Po rozhlednách intelektuálně...

Na nádraží s brundibárem

 V sobotu 27. dubna vyrazili jsme známou cestou z Chlumu na bílinské nádraží. Toho rána slunce nesvítilo, meteorologové předpovídali na celý víkend zamračeno a deštivo. S představou bláta na botách, promočených svršků a jektavých zubů, zakoupili jsme jízdenku do Karlových Varů. Na posilněnou jsme si proto hned na perónu zavdali z našich zásob. Martin z "půlčáka" Becherovky, já z placatice Becherův likér s přívlastkem Lemond. To ucítil čmelák, zvaný násoska (Bombus likerus). Činil na nás nálety tak nepříjemné, že Martin odhodiv batožinu, skákal a utíkal po perónu tam a zase zpět, mávajíc přitom rukama nad hlavou. Cestujícím na protějším nástupišti se tak naskytl zajímavý obraz pedagoga v záchvatu šílenství. Po pěti minutách čmelák zmizel a my mohli nastoupit do přijíždějícího rychlíku. 

U Pupíku na růžku, hledali jsme Bartošku

 Přestup z vlaku na Horním nádraží do motoráku jedoucího na nádraží Dolní, nám okořenila dvojice saských důchodkyň. Rozuměli jsem sice, že se nás ptají na to, zda stojí na správném nástupišti směrem na Ústí nad Labem, ale odpovědět jsme jim nedokázali. Byli jsme němčinou příliš zaskočeni. Ve vlaku jsme si trénovali převážně ruské fráze. S tím, že se jako první potkáme ve Varech s němčinou, jsme opravdu nepočítali. A tak jsme se zmohli jen na bezduché "ja..., richtig, milé úsměvy a Ich nicht frštén....". Věděli jsme ale , že dámy stojí správně, a tak jsme je mohli v klidu opustit.

   Přijet do Karlových Varů v sobotu v devět dopoledne, znamená toulat se prázdnými ulicemi a nepotkat živáčka, natož najít místo, kde by se dalo v klidu posnídat.  Došli jsme kolem obchodů s azbukou a oschlými chlebíčky s kaviárem až k Národního domu s pěknými freskami a k soše TGM. Pídili jsme se jednak po restauraci, kde by bylo možné se najíst, hledali jsme také Infocentrum, kde bychom sehnali mapu města, která by nám pověděla kde jsme a kudy máme jít... Ten den byly v plánu rozhledna Diana, Karlova vyhlídka s rozhlednou a rozhledna Goetha, dále vyhlídka Tři kříže a místo s názvem Camera Obscura, na které jsme byli zvědaví, neboť jsme netušili co to vlastně je. Paní ve stánku nám poradila, že Infocentrum je v hotelu Thermal a samoobslužná jídelna v budově tržnice. Když jsem poprvé viděl hotel Thermal, hned jsem si vzpomněl na ohořelou skvotu v Ústí nad Labem v blízkosti UJEPu. Tak odporný, černošedý hotel, navržený architektem zjevně demoralizovaným socialistickou realitou, jsem ještě neviděl. Na první pohled bych jej úrovní a službami zařadil mezi ubytovny pro polské a ukrajinské dělníky, které známe z každého většího města. Co naplat, že jde o luxusní hotel s venkovním bazénem, srdce Mezinárodního filmového festivalu... Infocentrum jsme v něm nenašli a můj dojem se nezlepšil ani poté, co jsme prošli jeho přízemím s obchody. Honem pryč odtud, je to hnus a tečka, jak by řekla moje maminka. Martin si odnášel jediný pozitvní zážitek. A sice stánek před hotelem, který prodával pivo Pražačka (v půl desáté dopoledne samozřejmě ještě zavřený). Pražačka je totiž vývozní pivo pivovaru v Rakovníku, Martinově rodišti...  U Thermalu jsme viděli ještě jeden jev nevídaný... Manuálně pracujícího Vietnamce! Neměl stánek, neprodával "trávu" ani nebyl majitelem herny. Dláždil schody... Zkrátka Vary! Tady je všechno jinak, o krok vpřed... 

