Po rozhlednách intelektuálně...

Vyjíždíme aneb zdravý životní styl vs. zhýralost

 Přisedli k nám do kupé někde mezi Bílinou a Chomutovem. On asi tak padesátník, ona o něco mladší. Oba sportovci, zřejmě chystající se, stejně jako my, na výšlap. Když Martin vytáhl z batohu lahev Magistra a k tomu začal jako bonbóny mlsat škvarky, on se po Martinovi zálibně díval. Ona následně prohodila, že jestli on má žízeň, mají v batohu litrovku vody a má-li hlad, mají v batohu svazek ředkviček…  Ona po Martinovi mrštila nenávistný pohled. Na to já vytáhl z batohu lahev džusu a k tomu dalamánek. Ona se na mě usmála. V tom se Martin nenávistně podíval na mě. Došlo mu, že zatímco on kvůli lahvi alkoholu a škvarkům vypadá jako zhýralec, já díky pomerančovému džusu a tmavému pečivu budím dojem zdravé životosprávy. Co na tom, že v lahvi džusu byla vodka v poměru 50:50 a k dalamánku jsem si později (když oba vystoupili), vytáhl maďarskou klobásu…

Cestou Ch(l)ebem

 Když jsme vlakem projížděli kolem jakéhosi města, nad kterým se tyčily hned dvě rozhledny, opájeli jsme se jejich krásou a zároveň jsme si kladli otázku, jak je možné, že nevíme, o které rozhledny jde. Vlaková stanice Karlovy Vary nám ale záhy dala odpověď. Byla to Diana a Karlova vyhlídka nad lázeňským městem. Obě jsme navštívili (Po stopách Jana Bechera), zamávali jsme z kupé a na chvíli se ponořili do vzpomínek…

 Míjeli jsme města jako Loket, Ostrov a ještě před tím Perštejn a další a další, kde vaří pivo, kde mají pivovary. My ale odolali pokušení! Byť to bylo tak silné, že nás pokaždé, když stál vlak v těchto zastávkách, cosi vysálo až na chodbičku, až ke dveřím, až na perón…! My se ale ubránili a pokaždé jsme se vrátili zpět do vlaku, do kupé, k okénku. Setřeli jsme slzy, nahlas si povzdechli a rozvlnili jsme textilní vlákna našich kapesníků přiložených k nosům. A pak, že jezdíme na rozhledny kvůli pivu!!!! Všem škarohlídům nechť je odpovědí naše pevná vůle!!! Usadili jsme se do koženkové sedačky v kupé a napili se dlouhými loky vodky s džusem a Magistra.

 Nádraží v Chebu je typizované, stejné mají například v Berouně. Tedy (jak uvidíte na dobové fotografii v galerii) kdysi bylo opravdu útulné a pěkné. Dnes je čisté. Před nádražím jsme chvíli čekali na signál pro kamaráda Googla, aby nám ukázal cestu z města směrem k Bismarckově vyhlídce. Vyrazili jsme. A tím začala také pravidelná soutěž Fusion vs. Fluence, která tak jako vždy, měla skončit tvrdou porážkou značky Renault, tentokrát ale nepředbíhejme.

 Ještě ve městě jsme narazili na realitní kancelář „Lakomá“, no uznejte, oslovili byste právě tuto kancelář, když byste chtěli výhodně koupit dům nebo pozemek? Hned naproti byl poutač na První chebský rodinný pivovar - Chebbier. Ovšem pod poutačem byla opuštěná hospoda se zatlučenými okny. Známý historický pivovar v Chebu se proměnil v nákupní centrum a pivo zdejší, vaří se za hranicemi v Bavorsku. A prý, podle místních, je to pivo bavorské tak odporné, že ho tady v Chebu nikdo nečepuje a zkrachoval i prodej lahvového piva této značky.

