesný a spáchám ho tupým nožem! V tom Martin otevřel mříž. Byla jen na západku. Aby toho nebylo málo, tak když ustal déšť, začalo silně foukat. Nemusím tady popisovat, jek se cítí muž, který je mokrý tři centimetry pod kůži a fouká ledový vítr… V suterénu rozhledny stála židle. Stará omlácená židle. Na vrcholu rozhledny stála ještě druhá. Výhled byl dechberoucí. Aprílové počasí vrhalo do krajiny krásné stíny a příroda probouzející se jarem okouzlila naše smysly pestrými odstíny zelené. Bylo to krásné, skutečné a mokré. 

   Když jsme sestoupili, vytáhl jsem si židli před rozhlednu, abych posadil mé zničené tělo. Martin se posadil na schody a dal si pod sebe kus polystyrenu. Debatovali jsme o životě, o vztazích mezi muži a ženami, o podstatě lidského bytí, o tom, že jde o první expedici, kdy je sobota půl druhé odpoledne a my se ještě vůbec nenapili piva. A tak jsme si zavdali z našich zásob. Najednou vysvitlo sluníčko a hřálo tak pěkně, že jsem si sundal bundu. V tu chvíli zase zalezlo. Tak jsem si ji nandal a ono zase vysvitlo. Tak jsem se vystavil slunci, v bundě, ale rozepnuté (mě nedostanou)!

  Cestou dolů si Martin vybral zvláštní místo k vykonání své malé potřeby. Přímo u krmelce. Obával jsem se, že tam zanechal pachovou stopu a že až budeme docházet zpět k nádraží ve Františkově, tak za námi potáhnou všechna zvířátka z lesa (snad tam budou i Petrovští) a průvodčí se zalígruje v domku a neodpraví vlak. Nic takového se nastalo. Dost bylo už to, že cesta dolů po rozbahněné cestě je v mnohém horší, než cesta nahoru. Zatínáte svaly, o kterých jste netušili, že je vůbec máte. Sjíždíte a nemůžete brzdit, obáváte se, abyste neskončili obličejem přímo v louži, která je před vámi. Když jsme došli k nádraží, značně vyčerpáni, napadlo nás, jestli vůbec budeme moci do vlaku. Zabahněné boty a z části i kalhoty mohly být překážkou. V čekárně nádraží jsme našli mapu. Když jsme zjistili, kudy jsme na Kohouta šli, málem jsme omdleli. Ve fotogalerii se můžete podívat sami. Přímo kolmo k vrstevnicím… Naštěstí ale vše dobře dopadlo a my jeli směrem Pivovar Kapitán, Děčín.  

Kapitáne kam s tou lodí, aneb nádražka poprvé

   Když vlak zastavil v Děčíně, lilo jako z konve, padaly kroupy a foukal silný vítr. Odložili jsme tedy cestu do pivovaru Kapitán a ukryli jsme se před nepřízní počasí do nádražní restaurace. A byl to dobrý tah. Martin si dal zelňačku, navzdory tomu, že mě nechtěl povolit čočkovou polévku, abych nekazil večer na pokoji ovzduší. Dali jsme si první sobotní pivo, bylo něco kolem půl čtvrté odpoledne! Stav tradiční soutěže Fusion – Fluence: 0:0.

  Když jsme dorazili do restaurace pivovaru Kapitán, která je netradičně v obchodním centru, jenž je s pivovarem propojené, dali jsme si místní pivo a nutno podotknout, že bylo výborné. Tmavý nakuřovaný ležák Admirál 13° byl na náš vkus příliš sladký. Ale řezané pivo a světlý ležák Kapitán byla skvělá piva! Výborný byl i slepičí vývar a guláš. Jen ty knedle byly totálně bez chuti, nebo spíš chuti nevalné. Celou dobu tam na mě mrkal jakýsi muž, který seděl se ženou u stolu kousek od nás. Vždy se na mě podíval a zahýbal obočím. Vůbec nevím, jak si to mám vysvětlit. Zná mě? Co mi může chtít? Martin usoudil, že mu jde o nějaký povrchní flirt, a tak aby mne uchránil, culil se na mě a posílal mi vzdušené polibky. Inu je to kamarád!

   V podvečer jsme se vypravili opět na nádraží, aby nás vláček dopravil do České Kamenice, kde jsme měli objednaný nocleh a kde byla poslední zastávka sobotního putování, místní pivovar.

