Po rozhlednách intelektuálně...

  Toho pátečního dopoledne 24. října 2025 jsem byl poněkud neklidný. Snad poprvé jsem se před odjezdem na expedici přistihl, že se mi poněkud nechce... Jako bych tušil, co nás čeká... Ledabyle jsem si zabalil (zapomněl jsem kartáč na vlasy, takže v neděli jsem měl na hlavě jeden velký dred) a rozhodl jsem se, že nevyrazím tak, jako vždy v minulosti, v trekové obuvi. Řekl jsem si, že půjdu v mých polobotkách, ve kterých se mi šlape naprosto skvěle. Expedici jsem plánoval a věděl jsem, že drtivá většina cest bude zpevněných. V půl třetí odpoledne jsem nastupoval do rychlíku Krušnohor vybaven jízdenkami do Prahy a z Prahy do Brna a Třebíče, dvěma plechovkami alkoholu, lahví vína, sendviči a Playboyem, ve kterém po dlouhé době otiskli můj rozhovor. Když jsem ho držel pevně v rukou, říkal jsem si, jak jsou ty návraty krásné... Vlak odjel na čas. Zvláštní tísnivý pocit mi ale stále seděl na bedrech. Martin přistoupil v Bílině, jako vždy dobře naladěn, pružný a odhodlaný. Počasí bylo podzimní, nikoli však pěkné. Mžilo a foukal silný vítr. 

  V Ústí nad Labem nás průvodčí informovala, že budeme mít dvacet minut zpoždění. V tu chvíli jsem začal tušit, že tahle cesta bude patřit mezi ty, na které se nezapomíná! "Ale my máme na přestup v Praze jen dvacet minut! Počká na nás rychlík do Brna?," otázal jsem se směle. "Všude jsou popadané stromy, jsme první rychlík, který se dnes rozjel," popsala nelichotivou situaci štiplístková a dodala: "Máme ale strojvedoucího Míru, který to umí a on to určitě stáhne! Jinak ten vlak na vás asi nepočká...," odtušila a ztratila se kdesi mezi vagóny. Drželi jsme s Martinem Mírovi palce! Já si na jeho zdraví dal rum s colou i gin s tonikem. Láhev vína jsem si ještě ponechal v zásobě. Míra uháněl krajinou, chvílemi jsme měli pocit, že se vagóny vznášejí. Možná to ale byl jen důsledek zbožného přání (nebo alkoholu). 

   V Kralupech na Vltavou vlak přijel k prvnímu nástupišti, což se mi zdálo podezřelé! "Vážení cestující prosíme vystupte. Vlak zde jízdu končí z důvodu mimořádné události," zaznělo z reproduktorů. První co nás napadlo bylo, že to Míra přepálil a hoří lokomotiva. Pravda ale byla mnohem horší. Kdosi se rozhodl ukončit svůj život skokem do kolejí v Bubenči. Proč to neudělal někde na odlehlé trati? Proč si vybral zrovna páteční odpoledne a navíc nejfrekventovanější trať vedoucí ze severu do Prahy? Nestrčil ho Jan Tleskač? Mnoho otázek a žádné odpovědi. O tom, že nám rychlík do Brna a přípoj do Třebíče ujede, už nebylo pochyb. Narychlo jsme obvolávali autobusové společnosti, které v pátek večer vyrážely směr Třebíč. Všude bylo zcela obsazeno. Nepochodili jsme ani s nabídkou, že jsme ochotni cestovat v zavazadlovém prostoru. Do Prahy jsme byli nuceni jet hodinu přeplněným kloubovým autobusem přes vesničky s názvy Kozinec nebo Černý Vůl.  

  Když jsme dorazili na Bořislavku, dav nás doslova vyplivl před dveře autobusu. Úkol zněl jasně! Hned jak se posbíráme ze země, dostat se na Hlavní nádraží! Cestou jsme našli vlakový spoj odjíždějící krátce po osmé večer se dvěma přestupy v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě. Na přestupy v obou stanicích jsme měli zhruba sedm minut. Jízdenky i místenky jsme zakoupili prostřednictvím e-shopu ČD. Měli jsme dvě hodiny čas! Trávili jste někdy dvě hodiny v pátek odpoledne na Hlavním nádraží v Praze? Pokud ne, doporučujeme! Lepší socio-kulturní reality show byste jen těžko hledali. Bezdomovci špinaví i civilizovaní, studentky spoře oděnné i nervy intelektuála drásající, děti tiché, podivně mlčenlivé i rozjívené, nedbající maloprostoru, prohánějící se navzájem, starce pohroužené do století páry, cizince s batůžky, Barbie, kterým ujel vlak už před třiceti lety i Kenny, kteří ke svému vlaku snad nikdy netrefili...