 Kroky jistými procházeli jsme Chebem. (Martinova dcera Káťa ptala se, zda jsme ještě v Chlebu) „V Chebu, v Chebu!!! Ne v chlebu!!! Bože!!!“, řval na ní Martin do telefonu. Mysl učitelova uklidnila se až v sídlištní hospůdce, při snídani na lavici pod širým nebem. Nebe nad námi osvětlovaly paprsky slunce. Snídaně sestávající z kávy a Chodovaru byla pro oba slibným začátkem expedice k prvnímu vrcholu toho dne.

Kolem křížů aneb tady chcípl pes (a ne jeden)

 Pokud někde na silnici potkáte Volvo, ať už SUV anebo kombík či limuzínu, a pokud bude mít na SPZ Karlovarský kraj, můžete si být jisti, že jde o obyvatele Chebu. Tak vysokou koncentraci vozů této značky jsme doposud nikde jinde neviděli. V každé ulici, na každém parkovišti, všude stála Volva. Volvo není levná záležitost, ani ojeté, tady si na prodeji, resp, dovozu ojetin této značky někdo musel vydělat majlant. Opravdu v každé ulici nejméně dvě Volva, to se jinde nevidí. Potkávali jsme je po celou dobu našeho pobytu v Chebu, všude!

  Když jsme vyšli za město, kousek za železniční zastávkou Cheb – Skalka, našli jsme v remízu mezi poli několik křížů. Zprvu jsme se lekli, protože to vypadalo jako by tady někdo povraždil celý zájezd. Křížů bylo na nezvyklém místě snad patnáct, možná víc. I když kříže zarůstaly travou, byly u nich svíčky, některé hořely. Až když Martin došel k jednomu z nich, zjistil, že jde o psí hřbitov. Na několika křížích byly fotky. Tak fajn, psí hřbitov, ale proč zrovna tady?

 Přes asfaltku, která stoupala lesem, co chvíli něco přeběhlo. Jako by před námi kličkovali obří zajíci. Vždy to přeběhlo přes silnici a zmizelo to v křoví. Zleva, pak zprava… Co to jen může být?  Po chvíli jsme zjistili, že tu mají děti závod v orientačním běhu. Pobíhaly tady s něčím, co připomínalo televizní anténu. Zahrával jsem si s myšlenkou, že bych jim nabídl pár loků z mé lahve s džusem… Vlivem přítomné vodky by se jejich čas jistě výrazně zlepšil.

 Kousek pod Bismarckovou vyhlídkou, leží poutní místo, kde byl dřevěný kříž a u něj hroby – lidské. A aby byl dodržen místní zvyk, hned vedle jsou další hroby – psí.

Prohlídku dochovaných základů kostela svaté Anny jsme nechali až na zpáteční cestu. Dolní Pelhřimov, jak se místo jmenuje, byla kdysi zřejmě bohatá německá osada. Došli jsme k rozhledně. V její blízkosti stojí nová moderní věž televizního vysílače Zelená hora. Oproti krasavici z počátků minulého století, je ale nepřístupná. Bismarckova vyhlídka je fešanda. Roky o ní prý nikdo nevěděl. Panoval názor, že ji někdo zbořil, protože byla v pohraničním pásmu. Je to jedna z více než 170 Bismarckových rozhleden, které dodnes v Evropě stojí. V jejím interiéru jsou ve zdi vytesané runy. Fanoušci hobitů a elfů ale budou zklamáni, jsou to v runy proměněná jména stavitelů rozhledny. Chvíli jsme byli na vrcholu (rozhledny) a pak jsme si na lavici pod ní dali klobásu, škvarky, magistra a vodku s džusem.

 Seběhli jsme na zastávku Cheb – Skalka, kde jsem přelil zbytek mixu do menší lahve, abych ušetřil místo v batohu. Následoval přesun německou vlakovou soupravou připomínající metro do Františkových lázní.

Pidi rozhledny, pidi srdce a pidi pindík

 Díky mapě v telefonu jsme celkem rychle našli cestu k první františkolázeňské rozhledně, k Zámečku. Cestou k ní jsme potkali už druhého Renaulta Fluence! Stav byl 2:0 pro Honzu, což v sobotním odpoledni bylo jednak nízké skóre a vzhledem k absenci Fusionů i dost neobvyklé. Martin začal být silně nervózní a dožadoval se chůze kolem nějakého hobymarketu, kde jistě bude nakupovat nejeden zahrádkář nebo důchodce vlastníci Ford Fusion. Zamítl jsem!