  Tržnici jsme našli a před ní i malou pivnici s názvem Pupík. Vešli jsme a podle zakouřeného prostředí a místních opilců jsme usoudili, že se nejprve někde najíme a pak se sem rádi vrátíme.  Před Pupíkem byla zdejší tepna MHD a hned pod ní tržnice. V ní Albert a samoobslužná jídelna.  Já si dal chlebíčky a kávu. Když jsem platil, prodavačka se ptala muže za mnou, co si dá... Odpověď zněla, "Byle vyno". Už je to tady, pomyslel jsem si... Vysoký štíhlý padesátník je určitě řidičem zdejší ruské mafie... Martin přisedl s pochoutkovým salátem a sekanou na umaštěném a špinavém talíři... 

                                                                                                                                                                       S potěšením jsme opět vešli do Pupíka, coby pravého opaku Grandhotelu Pupp (slovní hříčka ovšem Martinovi docvakla až v neděli odpoledne). Dali jsme si dobré pivo v dobré společnosti bezdomovců a flamendrů. Vypili jsme kávu a vyrazili k lázeňské kolonádě. Mapu jsme neměli, měli jsme ale povědomí, že lanovka na Dianu vyjíždí nedaleko od Puppu. Kolem nás zněla ruština, ruské písně, plakáty zvaly na představení ruských, kyrgyzských i dagestánských umělců. Centrum Karlových Varů je krásné až pitoreskní, trochu kýč. Něco jako proslulá ruská skládací Babuška. Veřejných záchodů tady ale mají požehnaně, což je dobře. Po ochutnání několika léčivých pramenů, jde o jediné, opravdu vyhledávané místo.  

Podivná zvonkohra a mistr Pošva

 Cestou po kolonádě jsme zakoupili našim milým dětem malá lázeňská pítka. Zanedlouho se sem totiž chystají na školní výlet. Došli jsme až k hlavnímu vřídlu. V budově byl sice proslulý vodotrysk uzavřen kvůli rekonstrukci, našli jsme ale Infocentrum. Stará žena s kostěnými brýlemi, kousajíc suchou housku, nebyla mým příchodem potěšena. Popřál jsem jí dobrou chuť a nasadil jsem ten nejroztomilejší úsměv, jaký umím. Nebylo to nic platné. Informační bytost byla nevrlá a nevlídná, možná kdybych zkusil ruštinu, byla by milejší. Dostal jsem zdarma dvě mapy. Na dotaz, jak daleko je pension Pod mostem, odpověděla, že daleko a že tam jezdí autobus č.17.  

 Na kolonádě směrem k lanovce na Dianu nás zaujala zvonkohra v chodníku. Několik vestavěných železných polí po jejich sešlápnutí zvonilo. Zajímavý nápad. Litoval jsem jen hostů hotelů nad zvonkohrou. Přes den na zvonkohře dováděly děti, v noci pak lázenští hosté v čele Dmitrijem a Sergejem i opilou Natašou...   Druhou pozoruhodností byla galerie, ve které vystavoval mistr Jiří Pošva. Jeho figurky obtloustlých žen v roztodivných pózách, byly velmi vtipné, realistické a tak nějak domácí...

Kráááásnáááá, blááááhováááá... Dajána

 Když jsme usedli do lanovky na Dianu, dost podobné té na pražský Petřín, započal Martin vtipný monolog, kterým popisoval fiktivní situaci poté, co se zavřeli dveře lanovky: "My vytame vas na lanovce na Dyanu. Vyta vas Džochar Tsarnaev..." Následně rodnou řečí pokračoval: "Tak a je to tady... We are friends of Dagestan," zvolal se symbolem Victory! Rozhlédl se na spolucestující a s úsměvem konstatoval, ..." to by bylo co, Džochar řidičem lanovky!" Česká penzionovaná chůva se svěřeným Vietnámkem (možná Dagestaňátkem), se od nás odtáhla a snažila se předsírat, že v lanovce vůbec nesedí... 