  Usedli jsme na poslední dvě volná místa na zídce pod sloupem v přeplněné nádražní hale. Věděli jsme, že je nesmíme opustit! Připadali jsme si jako Tom Hanks ve filmu Terminál. Zaměstnance ostrahy, uklizečky i místní kurvy už jsme znali jmény. Martin musel opustit těžce vybojované místo kvůli tomu, že kdesi v tom tisícihlavém davu se jednou pohybovala jeho mladší dcera, když pak po dlouhém bloudění zas našel náš sloup, musel znovu vstát, aby šel pozdravit svou straší dceru. Děkoval jsem Pánu Bohu, že nemá ještě třetí dceru, psa, který by si vyrazil na výlet nebo atomovou tchýni! Já hrdině odrážel útoky seniorů, dětí i neidentifikovatelných zelených tvorů, kteří chtěli obsadit jeho místo na zídce sloupu. Když se vrátil, očividně otřesen a obrán o drobné, iluze a klobásu, vyrazil jsem bojovat o navrácení jízdného za rychlík, který jsme nemohli stihnout, nikoli naší vinou. 

  Zaměstnankyně reklamačního oddělení Českých drah mě nechala vypovědět celý příběh pátečního odpoledne. Pak si odskočila na toaletu, pak si uvařila kávu a otevřela krabičku s dietním jídlem. A pak mi řekla, že musím jízdenku reklamovat na e-shopu, kde jsem jí zakoupil. Měl jsem hlad a vztek. Chtěl jsem se zmocnit její krabičky s jídlem a tím se jí pomstít. Neměl jsem ale sílu... (hlavně tam neměla maso) Jen mě napadlo, že České dráhy a Česká pošta mají mnoho společného. Především pak naprostou neschopnost! Probojoval jsem se k Martinovi, který klimbal na zídce našeho sloupu. Z úst mu visela dlouhá slina. Na informační tabuli s odjezdy a příjezdy vlaků se stále častěji objevovalo CANCELED, v lepším případě časy zpoždění 250 minut, 180 minut, 90 minut. Hlášení už nikdo nevnímal, protože všechna začínala slovy: "Hlášení o zpoždění..." 

 Krátce po osmé jsme seděli ve vlaku směr Hlavlíčkův Brod. Vyjeli jsme na čas. Zazvonil mi telefon a na druhé straně se ozval příjemný hlas recepční hotelu Alfa v Třebíči. Prý, jestli dorazíme kolem deváté, jak jsme avizovali. I jí jsem začal vyprávět příběh pátečního odpoledne. Bylo mi ale divné, že asi po dvanácti minutách už nereagovala, nebyl slyšet ani její dech... Pak mi jen přišla sms, že klíče od pokoje vložila do schránky, ke které nám posílá kód a že máme zavěsit telefon na recepci. A ať prý šťastně dojedeme. Kdesi mezi Prahou a Havl Brodem jsme zastavili a na něco čekali. Po deseti minutách už jsme měli zpoždění deset minut. Velmi milá paní průvodčí (zřejmě dostali rozkaz být extrémně milí, protože ten den zcela pochopitelně hrozila jejich likvidace neurotickými cestujícími) nám slíbila, že zajistí, aby na nás spoj v Havl Brodě počkal. Raději jsme si ale začali hledat ubytování kousek od nádraží v Havl Brodě... Co slíbila, to splnila.

 Rovněž průvodčí ve spoji z Havl Brodu do Jihlavy slíbil, že zajistí, aby náhradní autobusová doprava čekající před nádražím neujela, protože i tento spoj měl logicky zpoždění. Bodrý chlapík mi dokonce řekl, že vypadám jako herec Pavel Liška. Martin se přidal s tím, že jsem mnohem víc podobný pornohreci Ronu Jeremymu. Od té chvíle kolem nás stále chodil jak průvodčí, tak pohledná strojvedoucí, která kolem nás chodila i když vlak jel a nikdo ho neřídil. Mumlala si jen větu o zapnutí nebo vypnutí konců. Konec konců, ať si mumlá, co chce. Oba si mě ale stále divně prohlíželi.

  Náhradní autobus na nás opravdu čekal a v něm asi dvacet dětí, které v něm seděly už dvě hodiny! Většina pospávala, jen malá Matylda si vesele pohrávala s imaginárními míčky, které házela po kamarádech a jeden se jí točil i na nose, jako by byla tuleň. Pohled na Matyldu nás rozveselil. Čekali jsme, kdy hodí míček nám, ale styděla se. Asi vycítila pedagoga po mém boku. 