 Cesta k Zámečku byla po rovině lázeňským parkem. To bylo štěstí, protože kdybychom měli šplhat do kopce, abychom se pak dozvěděli, že se nedostaneme na vrchol rozhledny, zkazilo by nám to náladu. Když jsme přišli k Zámečku, zjistili jsme, že se dole nenachází útulná cukrárna, jak hlásal průvodce po rozhlednách, ale snobský restaurant, kde chtěli za třetinku piva skoro padesát korun! Navíc nám přitroublý pikolík s koženým výrazem oznámil, že nás nahoru nepustí, protože respektují soukromí zde ubytovaných hostů. Vzhledem k tomu, že na parkovišti před budovou stálo jen jedno auto, dovedli jsme si představit, jak musí být nahoře narváno. Na jeho naivní otázku, zda si dáme nějaké občerstvení, jsme jen pohrdavě odsekli a šli jsme k další maličké rozhledně, k Salingburgu.

 Cestou jsme šli kolem pramenu Natalie. Vzpomněli jsme si na film U pokladny stál. Zvažovali jsme, že zbytek čisté vodky nalijeme do vřídla, odkud si lázeňští hosté nabírají zdraví prospěšnou tekutinu. Pak jsme ale došli k názoru, že by to byla škoda… A tak jsme raději všechny zásoby dopili. Bylo nám skvěle, byli jsme lehcí jako ptáci, chtělo se nám tančit a Martin by i zpíval, kdybych ho nezarazil. Cestou k Salingburgu jsme míjeli patníky s číslovkou a zeleným srdcem. Nejprve jsme si mysleli, že je to cesta lásky a patníky oznamují aktuální sazbu pro dané místo za erotickou službu. Protože suma s každým krokem stoupala, přišlo nám to divné. Když bylo na patníku 2000, usnesli jsme se, že to bude zřejmě nějaká vzdálenost, protože chtít za cokoliv 2000,-Kč, nám přišlo i na Františkovy Lázně předražené. Obzvlášť, když jsme viděli jediné potencionální služebnice, většinou značně opotřebené klientky lázní.

 Salingburg je opravdu trpasličí, ale o to romantičtější rozhledna. Výhled z ní sice nestojí za nic, ale kdysi musel za něco stát, pač to byla zdejší dominanta. A tak jsme si odškrtli další zdolaný cíl a vyrazili jsme někam smočit naše rty, neb jak už bylo napsáno, došla vodka s džusem i Magistr. Při procházce lázeňským parkem jsme našli řadu pozoruhodností. Kromě samotného Františka, po kterém jsou zdejší lázně pojmenovány, i několik silně předražených restaurací, ale i človíčka, který se válel v trávě a vystrkoval na kolemjdoucí svůj pupek i pindík. Pupek byl mnohem větší…

 Nakonec jsme našli kavárnu, kde za dobrou cenu měli výbornou kávu i dobré pivo. Přečkali jsme déšť a vyrazili na zastávku, která leží v těsné blízkosti zdejšího akvaparku. Škoda, že nebylo léto a my si nemohli zkrátit čekání na německou soupravu pohledem na českou krásu nahoře bez, kterak se sluní na trávníku u bazénu.    

