Po rozhlednách intelektuálně...

  Vybaven bylinným likérem a čerstvými škvarkovými plackami nastoupil jsem sobotního mlhavého rána v Mostě do rychlíku směr Ústí nad Labem. V Bílině přistoupil Martin, který hbitě vybalil dvě piva v plechu. Tak začala naše XXIV. expedice, tentokrát do Jizerských hor. Mých milovaných Jizerských hor, kam jsme naposledy cestovali na bicyklech na jaře 2012 v rámci naší čtvrté expedice po rozhlednách – ostatně vyrazit na kolech byla výzva, o tom jak dopadla tato naše ikonická cesta, se můžete dočíst na těchto stránkách. Po deseti letech jsme se tak do hor na severu vraceli.

  Tentokrát jsme vyrazili pěšky a v plánu jsme měli nejprve rozhlednu Rašovku, následně šest kilometrů vzdálený Císařský kámen, nocleh v Jablonci a druhý den Petřín a Černou studnici na Jablonecku. K tomu jsme plánovali v sobotu večer jablonecký pivovar Volt. Už dlouho jsme si říkali, že se nám na našich cestách nestalo nic, co by výrazně stálo za zmínku. Nějaký majstrštyk, veselá příhoda, nehoda nebo jiná komplikace, o které je radost psát. Z dnešního pohledu musíme konstatovat, že jsme se rouhali. A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

  Cestu z Ústí do Liberce rychlíkem (s průměrnou rychlostí 48km/h) jsme si krátili dalšími pivy, dalšími plackami a vědomostním pexesem. Partii vyhrál Martin, ale jen těsně! V Liberci jsme měli chvíli čas, který jsme chtěli využít průzkumem nejlevnějšího způsobu cestování po Libereckém kraji. Nutno poznamenat, že orientace v systému dopravy tohoto kraje by byla výzvou i pro Hercula Poirota… Paní u okénka nám řekla, že si můžeme koupit jednodenní lístek za 140 korun, ten nám ale musí nahrát na kartu, jejíž zřízení stojí dalších asi 70 korun. Navíc nebylo jasné, které dopravní společnosti jednotnou jízdenku akceptují… Pak tam byla ještě jedna možnost, ale ta byla ještě dražší a také u ní nebylo jednoznačné, čím a kde se dá s jízdenkou cestovat. Koupili jsme si proto přestupní jízdenku na městskou hromadnou dopravu a šli jsme do útulné kavárny. Sympatická paní kavárnice se dožadovala vysvětlení, jestli jsem skutečně z rozhlasu a co tam dělám. K otázce ji inspirovalo mé „R“ na bundě. Pak se s námi paní i vyfotila, ale ještě před tím nám sdělila, že útulná kavárna „Kafe stánek“ vznikla na místě pánských toalet, které tam byly ještě v době, kdy u nás mušle nikdo neznal a potřeba se vykonávala do žlabu právě v místech, kde sedíme.

  V mlze nelze krajinu vnímat, lze ale oblečení ždímat

  Za okny se vydatně rozpršelo trvanlivým jemným hustým deštěm. Čekali jsme na tramvaj do centra, kde máme přestoupit na autobus. Dopravní podnik Liberce a Jablonce má smysl pro humor. Pokud nevíte, že na polovině tramvajových tratí je výluka, tak se může stát, že čekáte na tramvaj a přijíždějící autobus proto přehlédnete a nevěnujete mu pozornost. Proč byste taky měli, když čekáte na tramvaj! V poslední chvíli si ale všimnete označení X3 a v mžiku vám dojde, že je to asi náhradní doprava za tramvaj, na kterou čekáte. A pak, samostatnou kapitolou je soustavné matení cestujících vynálezem, který vám na každé zastávce slibuje, v kolik přijede váš spoj. Garantujeme, že nepřijede ani jednou v čase, který vám dopravce na digitálním displeji slibuje. Ani jednou! Když čas příjezdu tramvaje nebo autobusu nastane, spoj nepřijíždí a slibotechna rovnou přepíše údaj na čas příjezdu dalšího spoje… Smysl tohoto systému nám uniká, leda by se dopravce záměrně snažil vyvolat v cestujících zvědavost, jestli aspoň jednou to přijede na čas. Nepřijede!

  Vystoupili jsme na konečné autobusu, odkud to k Rašovce bylo necelé dva kilometry. Vytrvale jemně pršelo a padala mlha. To už jsme zažili mnohokrát. Ale aby toho nebylo málo, úplně zpitoměla i Agáta z Mapy.cz, která nám pokaždé radí, kudy máme jít. Asi v polovině cesty nás zcela nelogicky poslala opačným směrem. Protože už ale máme zkušenosti, chybu jsme odhalili už po čtyřech stech metrech. Když jsme prošli zkratkou lesem na silnici, Agáta hlásila, že náš cíl je za 700 metrů. Pršelo, mlha houstla a já cítil mokro nejen v botách. Martinovi bylo po nějaké době divné, že těch sedm set metrů trvá nějak dlouho. Ohlédli jsme se a rozhledna byla téměř už za námi. V té mlze jsme ji skoro přehlédli. A to stála hned u silnice!