 Do Třebíče jsme skutečně dorazili. Běžně to neděláme, ale tady jsme na nástupišti poklekli a děkovali jsme, že jsme v cíli. Do hotelu Alfa jsme nocí došli v sobotu ráno, tedy půl hodiny po půlnoci. Vyzvedli jsme klíče z tajné schránky. Martin se šel osprchovat a když se vrátil, koktal zimou s tím, že už neteče teplá voda. Zvláštní, já ji měl vařící... 

Konečně rozhledny, pivovary ne!

  Po probuzení jsme šli na snídani do hotelové restaurace. Bylo půl deváté. K snídani už téměř nic neměli. Před námi se totiž šlo nasnídat asi padesát mladých nadějných sportovců, kteří nám vše vyžrali jako kobylky! Nenáviděl jsem je i s těmi jejich reprezentačními soupravami. Jeden větší krasavec než druhý (komu tím prospějí), slečen jsem se bál, pač to byly bojové sportovkyně. Pár kapek kávy jsme z kávovaru vytřásli, sebrali jsme drobky a úlomky pečiva, lžičkou posbírali vyteklý žloutek na míse, vcucli jsme zbylá jadérka z rajčat a prstem ze džbánu jsme vytírali film po pomerančovém džusu. Víc na nás nezbylo! Když jsme dojedli a nastal čas odejít, přinesla obsluha hotelu nová volská oka, ošatky s pečivem, mísy se šunkou a sýry, talíře s ovocem a zeleninou i džbány s džusem. My už ale museli vstříc rozhlednovému dobrodružství. 

  První rozhledna byla vzdálená zhruba kilometr vilovou třebíčskou čtvrtí. Mžilo, ale my byli plní touhy po první rozhledně! Když jsme k vodojemu U Kostelíčku dorazili, byla ještě zamčená. Paní přišla krátce po desáté a odemkla. Vystoupali jsme vzhůru jako kamzíci s písní na rtech. Zvolili jsme píseň Voda má... Martin dělal sbor, já obstaral sólový zpěv. (paní pokladní utekla se zděšeným výrazem, co se jí asi stalo?) Výhled to byl pěkný! Na tři kříže pod vodojemem, na barokní kostelík i na celou Třebíč. Porozhlédli jsme se a klidnou chůzí, kdy slunko už svými paprsky proráželo ocelové nebe, jsme šli na autobus do Telče! 

  V Telči byla rozhledna viditelná už od autobusového nádraží. Martinovi jsem zamlčel, že jde o poměrně vysokou a hlavně roštovou rozhlednu. Nechtěl jsem ho předem stresovat. V lese u rozhledny byla pověšená řada strašidélek, dýní a lesíkem procházely děti a podivní dospělí. Měli jsme trochu nahnáno, takl jsme to vzali na rozhlednu šturmem! Krléš! Zavelel jsem a šli jsme! Foukal vítr a rozhledna se dost nakláněla! Skoro bych se vsadil, že to Martin v půlce vzdá. Ale nevzdal to! Šel, ne zrovna rázným krokem, ale šel! Vyšel! Nahoře jsem ho objal obdivem! Však také výhled na starou Telč a okolí byl odměnou. Zpátky to šlo trochu ztuha, ale i to Martin zvládl. Byl jsem na něj pyšný! Při cestě dolů jsem šel za ním a do ucha jsem mu šeptal jediné slovo - PIVO!

  Před námi už totiž byly jen pivovary! Ten první měl být Pivovar Trojan Telč... Měli jsme hlad a tak jsme zrychlili krok. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je zavřeno, pač funguje jen přes jaro a léto formou venkovní zahrádky. Náš optimismus ale za své ještě nevzal... Byl před námi pivovar Panský Dvůr v Telči. Ten otevřeno měl, ale nebylo v něm místo...  Optimismus se pozvolna vytrácel... Ještě nás čekal Ruxusní pivovar Telč! NEMĚL OTEVŘENO! Byli jsme na konci ... Svět se zhroutil... Měli jsme hlad i žízeň! Jako v počítačové hře, kde hlavní postava začne mít problémy s viděním, protože jí dochází energie, tak jsme my přestávali vidět a kolena se nám podlamovala. Martin uviděl výlov rybníka a rozeběhl se směrem k bahnitému dnu. Chtěl ulovit ryby plácající se na povrchu a zakousnout se do nich. "Nejsi Glum! Nejsi Glum!", volal jsem za ním a pokoušel jsem se ho chytit. Nakonec se posadil na břeh a usedavě plakal. 