Do Chebu, do hospody, do Bája

 Zpět do Chebu jsme se vrátili kolem půl páté odpoledne a hned jsme si to zamířili do centra, přes které jsme museli projít, abychom se dostali na druhý konec města, kde byl „náš“ penzion Bájo. Cestou jsme viděli zajímavý nápad, jak „prodat“ historii města. Přes celou pěší zónu v samotném srdci města je kanalizace, která popisuje rok za rokem události, které jsou s Chebem spjaty. Za skvělý nápad udělujeme pochvalu. Byl sobotní podvečer a my hledali místo, kde bychom se najedli. Byť ten den bylo výročí Karla IV., my zavítali do Restaurace U Krále Jiřího. Prostředí pěkné, ceny mírné a obsluha rychlá. Martin si dal guláš a já měl chuť na kachnu… Nevím, jestli to bylo tou vodkou anebo byla ta kachna, knedlík i zelí absolutně bez chuti, ale sotva jsem do toho dloubnul, přešla mě chuť. Martin si své jídlo pochvaloval. Já se nechtěl s personálem hádat, protože jsem opravdu netušil, jestli můj žaludek neprotestuje vinou půl litru vodky a fyzického vyčerpání. V podvečer jsme se vydali na poslední cestu (toho dne). Venku se citelně ochladilo, do mě se dala zimnice a obsah mého žaludku co chvíli dával vědět, že chce jakoukoliv cestou ven. Když jsme prošli podloubím domu s cedulkou „Stavba vzorné kvality“, projel kolem nás Fluence. A já na konci prvního dne výpravy vedl 3:1. Což bylo zcela proti dosavadním výsledkům našeho automobilového klání. Zatímco já šel přímou a nejkratší cestou k penzionu, Martin odbíhal na parkoviště, aby dohnal skóre. Marně… Když jsme procházeli kolem vykřičeného baru Fantasia, došlo mu, že dnes usne s porážkou na bedrech. Tedy, od vykřičeného domu jsme to měli do penzionu ještě asi kilometr (aby nedošlo k mýlce, kde že jsme to spali). Jenže jsme procházeli kolem bývalých kasáren, které vábí bezdomovce, takže poslední úsek cesty do kopce se na chodníku a v ulici kolem nás válelo na zemi pár vagabundů. Tady najít jakékoliv auto, natož Ford Fusion nebo Renault Fluence, bylo nemyslitelné. Konečně jsme dorazili k Báju!

Dokonalost s prvky severské pohostinnosti

 Když nám majitel penzionu ukazoval náš apartmán za 450 Kč os/noc, byli jsme okouzleni. Plně zařízená kuchyň, útulná a čistá moderní koupelna, předsíň a obývák s televizí. Co víc si přát! Všude vkusně zařízeno, čisto… V porovnání s některým ubytováním, obzvláště v Dobřanech (Penzion pro motorkáře) – neporovnatelné. A navíc občerstvení formou, která je známá hlavně ze Skandinávie. Na společné chodbě byla police se vším potřebným. Pití alko i nealko, slané i sladké potraviny, drogerie a hračky. Na všem cenovka a na polici prasátko. Co sníš, za to zaplať. Peníze vhoď do prasátka. Důvěra k návštěvníkúm penzionu, kterou v Česku jen tak nezažijete. A věřte, že ceny byly takové, za které koupíte veškeré zboží v obchodě. Zkrátka neuvěřitelné! A co víc, byla tam krabice Playmobil s vílou a jednorožcem, která v obchodech stojí přes 350Kč. Tady jen za 150Kč!!! Protože moje dcera Playmobil sbírá, (předloni na Vánoce, když jsme vše postavili, byl toho celý obývák), tak jsem nemohl odolat!   

Po koupeli a občerstvení jsme koukali na tragický hokej Slováků proti Kanadě. A pak jsme spali a spali… Usnul jsem snad poprvé dřív, než Martin!