  „Je to dobrý, rozhledna má hospodu a ta je otevřená, usušíme se a řekneme si jak dál,“ zvolal jsem nadšením z představy sucha a tepla. Před hospodou byl poutač a uvnitř se svítilo. Vzal jsem za kliku a … nic! Bylo zavřeno. Nenechali jsme se odradit, obešli jsme budovu ze všech stran, ale otevřený vchod jsme nenašli. Byl jsem připravený se dovnitř dostat stůj co stůj! Stál jsem před dveřmi šenku a na mobilu si vygooglil jeho telefonní číslo. Slečna mi sdělila, že mají zavřeno, protože pořádají soukromou akci. Tónem prosícím až zoufale žadonícím jsem požádal, aby nás, dva mokré tuláky, alespoň na chvíli vpustila dovnitř. Že jen dva prstíčky strčíme a hned zase půjdeme. Podlehla… Dala nám pivo a čaj a nechala nás, abychom se stabilizovali. Mezi tím připravoval ostatní personál něčí oslavu šedesátin. Na chvíli nás napadlo, že bychom se vmísili mezi hosty s tím, že jsme vzdálení příbuzní. V restauraci totiž praskalo dřevo v krbu, obsluha byla milá a také příchozí rodina oslavence působila sympaticky. Nakonec jsme vylezli na vrchol věže rozhledny a otevřeli tam okno. Vypadlo z něj asi tak 263 spících much a to bylo všechno. Z okna nebylo vidět kvůli mlze jako mléko, vůbec nic…

Do Vratislavic za Konrádem, Ferdinand už není doma

  Domluvili jsme se, že šest kilometrů pochodu v tomto počasí na rozhlednu Císařský kámen, není dobrým nápadem. Stále pršelo a mlha padala, vlhkost byla všudypřítomná. Martina napadlo, že v Liberci je vratislavický pivovar Konrád a měla by mít otevřeno i pivovarská hospoda. Pršet už sice přestávalo, ale pokaždé, když Martin zkonstatoval, že neprší, zkropil nás déšť.  Nakázal jsem mu, ať se po zbytek výpravy o počasí vůbec nezmiňuje.  O necelou hodinu později jsme stáli před oprýskanou stavbou s oprýskaným nápisem PIVOVARSKÁ HOSPODA. Na první pohled šlo o hospůdku typu nádražní bufet. Uvnitř ale bylo teplo a měli tam krbová kamna, ke kterým jsme si sedli. Za výčepním pultem poskakoval milý příjemný mladík. Odešel jsem na WC. Jednak jsem potřeboval, a pak, bylo nutné vyměnit mokré ponožky za suché. Odér z mokrých ponožek málem vyvrátil dveře toalety.

  Poručili jsme si pivo a v tom vešel zájezd. Asi desítka lidí pozdravila, každý zvlášť, bodrým „Aló“. Vypadali jako potomci Ferdinanda Porscheho, který tady nedaleko kdysi žil. Pak jeden z nich, nevím proč, chtěl zatáhnout závěs u okna, který se jemu a dalším jeho spolusedícím i s konzolí zřítil na hlavy. To bylo veselo! Výčepní byl trochu zmaten, protože ženy ve skupině požadovali čokoládové pivo, pivo s perníkem nebo pivo s karamelem. Výčepní jim vysvětlil, že má jen ležák, světlý nebo tmavý. Já měl řezané a bylo výborné! Následně lámanou angličtinou začal vysvětlovat, že má tento víkend akci na peprmintový likér, neboli zelenou. Že prý je to nejoblíbenější likér v Česku a že velký panák stojí 25 korun. Cizáci se báli, ale my si objednali hned! Když jsem se výčepního ptal, proč jim neprezentoval Magické oko, tedy zelenou do piva, odvětil, že by to nepochopili, a když, tak že by mu zeblili hospodu.

 Jo a taky tam měli výbornou klobásu! V pivovarské hospodě ale měli taky šipky. Neodolali jsme! Vyhrál jsem 4:1! Martin docela dlouho protestoval, ale jeho námitky nikdo neakceptoval, nezbylo mu tedy, než přijmout hořkou porážku. Náplastí bylo, že byla jediná tohoto víkendu, kromě další vyhrané partie vědomostního pexesa Martin samozřejmě opět vyhrál tradiční souboj Fusion – Fluence.    