I když byl na Dianě výtah (většina Rusů zřejmě odmítala projevit i elementární fyzickou námahu výstupem po schodech), šli jsme 155 schodů po svých... Když jsme se ocitli na plošině rozhledny, zjistili jsme, že kromě nás a dvou ruských homosexuálů, tam nikdo není. Do dřevěného zábradlí byly vyryty stovky nápisů BUKVAMI !!!

 V restauraci pod rozhlednou jsme si dali pivo. Já malé za 30 a Martin velké za 35 korun. Na gulášovku nás přešla chuť, byť byla v chlebovém kotlíku. Stála 190 Kč. A tak zatímco ve vedlejším sále se připravovala kapela Sympaťáci na příchozí svatebčany, Martin psal pohled a já koukal do mapy, kudy dál ke Karlově vyhlídce.  

    Na Karlovku s Pejskarem

 Cestou z rozhledny jsme se rozhodli, že si zapálíme dýmku. Vytáhl jsem dánský tabáček a upěchoval si jej do dýmky, Martin učinil totéž. Pak jsme vyškrtali asi 26 sirek, než se nám podařilo dýmku zapálit. Bohužel, coby nekuřáci, jsme měli potíž s tím, aby nám dýmka vydržela alespoň pár minut. Když si pak Martin vysypal část tabáku z dýmky na bundu ve chvíli, kdy se díval kolik je hodin a zapomněl přitom, že má dýmku v ruce... Zhodnotili jsme, že to sice nebyl špatný nápad, ale pro dnešek je experimentů dost... Na Vlčí vyhlídce jsme rozbalili sváču. Mohl jsem se potrhat smíchy, když Martin vytáhl klobásu, která byla vyrobena firmou Pejskar. Ujistil jsem ho, že je mi naprosto jasné, z čeho ta klobása asi je... Smích mi ale zamrznul na tváři ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mé útlé klobásky pochází od stejného výrobce. Skoro to vypadalo, jako by Martin měl část velkého plemene psa, která se nápadně prodlužuje v období, kdy feny hárají a já měl totéž dvakrát, jen od malého voříška. Vytáhli jsme  Becherovku a zapili jsme tu dobrotu (opravdu to bylo moc dobré, ať už to bylo cokoliv). Cestou na Karlovu vyhlídku jsme šli Chopinovou stezkou kolem odpočinkových altánů a kapličky Ecce Homo. U ní byla lavička s maďarským textem, který jsme nerozluštili...

 Vyhlídka Karla IV. s rozhlednou, vzdálená od Diany asi jeden a půl kilometru, byla moc pěkná. Martin sice urval kus zábradlí, ale to už bylo zněčně vyvyklané. Cestou zpět jsme nemohli minout Jelení skok s pomníkem Petra Velikého a vyhlídkový dřevěný altán, který ale vypadal, že se složí poté, co někdo z nás kýchne. Cestou zpět do centra města jsme vypili RedBull, který nám dal křídla a mě okamžitou potřebu velké potřeby. Míjeli jsme legendárního Kamzíka a ocitli jsme na stráni za budovami hotelů. To by bylo místo pro šmíráky...! Desítky oken do ložnic pokojů... Jen pár metrů od nás! Chvíli jsme uvažovali, že se sem ještě někdy vrátíme s dalekohledem, ale moje potřeba velké potřeby nás hnala dál.  "Tudy, tudy po roštových schodech dolů...", hlásal jsem Martinovi v naději, že se dostaneme rychleji na kolonádu. Martin ale protestoval s tím, že schody vedou jen do nějakého hotelu, kam se mnou rozhodně nehodlá jít. Tvářil se pohoršeně, myslel si, že jej chci vlákat do hotelu s nějakým nečistým záměrem. Nepochopil, že jestli nenajdeme rychle WC, bude nečisté mé spodní prádlo... Po chvíli jsme kolem hotelu Boston (Martin opět vzpomněl na bratry Džochara a Tamerlana a napadlo nás, jestli ten výbuch neměl být tady, jestli to chlapci nepopletli) . Vrátili jsme se opět na kolonádu a já konečně našel čisté, velké a poloprázdné toalety je za 8 korun!!! Ve Varech jasně nejlevnější položka!  