 Po chvíli jsme našli restauraci, kde byla jediná dvě volná místa. Dali jsme si Gambrinus 11°, Martin řízek a bramborový salát a dršťkovou polévku, já vepřo knedlo zelo... Síly se zdály být doplněné, ale stav duše zůstával neukojený, místní pivo jsme nesehnali. Prošli jsme historickou Telč. Martin mne lákal na kavárnu s retro zákusky - byla - jak jinak - plně obsazena, stejně jako další kavárny. Až jedna nás pohostila (kavárna) a my si dali sladké na nervy! Už to bylo ptřeba... Na autobus do Třebíče jsme šli schvácení neúspěchem, zimou, deštěm, přežraností a v mém případě bolestmi nohou, pač mé super polobotky po jedenácti kilometrech už nebyly vůbec pohodlné jako bačkůrky. Těšili jsme se do hotelu, do sprchy, do prdele, došel mi šampón! 

 Večer jsme si vzali čisté oblečení, navoněli jsme se a vyrazili do hotelové restaurace hrát Člověče nezlob se! a karty, konkrétně Prší. Martin pil Kozla, já víno. Dal jsem si fondán s čokoládou a zmrzlinou, Martin si dal tatarák. Pak nějaké rumy a dál už nevím, protože jsem omdlel po potupné porážce v obou disciplínách... Kulové, srdcové, zelené a žaludové sedmy jsem viděl v každém snu, jak si pohrávaly na os figurkami, do kterých narážela hrací kostka, jenž měla v zubech moje polobotky. Takže jsem se moc nevyspal!

Kultura! Toť nový směr našich výprav! 

Nedělní dopoledne v Třebíči patřilo ryze kulturním zážitkům. Navštívili jsme nedělní mši (nad námi se ohnul plechový kříž s Ježíšem...), zámek a jeho expozice i historickou Židovskou čtvrť a Synagogu. Byli jsme povznešeni. Martin nechal na náměstí dopitou lahev Medoviny, aby všichni věděli, že tu byli chlapci z drsného severu. (dovětek pro žáky a nadřízené - pak se vrátil a způsobně ji hodil do nádoby na sklo) A teď čas poslední naděje! Pivovar Fenek Craft Beer! ZAVŘENO! MÁ OTEVŘENO JEN OD PONDĚLÍ DO PÁTKU! TO TADY SAKRA CHLASTAJ JEN O PRACOVNÍ DNY A O VÍKENDU MAKAJ? PAK NEMÁ BÝT VYSOČINA CHUDÝM KRAJEM! Nadechli jsme se a s hlavou vztyčenou jsme odkráčeli na autobusové nádraží. Nezanechaje na sobě znát smutek a roztrpčení z akce, která až na dvě rozhledny skončila, proč si to nepřiznat, debaklem...  

Mimořádná událost vol. 2

  Cesta z Třebíče do Prahy autobusem byla opravdu příjemná. Nevím, nač myslel kolega rozhlednový když se usmíval od kilometru 103 až do kilometru 25,5, ale moje myšlenky ubíhaly cestami, které jest možné publikovat jen po desáté večer... Přes uličku totiž seděla sympatická žena, jenž měla ruce pod šátkem v klíně ukryté, divně se vrtící... K představám proto nebylo daleko. "Zanech svých představ dobytku..." zaznělo z hůry a já od té doby myslel raději na jídlo. Cesta ubíhala a do Prahy jsme dorazili jen s desetiminutovým zpožděním. Proč ne, vlak nám jede až za 30 minut z Hlavního nádraží, což je z Florence jedna zastávka metrem. Venku pršelo a foukal silný vítr, ještě že hned zalezeme do metra. Co? Cože? Zavřené? Proč? Proč? Proč? Proč? Proč? Aha, sebevrah, děkujeme... Ve větru a dešti jsme nasadili indiánský běh z Florence na Hlavní nádraží, abychom stihli vlak z Prahy do Mostu, resp. Bíliny. Cestou jsme sice z chodníku smetli výpravu maďarských výrobců klobás, ale vlak jsme stihli. Celou cestu jsme se modlili ke všemu a všem, ať vlak bezpečně dorazí do cíle. Naše modlitby byly vyslyšeny. Dokonce ani auto mi v Mostě nikdo neukradl a dojelo až do Meziboří! Doma jsem padl na podlahu a děkoval jsem, že jsem víkend přežil... 

Na příště, chystáme revoluční změny! V roce 2026 načtenou!  

P.S Fusion  - Mégane 41:4