Z Liberce z Pivovarské do Jablonce do Pod pivovarem

  Čas se nachýlil a my se vydali na cestu z Liberce do Jablonce, do penzionu Aiky. Vtipné bylo, že jsme nastupovali do tramvaje na zastávce Pivovarské a cíl naší cesty byl v Jablonci v zastávce Pod pivovarem. Náhodný pozorovatel by musel nabýt dojmu, že snad jezdíme jen po hospodách! Konstatovali jsme, že nedodržování jízdních řádů zřejmě nemají v popisu práce jen řidiči autobusů a tramvají v Liberci, ale i jejich kolegové v sousedním Jablonci. Cestou k penzionu Aiky nám přes cestu skákala žába, ještě že nebyla černá! Když jsme zazvonili na branku, ženský hlas nám řekl, ať vejdeme do zahrady. Martin bral za kliku, ale bylo zamčeno. Pak jsem vzal za kliku já a bylo odemčeno. Martin tahal na špatnou stranu. V zahradě bylo pár sádrových trpaslíků, ježků, želv a jiných králíků. Také přístavek, odkud hrála televize, v chodbě byl zaparkován invalidní vozík. Paní s tajemným hlasem ale stále nevycházela.

  Po chvíli se z ničeho nic zjevila a ukázala nám pokoj. Prý nám nachystala původně pokoj s manželskou postelí, ale teď vidí, že bychom asi raději každý svou postel. Snažili jsme se jí vysvětlit, že nám to nevadí, že jsme spolu už spali! „Aha, tak to já vám asi nebudu muset ani topit…“, konstatovala s divným výrazem v obličeji. Přeci jen nám ale dala pokoj se dvěma postelemi, ovšem nezatopila… Večer, ihned poté, co jsme se osvěžili v pokoji, vyrazili jsme autobusem do pivovaru Volt. Milý, útulný, ale opravdu malý pivovarský šenk nabízel několik druhů piv, převážně speciály. A taky výborné jídlo. Martin si dal tatarský biftek a já trhané hovězí s hranolky. Za zmínku rovněž stojí milá až roztomilá obsluha, která by nás nejraději opila. Na naši námitku, že už raději půjdeme, protože toho máme za celý den dost, nám oponovala, že večer přeci teprve začíná! Na hodinách bylo po desáté, asi měla i pravdu, ale my věděli, že dát si ještě pivo, tančili bychom na stole hanbatí. Že prý klidně můžeme! Ubezpečili jsme ji, že by v tu ránu měla prázdný lokál. Ona ale jen mrkla a s úsměvem řekla: „Nebo taky nééé.“ Šli jsme na autobus.

Jizerky v mlze den druhý

  Snídani jsme měli objednanou na půl osmou ráno. Připravil nám ji syn paní z předešlého dne. Milý člověk s námi také posnídal a vysvětlil nám, že rozhledna Petřín, která je asi 300 metrů nad penzionem, má světový charakter. Za jasného počasí je každý z výhledů na čtyři světové strany zcela neopakovatelný a světový! Tedy ona vyhlídková věž je sice zavřená, ale i z restaurace v secesním stylu je výhled prý vskutku okouzlující! Neměli jsme důvod nevěřit. Nebylo ale jak to prověřit, protože mlha byla téměř neprostupná. U rozhledny jsme se rozhlíželi, ale viditelnost byla sotva na pár stovek metrů. Pokochali jsme se krásnou secesní stavbou a scházeli jsme z příkrého kopce na autobus. V jedné ze zahrad měli složené naštípané dřevo. Nevím, jestli bylo březové, ale Martin se zabýval myšlenkou, že by vzal dvě polínka domů, pač nám zdraží toaletní papír z ruské břízy…

  Asi půl hodiny jsme stáli na zastávce Pod pivovarem na autobus, který nás měl odvézt do zastávky U gymnázia, na které jsme měli přestoupit na spoj pod Černou studnici. Když autobus přijel, řekli jsme, že chceme do zastávky U Gymnázia. Řidič si nás dlouho prohlížel a pak se zeptal, jestli vážně chceme jet jen jednu zastávku. Hrdě jsme řekli, že opravdu chceme jet jen jednu zastávku. Martin se mě zeptal, jak daleko je ta jedna zastávka. Odvětil jsem, že určitě hodně daleko! Jablonec je z kopce do kopce a navíc je to město sportu – jak píší na každém rohu – a proto jsme se asi řidiči zdáli příliš zpovykaní. Autobus zastavil asi po třech stech metrech… Vystoupili jsme a přešli jsme silnici na protilehlou zastávku, kde jsme čekali na spoj pod Černou studnici. Autobus se zpožděním přijel a jaké bylo naše představení, když první zastávka byla Pod pivovarem!