Vávrova vyhlídka aneb ráno v ospalém městě

 Navzdory představám o tom, že mě vzbudí budík v půl deváté, jsme byli vzhůru už v půl sedmé. Ranní koupel, pak ještě chvíli v posteli a pak hurá do města, k Ohři k místní vyhlídce. Cestou už jsme neviděli žádného bezdomovce a i před barem Fantasia byl klid. Bylo krátce před devátou, když jsme vešli podél Ohře do odpočinkového areálu. Místo s lavičkami, kameny, na kterých se dá ležet i sedět, travnaté plochy, kurty na tenis i na jiné sporty, běžecký ovál a lanové centrum. To vše pod středověkým chebským hradem u Písečné brány s dřevěnou zakrytou lávkou. Uznali jsme, že žít v Chebu, na toto místo bychom byli pyšní. Stejně jako na Vávrovu lávku, která vede přes Ohři a kterou skutečně vyprojektoval architekt a legendární „Sklepák“ David Vávra. Lávka se mu podařila skutečně šumná. Martin ocenil, že nemá roštové schody. Výhled na zmíněný odpočinkový areál a na rybáře u vody. V ranním tichu božské místo. Rostla v nás touha, touha tak silná… Dát si ranní kávu a Martin pivo.

  Došli jsme do centra a na náměstí, Martin si v Infocentru koupil turistickou známku a pohled a pod oknem, ze kterého před tím vypadl květináč, jsme se blížili k Valdštejnské vinárně. Postarší dáma nám uvařila kávu a Martinovi načepovala pivo. Ranní lokál ještě smrděl přepáleným tukem a odérem nočního provozu. Káva to ale byla výborná. Já si dal espresso a Martin „uprchlíka“, jak tureckou kávu označila servírka. Když jsme se jí ptali, jestli neví, zda se dá někde ve městě ochutnat to jejich pivo vařené v Bavorsku, odpověděla nám dost překvapivě: „Copak jsem nějaká hospodská, abych věděla, jaké mají kde pivo? Já jsem jen obyčejná ženská, já nejsem žádný hospodský typ“, obořila se na nás servírka. Její pomocník nám ale poradil, kde najdeme onen rodinný pivovar, jehož ceduli jsme viděli v sobotu ráno naproti realitní kanceláři Lakomá. Prý je to u bývalé vietnamské tržnice (podle servírky u té smradlavé tržnice). Bylo to jen kousek. Prošli jsme kolem krásného kostela sv. Mikuláše a sv. Alžběty, kde stál na parkovišti Fusion. To vlilo Martinovi krev do žil. Našli jsme i tržnici, ale pivovar, resp. hospoda nebyla nikde. Ptali jsme se chlapce, který právě vyšel z fitness studia, ale ten o žádném pivovaru nevěděl – není divu, šel z posilovny! Pak se k nám ale vrátil a řekl, že by to mohlo být tam, kde byli ještě nedávno veřejné záchodky, ale teď tam čepují pivo… Představa, že si tam dáme pivo, pokud je to onen pivovar, byla nechutná. Naštěstí jsme pivovar našli záhy, nebyli to bývalé záchodky, ale taky tam neměli otevřeno. Prý až od tří odpoledne. Hmm. Tak jsme si vyfotili jen fasádu a nápis, který upozorňoval, že na dluh nedávají a šli jsme pomalu k nádraží, abychom se přesunuli do Aše.

Milujeme Retro!

 Přímo na náměstí jsme našli Retro muzeum! To bylo něco pro nás! Dokonce jsme dostali i 10 Bonů, abychom si něco koupili v Retro bufetu. Instalace předmětů našeho mládí a dětství formou obývacích pokojů, kuchyně, koupelny a pracovny v nás zanechala silnou nostalgii. Desítky předmětů ve vitrínách, které jsme tak důvěrně znali z doby, kdy jsme byli malými zoby… Martin koupil tzv. verzatilky a já koupil synovi klasický nůž -  rybičku. V sekci věnované BOTASkám se Martin přiznal, že když byl malý, měli doma na záchodě plakát s nahou Kateřinou Brožovou. Tedy, někdo přes ni hodil průsvitné záclony, aby se neřeklo. Stejně jsem mu to záviděl. My doma žádnou nahatou ženu, ani pod záclonami, neměli. Obrázky z Retro muzea najdete v naší fotogalerii. 

 Na chebském nádraží jsme ještě zašli do nádražní hospůdky. Já si dal chlebíčky, Martin sekanou a zapili jsme to skvěle vychlazeným Březňákem.