Goethe se socialistickou přístavbou

 Čekala nás poslední dnešní rozhledna - Goethova. Cestou k ní, jsme podle mapy měli minout místo s názvem Camera Obscura a Tři kříže. Ubytovnu Pod třemi kříži jsme našli rychle. Z okna byla vykloněná stará žena v županu s bílošedými vlasy. Kouřila a vypadala jako vysloužilá kurtizána. Raději jsme dům rychle obešli, jsme slušní hoši... Po mírném stoupání jsme narazili na altán s moc pěkným rozhledem na Vary a okolí. Výhledů na Vary a okolí jsme si užívali na Karlovce i Dianě. Tohle ale bylo z druhé strany a bylo to mnohem hezčí... Myslel jsem, že jde o Tři kříže, protože na střeše altánu byly malé tři kříže. Sedli jsme si na lavičku a Martin vyndal zbytek klobásy od Pejskara. V tom se za námi vynořila výprava se třemi se psy. Psi u nás byli dříve než lidský doprovod. Sedli si k nám a žebrali o klobásu. Martin k nim vlídně promlouval. Přesvědčoval je, že jim nedá, ať odejdou... Byl k nim milý... Pak se naštval a polohlasem zařval, "Iďtí sobáky, iďtí..." A psi se zvedli a líným krokem odešli... No vida, takhle se na ně musí, tady mluví rusky už i zvířata... 

 Když jsme opouštěli lavičku u altánu s krásnou vyhlídkou, přišli jsme k dalšímu altánu, u něho byly tři velké kříže a altán nesl stejné pojmenování. Co tedy bylo to před tím? Šli jsme dál, kolem základů bývalé chaty, která tu stála odhadem před padesáti lety. Ruská stopa je všudypřítomná. Všude kolem cest jsou do kmenů stromů vyryté BUKVY!!!! Grrrrr!!!!! Celým dnešním putováním se nesla jako červená nit debata, jestli využívat cest značených, tedy oficiálních anebo jít po zkratkách podle našeho orientačního smyslu. Říkali jsme tomu ofiko anebo neofiko. I teď Martin navrhoval využít cesty "neofiko", ale ani tady jsme neriskovali. Míjeli jsme Ottův vrch, který byl tak nechutně příkrý a vysoký, že jsme jej obešli a pokračovali na "Goethovku". K ní jsme dorazili už značně znaveni... O to větší bylo zklamání, když jsme zjistili, že byla zavřená. A to asi dost dlouho. Ke krásné neogotické stavbě byla přistavěna restaurace... Socialistický architekt řádil i tady... Něco tak šíleně nevkusného, aby jeden pohledal... Odplivli jsme si směrem ke Kremlu a Martin si dal fíkovou tyčinku. To ho tak rozproudilo, že cestou od rozhledny ještě sám vylezl na Ottův vrch. Cestou lesem jsme se nořili do snů, kterak před námi vyjede PzIV anebo Hetzer a přemýšleli jsme, jestli svah, po kterém jdeme, byl dokázal sjet Bison. (nikoliv zvíře, ale samohybné dělo, znalci hrající Worlds of tanks nám rozumí)

 Cestou zpět do města a k tržnici na autobus jsem tentokrát já zvolili cestu "neofiko". Pořád nám ale vrtalo hlavou, kde a co je ta Camera Obscura, která tady někde má být!  Moje cesta "neofiko" se ukázala jako sice ne úplně ta správná, nakonec jsme ale urazili na nádraží asi stejný kus, jako kdybych nezabloudil. 

Pod mostem - jsme hostem

Autobus číslo 17 nás krátce po sedmé večer dovezl pod most, kde pension skutečně stál. Sympatická zrzavá servírka nám ukázala apartmá a slíbila, že nám ještě uvaří... Šel jsem do sprchy a zapomněl jsem si vzít ručník... Chvíli jsem váhal, jestli Martina o ručník požádat, aby si to zase nevysvětlil blbě, ale jinou možnost jsem neměl. Martin odpověděl, že mi ručník podá jen pod tou podmínkou, že pořídí foto, kterým mě pak bude vydírat... Přistoupil jsem i na to... Byla mi strašná zima.