Česká Kamenice o pár kroků více (nazpátek)

  Cestou vlakem se Martinovi chtělo strašně na toaletu, ale úplně děsně. Vlak ale dlouho stál v zastávce. Takový výraz, jaký se tvořil v jeho obličeji, jsem ještě nikdy nepozoroval. Když se konečně dočkal, zavdával z lahve Magistra. Moje lahev Fernetu skončila v popelnici u Kohouta. Celou cestu jsem sledoval názvy příštích stanic. Ještě jsem konstatoval, že budeme mít na příjezdu asi zpoždění, neb příští zastávka je Veselé pod Rabštejnem a my už máme být v České Kamenici za tři minuty. Vzal jsem si telefon, abych aktualizoval náš stav (Martinovu prostatickou grimasu) v naší skupině na FB. Když se vše uložilo, jen jsem se podíval na Martina, který dopíjel poslední kapku Magistra. Pak se podívám ven a zjišťuji, že jsme v nějakém nádraží. Myslel jsem si, že jsme ve Veselém pod Rabštejnem. Jenže my byli v České Kamenici, což veselé nebylo, protože jsme se zrovna rozjížděli. Předchozí zastávku, která byla zřejmě na znamení, jsme jen projeli. Co teď? Martin velmi duchaplně zaznamenal, že další zastávka, Horní Kamenice, je taky na znamení. Vrhnul se po tlačítku, aby stihl dát znamení. Podařilo se a my vystoupili na opačném konci Kamenice. Museli jsme tak, opět v dešti, jít zpět asi tři kilometry. Konec konců, aspoň bude o čem psát, říkali jsme si, protože cílovou zastávku jsme za svých sedm let putování ještě nepřejeli. Ano, vystoupili jsme několikrát dříve, než jsme měli, ale nikdy jsme nepřejeli. Až teď…

   V penzionu Koudela už na nás byli připraveni. Čistý a pěkný penzion přímo na náměstí v centru České Kamenice nám nabídl pěkné ubytování. Když jsme se trochu polidštili, vyrazili jsme do víru pidiměsta. Tušil jsem, kde má pivovar být, ale pro jistotu jsme se zeptali muže, který vrávoral proti nám. Usoudili jsme, že to bude pivař a jistě ví, kde sídlí zdejší pivovar. Zpočátku si nemohl vzpomenout, pak nám řekl, kde pivovar najdeme, ale že tam nikdo nechodí, že tam nevaří dobré pivo. Napadlo nás, že je to zcela jistě příbuzný někoho, kdo má v Kamenici pohostinství a proto nás, kvůli konkurenci, straší odpudivým pivem.

   Pivovar v České Kamenici je poměrně velká stavba, vy, kdo jste tímto městem kdy projížděli, jistě víte, o kterou budovu jde. Je to ta, pod kterou vede hlavní tah na Liberec, je u ní prudká pravotočivá zatáčka. Uvnitř je vše nově opravené. Výčep je v patře, jeho interiér působí hodně netradičně a hodně neútulně. Jen lavice a stoly, dřevěný plot uprostřed, za ním asi něco jako sklad a v zadní části technologie pivovaru. Velmi syrové a pocitově studené prostředí dotvářela hudba r’n’b‘ puštěná z YouTube notebooku servírky. Kávu nevaří moc dobrou, za to pivo bylo excelentní. Dal jsem si Poklad, řezanou 11° a byla skvělá. Dal jsem si dvě! Martin si dal taky 11°, ale světlou a taky si jí pochvaloval. Otevřeno měli do deseti hodin. Využili jsme chvíle, abychom společnou selfie pozdravili kamaráda Abú Hassana, který se chystá odjet do Maroka na roční stáž. Bude se učit nonverbální komunikaci s velbloudy. Svou ženu, vysokou Fatimu nechá doma. A tak jsme se s Martinem rozhodli, že se o ní podělíme. Krásná Fatima má ještě dvě dcery, také břišní tanečnice… Usoudili jsme, že lepší strážce harému by Abú Hassan stejně nenašel. Šlo jen o to se domluvit, kdo nastoupí v lednu a kdo v červenci. Martin vlastní „voteplouch“, bude tedy vhodnější na zimní část roku. Začne tedy on. Pak ho v květnu vystřídám já a předám mu správu zas v listopadu. Abú Hassan bude jistě nadšený. 

   Večer v penzionu už probíhal podle zavedených schémat. Zatímco já jsem rozvíjel teorii vlivu břišního tance na zánět slepého střeva, Martin usnul dřív, než si stačil lehnout a skácel se na zem rovnou ze sprchového koutu. Kdyby aspoň na té zemi tak strašně nechrápal! Kdo má pak usnout?       

Sokolí vrch, aneb Martin porazil sám sebe nebo nad sebou zvítězil?