Za lamou na Černou studnici

  Když jsme vystoupili na zastávce Pěnčín – Černá studnice, byla mlha hustá tak, že by se dala krájet! Nebylo vidět ani přes silnici. Chyběl už jen Rákoníček, rybníček Brčálník tam zcela jistě někde byl. Rozhledna Černá studnice byla necelé tři kilometry. Vytáhl jsem svůj Bylinný likér Božkov, Martin vyndal svůj likér s podezřelým názvem Dämanovka a vydali jsme se po silnici vzhůru. Když nás předjížděl cyklista, volal, že máme doping. Pak zmizel v mlze a nikdo ho od té doby už nespatřil. Alespoň nepršelo. Celou cestu jsem upíjel a modlil se, ať nemají na Černé studnici zas nějakou soukromou akci. Když jsem lahev dopil, zjevila se na cestě přede mnou lama! Promnul jsem si oči a zeptal jsem se Martina, jestli jí vidí taky. Viděl ji taky, ale na rozdíl ode mě viděl i plot, za kterým nebohé zvíře stálo a tupě zíralo. Až pak jsme si všimli kamenné rozhledny. Malá zoo patřila k ní. Hospoda nejen, že měla otevřeno, ale také tam byly dvě moc sympatické servírky a mladý nadějný servír. Měli jsme hodně času. Dali jsme si pivo, čaj a oběd. Pak jsme vyrazili na věž. Dostali jsme zvláštní klíč. Uvnitř kamenné rozhledny bylo dřevěné schodiště vedoucí na výhledovou plošinu. Tak jako včera bylo vidět kulový. Kamenné desky nás sice upozorňovali na možné výhledy, dokonce je prý vidět i na Hradec Králové! My ale viděli bílé prd…

Horore Tvé jméno je Arriva!

  Autobus z Pěnčina jel kupodivu přesně. Do Železného Brodu jsme dorazili včas. Z Brodu jsme měli jet vlakem do Liberce, odkud vlakem do Ústí, odkud vlakem do Bíliny a Mostu. V Železném Brodu nám divný průvodčí Arrivy sdělil, že je výluka a v Turnově musíme přestoupit na náhradní autobus do Liberce. Před nádražím v Turnově parkovaly dva autobusy, které řídili dva divní kluci ve věku asi tak patnáct let. Ten jeden při parkování odřel po celé délce zaparkované auto. Pokud si myslíte, že tím jeho cesta skončila, protože musel čekat na policii, tak se mýlíte! Autobus navzdory zničenému zaparkovanému vozu a škodě nejméně za padesát tisíc, nabral lidi a uháněl do Liberce!

  V Liberci jsme nastoupili do vlaku Arrivy, který v neděli odpoledne nabral asi 300 cestujících studentů, kteří zhusta museli tři hodiny cesty stát. Lokomotiva chvílemi odmítala fungovat, takže jsme nabrali více než 40 minut zpoždění. Martin se podíval při výjezdu z Děčína do mobilu a říká: „Tak ten rychlík z Ústí nám už ujel, vidím to tady!“ Odpověděl jsem, že v 18:51 budeme v Ústí a v 18:55 nám jede z prvního nástupiště osobák. A pak nastalo něco, co nemá v dějinách našeho putování obdoby. Když vlak přijel do Ústí, já se dral ke dveřím a Martin zůstal několik lidí za mnou. Jakmile jsem vystoupil, zaslechl jsem hlášení, že opožděný rychlík do Chebu stojí na druhém nástupišti. To byl ten náš původní! Okamžitě jsem začal utíkat na druhé nástupiště, kde rychlík skutečně ještě stál. Než jsem nastoupil, stál jsem jednou nohou ve vlaku a druhou na nástupišti, než se objeví Martin. Ten ale nikde! Průvodčí na mě volal, ať nastoupím, ale já odpověděl, že ještě čekám na bratra! Myslel jsem, že pro příbuzného by mohl mít plácačka víc pochopení. Martin ale nikde! Tak jsem mu zavolal a on už seděl v tom osobáku. Řekl jsem mu, že tady stále čeká ten rychlík a ve zmatku jsem mu řekl, že čeká na třetím nástupišti! Martin vyběhl…

  Výpravčí na mě zařval, já nastoupil a doufal jsem, že Martin to ještě stihne. Nestihl. Běžel totiž podle mých instrukcí na třetí nástupiště, kde čekal vlak do Bad Schandau. Učitel zeměpisu si celkem správně vyhodnotil, že Bad Schandau a Cheb jsou na opačné straně. Takže sprintoval zpátky na první nástupiště do osobáku. Ten naštěstí stihnul! A my se poprvé za čtrnáct let vraceli z expedice každý jiným vlakem… Bylo mi smutno! Svědomí, že jsem neměl nastupovat, mi hryže kdesi uvnitř ještě teď… Utírám slzu a omlouvám se, příteli z nejvěrnějších! Na příští expedici v rámci pokání, budu držet krok v pití piva s Tebou! Ty víš, že je to pro mě trest z nejkrutějších…