 Za ten celý den jsme urazili asi 18,5 km. Jasný denní rekord našich expedic. Martin byl v pohodě a dojížděl svou klobásu, já drkotal zubama pod dekou, zničen svalovou horečkou. Nakonec jsme ale přeci jen vyrazili do výčepu. Martin si dal tři piva a já tři půlitry s čajem a citronem, povečeřel jsem řízek a hranolky (obojí čerstvě rozrmažený polotovar)... Obsluhu jsem ještě žádal o Paralen. Zrzka odvětila, že zásadně chroupe Brufen, ale teď prý žádný nemá. Zeptá se ale Jardy, který vždy něco vyloví z jeho zázračné tašky... Ještě, že tentokrát Jarda nic nevylovil... Představa, co tam asi běžně nosí, nebyla povzbudivá... Když jsme se zrzky ptali, kde je námi hledaná Camera Obscura, znechuceně odpověděla, že ač je z Varů, do centra už nešla asi deset let. Nenávidí ty všudypřítomné Rusy! Byla to fakt milá a sympatická holka...  

 Do našeho apartního apartmánu jsem přišli úderem desáté.  A jak jinak, Martin usnul v půlce věty... Já se tam pod dekou kroutil ještě asi hodinu!    

 Vzhůru na Aberg! 

 Ranním autobusem jsme opět dojeli k tržnici, tedy k Pupíku. Ten byl ale ještě zavřený a tak jsme si šli snídani koupit do Alberta. I tady byla ruská stopa ptrná, mladá pokladní byla Ruska. Autobus č.6 nás odvezl do Doubí. Na návsi ve vietnamské večerce jsme požádali bodrého, místního chlapíka, aby nám popsal, jak na rozhlednu. "Na Gottwaldovu rozhlednu? To můžete tudy, ale i tudy anebo temtudy..." Požádali jsme ho, aby nám řekl kudy nejlépe... Po silnici jsme za chvíli došli k modré značce a po ní, po lesní silnici vzhůru... Minuli jsme krásné lanové centrum s rozestavěnou restaurací. Lanové centrum se nám ale zdálo být více než nebezepčné. Konstatovali jsme, že je postaveno pro vedoucí pracovníky, tchýně a bankovní úřednictvo, které teambuilding potřebuje nejčastěji, aby nepropadalo trudomyslnosti.

  Vůně Českého lesa byla omamná. Dřevo vonělo, ptáci zpívali, my šlapali... Na konci cesty stál v zatáčce traktor, který tady někdo zaparkoval asi tak před třemi roky. Hned za ním byla krásná rozhledna. Kolem ní jedna stavební buňka a před rozhlednou značka oznamující zákaz vstupu na soukromý pozemek.  Ha, ruský mafián si tady koupil rozhlednu! Už i rozhledny kupují! Následovalo další odplivnutí směrem ke Kremlu... Vyběhl malý mužik, který Martinovi sice povolil fotit i za páskou zakazující vstup, dovnitř nás ale nepustil. Serjožka tady hlídá už dva roky. Jak nám řekl, majitel občas něco opraví, dokoupí, ale jinak se stavba moc nehýbe. Prý už mu to zevnitř plesniví... Hlavně, že za rozhlednou nechal ruský oligarcha postavit tradiční dřevěný pravoslavný kostelík. No jo, co jiného čekat od ruského kapitálu... 

 Tak, teď už nás čeká jen Muzeum Jana Bechera...