   Ráno po šesté jsme už čekali na nádraží v České Kamenici na vlak do Děčína. Společnost nám dělala krásná a uhrančivá kočka. Už z dálky jsme si jí všimli. Šla chůzí rozvážné šelmy a mířila si to rovnou k nám. Jako by šla z nějakého nočního baru, stále se po nás dívala. Když přišla až k nám, Martin poodstoupil o krok, já na ní laškovně zamlaskal. Ale ona jen prošla, a když nenašla misku s mlékem, odkráčela kamsi dál… 

  Vláček jménem Bolek nás dopravil do Děčína. Těšili jsme se na kávu v nádražní restauraci. Martin chtěl obnovit tradici piva a kávy, coby rozhlednové snídaně. Jenže otevírali až v osm. Bylo půl osmé. Tak jsme si koupili kávu v pekárně, já k ní přidal tvarohovo-makový koláč. Když konečně nádražní restaurant otevřel své brány, Martin vystartoval, aby byl první u nálevního pultu. Musel se ale vrátit, protože žízní zcela přišel o ostražitost a zapomněl na lavici v nádražní hale batoh. U nálevního pultu jsem byl proto první já. A objednal jsem si malé pivo a vejce sázená na slanině. Martin zůstal jen u piva.

   Krátce po deváté nám jel autobus do Folknářů. Na konečné jsme vystoupili a hned našli rozcestník, který sliboval rozhlednu Sokolí vrch po dvou kilometrech. Přestalo pršet, to bylo dobré znamení. Cesta nahoru byla asfaltová, to bylo po sobotním rochnění v bahně velmi přívětivé zjištění. Nikdo nám ale neřekl, že to budou dva kilometry nejdrsnějšího stoupání. Pravda, na Jedlovou to nemělo, ale když kopec nevyjela řidička malého vozu s obsahem 1.1 a v polovině kopce se otočila, došlo nám, jak nezdolní mládenci my dva jsme!

   Když jsme po nekonečných dvou kilometrech přišli na planinu, kde se před námi ve vzdálenosti asi čtvrt kilometru tyčila rozhledna, zatáhlo se a začal opět foukat silný vítr. A já začal tušit, že se schyluje k tragédii. Vypadá to, že rozhledna má roštové nejen schody, ale také celou vyhlídkovou terasu a opravdu není nijak nízká. Jak je to už déle než tři měsíce od plánování tras, úplně jsme na to zapomněl. Martin šel výjimečně několik desítek metrů za mnou. Ale tu hrůzu v očích jsem mu viděl i na tu vzdálenost. Nesnáší děrované a roštové podlahy, schody, terasy…   Sylvánský vrch v Plzni nevystoupal. Rozhlednu v Novém Strašecí ano, ale pak musel vypít na ex celou lahev Magistra, aby se mu žaludek obrátil do správné polohy. Přišli jsme k rozhledně a byla zavřená. Martin chvíli předstíral vztek, ale ve skutečnosti byl rád, že nebude muset pokoušet osud. Já navrhl, abychom počkali. Bylo přesně deset hodin a od deseti měla být rozhledna otevřena. Martin navrhoval počkat jen chvíli… V okamžiku, kdy jsme už odcházeli, na polní cestu zatočilo auto. Byla to správcová a její manžel. Martin tedy nakonec překonal sám sebe a na rozhlednu vylezl. Částečně se zavřenýma očima, částečně s očima upírajícíma se k nebi. Rozhled ale byl navzdory ošklivému počasí překrásný. Jeden z nejhezčích, jaké jsme mohli dosud vidět.

   Cestou zpět Martin opět řešil náhlou potřebu malé potřeby. Podél silnice, kterou jsme předtím šli nahoru a teď jsme po ní se zaťatými svaly klesali, byly cedule oznamující existenci fotopastí. Martin proto našel místo, tentokrát bez krmelce, za to u složených klád a při konání potřeby mával a do široka se usmíval, to kdyby byl zachycen jednou z kamer.

    Když jsme dosedli pod plechovou střechu zastávky ve Folknářích, začalo opět silně pršet a snad i sněžit. Oba už jsme se ale těšili na nesmiřitelný souboj v kulečníku. Od loňského podzimu Martin prahne po odvetě poté, co odešel od zeleného plátna s krutou porážkou. Havana Club Děčín jsem proto našel záměrně, abychom mohli zavést novou tradici soubojů s koulemi.

   Jaké ale bylo naše překvapení, když namísto od 12 hodin otevíral Club až v pět odpoledne. V lednu ještě platila jiná provozní doba. Chtěli jsme tedy vyrazit na Sněžník dříve, ale nic jiného, kromě původně plánovaného spoje před třetí odpoledne nejelo. Čekat tři hodiny někde v hospodě se nám nechtělo. Já už stejně nemohl pít, od nádraží jsem jel domů autem a Martina čekalo opravování písemek a to by bylo po třech hodinách strávených v restaurantu na nádraží celkem tristní.

  A tak jsme naší XIV. expedici předčasně ukončili, už bez Sněžníku byla extrémně náročná kvůli klimatickým podmínkám. Ještě jsme ale poobědvali v nádražním restaurantu v Děčíně a pak, za hustého sněžení, vyrazili jsme domů. Jsme na sebe pyšni. Bylo to krátké, ale intenzivní! A pro pořádek ještě doplním výsledek naší značkové soutěže: Fusion - Fluence 6:0. Těšíme se na podzim! Kam vyrazíme? Nechte se překvapit!