Míříme do Aše s trochou vtipné kaše

 Cestou vlakem do Aše začalo pršet, pak zas svítilo sluníčko a pak chvíli sněžilo. Cesta na nejzápadnější českou rozhlednu se zdála být proto velmi dobrodružnou. Zvládli jsme i přestup na nádraží v Aši, na motorák do Aše města. Mimochodem nádraží Aš je od Aše asi 4 kilometry… V Aši městě jsme se vydali hned za nosem a v protějším svahu už na nás koukala rozhledna Háj nebo-li Heinberg. Kdysi jedna z Bismarckových rozhleden. Cesta z kopce a pak do kopce vedla přes Infocentrum, kde si Martin opět koupil turistické známky a kde jsme viděli další Renault Fluence. Martin byl konsternován! V neděli po obědě prohrávat 3:5!!! To se ještě nikdy nestalo. Začal opět cestou k rozhledně odbíhat na blízká parkoviště u paneláků a jeho snaha byla korunována úspěchem. Na jednom z parkovišť stál Ford Fusion. Snížil na 4:5. Kromě hledání aut, která by nám zvedla skóre, jsme se soustředili i na hledání hospody, kde se cestou z rozhledny najíme. Jedna pěkná při cestě byla zavřená, další jsme nenašli. Všechny, kolem kterých jsme prošli, byli zavřené nejméně několik let. Konstatovali jsme, že Aš je zatím asi ta největší díra, která má status města, ve které jsme byli. Žádný skvost to není ani po stránce architektury.

  Cesta k Háji je pěkná, dlážděná drsnými kameny, ale celkem příkrá. Kolem ní jsou pomníky padlým hrdinům i básníkům. Když jsme dorazili k rozhledně, vyčasilo se. Jako by to TEN nahoře věděl. Najednou se rozestoupily mraky a obloha byla modrá. Kolem rozhledny vede do sousedního Bad Elster cesta lásky… Ale neviděli jsme nikoho, kdo by něco nabízel… Škoda… Protože Háj leží v Aši a ta je už na hranicích, šmírovali jsme z ochozu rozhledny, jak se žije v Germánii. No, na první pohled, jako u nás. Druhý pohled už jsme odmítli, jsme slušně vychovaní. Chata pod rozhlednou, která by nám posloužila, co by výškový tábor, před sedmi lety vyhořela, takže jsme se vydali zpět do města, hledat hospodu. Našli jsme ji až po dlouhém hledání (Martin stále marně hledal, odbíhaje na všechna parkoviště, Ford Fusion, kterým by srovnal skóre). Nakonec jsme našli Steakhouse, ovšem tak načichlý přepáleným olejem, že chuť na steak nás přešla. A tak jsme si v jinak čisté hospodě obložené palubkami ala 90´léta, dali svíčkovou a guláš. Obojí dobré. Za to Bernardovi chyběly k lahodnosti asi tak 4°C. Byl teplý a rychle zhořkl. Cestu na nádraží jsme absolvovali do prudkého kopce v krupobití a sněžení. Když jsme ale vyráželi vláčkem z Aše, zase svítilo slunce… Cestou jsme koukali na vše, co má kola, abychom podpořili závod našich značek. Rozhodlo se až v cílové rovince v Bílině před našim bydlištěm, kde se stav ustálil na remíze 7:7! Pro mne obrovský úspěch, protože Fordů Fusion jsme pokaždé viděli nejméně 18 a Renaultů Fluence maximálně deset. Vždy jsem drtivě prohrál! Tentokrát to byla remíza a to Martina zničilo. Ostatně, byl to vůbec podivný víkend. Kromě zmíněné vzácné remízy, jsem vzácně usnul dříve než Martin, vzácně jsme podlehli v hokeji Dánsku a poprvé za dlouhou dobu jsme nenavštívili žádný pivovar. Vždy byl poměr pivovarů a rozhleden v rámci jedné expedice skoro vyrovnaný. Teď 5:0 pro rozhledny. Z tohoto důvodu, čistě jen kvůli vyváženosti, uvažujeme o tom, že podzimní skóre bude 5:0 pro pivovary!