Pupík, Becher, Ricard, Holoubek

 Po návratu k tržnici ve Varech jsme opět usedli do Pupíka. Dali jsme si první nedělní kávičku a pivo. Na zdech viseli obrázky žen romantismu, staré novinové inzeráty z nichž jeden upozorňoval na látky od firmy Král a Beneš! Z Pupíka vedla naše cesta do Becherplatzu, nebo-li do Muzea Becherovky. Tam jsme se přimkli k německé výpravě, což nevadilo. Průvodkyně nám řekla ať si to okoukneme a pak ať přijdeme na degustaci... Expozici jsme měli rychle za sebou, vidina degustace nás hnala tryskem vpřed!  Upozorňuji, že jsme od rána skoro nic nejedli! Martin měl tři malé koláčky v osm ráno, já kousek kabanosu a housku v tutéž dobu. Teď jsme v sobě měli pivo. Bylo 13 hodin a před námi byly na barovém pultu tyto panáky: Becherovka, Becherovka Lemond, likér KV44 a likér Cordial. Když jsme si ještě dali každý jeden panák navíc, ke štěstí nám chybělo jen velmi málo... Vystřízlivěli jsme následně pod tíhou informací o zdařilé privatizaci. Becherovka už není česká, nýbrž francouzská. V roce 2001 ji zakoupil Pernod Ricard. Ten pak prodal budovu bývalé výrobny likéru Karlu Holoubkovi alias "panu Řempo", alias "panu ve Varech mi patří vše". Pan Holoubek ( Galubyj galubok - řečeno varštinou )pak pronajal budovu společnosti Pernod Ricard, aby v ní zřídilo muzeum Jana Bechera. Inu, tak to chodí...  Milá barmanka nám ještě prozradila, že Camera Obscura je altán pod třemi kříži, na jehož střeše jsou tři kříže...  (...) Hlavně, že jsme tam byli. Bylo to ono místo, kde Martin rusky promluvil ke třem psům... Z posledních sil jsme se vypotáceli z Becherplatzu, koupili manželkám lázeňské oplatky a jali jsme se hledat místo k obědu...

 Nabídky obyčejných restaurací na guláš nebo kachní křídlo s knedlíkem za 200, jsme ignorovali. Martin našel zajímavou špeluňku s názvem Chicken New York. To, že majiteli jsou dva ruští bratři, nás už neznepokojovalo, byť byly Džocharovi a Tamerlanovi podobní jako vejce vejci...    Úzká hospůdka se sytě červeným interiérem moc důvěryhodně nevypadala. Obzvláště, když dva ze tří stolů pokrývaly krabice s kelímky a kávou, kterou přišel ruským bratrům - říkejme jim Čuk a Gek, nabídnout typický český šizunk, říkejme mu Tonda. Tonda je přesvědčoval, že káva, kterou jim právě prodal, je ta nejlepší na světě, že se pije i v New Yorku. Tonda, vypadal spíš jako automechanik, co je už pátým rokem na pracáku, jim vysvětloval, že kávovar, který jim ke kávě dal, je taky ten nejlepší na světě. Mezi tím, co ruské chlapce a okatou servírku učil, jak vařit kávu, my jsme si pochutnávali na kuřecích stripsech a křídlech ala KFC. Kvalita byla srovnatelná, ceny také.  Když jsem pak viděl ten kávovar zázraků, padl jsem do mdlob... Šlo o klasický presso kávovar z Electroworldu za pár tisíc. Čuk nebo Gek, nevím který z nich, se nás pak anglicky ptal odkud jsme. Řekli jsme mu, že z Teplic a raději jsme odešli... 

Ostuda Českých drah 

Nádraží, resp. Horní nádraží v Karlových Varech je tou největší ostudou, jakou jsme ve spojení s Českými drahami zažili. Na nádraží, kde nebylo nic opraveno už 38 let, nenajdete jedinou lavičku, není tam ani nádražní hospůdka, není tam zkrátka nic... Jen bouda před nádražím, kde prodávají lahvové... Tak vypadá nádraží ve městě, které Rusko považuje za hlavní město České republiky! Jak říká jeden můj kamarád, do doby než ČD převezme DeutscheBahn, bude tady pořád bordel...  

 A tak jsme asi půl hodiny čekali na lavičce před nádražím. Jako ti bezdomovci, s lahváčem v ruce...  Cesta domů pak byla poklidná a rychlá... Na podzim se těšíme do Saska...!!!